V souvislosti s předáváním vysvědčení se zkusme zamyslet, jak by vypadalo to naše vystavené nám Bohem. Jak bychom asi Pánem byli klasifikováni v „předmětech“, jako je láska k Bohu a bližnímu, naplňování tří božských či čtyř kardinálních ctností, jakou známkou bychom byli oceněni za „práci v hodině,“ tj. za rozmnožování hřiven a nakládání s dary Ducha Svatého. Měli bychom aspoň dostatečné?

Žáci a studenti mají ve zvyku třebas jen podvědomě spoléhat na benevolenci svých učitelů. Vzdor svému mizivému celoročnímu úsilí mívají za to, že je nenechají propadnout. Též mnozí dospělí katolíci jsou s celoročním „prospěchem“ na štíru, nemluvě o „docházce“, nějaká „mimoškolní aktivita“ jim nic neříká. Řada z nich navíc žije, jako by byli ve „škole“ bez „spolužáků“, ba i bez „Učitele“. A když už Ho berou milostivě na vědomí, spoléhají na Jeho shovívavost. „Však Bůh je milosrdný, tak co…“

„Vykřičník štíhlý, odmítavý trčí“, píše v jedné své básni Richard Weiner. Vysvědčení se nedává zadarmo, jen za nějakou fyzickou účast ve „vyučování“ a už vůbec ne za „chození za školu“ a nicnedělání. „Dobré známky“ či dokonce „vyznamenání“ si „student“ musí zasloužit.

Jedním z neblahých rysů dnešního školství je apelování rodičů na učitele, aby nekladli na jejich děti příliš velké nároky (v nejzazším případě vůbec žádné), nepřetěžovali je, nenutili dodržovat za každou cenu školní řád a na konci školního roku jim vysvědčení (samozřejmě se samými výbornými) předávali v předklonu.

Také „školou povinní“ katolíci tuze rádi pěstují svobodomyslnost hlásanou ze všech možných střech, pohříchu někdy i rodičovských či kostelních. V jejím jménu porušují zaběhlý „školní řád“ a snaží se změnit některé jeho nevyhovující „body“. „Moderním studentským“ slangem pak přesvědčují své okolí i sami sebe, že „je jiná doba a všichni to tak dělají“.

Jenže autorem „školního řádu“ je božský Učitel, jenž bedlivé dohlíží na jeho dodržování. Občas sice při jeho přestoupení, jemuž se nevyhne nikdo z nás „studentů neužitečných“, „přimhouří oko“, ovšem po „posledním zvonění“, o němž nikdo z nás neví, kdy zazní, bude uvádět do života nápis, který se již delší dobu skví na „tabuli“ před námi: „Méné, tekel ú-parsín“.

Proto „studujme“ co nejsvědomitěji, plňme si všechny své „úkoly“, pomáhejme s nimi slabším „spolužákům“ a hlavně poslouchejme svého „Učitele“ – abychom jednou nepropadli a abychom jednou zvládli „zkoušku dospělosti“, jež původně neměla nic společného s dosaženým věkem, nýbrž s dospěním ke studiu na vysoké škole – v našem případě tedy s dospěním k usednutí mezi „úspěšné absolventy“, tj. mezi ovce po pravici.