Poslední neděli církevního roku se při liturgii v brněnské diecézi četl pastýřský list Jeho Excelence Mons. Pavla Konzbula na téma kněžských povolání. Pan biskup zde vyzývá k intenzivní modlitbě za ně, přeje si, aby po této nedělní mši sv. proběhla v chrámech adorace před Nejsvětější svátostí na tento úmysl.

Takovou iniciativu nelze než přivítat a ujistit pana biskupa, že tradiční katolíci se pravidelně a vytrvale za nová kněžská a řeholní povolání modlí. Situace je opravdu vážná. Podle sdělení tohoto pastýřského listu se v současné době připravuje za brněnskou diecézi ve všech ročnících semináře dohromady ke kněžskému svěcení pět mužů, další tři jsou v konviktu, kde zkoumají, jestli mají či nemají povolání. Přitom ještě na počátku 90. let bylo za brněnskou diecézi v semináři několik desítek kandidátů. V jiných českých a moravských diecézích je situace buď stejná, nebo ještě horší. Na jih a západ od našich hranic již některé diecéze léta letoucí nemají jediného bohoslovce.

Stačí ale ke zrození nových povolání jenom modlitba? Budeme-li analyzovat současný stav Církve, tak odpověď musí být záporná. Problémem totiž není nedostatek rukou sepjatých k modlitbě na tento úmysl, mnoho věřících katolíků neustále Pána prosí, aby – řečeno slovy Kristovými – „poslal dělníky na svou žeň“. Jestliže je přesto neposílá, pak je „jádro pudla“ nepochybně někde jinde.

Až do II. vatikánského koncilu byl kněz chápán na prvém místě jako obětník, jako ten, kdo přináší Bohu oběť chleba a vína, které se po vyslovení konsekračních slov stávají Tělem a Krví Spasitele, jak On sám to stanovil při poslední večeři. Tento nadpřirozený aspekt svátosti kněžství, který je ještě v koncilním dokumentu „Presbyterorum Ordinis“ zdůrazněn, se v pokoncilní církvi stal druhořadým, případně se již zcela vytratil. Markantně to ukazují současné směrnice k nadcházející synodě, jak o tom píšeme v článku „Ženy budou kázat, liturgie bude synodální“. Priorita kněze při liturgii má být prý maximálně snížena ve prospěch laické aktivity. V Německu i v jiných zemích už delší dobu laičtí asistenti včetně žen pronášejí spolu s knězem v liturgickém oděvu konsekrační slova.

Kromě svého poslání obětníka, který se při mši sv. ztotožňuje s Kristem (alter Christus), je kněz také hlasatelem Božího slova ve smyslu výzvy sv. Pavla: „Hlásej slovo, trvej na něm, ať je to vhod nebo nevhod, přesvědčuj, zapřísahej a kárej se vší trpělivostí a učitelskou moudrostí!“ (2 Tim 4,2) Má hlásat pravou nauku, kterou sám Spasitel přinesl z nebe.

Jenže oba tyto aspekty se v praxi pokoncilní církve od kněze vůbec nevyžadují, spíše pravý opak. Když některý pozná, že svou nadpřirozenou úlohu být zprostředkovatelem krvavé oběti Božího Syna, která se nekrvavě zpřítomňuje na oltáři, nejlépe realizuje v tradiční liturgii používané Církví nejméně patnáct staletí, tak narazí na odpor, omezení a někdy i perzekuci ze strany svých nadřízených. Stejně tak když věrně v kázání a vyučování zvěstuje katolickou nauku o nepřípustnosti a protipřirozenosti homosexuálních svazků, jakož i všech jiných mimomanželských soužití, nebo když nazývá potrat vraždou. Toto se klasifikuje jako „rozdělování farnosti“.

Bůh tak chce od svých kněží něco jiného než současné neomodernistické vedení Katolické církve. Proč by právě pro ně měl vzbuzovat kněžská povolání, když ono kněžím znemožňuje realizovat božskou nauku? Bůh, který je ztělesněním veškeré moudrosti, nejedná nelogicky a nesmyslně.

Po knězi se dnes vyžaduje něco jiného, než co chce Pán. Společnost i mnozí církevní představení od něho očekávají na prvním místě schopnosti manažera a šoumena. Je posuzován podle toho, kolik akcí dokáže ve své farnosti uspořádat, často i takových, jež nemají s jeho nadpřirozeným posláním nic společného, nebo jak dokáže učinit liturgii svojí kreativitou náležitě atraktivní. Zatímco kněžím sloužícím zbožně tradiční ritus se toto zakazuje a hážou se jim klacky pod nohy, tak duchovní, kteří celebrují rouhavé tzv. country mše, kdy při jejich průběhu chodí číšník a nabízí párky a pivo (eucharistický půst je vůbec nezajímá), nebo klaunské mše, při nichž si celebranti a asistence nasazují šaškovské masky a blasfemicky tajtrlíkují jako v cirkuse, se těší přízni a uznání. Do takového prostředí si chceme vymodlit nová kněžská povolání? Divíme se potom, že tuto prosbu Pán nevyslyší?

Jak to ale, že kněžské komunity věnující se tradičnímu ritu si na nová kněžská povolání stěžovat nemohou? Bratrstvo sv. Pia X. vysvětilo letos rekordní počet novokněží, ten stoupá i u jiných tradičních kněžských sdružení. Není snad toto signálem, že žábou na prameni, proč se kněží nedostává, je právě chybné pojetí svátosti kněžství v pokoncilní církvi?

K tomu, aby mladý muž uplatnil své manažerské nebo šoumenské nadání, nepotřebuje být knězem s doživotní povinností celibátu, modlitby breviáře a asketického života. K realizaci těchto ryze přirozených vloh existuje spousta možností ve světských profesích. Ke kněžství Církev vždycky vyžadovala nadpřirozenou motivaci chtít být tím, kdo přináší jménem lidu nekrvavou oběť Pánu, a zároveň věrným hlasatelem jeho nauky až k prolití krve. Pouze pro tento nadpřirozený cíl mají výše uvedená životní omezení smysl.

Proto, když se budeme, poslušni slov našeho biskupa, modlit za nová kněžská povolání, připojíme k tomu též prosbu, aby se změnilo chápání kněze v současné církvi – a aby jeho nadpřirozený charakter stanul opět v popředí tak, jak tomu bylo v Církvi neustále od jejího prvopočátku.