R. 2000, kdy byl beatifikován papež Pius IX. (stál v čele Církve v letech 1846–78), vznášeli svobodní zednáři, komunisté a vůbec všichni odpůrci Katolické církve včetně neomodernistů uvnitř ní námitky, že tento pravověrný papež a neúnavný bojovník proti vnějším i vnitrocírkevním liberálům dal unést jedno židovské dítě jmenem Edgardo Mortara. V Itálii o tom režisér Marco Bellocchio nedávno natočil film „Kidnapped“ vyznívající pro papeže Pia nepříznivě. I redaktor oficiálního vatikánského deníku L´Osservatore Romano Andrea Monda letošního roku hodnotil tento film pozitivně a odsoudil Pia IX. Podobně se pokoušel příběh již dříve filmově zpracovat s nepříznivým vyzněním pro Pia IX. známý americký režisér Steven Spielberg. Jenže jaká je skutečná historická pravda? Jako obvykle v těchto věcech – úplně jiná.

Historický kontext

Případ Mortara vyvolal v Itálii v letech tzv. risorgimenta (1848–70) obrovské pozdvižení. Země byla tenkrát rozdrobena na řadu větších i menších knížectví, mezi nimiž vynikal Papežský stát. Sever Itálie náležel Rakousku. Králové savojské dynastie se sídlem v Turíně, jejichž vlády byly složeny vesměs ze svobodných zednářů, usilovali o sjednocení země pod svojí korunou a vedli proto bezohlednou válku proti samostatným italským knížectvím, proti Rakousku a proti Papežskému státu.

To vše bylo spojeno s krvavým pronásledováním Církve, připomínajícím teror Francouzské revoluce. V Římě r. 1848–9 svobodný zednář Giuseppe Mazzini vyvolal povstání a vyhlásil tzv. Římskou republiku se záměrem zavést „jakobinismus“. Papež Pius IX. musel emigrovat v přestrojení za kněze patřícího k personálu bavorského vyslanectví. Tisíce kněží a řeholníků byly povražděny, kostely a kláštery zvířecky vypleněny, konsekrované hostie podupány, zpovědnice vyházeny a páleny veřejně na ulicích. Z nemocnic byly odstraněny řeholní sestry a nahrazeny prostitutkami, na veřejných prostranstvích nebo ve zdevastovaných chrámech se sloužily „satanské mše“. V klášteře San Callisto byly později nalezeny ostatky 90 kněží povražděných většinou dýkami. Mazziniho hrůzovládu ukončilo teprve r. 1849 francouzské vojsko.

Papež Pius IX. odpověděl na tento satanský hrůzostrašný teror velkodušnou amnestií, potrestáni byli pouze ti, jimž byly dokázány masové vraždy nevinných. V boji proti Papežskému státu pokračovaly potom až do r. 1870 vlády savojských králů, které se nazývaly „vládami sjednocené Itálie“. Velitelem jejich vojska se stal Giuseppe Garibaldi. Všude na obsazeném území vojáci sjednocené Itálie rozsévali hrůzovládu a teror proti katolickému duchovenstvu a řeholím.

Nezastavili se ani před vraždami dětí. Když r. 1860 Garibaldiho armáda obsadila Sicílii, zorganizovala veřejnou popravu místního faráře a aktivních katolíků s povinnou účastí obyvatelstva. Osmiletá Angelina Romanová, kterou farář vyučoval ve škole náboženství, měla svého kněze upřímně ráda, a když ho viděla kráčet před popravčí četu, začala hlasitě plakat. Rozzuření vojáci ji tedy přiřadili k odsouzeným a zastřelili spolu s nimi.

R. 1870 Garibaldiho armáda obsadila Řím. Papežský stát byl zrušen. Kněží a řeholní sestry byli lůzou vražděni. V Římě se konal „kongres ateistů“ s vyhlášením „války klerikálnímu tmářství“. Vycházely tiskoviny oslavující satana, v turínském divadle Alfieri se zpívala „hymna na počest ďábla“ začínající slovy: „Vítej, satane! Ať se k tobě vznáší naše kadidla, ty jsi zvítězil na Jahvem kněží!“ Garibaldi a všichni strůjci této krutovlády se netajili svým členstvím v zednářských lóžích.

Křest židovského chlapce

Je neuvěřitelné, že právě tito zločinci mající na svědomí tisíce životů nevinných lidí vedli tenkrát masivní tiskovou kampaň proti údajné „nelidskosti papežských orgánů a inkvizice“, které nařídily odejmout dítě jeho rodičům. O co šlo?

V Papežském státě žila početná židovská menšina. Měla naprostou svobodu svého vyznání, mnoho židů bylo velmi bohatých. K nim patřila i rodina Mortarových v Bologni, jež tenkrát patřila Papežskému státu. Zákony židům a všem nekatolíkům žijícím na území Papežského státu zakazovaly zaměstnávat katolický služebný personál. Mortarovi však na to nedbali a sjednali pro svého syna Edgarda (nar. r. 1851) katolickou chůvu Annu Morisiovou.

Když jednou chlapec smrtelně onemocněl a lékaři nedávali žádnou naději, ona jej ošetřovala a zároveň bez vědomí rodičů pokřtila. Malý Edgardo se však proti všem prognózám lékařů uzdravil. Morisiová se svěřila se svým činem faráři kostela, kam chodila na mše svaté. Ten pochopil vážnost situace, neboť znal katolickou nauku, že pokřtěné dítě musí být též katolicky vychováno.

Záležitost byla předána boloňské inkvizici, jíž předsedal učený, svatě žijící a lidumilný dominikán Pier Feletti. Pro něj samotného se stala situace, kdy fakticky oba aktéři porušili zákony a nařízení Papežského státu, trapnou. Na prvním místě židovská rodina Mortarova, poněvadž nelegitimně zaměstnávala katolickou služku. Na druhém místě však samotná Morisiová, která sice jednala správně podle katolické dogmatiky, že „in articulo mortis“ (v nebezpečí smrti) může dítě pokřtít i laik, avšak zákon Papežského státu stanovil, že v případě dítěte nekatolických rodičů se tak musí dít s jejich souhlasem. Morisiová ale o něj Mortarovy nežádala.

Inkvizitor P. Feletti Morisiovou vyslýchal a na základě její místopřísežné výpovědi dospěl k závěru, že křest byl sice udělen nedovoleně, ale platně, proto dítě musí být katolicky vychováno. Aby měl jistotu, obrátil se ještě osobně na Pia IX. s dotazem, jestli jeho závěr je správný. Papež mu to potvrdil.

Pater Feletti učinil všechno, aby se s Mortarovými rozumně dohodl. Navrhl jim, že dítě může nadále bydlet u nich doma, ale nebude chodit do židovské, nýbrž do katolické školy. Náklady spojené se školní docházkou mladého Mortary měl hradit přímo papež. Mortarovi se měli též písemně zavázat, že katolické výchově svého syna nebudou bránit.

Jenže oni to kategoricky odmítli a trvali na židovské výchově Edgarda a na jeho navštěvování židovské školy. Spor se vlekl několik let, až papež Pius IX. nařídil r. 1858 umístění Edgarda Mortary v internátě v Římě s tím, že rodiče ho mohou kdykoliv navštěvovat.

Mortarovi žalovali inkvizitora P. Felettiho u soudu, ale neuspěli. Dále se postarali o mediální zviditelnění svého případu. Poskytli rozhovory proticírkevním novinám vycházejícím na území obsazeném Garibaldiho armádou. Vláda tzv. sjednocené Itálie vyslovila své pobouření a radikálně odsoudila údajný „únos“ židovského chlapce jeho rodičům. Protestovali také francouzský císař Napoleon III. a rakouský František Josef I.

Dlouhá desetiletí protikatolická propaganda pranýřovala Pia IX. jako „únosce dětí“. Emoce se znovu vzedmuly na konci 20. stol., kdy papež Jan Pavel II. oznámil svůj úmysl beatifikovat tohoto svého předchůdce. Americký filmový režisér Steven Spielberg zahájil práce na filmu, jenž měl dokázat „nelidskost“ tohoto papeže a vůbec Katolické církve 19. stol.

Jenže známý italský novinář a historik Vittorio Messori objevil r. 2004 ve vatikánském archivu zajímavý dokument, který odhaluje skrytou tvář celého případu. Jde o autobiografii samotného Edgarda Mortary, kterou Messori ihned po objevení vydal tiskem. Má nadpis „Já, židovské dítě, unesené Piem IX.“ Hluboká katolická víra a synovská oddanost mladého Mortary Piovi IX. byly tak silné, že Spielberg rezignoval na svůj záměr natočit film odsuzující papeže světce.

Edgardo byl v Římě umístěn v domě katechumenů, papež Pius IX. mu sdělil, že on bude od nynějška jeho otcem. Edgardo k papeži Piovi upřímně přilnul, uvěřil v Ježíše Krista a pravdy katolické víry, stal se knězem (vysvěcen byl na základě dispense Pia IX. v pouhých 21 letech) a vstoupil do řádu augustiniánských kanovníků. Jeho rodiče jej neúnavně navštěvovali a vyvíjeli nátlak, aby se vrátil k židovské víře. Marně. Mladý P. Mortara přijal z úcty k Piovi IX. řeholní jméno „Pio Maria“. Otec a matka se několikrát pokusili o jeho únos, ale bezúspěšně.

Když Garibaldiho armáda obléhala r. 1870 Řím, hrozilo nebezpečí, že P. Mortara, známý svou bojovnou obhajobou Pia IX. a Papežského státu, bude zajat a dán na „převýchovu“ svým rodičům. Proto Pius IX. zorganizoval jeho tajný odchod z Říma do kláštera řádu augustiniánů v rakouských Tyrolích. Poté pobýval ve Francii pod ochranou známého protiliberálního kardinála Louise Edouarda Pié, dále ve Španělsku a nakonec v Belgii. Zemřel ve vysokém věku 89 let r. 1940.

Jeho řád jej pověřil misijní činností. P. Mortara byl neobyčejně jazykově nadaný, mluvil kromě italštiny ještě francouzsky, německy, španělsky a anglicky, což ho předurčovalo k misijním cestám po světě. Ovládal i mrtvé jazyky hebrejštinu, řečtinu a latinu. Od 90. let cestoval a pořádal misie po celé Evropě, zejména mezi židy, za jejichž obrácení se vroucně modlil a vyzýval k tomu i své posluchače. Jeho zanícená kázání bývala hojně navštěvovaná a přinášela požehnané plody ve formě řady konverzí. Navštívil i USA, kde kázal v New Yorku, ale tamní arcibiskupská konsistoř vznesla stížnost do Vatikánu, že prý „forma naléhavé výzvy k obrácení židů, jakou P. Mortara volí, je nevhodná“.

P. Mortara se několikrát jako kněz a misionář setkal se svými rodiči a snažil se je přesvědčit o pravdě katolické nauky. Marně. Pohřbu své matky se účastnil a modlil se za spásu její duše.

P. Mortara zaujímal v kázáních velmi ostré protiliberální a protimodernistické postoje, vyzýval k věrnému zachovávání pravé víry Kristovy a k poslušnosti a věrnosti Sv. stolci. Podnikl také pouť do Lurd a bojovně hájil pravost tohoto mariánského zjevení.

O postoji P. Mortary svědčí přesvědčivě tento úryvek z jeho autobiografie: „V té době spustila média v celé Evropě, a můžeme říci i v celém světě, veliký pokřik o únosu chlapce Mortary, který se stal proslulým jako ´únos Sabinek´. V malých skupinách, ve vesnicích a kavárnách se nemluvilo o ničem jiném, v pařížském Théâtre Royal se hrála tragédie pod titulem ´Malý Mortara´. Židovská komunita v Alessandrii v Piemontu se obrátila na všechny synagogy světa a zorganizovala kampaň proti papeži a Církvi… kdy vyzývala a prosila světové mocnosti, aby intervenovaly a protestovaly.

Protesty byly skutečně zaslány; téměř šest měsíců trvala tato hektická polemika… v níž se sjednotili všichni nepřátelé papežství a římské církve… Otcovská starostlivost Svatého Otce byla pro mne obzvlášť významná při politickém zvratu r. 1870… Požehnání Pia IX. mne doprovázelo všude, především mi ale dalo sílu nepodlehnout nátlaku a hrozbám liberálních úřadů, které mne chtěly přinutit k návratu k mé rodině… Otcovská náklonnost Pia IX. ke mně zůstala nepřerušena až do jeho smrti. Po zrušení našeho řádového domu mne odporučil svatému biskupovi z Poitiérs mons. Pié… Na šťastný den mé primice mne poctil krásným osobním dopisem. Od té doby jsem ale Pia IX. už neviděl. Od jeho smrti r. 1878 však neustále opakuji, že až se někdy vrátím do Věčného města, tak půjdu na Campo Verano a tam se přímo vrhnu na hrob svého vznešeného otce a ochránce, vůči němuž má vděčnost nezná žádné hranice a kterého já vždycky budu považovat za moudrého a svatého pontifika. Na jeho náhrobku je epitaf, v němž prosí věřící o modlitbu: Orate pro eo (modlete se za něj)! Přiznávám se, že kdykoliv jsem tato slova četl, vždycky zaznělo v mém srdci: Sancte Pie, ora pro me (Svatý Pie, oroduj za mne)!

Kdo je vlastně vinen?

Andrea Tornielli, vrchní šéfredaktor všech vatikánských médií, píše ve své historické analýze v deníku Avvenire odsuzující komentář k údajnému „únosu“ mladého Mortary a připomíná, že „dnes by se tento případ nemohl opakovat, neboť proběhl II. vatikánský koncil, který posvětil svobodu svědomí, i když ontologická změna, kterou svátost křtu působí, zůstává faktem. Perspektiva se ale díky koncilu změnila.“ Dále Tornielli velice chválí nově natočený film Bellocchiův (srn. výše) navzdory jeho zřejmé nepřátelské pozici vůči Katolické církvi.

Nicméně v zájmu objektivity jedno nemůžeme popřít: úřední odebrání dítěte rodičům je jistě pro ně nemilou a smutnou, někdy dokonce i tragickou záležitostí. Jenže byli viníky skutečně papež a církevní orgány?

Celá kauza jasně ukazuje, že židé si v Papežském státě té doby rozhodně nemohli stěžovat na nesvobodu svědomí. Mohli žít jako svobodní občané včetně práva nabývat obrovský majetek, nikdo je nenutil administrativním nátlakem ke křtu, nemuseli se obávat žádných pogromů (násilnosti proti židům byly v Papežském státě stíhány trestem několikaletého vězení), aby mohli vychovávat děti ve své víře, měli k dispozici vlastní židovské školy.

Papežský stát jim zakazoval pouze jedno: zaměstnávat ve svých domácnostech křesťanský služebný personál. Ukázalo se, jak moudré toto opatření, které Mortarovi hrubě porušili, bylo. Kdyby katoličku Morisiovou nenajali jako chůvu pro své dítě, nedošlo by ani k jeho křtu, šlo de facto o předpis v jejich prospěch, aby nenastala žinantní situace, jíž museli poté čelit. O velkorysosti úřadů Papežského státu rovněž svědčí, že Mortarovi za porušení tohoto zákona nebyli vůbec potrestáni. Jestliže nechtěli, aby jejich nedospělé dítě bylo pokřtěno, měli na to pamatovat už dříve respektováním zákazu zaměstnávat katolíky ve své domácnosti. Když někdo nedodržuje dopravní předpisy a poté po autonehodě mu zůstanou trvalé zdravotní následky, nemůže dávat vinu nikomu jinému než sobě.

Tolik z hlediska Mortarových, když se pokusíme podívat na věc jejich pohledem. Oni se ale ani na okamžik nepokusili respektovat katolickou nauku, podle níž platný křest nezletilého dítěte znamená rovněž povinnost vychovávat je v této víře. Kategorické odmítnutí uznat vlastní chybu a právo katolíků na jejich svobodu svědomí, které jim přikazuje vychovat pokřtěné dítě v katolické víře, je nutno chápat jako projev netolerance z jejich strany, ačkoliv úřady Papežského státu jim vycházely všemožně vstříc, např. tím, že mohli svého syna kdykoliv navštěvovat – a jak P. Mortara uvádí v uvedené autobiografii – v některých měsících byli v Římě u něho dokonce každý den a masírovali jej citově i argumentačně, aby akceptoval židovské náboženství opírající se o talmud. Měli tedy možnost jej ovlivňovat a působit na něho, nebylo tomu tak, že by byl úplně od nich odloučen. Chlapec Mortara se však nedal zviklat a zůstal věrný Kristu.

Za minulou i nynější kampaní ostouzející bl. Pia IX. jako „únosce dětí“ vězí hluboké a odporné pokrytectví. Kolik dětí je skutečně unášeno dnes na základě pouhého výnosu nějakého orgánu, že dotyční rodiče jsou „nezpůsobilí“ je vychovávat! Norský Barnevernet je tady odstrašujícím příkladem, který dnes následuje mnoho tzv. demokratických států světa. A rodiče se s dětmi nesmějí vůbec vídat, jejich pobyt je jim zatajen. To všechno je ale pro současná média v pořádku, ta náležitě nereagují ani na otřesné případy únosů dětí z azijských a afrických zemí do veřejných domů v Evropě.

Navíc ti publicisté, kteří roní krokodýlí slzy nad „nelidskostí“ církevních orgánů a papeže Pia IX. v případě údajného „únosu“ mladého Mortary, zcela mlčí o krvavém pronásledování katolíků na území ovládaném vojsky sjednocené Itálie, jak uvádíme výše. Tito pronásledovatelé Církve se oháněli tenkrát, jako se ohánějí jejich následovníci i dnes, údajnou „svobodou svědomí“. Jenže fakta jsou následující: Právě Papežský stát, jak je zřejmé na právním postavení židů v době Pia IX., svobodu svědomí jinak smýšlejících, tuto nejvyšší hodnotu všech liberálů, skutečně respektoval, zatímco liberálové, pro něž ona byla vrcholnou metou, ji hrubě porušovali vůči katolíkům a neštítili se ani vražd dětí, jak upozorňujeme výše na případ Angeliny Romanové, což je přece nesrovnatelně příšernější než únos!

A úplně na závěr: Děti, které byly opavdu uneseny, prožily své trauma, jehož se do konce života nikdy plně nezbavily. Jenže Edgardo Pio Maria Mortara žádným traumatem netrpěl. Jeho autobiografie naopak ukazuje, že v katolické víře a ve svém povolání ke kněžství nalezl svou radost a smysl života. Díky papeži Piovi IX., jehož ctil a miloval jako skutečného otce.

Psáno podle „Giuseppe Nardi: Die ganze Wahrheit über den Fall Mortara“ in www.katholisches.info, 9. 6. 2023 a podle dalších zdrojů