V říjnu jsme oslavili liturgickou památku bl. Karla Rakouského, muže, jenž svou předčasnou smrt obětoval za „své národy“, tedy za všechny národy, jimž jakožto rakouský císař vládl.

V jedné modlitbě vztahující se k tomuto blahoslavenému je mj. tato věta: „Ve všem se řídil podle Tvého Syna, jediného pravého Krále.“ Na konci října se slavíval svátek „jediného pravého Krále“, než byl přesunut na poslední neděli v mezidobí, tj. do měsíce listopadu. A právě Jemu, jedinému a pravému Králi, resp. jen a pouze Jemu, podřídil bl. Karel celý svůj život. S pohledem upřeným na Něj skrytého v Eucharistii i umíral. Krátce před smrtí nechal ke svému lůžku přivolat nejstaršího syna Ottu, což pak zdůvodnil slovy: „Aby viděl, jak umírá císař, katolík a Habsburk.“

Jak takový „císař, katolík a Habsburk“ žil, viděli všichni, proto jej Církev vyzdvihla na oltář – žil s vědomím, že nad ním je ten pravý Král, jemuž se bude jednou zodpovídat za každý svůj skutek, za každé své slovo, za každou svou myšlenku. Byl králem z Boží vůle, což nechápal jako příležitost k ovládání mas, nýbrž jako poslání co možná nejsvědomitěji pečovat o jemu svěřené národy.

Opačný přístup můžeme pozorovat na většině čelních politiků, tj. na těch, kteří vládnou z vůle lidu, aniž by přijali neoddiskutovatelnou skutečnost, že je zde Někdo, kdo je přesahuje, převyšuje. A tak s pocitem všemohoucnosti rozhodují o tom, co je dobré a co zlé, čehož jsou výsledkem zákony proti zdravému rozumu, proti životu, proti Bohu – třeba už „jenom“ ty nejznámější, jako je kupř. povolení potratů, popř. zákon o tzv. registrovaném partnerství a na něj navazující návrh zákona o možnosti adopce dětí stejnopohlavními páry.

Během relativně krátké doby se to, co bylo kdysi nenormální, stalo životním standardem, hřích se pak předkládá bezmála jako ctnost. Kdo z těch, v jejichž „prospěch“ jsou vyhlašovány, s takto nastaveným fungováním společnosti nesouhlasí, je nucen to přinejmenším nekomentovat. V opačném případě je nařčen z nesnášenlivosti, homofobie či nedostatku tolerance a veřejné mínění ho nemilosrdně semele. Leckdy se mu dostane co proto i od lidí, od nichž by to našinec vzhledem k jejich založení (alespoň vnějšímu) nečekal… I když, po pravdě řečeno, dnes už o podobná překvapení dávno není nouze.

Nemylme se, může být ještě hůře. „Svět skončí tak, jak započalo křesťanství: velkou bitvou mezi světem a Církví, mezi Baalem a Kristem, mezi silami, které přibíjejí na kříž, a mocí, která byla ukřižována,“ napsal kardinál Fulton J. Sheen někdy ve 30. letech 20. století. Od té doby uběhlo bezmála 90 let a jeho předpověď se zčásti naplnila – zčásti, neboť Církev na řadě bojišť složila zbraně a v mnohém se světem ve snaze se mu zalíbit splynula. Ústy nejednoho svého vysoce postaveného představitele dobrovolně a přesvědčeně zákony příčící se Bohu schvaluje, ba dokonce je s patřičnou pompou uvádí do praxe. Tito pobloudilí nešťastníci pak neopomenou stavět na odiv svou pokrokovost, nezaslepenost a toleranci.

Proto se modleme za Církev i za svět, v přímluvách při mši ostatně bývá občas prosba za biskupy, jakož i za politiky a státníky. Mějme přitom jako bl. Karel na paměti, že je nad námi opravdový Král. A budeme-li nuceni bezbožecké zákony schvalovat a naplňovat je svými skutky, nenechejme se k tomu přesvědčit, byť by to po nás vyžadoval sám anděl z nebe se svým novým evangeliem. Nebude to nic nového pod sluncem, vzpomeňme např. Eleazara či sedmero bratrů z 2. knihy Makabejské, kteří odmítli pozřít zakázané vepřové maso, nebo sv. Jana Křtitele, který nemlčel, když se Herodes Antipas postavil nad zákon. Posilou nám bude vědomí, že jsme údy Kristova, tj. královského těla, součástí Církve přese vše bojující a… vítězné.