Apologie Církve
Katolické zásady hlasování ve volbách
Je mravní povinností chodit k volbám?
Je jistě pravdou, že modernisté považují demokracii a volební právo za svaté, za bezprostřední důsledek lidské důstojnosti přímo spojený s jejich humanistickým náboženstvím.
Poněvadž víme, jak je volební systém nespravedlivý, a uvědomujeme si, nakolik moderní demokracie vychází z falešné liberální zásady lidské svobody, která odmítá každý objektivní Boží i mravní zákon, jsme si vědomi nepatrných rozdílů mezi kandidáty, a také protože máme dojem (třebaže nesprávný), že hlas jednoho člověka v tomto sekulárním, bezbožném systému ve skutečnosti nic neznamená, můžeme v reakci na to snadno dojít k závěru, že člověk není vůbec povinen chodit k volbám.
Nauka Církve v této věci však není vůbec nová. Církev sice neschvaluje moderní demokratický systém a jeho falešný princip suverenity lidu, ale přesto nás zavazuje, abychom přispívali ke společnému dobru společnosti, povinností zákonné spravedlnosti. Tuto zásadu dobře vyjádřil papež Pius XII. v proslovu k italské Katolické akci 20. dubna 1946:
Lidé jsou vybízeni k tomu, aby se stále více účastnili veřejného života národa. Tato účast s sebou nese vážnou odpovědnost. Proto je nutné, aby věřící jasně, solidně a přesně znali své povinnosti v mravní a náboženské oblasti, pokud jde o uplatňování jejich občanských práv, a zejména práva volit.
Papež Pius XII. jasně vysvětluje, že právě kvůli protikatolickému a sekulárnímu duchu, který katolíky obklopuje, mají povinnost hájit Církev správným uplatňováním svého volebního práva – aby tak bránili většímu zlu. K římským farářům uvedl 16. března 1946:
Výkon volebního práva je aktem vážné mravní odpovědnosti, přinejmenším vzhledem k tomu, že se volí ti, kdo mají zemi dát ústavu a zákony, a především ti, kdo ovlivňují svěcení svátečního dne, manželství, rodinu, školství a správnou a spravedlivou úpravu mnoha společenských otázek. Povinností Církve je vysvětlovat věřícím mravní povinnosti, které z tohoto volebního práva plynou.
Ještě zřetelněji hovořil papež Pius XII. o dva roky později, opět v projevu k římským farářům. Vysvětlil, že za konkrétních okolností dané doby je povinností věřících, mužů i žen, pod hrozbou těžkého hříchu, aby využili svého volebního práva, neboť na moudrém hlasování katolíků závisí společné dobro.
Zde je text z 10. března 1948:
Za současné situace je přísnou povinností všech, kdo mají volební právo, mužů i žen, aby se zúčastnili voleb. Kdo tak neučiní, zejména z lenosti či slabosti, dopouští se hříchu, který je sám o sobě těžký, smrtelného pochybení. Každý se musí držet toho, co mu velí svědomí. Je však zřejmé, že svědomí ukládá každému katolíkovi, aby dal hlas kandidátům, kteří skýtají opravdu dostatečné záruky ochrany práv Božích i práv duší ke skutečnému dobru jednotlivců, rodin i společnosti podle lásky k Bohu a katolické mravní nauky.
Tato aplikace sociálního učení Církve na konkrétní situaci doby je v souladu s naukou teologů, kteří hovoří o těžkém hříchu opomenutí dobrého u těch, kdo jednoduše zanedbají volbu dobrých, katolických zástupců, a o povinnosti udělat všechno, co je v našich silách, abychom povzbuzovali vhodné laiky k práci na tom, aby využití volebního systému vedlo ke zvolení dobrých zákonodárců.
Jak daleko však máme k této situaci! Je jasné, že okolnosti už nejsou takové, že bychom si měli vybírat mezi katolíky a nekatolíky, zástupci mravně bezúhonnými a liberály. Všechny alternativy jsou liberální a podvádění a manipulace veřejností ze strany médií bije do očí. Prakticky všeobecně dochází na otázku, zda je přípustné hlasovat pro nehodného kandidáta (například kandidáta, který schvaluje potrat jen v případech znásilnění a incestu), neboť bude – jak předpokládáme – alespoň menším zlem. V takovém případě nemůže být hlasování ve volbách povinné, neboť všechny důvody zmiňované Piem XII., které by k tomu mohly zavazovat, už neplatí. V takovém případě je nicméně stále přípustné jít k volbám, pokud jsme si jisti, že skutečně existuje nějaké menší zlo, je k tomu vážný důvod (např. abychom zabránili potratu na požádání nebo podpoře nepřirozených metod kontroly početí) a máme dobrý úmysl zajistit dobro společnosti, jak nejlépe umíme. To se nazývá materiální spoluprací. Nikdy to však nemůže být povinnost.
Z toho plyne, že ve vzácných případech, kdy existují kvalifikovaní katoličtí kandidáti, kteří veřejně podporují nauku Církve, je přísnou povinností pod hrozbou těžkého hříchu se voleb zúčastnit. Je-li jasné, že správné použití hlasu pro jiného kandidáta může přinést prospěch, lze to doporučit nebo k tomu radit. Pokud však taková jasná výhoda neexistuje, bylo by lepší k volbám nejít, aby člověk nepřispěl ani k materiální spolupráci.
Může katolík hlasovat pro kandidáta, který toleruje iniciativy, jež nejsou v souladu s mravním zákonem?
Katolická Církev neříká katolíkům, že se mají vyhýbat každému zapojení do politiky jen proto, že existuje nespravedlnost, chamtivost, ctižádostivost, abychom zmínili alespoň některá zla. Církev nás učí, že naše politická angažovanost by měla být motivována, inspirována a vedena sociální naukou Církve, a zejména společenskou vládou našeho Pána Ježíše Krista. Rozhodujícími motivy hlasování i účasti ve volebních kampaních musejí být tyto vyšší, nadpřirozené zásady, aby byl ve společnosti veřejně uznáván Boží zákon, Desatero a práva jediné pravé Církve.
Je zřejmé, že k dosažení těchto cílů máme v současné době velmi daleko. To neznamená, že nemáme dělat nic. Znamená to však, že cokoli děláme, bude nevyhnutelně zahrnovat tolerování mnohých zel, po nichž rozhodně netoužíme ani je nechceme. Z úměrně důležitého důvodu však může být přípustné tolerovat menší ze dvou zel. Taková tolerance je možná kvůli společnému dobru; právě proto je to menší ze dvou zel. Proto je možné hlasovat nebo dokonce dělat kampaň pro kandidáta, jehož program obsahuje zla, s nimiž nesouhlasíme. Všechno závisí na hierarchii nejdůležitějších hodnot a otázek, které mají přednost před méně významnými.
Pro katolíka nemůže být pochyb o tom, že nejvyšší prioritu musejí mít mravní otázky, nikoli záležitosti osobní či ekonomické. Na tom závisí celé trvání společnosti, jak ji známe, a ti, kdo popírají nejzákladnější principy přirozeného řádu, způsobují neslýchanou perverzi. Proto je přijatelné a moudré volit na základě jediné věci, jako je zákaz potratu nebo stejnopohlavních manželství, ukončení euthanasie nebo svoboda Církve provozovat vzdělávací instituce. Všechny tyto věci jsou nejvýše důležité. V důsledku toho by bylo přípustné a prozíravé na základě té či oné z těchto záležitostí volit kandidáta, který podporuje nespravedlivou válku. Proto je také přípustné volit kandidáta, o němž je známo, že je svobodný zednář, třebaže zednářství je hříšný spolek odsouzený Církví a stavící se proti ní, pokud tento kandidát zastává nějakou významnou zásadu přirozeného zákona, například že potrat je zlo.
Mravní význam mají i méně důležité věci, jako je spravedlnost či nespravedlnost nějaké konkrétní války, placení spravedlivých mezd zaměstnancům, zachovávání práva na soukromé vlastnictví omezováním státních intervencí a tak dále. Jestliže jsou všechny ostatní záležitosti rovnocenné, může člověk volit na základě těchto věcí. Bylo by však nesprávné volit kandidáta, který má k některé z těchto otázek správný postoj, ale zvrácené a špatné stanovisko k některé důležitější záležitosti. Bylo by proto zjevně nemravné a hříšné hlasovat pro kandidáta, který se vydává za katolíka, ale ve skutečnosti je pro potraty, pro LGBT nebo pro euthanasii.
Hlasovat v místních a celostátních volbách může být mravní povinností jen tehdy, když kandidáti předkládají solidně katolický, neliberální program, který skutečně prosazuje společenskou vládu našeho Pána Ježíše Krista. Hlasovat pro menší zlo není povinné, ale prostě moudré a přípustné. Určitě by však bylo povinné využít existujícího demokratického procesu v nepravděpodobném případě, kdy by bylo možné ho využít k instalaci katolických kandidátů, kteří neakceptují propagandu moderní liberální demokracie.