„Veritatis splendor“, teologický dokument papeže Jana Pavla II., vyžaduje změny. Je prý třeba „nový dokument“, který více „otevře“ katolickou teologii. Kardinál a nově jmenovaný prefekt dikasteria pro nauku víry Victor Fernández ohlašuje „rozpravu“ o jednom z nejdůležitějších prvků nauky tohoto papeže.

Nastupující prefekt dikasteria pro nauku víry poskytl rozhovor americkému portálu „The Pillar”. Novináři se ho ptali mj. i na vztah k encyklice Jana Pavla II. Veritatis splendor z r. 1993.

Veritatis splendor je publikací na obranu katolické pravdy před herezemi majícími své kořeny v modernismu 19. stol. Jak napsal kard. Joseph Ratzinger r. 2003, šlo o antimetafyzický blud, jenž neuznává existenci dobra jako takového. To se pojilo s kazuistikou, podle níž dobro bylo jenom „něčím lepším od…“. Jinými slovy tedy – psal Ratzinger – jediným morálním kritériem se stala kalkulace účinků. Jan Pavel II. proti tomu postavil Církvi vlastní metafyzické myšlení, že existuje dobro a zlo samo o sobě, v důsledku potom – existují skutky, které jsou dobré, jakož i skutky, které jsou špatné – a to nezávisle na okolnostech. Nejjednodušším příkladem bude tady zabití nenarozeného dítěte: nezávisle na okolnostech je to vždycky špatný čin. Pravda vysvětlená ve Veritatis splendor má samozřejmě mnohem širší rozměr týkající se celistvosti morálního života.

V 90. letech vystupovala proti této nauce zejména teologie v německé jazykové oblasti, jež vycházela z idealistické filozofie 19. stol. hlásající morální autonomii. Podle tohoto pojetí je to pouze člověk, který dává konečnou hodnotu morálnímu skutku tím, že sám oceňuje jeho důsledky. V jistých případech ten sám skutek může být dobrý, v jiných špatný.

Toto myšlení, které potíral Jan Pavel II., se objevilo v apoštolské adhortaci papeže Františka r. 2016 Amoris laetitia. Autor tam psal o nové roli lidského svědomí, které sice sleduje normu Božího zákona, ale následně samo rozhoduje, jestli v daných okolnostech ji může naplnit. Když dospěje k závěru, že nemůže – tak nic nepřekáží, aby tento jednotlivec postupoval v nesouladu s touto normou, jakoby bez hříchu.

V praxí bylo toto ihned použito vůči rozvedeným a znovu sezdaným pouze civilně. Tatáž kazuistika začala být poté aplikována i na jiné morální problémy, např. na homosexuální sex nebo antikoncepci.

Ještě v r. 2016 čtyři kardinálové – Walter Brandmüller, Raymond Burke, Carlo Caffarra a Joachim Meisner – poslali papeži Františkovi proslulá „dubia”. Jejich jádrem byla otázka, jestli podle Františka, tak jak to vyložil v Amoris laetitia, existují obecně skutky vnitřně špatné. Kardinálové rozpoznali, že papežská adhortace se jeví být v rozporu s pravdou, kterou hlásal Jan Pavel II. ve Veritatis splendor.

Nyní encyklika polského papeže z r. 1993 je terčem pro nového prefekta dikasteria pro nauku víry arcibiskupa Victora Manuela Fernándeze. Nově jmenovaný kardinál v uvedeném rozhovoru pro „The Pillar” přímo řekl, že i když Veritatis splendor má prý svoji hodnotu, tak se ukázala být dokumentem… škodlivým pro rozvoj katolické teologie a vyžaduje revizi. Mons. Fernández doslova řekl:

Veritatis splendor je velkým dokumentem, neobyčejně solidním. Je samozřejmé, že se zabývá specielní otázkou – stanovením jistých hranic. Z tohoto důvodu to proto není nejlepší text pro rozvoj teologie. V principu za posledních několik dekád – kolik můžeme vyjmenovat velkých teologů typu Rahnera, Ratzingera, Congara nebo Balthasara? Ani to, co se nazývá „teologií osvobození“, nemá teology na úrovni Gustava Gutiérreze. Něco tu bylo špatně. Byly kontroly, ale chyběl rozvoj. Dnes by byl možná velice potřebný text, který by sice vybral z Veritatis splendor všechno, co je hodnotné, ale měl by jiný styl, jiný tón, umožnil by současně rozvoj katolické teologie, jak mne prosil papež František.

Ve výpovědi arcibiskupa Fernándeze vidíme hned hlubokou manipulaci. Nově jmenovaný kardinál sugeruje, že právě kvůli Veritatis splendor, nebo šířeji kvůli činnosti papeže Jana Pavla II. a kardinála Josepha Ratzingera/Benedikta XVI. se katolická teologie přestala rozvíjet, jakoby z důvodů „stanovení hranic“ či „represí“. Ale všichni Fernándezem výše jmenovaní teologové (pravověrní katolíci k nim ale mají vážné výhrady, pozn. překl.) působili přece v době, kdy… úřady římské kurie byly rozhodně více zaměřeny na odsuzování bludů než v době pontifikátů obou jmenovaných papežů! Z toho je zřejmé, že krize katolické teologie – která je nepochybná – není důsledkem žádných „represí“, ale má jiné příčiny. Fernández tak zjednodušuje problémy, což mu umožňuje zadat smrtonosný úder dokumentu Církve, jenž stanoví největší překážku triumfu revolučního hnutí – Veritatis splendor.

Jak může v praxi vypadat „nový dokument“, který „vybere“ z encykliky Jana Pavla II. to, co je opravdu „hodnotné“, ale zároveň nějakým způsobem „překoná“ blokádu, kterou tato encyklika údajně položila? Nemluvíme o rozvoji – mluvíme nejpravděpodobněji o plánované cenzuře, o odstranění z Veritatis splendor všeho, co „překáží“ progresistům.

Revoluce, kterou zahájil papež František r. 2013, dnes nabírá neobyčejné tempo. Jednou z jejich obětí má být i nauka Jana Pavla II. a Benedikta XVI.

Zdroj: Článek „Nadchodzi uderzenie w Jana Pawła II. Kardynał Franciszka zapowiada rewizję nauczania papieża Polaka“ in www.pch24.pl, 19. 7. 2023