Oba apoštolé Velké Moravy byli jaksi dosud celkem „bráni na milost“ i od odpůrců Katolické církve. Popřít totiž jejich nadčasové zásluhy o kulturu, civilizaci a potažmo i národnost a státnost vždycky bylo a je velice obtížné. Jinou otázkou jsou ale pokusy o zneužití jejich památky. Komunisté u nich vyzvedávali především fakt, že „přišli z východu“, proto se na ně odvolávali, když hlásali naši údajnou nezbytnost podrobit se Sovětskému svazu. Zapomněli však, že tím „východem“, odkud svatí bratři přišli, nebyla Moskva, nýbrž Cařihrad, což je přece jenom podstatný rozdíl.

Pravoslavní se jich zase dovolávali jako svých svatých proto, že přišli z Byzance, nikoli z papežského Říma. Avšak Byzanc tehdy ještě setrvávala v jednotě s papežem, i když ctižádostivý patriarcha Fotios se jako první pokusil o rozkol, jenže tenkrát ještě neúspěšně. Svatí soluňští bratři Fotia nenásledovali, což dokazuje skutečnost, že se vypravili r. 867 právě do Říma k papeži, aby si od něho nechali schválit staroslovanský jazyk v liturgii. Papež Hadrián II., jak známo, jim vyhověl bulou „Gloria in Excelsis“ r. 869. Sv. Metoděj přijal jmenování metropolitou moravským od papeže a nikoli od byzantského patriarchy – a papež Jan VIII. se ho též radikálně zastal proti pronásledování ze strany bavorských biskupů. Sám odpůrce Katolické církve T. G. Masaryk ve své „České otázce“ správně píše, že Konstantin-Cyril a Metoděj byli „plně katolíky ve smyslu své doby“.

A sladit jejich působení se současným postulátem politické korektnosti? Tak to už je úplně absurdní. Z anonymních životopisů obou svatých bratří (Život Konstantinův, Život Metodějův) víme, že ihned po příchodu na Velkou Moravu obcházeli zemí a „káceli modly“ spolu s vymítáním zlých duchů. Nad tím by dnešní stoupenci všenáboženského pluralismu určitě nejásali, rovněž tak ne uvnitř Katolické církve adorátoři II. vatikánského koncilu a jeho deklarace „Nostra Aetate“ o pozitivních hodnotách nekřesťanských náboženství. Neměl by radost ani papež František, neboť tento postup obou svatých věrozvěstů kategoricky odporuje jeho tezi obsažené ve společném prohlášení s muslimským imámem Tayebem z r. 2019, že Bůh si „přeje různost náboženství“.

Nomokánon a Zakon sudnym ljudom, zákoník a zpovědní příručka, velkolepé dílo sv. Konstantina-Cyrila, stanoví tvrdé pokání o chlebu a vodě a pěší poutě právě za hříchy proti 6. a 9. přikázání, které se dnes tolik zlehčují. Sv. Metoděj jako moravský arcibiskup se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě proto, že tento vladař byl – jak píše jeho anonymní životopisec – „otrokem ženských rozkoší“, za což jej arcibiskup ostře káral dle příkladu sv. Jana Křtitele.

Cyril a Metoděj nebyli žádnými všenáboženskými synkretisty, žádnými vyznavači „bratrského dialogu“, nýbrž hlasateli jediné pravdy: té, která je v Ježíši Kristu a již učí Katolická církev od svého prvopočátku. To pozvolna dnes dochází zejména některým ateistům, na internetu se již několikrát objevily odsudky na adresu obou svatých bratří, že prý šířili evangelium „násilím“ a byli „netolerantní“. Počínali si podobně jako sto let před nimi v Německu sv. Bonifác: ničili pohanské modly, které nebyly žádným „uměleckým dílem“, pouze artefaktem, jenž naháněl obyvatelům Velké Moravy strach, proto – i když byli většinou již pokřtěni – chodili stále do pohanských hájů obětovat. Své oběti přinášeli ale démonům, jak píše sv. Pavel v 10. kapitole 1 Kor. Pohanští bohové totiž reálně neexistují, zlí duchové však ano.

Takový je tedy autentický profil sv. Cyrila a Metoděje: věrnost katolické víře, přesvědčení, že jen ona je pravdou zjevenou samotným Kristem. Svatí soluňští bratři, orodujte za nás a vyproste našemu národu milost návratu k pravé víře Pánově!