R. 2000, kdy byl be­a­ti­fi­ko­ván papež Pius IX. (stál v čele Církve v le­tech 1846–78), vzná­še­li svo­bod­ní zed­ná­ři, ko­mu­nis­té a vůbec všich­ni od­půr­ci Ka­to­lic­ké církve včet­ně ne­o­mo­der­nis­tů uvnitř ní ná­mit­ky, že tento pra­vo­věr­ný papež a ne­ú­nav­ný bo­jov­ník proti vněj­ším i vni­t­ro­cír­kev­ním li­be­rá­lům dal unést jedno ži­dov­ské dítě jme­nem Ed­gar­do Mor­ta­ra. V Itá­lii o tom re­ži­sér Marco Bellocchio ne­dáv­no na­to­čil film „Kid­na­pped“ vy­zní­va­jí­cí pro pa­pe­že Pia ne­pří­z­ni­vě. I re­dak­tor ofi­ci­ál­ní­ho va­ti­kán­ské­ho de­ní­ku L´Os­serva­to­re Ro­ma­no An­drea Monda le­toš­ní­ho roku hod­no­til tento film po­zi­tiv­ně a od­sou­dil Pia IX. Po­dob­ně se po­kou­šel pří­běh již dříve fil­mo­vě zpra­co­vat s ne­pří­z­ni­vým vy­zně­ním pro Pia IX. známý ame­ric­ký re­ži­sér Ste­ven Spiel­berg. Jenže jaká je sku­teč­ná his­to­ric­ká prav­da? Jako ob­vykle v těch­to vě­cech – úplně jiná.

His­to­ric­ký kon­text

Pří­pad Mor­ta­ra vy­vo­lal v Itá­lii v le­tech tzv. ri­sor­gi­men­ta (1848–70) ob­rov­ské pozdvi­že­ní. Země byla ten­krát roz­dro­be­na na řadu vět­ších i men­ších kní­žec­tví, mezi nimiž vy­ni­kal Pa­pež­ský stát. Sever Itá­lie ná­le­žel Ra­kous­ku. Krá­lo­vé sa­voj­ské dy­nastie se síd­lem v Turí­ně, je­jichž vlády byly slo­že­ny vesměs ze svo­bod­ných zed­ná­řů, usi­lo­va­li o sjed­no­ce­ní země pod svojí ko­ru­nou a vedli proto bez­o­hled­nou válku proti sa­mo­stat­ným ital­ským kní­žec­tvím, proti Ra­kous­ku a proti Pa­pež­ské­mu státu.

To vše bylo spo­je­no s kr­va­vým pro­ná­sle­do­vá­ním Církve, při­po­mí­na­jí­cím teror Fran­couz­ské re­vo­lu­ce. V Římě r. 1848–9 svo­bod­ný zed­nář Giusep­pe Maz­zi­ni vy­vo­lal po­vstá­ní a vy­hlá­sil tzv. Řím­skou re­pub­li­ku se zá­mě­rem za­vést „ja­ko­bi­nis­mus“. Papež Pius IX. musel emi­gro­vat v přestro­je­ní za kněze pa­t­ří­cí­ho k per­so­ná­lu ba­vor­ské­ho vy­sla­nec­tví. Ti­sí­ce kněží a ře­hol­ní­ků byly po­vraž­dě­ny, kos­te­ly a kláš­te­ry zví­řec­ky vy­ple­ně­ny, kon­se­kro­va­né hos­tie po­du­pá­ny, zpo­věd­ni­ce vy­há­ze­ny a pá­le­ny ve­řej­ně na uli­cích. Z ne­moc­nic byly od­stra­ně­ny ře­hol­ní se­st­ry a na­hra­ze­ny pro­sti­tut­ka­mi, na ve­řej­ných pro­stran­stvích nebo ve zde­vas­to­va­ných chrá­mech se slou­ži­ly „sa­tan­ské mše“. V kláš­te­ře San Cal­lis­to byly poz­dě­ji na­le­ze­ny ostat­ky 90 kněží po­vraž­dě­ných vět­ši­nou dý­ka­mi. Maz­zi­ni­ho hrů­zo­vlá­du ukon­či­lo te­pr­ve r. 1849 fran­couz­ské voj­sko.

Papež Pius IX. od­po­vě­děl na tento sa­tan­ský hrů­zostraš­ný teror vel­ko­duš­nou amne­stií, po­tres­tá­ni byli pouze ti, jimž byly do­ká­zá­ny ma­so­vé vraž­dy ne­vin­ných. V boji proti Pa­pež­ské­mu státu po­kra­čo­va­ly potom až do r. 1870 vlády sa­voj­ských králů, které se na­zý­va­ly „vlá­da­mi sjed­no­ce­né Itá­lie“. Ve­li­te­lem je­jich voj­ska se stal Giusep­pe Ga­ri­bal­di. Všude na ob­sa­ze­ném území vo­já­ci sjed­no­ce­né Itá­lie roz­sé­va­li hrů­zo­vlá­du a teror proti ka­to­lic­ké­mu du­cho­ven­stvu a ře­ho­lím.

Ne­za­sta­vi­li se ani před vraž­da­mi dětí. Když r. 1860 Ga­ri­bal­di­ho ar­má­da ob­sa­di­la Si­cí­lii, zor­ga­ni­zo­va­la ve­řej­nou po­pra­vu míst­ní­ho fa­rá­ře a ak­tiv­ních ka­to­lí­ků s po­vin­nou účas­tí oby­va­tel­stva. Os­mi­le­tá An­ge­li­na Ro­ma­no­vá, kte­rou farář vy­u­čo­val ve škole ná­bo­žen­ství, měla svého kněze upřím­ně ráda, a když ho vi­dě­la krá­čet před po­prav­čí četu, za­ča­la hla­si­tě pla­kat. Roz­zu­ře­ní vo­já­ci ji tedy při­řa­di­li k od­sou­ze­ným a za­stře­li­li spolu s nimi.

R. 1870 Ga­ri­bal­di­ho ar­má­da ob­sa­di­la Řím. Pa­pež­ský stát byl zru­šen. Kněží a ře­hol­ní se­st­ry byli lůzou vraž­dě­ni. V Římě se konal „kon­gres ate­is­tů“ s vy­hlá­še­ním „války kle­ri­kál­ní­mu tmář­ství“. Vy­chá­ze­ly tis­ko­vi­ny osla­vu­jí­cí sa­ta­na, v turín­ském di­va­dle Al­fie­ri se zpí­va­la „hymna na po­čest ďábla“ za­čí­na­jí­cí slovy: „Vítej, sa­ta­ne! Ať se k tobě vzná­ší naše ka­di­dla, ty jsi zví­tě­zil na Jah­vem kněží!“ Ga­ri­bal­di a všich­ni strůj­ci této kru­to­vlá­dy se ne­ta­ji­li svým člen­stvím v zed­nář­ských lóžích.

Křest ži­dov­ské­ho chlap­ce

Je ne­u­vě­ři­tel­né, že právě tito zlo­čin­ci ma­jí­cí na svě­do­mí ti­sí­ce ži­vo­tů ne­vin­ných lidí vedli ten­krát masiv­ní tis­ko­vou kampaň proti údaj­né „ne­lid­skosti pa­pež­ských or­gá­nů a inkvi­zi­ce“, které na­ří­di­ly ode­jmout dítě jeho ro­di­čům. O co šlo?

V Pa­pež­ském státě žila po­čet­ná ži­dov­ská men­ši­na. Měla na­pros­tou svo­bo­du svého vy­zná­ní, mnoho židů bylo velmi bo­ha­tých. K nim pa­t­ři­la i ro­di­na Mor­ta­ro­vých v Bo­lo­gni, jež ten­krát pa­t­ři­la Pa­pež­ské­mu státu. Zá­ko­ny židům a všem ne­ka­to­lí­kům ži­jí­cím na území Pa­pež­ské­ho státu za­ka­zo­va­ly za­měst­ná­vat ka­to­lic­ký slu­žeb­ný per­so­nál. Mor­ta­ro­vi však na to ne­dba­li a sjed­na­li pro svého syna Ed­gar­da (nar. r. 1851) ka­to­lic­kou chůvu Annu Mo­ri­si­o­vou.

Když jed­nou chla­pec smr­tel­ně one­moc­něl a lé­ka­ři ne­dá­va­li žád­nou na­dě­ji, ona jej ošet­řo­va­la a zá­ro­veň bez vě­do­mí ro­di­čů po­křti­la. Malý Ed­gar­do se však proti všem prognózám lé­ka­řů uzdra­vil. Mo­ri­si­o­vá se svě­ři­la se svým činem fa­rá­ři kos­te­la, kam cho­di­la na mše svaté. Ten po­cho­pil váž­nost si­tu­a­ce, neboť znal ka­to­lic­kou nauku, že po­křtě­né dítě musí být též ka­to­lic­ky vy­cho­vá­no.

Zá­le­ži­tost byla pře­dá­na boloňské inkvi­zi­ci, jíž před­se­dal učený, svatě ži­jí­cí a li­du­mil­ný do­mi­ni­kán Pier Fe­let­ti. Pro něj sa­mot­né­ho se stala si­tu­a­ce, kdy fak­tic­ky oba ak­té­ři po­ru­ši­li zá­ko­ny a na­ří­ze­ní Pa­pež­ské­ho státu, trap­nou. Na prv­ním místě ži­dov­ská ro­di­na Mor­ta­ro­va, po­ně­vadž ne­le­gi­tim­ně za­měst­ná­va­la ka­to­lic­kou služ­ku. Na dru­hém místě však sa­mot­ná Mo­ri­si­o­vá, která sice jed­na­la správ­ně podle ka­to­lic­ké dogma­ti­ky, že „in ar­ticu­lo mor­tis“ (v ne­bez­pe­čí smrti) může dítě po­křtít i laik, avšak zákon Pa­pež­ské­ho státu sta­no­vil, že v pří­pa­dě dí­tě­te ne­ka­to­lic­kých ro­di­čů se tak musí dít s je­jich sou­hla­sem. Mo­ri­si­o­vá ale o něj Mor­ta­ro­vy ne­žá­da­la.

Inkvi­zi­tor P. Fe­let­ti Mo­ri­si­o­vou vy­slý­chal a na zá­kla­dě její mís­to­pří­sež­né vý­po­vě­di do­spěl k zá­vě­ru, že křest byl sice udě­len ne­do­vo­le­ně, ale plat­ně, proto dítě musí být ka­to­lic­ky vy­cho­vá­no. Aby měl jis­to­tu, ob­rá­til se ještě osob­ně na Pia IX. s do­ta­zem, jest­li jeho závěr je správ­ný. Papež mu to po­tvr­dil.

Pater Fe­let­ti uči­nil všech­no, aby se s Mor­ta­ro­vý­mi ro­zum­ně do­ho­dl. Na­vr­hl jim, že dítě může na­dá­le byd­let u nich doma, ale ne­bu­de cho­dit do ži­dov­ské, nýbrž do ka­to­lic­ké školy. Ná­kla­dy spo­je­né se škol­ní do­cház­kou mla­dé­ho Mor­ta­ry měl hra­dit přímo papež. Mor­ta­ro­vi se měli též pí­sem­ně za­vá­zat, že ka­to­lic­ké vý­cho­vě svého syna ne­bu­dou brá­nit.

Jenže oni to ka­te­go­ric­ky od­mít­li a tr­va­li na ži­dov­ské vý­cho­vě Ed­gar­da a na jeho na­vště­vo­vá­ní ži­dov­ské školy. Spor se vlekl ně­ko­lik let, až papež Pius IX. na­ří­dil r. 1858 umís­tě­ní Ed­gar­da Mor­ta­ry v in­ter­ná­tě v Římě s tím, že ro­di­če ho mohou kdy­ko­liv na­vště­vo­vat.

Mor­ta­ro­vi ža­lo­va­li inkvi­zi­to­ra P. Fe­letti­ho u soudu, ale ne­u­spě­li. Dále se po­sta­ra­li o me­di­ál­ní zvi­di­tel­ně­ní svého pří­pa­du. Po­skyt­li roz­ho­vo­ry pro­ti­cír­kev­ním no­vi­nám vy­chá­ze­jí­cím na území ob­sa­ze­ném Ga­ri­bal­di­ho ar­má­dou. Vláda tzv. sjed­no­ce­né Itá­lie vy­slo­vi­la své po­bou­ře­ní a ra­di­kál­ně od­sou­di­la údaj­ný „únos“ ži­dov­ské­ho chlap­ce jeho ro­di­čům. Pro­tes­to­va­li také fran­couz­ský císař Na­po­le­on III. a ra­kous­ký Fran­ti­šek Josef I.

Dlou­há de­se­ti­le­tí pro­ti­ka­to­lic­ká pro­pa­gan­da pra­ný­řo­va­la Pia IX. jako „únos­ce dětí“. Emoce se znovu vzed­mu­ly na konci 20. stol., kdy papež Jan Pavel II. ozná­mil svůj úmysl be­a­ti­fi­ko­vat to­ho­to svého před­chůd­ce. Ame­ric­ký fil­mo­vý re­ži­sér Ste­ven Spiel­berg za­há­jil práce na filmu, jenž měl do­ká­zat „ne­lid­skost“ to­ho­to pa­pe­že a vůbec Ka­to­lic­ké církve 19. stol.

Jenže známý ital­ský no­vi­nář a his­to­rik Vit­to­rio Mes­so­ri ob­je­vil r. 2004 ve va­ti­kán­ském ar­chi­vu za­jí­ma­vý do­ku­ment, který od­ha­lu­je skry­tou tvář ce­lé­ho pří­pa­du. Jde o au­to­bi­o­gra­fii sa­mot­né­ho Ed­gar­da Mor­ta­ry, kte­rou Mes­so­ri ihned po ob­je­ve­ní vydal tis­kem. Má nad­pis „Já, ži­dov­ské dítě, une­se­né Piem IX.“ Hlu­bo­ká ka­to­lic­ká víra a sy­nov­ská od­da­nost mla­dé­ho Mor­ta­ry Piovi IX. byly tak silné, že Spiel­berg re­zig­no­val na svůj záměr na­to­čit film od­su­zu­jí­cí pa­pe­že svět­ce.

Ed­gar­do byl v Římě umís­těn v domě ka­te­chu­me­nů, papež Pius IX. mu sdě­lil, že on bude od ny­nějš­ka jeho otcem. Ed­gar­do k pa­pe­ži Piovi upřím­ně přilnul, uvě­řil v Je­ží­še Kris­ta a prav­dy ka­to­lic­ké víry, stal se kně­zem (vy­svě­cen byl na zá­kla­dě dispen­se Pia IX. v pou­hých 21 le­tech) a vstou­pil do řádu au­gusti­ni­án­ských ka­nov­ní­ků. Jeho ro­di­če jej ne­ú­nav­ně na­vště­vo­va­li a vy­ví­je­li nátlak, aby se vrá­til k ži­dov­ské víře. Marně. Mladý P. Mor­ta­ra při­jal z úcty k Piovi IX. ře­hol­ní jméno „Pio Maria“. Otec a matka se ně­ko­li­krát po­ku­si­li o jeho únos, ale bez­ú­spěš­ně.

Když Ga­ri­bal­di­ho ar­má­da ob­lé­ha­la r. 1870 Řím, hro­zi­lo ne­bez­pe­čí, že P. Mor­ta­ra, známý svou bo­jov­nou ob­ha­jo­bou Pia IX. a Pa­pež­ské­ho státu, bude zajat a dán na „pře­vý­cho­vu“ svým ro­di­čům. Proto Pius IX. zor­ga­ni­zo­val jeho tajný od­chod z Říma do kláš­te­ra řádu au­gusti­ni­á­nů v ra­kous­kých Ty­ro­lích. Poté po­bý­val ve Fran­cii pod ochra­nou zná­mé­ho pro­ti­li­be­rál­ní­ho kar­di­ná­la Loui­se Edou­ar­da Pié, dále ve Špa­něl­sku a na­ko­nec v Bel­gii. Ze­mřel ve vy­so­kém věku 89 let r. 1940.

Jeho řád jej po­vě­řil mi­sij­ní čin­nos­tí. P. Mor­ta­ra byl ne­o­by­čej­ně ja­zy­ko­vě na­da­ný, mlu­vil kromě ital­šti­ny ještě fran­couz­sky, ně­mec­ky, špa­něl­sky a an­g­lic­ky, což ho před­ur­čo­va­lo k mi­sij­ním cestám po světě. Ovlá­dal i mrtvé ja­zy­ky hebrej­šti­nu, řečti­nu a la­ti­nu. Od 90. let ces­to­val a po­řá­dal misie po celé Ev­ro­pě, zejmé­na mezi židy, za je­jichž ob­rá­ce­ní se vrouc­ně mod­lil a vy­zý­val k tomu i své po­slu­cha­če. Jeho za­ní­ce­ná ká­zá­ní bý­va­la hojně na­vště­vo­va­ná a při­ná­še­la po­žeh­na­né plody ve formě řady kon­ver­zí. Na­vští­vil i USA, kde kázal v New Yorku, ale tamní ar­ci­bis­kup­ská kon­sis­toř vznes­la stíž­nost do Va­ti­ká­nu, že prý „forma na­lé­ha­vé výzvy k ob­rá­ce­ní židů, jakou P. Mor­ta­ra volí, je ne­vhod­ná“.

P. Mor­ta­ra se ně­ko­li­krát jako kněz a mi­si­o­nář se­tkal se svými ro­di­či a sna­žil se je pře­svěd­čit o prav­dě ka­to­lic­ké nauky. Marně. Po­hřbu své matky se účast­nil a mod­lil se za spásu její duše.

P. Mor­ta­ra za­u­jí­mal v ká­zá­ních velmi ostré pro­ti­li­be­rál­ní a pro­ti­mo­der­nis­tic­ké po­sto­je, vy­zý­val k věr­né­mu za­cho­vá­vá­ní pravé víry Kris­to­vy a k po­sluš­nos­ti a věr­nos­ti Sv. stol­ci. Pod­ni­kl také pouť do Lurd a bo­jov­ně hájil pra­vost to­ho­to ma­ri­án­ské­ho zje­ve­ní.

O po­sto­ji P. Mor­ta­ry svěd­čí pře­svěd­či­vě tento úry­vek z jeho au­to­bi­o­gra­fie: „V té době spus­ti­la média v celé Ev­ro­pě, a mů­že­me říci i v celém světě, ve­li­ký po­křik o únosu chlap­ce Mor­ta­ry, který se stal pro­slu­lým jako ´únos Sa­bi­nek´. V ma­lých sku­pi­nách, ve ves­ni­cích a ka­vár­nách se ne­mlu­vi­lo o ničem jiném, v pa­říž­ském Théâtre Royal se hrála tragé­die pod ti­tu­lem ´Malý Mor­ta­ra´. Ži­dov­ská ko­mu­ni­ta v Alessan­drii v Pi­e­mon­tu se ob­rá­ti­la na všech­ny sy­na­go­gy světa a zor­ga­ni­zo­va­la kampaň proti pa­pe­ži a Církvi… kdy vy­zý­va­la a pro­si­la svě­to­vé moc­nos­ti, aby in­ter­ve­no­va­ly a pro­tes­to­va­ly.

Pro­tes­ty byly sku­teč­ně za­slá­ny; téměř šest mě­sí­ců tr­va­la tato hek­tic­ká po­le­mi­ka… v níž se sjed­no­ti­li všich­ni ne­přá­te­lé pa­pež­ství a řím­ské církve… Ot­cov­ská sta­rost­li­vost Sva­té­ho Otce byla pro mne ob­zvlášť vý­znam­ná při po­li­tic­kém zvra­tu r. 1870… Po­žeh­ná­ní Pia IX. mne do­pro­vá­ze­lo všude, pře­de­vším mi ale dalo sílu ne­pod­leh­nout nátla­ku a hroz­bám li­be­rál­ních úřadů, které mne chtě­ly při­nu­tit k ná­vra­tu k mé ro­di­ně… Ot­cov­ská ná­klon­nost Pia IX. ke mně zů­sta­la ne­pře­ru­še­na až do jeho smrti. Po zru­še­ní na­še­ho řá­do­vé­ho domu mne od­po­ru­čil sva­té­mu bis­ku­po­vi z Po­i­ti­érs mons. Pié… Na šťast­ný den mé pri­mi­ce mne po­ctil krás­ným osob­ním do­pi­sem. Od té doby jsem ale Pia IX. už ne­vi­děl. Od jeho smrti r. 1878 však ne­u­stá­le opa­ku­ji, že až se někdy vrá­tím do Věč­né­ho města, tak půjdu na Campo Ve­ra­no a tam se přímo vrhnu na hrob svého vzne­še­né­ho otce a ochrán­ce, vůči němuž má vděč­nost nezná žádné hra­ni­ce a kte­ré­ho já vždyc­ky budu po­va­žo­vat za moud­ré­ho a sva­té­ho pon­ti­fi­ka. Na jeho ná­hrob­ku je epi­taf, v němž prosí vě­ří­cí o mod­lit­bu: Orate pro eo (mod­le­te se za něj)! Při­zná­vám se, že kdy­ko­liv jsem tato slova četl, vždyc­ky za­zně­lo v mém srdci: Sanc­te Pie, ora pro me (Svatý Pie, oro­duj za mne)!

Kdo je vlast­ně vinen?

An­drea Tor­niel­li, vrch­ní šéf­re­dak­tor všech va­ti­kán­ských médií, píše ve své his­to­ric­ké ana­lý­ze v de­ní­ku Av­ve­ni­re od­su­zu­jí­cí ko­men­tář k údaj­né­mu „únosu“ mla­dé­ho Mor­ta­ry a při­po­mí­ná, že „dnes by se tento pří­pad ne­mohl opa­ko­vat, neboť pro­bě­hl II. va­ti­kán­ský kon­cil, který po­svě­til svo­bo­du svě­do­mí, i když on­to­lo­gic­ká změna, kte­rou svá­tost křtu pů­so­bí, zů­stá­vá fak­tem. Per­spek­ti­va se ale díky kon­ci­lu změ­ni­la.“ Dále Tor­niel­li ve­li­ce chvá­lí nově na­to­če­ný film Bellocchiův (srn. výše) na­vzdo­ry jeho zřej­mé ne­přá­tel­ské po­zi­ci vůči Ka­to­lic­ké církvi.

Nicmé­ně v zájmu ob­jek­ti­vi­ty jedno ne­mů­že­me po­přít: úřed­ní ode­brá­ní dí­tě­te ro­di­čům je jistě pro ně ne­mi­lou a smut­nou, někdy do­kon­ce i tra­gic­kou zá­le­ži­tos­tí. Jenže byli vi­ní­ky sku­teč­ně papež a cír­kev­ní or­gá­ny?

Celá kauza jasně uka­zu­je, že židé si v Pa­pež­ském státě té doby roz­hod­ně ne­moh­li stě­žo­vat na ne­svo­bo­du svě­do­mí. Mohli žít jako svo­bod­ní ob­ča­né včet­ně práva na­bý­vat ob­rov­ský ma­je­tek, nikdo je ne­nu­til ad­mi­nis­tra­tiv­ním nátla­kem ke křtu, ne­mu­se­li se obá­vat žád­ných po­gro­mů (ná­sil­nos­ti proti židům byly v Pa­pež­ském státě stí­há­ny tres­tem ně­ko­li­ka­le­té­ho vě­ze­ní), aby mohli vy­cho­vá­vat děti ve své víře, měli k dis­po­zi­ci vlast­ní ži­dov­ské školy.

Pa­pež­ský stát jim za­ka­zo­val pouze jedno: za­měst­ná­vat ve svých do­mác­nos­tech křes­ťan­ský slu­žeb­ný per­so­nál. Uká­za­lo se, jak moud­ré toto opat­ře­ní, které Mor­ta­ro­vi hrubě po­ru­ši­li, bylo. Kdyby ka­to­lič­ku Mo­ri­si­o­vou ne­na­ja­li jako chůvu pro své dítě, ne­do­šlo by ani k jeho křtu, šlo de facto o před­pis v je­jich pro­spěch, aby ne­na­sta­la ži­nant­ní si­tu­a­ce, jíž mu­se­li poté čelit. O vel­ko­ry­sos­ti úřadů Pa­pež­ské­ho státu rov­něž svěd­čí, že Mor­ta­ro­vi za po­ru­še­ní to­ho­to zá­ko­na ne­by­li vůbec po­tres­tá­ni. Jestli­že ne­chtě­li, aby je­jich ne­do­spě­lé dítě bylo po­křtě­no, měli na to pa­ma­to­vat už dříve re­spek­to­vá­ním zá­ka­zu za­měst­ná­vat ka­to­lí­ky ve své do­mác­nos­ti. Když někdo ne­do­dr­žu­je do­prav­ní před­pi­sy a poté po au­to­ne­ho­dě mu zů­sta­nou tr­va­lé zdra­vot­ní ná­sled­ky, ne­mů­že dávat vinu ni­ko­mu ji­né­mu než sobě.

Tolik z hle­dis­ka Mor­ta­ro­vých, když se po­ku­sí­me po­dí­vat na věc je­jich po­hle­dem. Oni se ale ani na oka­mžik ne­po­ku­si­li re­spek­to­vat ka­to­lic­kou nauku, podle níž plat­ný křest ne­zle­ti­lé­ho dí­tě­te zna­me­ná rov­něž po­vin­nost vy­cho­vá­vat je v této víře. Ka­te­go­ric­ké od­mít­nu­tí uznat vlast­ní chybu a právo ka­to­lí­ků na je­jich svo­bo­du svě­do­mí, které jim při­ka­zu­je vy­cho­vat po­křtě­né dítě v ka­to­lic­ké víře, je nutno chá­pat jako pro­jev ne­to­le­ran­ce z je­jich stra­ny, ač­ko­liv úřady Pa­pež­ské­ho státu jim vy­chá­ze­ly vše­mož­ně vstříc, např. tím, že mohli svého syna kdy­ko­liv na­vště­vo­vat – a jak P. Mor­ta­ra uvádí v uve­de­né au­to­bi­o­gra­fii – v ně­kte­rých mě­sí­cích byli v Římě u něho do­kon­ce každý den a ma­sí­ro­va­li jej ci­to­vě i ar­gu­men­tač­ně, aby ak­cep­to­val ži­dov­ské ná­bo­žen­ství opí­ra­jí­cí se o tal­mud. Měli tedy mož­nost jej ovlivňovat a pů­so­bit na něho, ne­by­lo tomu tak, že by byl úplně od nich od­lou­čen. Chla­pec Mor­ta­ra se však nedal zviklat a zů­stal věrný Kris­tu.

Za mi­nu­lou i ny­něj­ší kam­pa­ní ostou­ze­jí­cí bl. Pia IX. jako „únos­ce dětí“ vězí hlu­bo­ké a od­por­né po­kry­tec­tví. Kolik dětí je sku­teč­ně uná­še­no dnes na zá­kla­dě pou­hé­ho vý­no­su ně­ja­ké­ho or­gá­nu, že do­tyč­ní ro­di­če jsou „ne­způ­so­bi­lí“ je vy­cho­vá­vat! Nor­ský Bar­ne­ver­net je tady od­stra­šu­jí­cím pří­kla­dem, který dnes ná­sle­du­je mnoho tzv. de­mo­kra­tic­kých států světa. A ro­di­če se s dětmi ne­smě­jí vůbec vídat, je­jich pobyt je jim za­ta­jen. To všech­no je ale pro sou­čas­ná média v po­řád­ku, ta ná­le­ži­tě ne­re­a­gu­jí ani na otřes­né pří­pa­dy únosů dětí z azij­ských a af­ric­kých zemí do ve­řej­ných domů v Ev­ro­pě.

Navíc ti pu­b­li­cis­té, kteří roní kro­ko­dý­lí slzy nad „ne­lid­skostí“ cír­kev­ních or­gá­nů a pa­pe­že Pia IX. v pří­pa­dě údaj­né­ho „únosu“ mla­dé­ho Mor­ta­ry, zcela mlčí o kr­va­vém pro­ná­sle­do­vá­ní ka­to­lí­ků na území ovlá­da­ném voj­sky sjed­no­ce­né Itá­lie, jak uvá­dí­me výše. Tito pro­ná­sle­do­va­te­lé Církve se ohá­ně­li ten­krát, jako se ohá­ně­jí je­jich ná­sle­dov­ní­ci i dnes, údaj­nou „svo­bo­dou svě­do­mí“. Jenže fakta jsou ná­sle­du­jí­cí: Právě Pa­pež­ský stát, jak je zřej­mé na práv­ním po­sta­ve­ní židů v době Pia IX., svo­bo­du svě­do­mí jinak smýš­le­jí­cích, tuto nej­vyš­ší hod­no­tu všech li­be­rá­lů, sku­teč­ně re­spek­to­val, za­tím­co li­be­rá­lo­vé, pro něž ona byla vr­chol­nou metou, ji hrubě po­ru­šo­va­li vůči ka­to­lí­kům a ne­ští­ti­li se ani vražd dětí, jak upo­zorňujeme výše na pří­pad An­ge­li­ny Ro­ma­no­vé, což je přece ne­srov­na­tel­ně pří­šer­něj­ší než únos!

A úplně na závěr: Děti, které byly opav­du une­se­ny, pro­ži­ly své trau­ma, jehož se do konce ži­vo­ta nikdy plně ne­zba­vi­ly. Jenže Ed­gar­do Pio Maria Mor­ta­ra žád­ným trau­ma­tem ne­tr­pěl. Jeho au­to­bi­o­gra­fie na­o­pak uka­zu­je, že v ka­to­lic­ké víře a ve svém po­vo­lá­ní ke kněž­ství na­le­zl svou ra­dost a smysl ži­vo­ta. Díky pa­pe­ži Piovi IX., jehož ctil a mi­lo­val jako sku­teč­né­ho otce.

Psáno podle „Giusep­pe Nardi: Die ganze Wa­hrhe­it über den Fall Mor­ta­ra“ in www.​kat​holi​sche​s.​info, 9. 6. 2023 a podle dal­ších zdro­jů