Stačí jen osm dní poutního zájezdu – a člověk má co dělat, aby se neutopil v obrovském množství zážitků a dojmů. Není snadné vybrat ty nejdůležitější a nejnosnější, nicméně přesto se o to pokusím.

Začínáme uprostřed Atlantického oceánu na Azorských ostrovech, vzdálených 1500 km vzdušnou čarou od evropských břehů. Je to zámořské území Portugalska, obývané výlučně Portugalci, nicméně má svoji autonomní vládu a dokonce vlastní univerzitu, i když počet obyvatel činí pouhých 230 tisíc. Největším ostrovem z celkového počtu devíti je Sao Miguel se 150 tisíci.

Lid je zbožný a hluboce mariánský, fixovaný na Pannu Marii Fatimskou. Její reliéfy zdobí na vsi skoro každý dům. Podobně jako každý muslim musí minimálně jednou za život navštívit Mekku, platí na Azorech jako nepsaný zákon, že každý obyvatel má minimálně jednou za život navštívit Fatimu. Rázovití venkované na tuto cestu šetří často dlouhá desetiletí.

Sochy Matky Boží Fatimské nemohou chybět ani v nádherných chrámech hlavního města Azor Ponta Delgada, které leží na ostrově Sao Miguel a čítá 65 tisíc obyvatel. Tamní kostely jsou postaveny v typickém slohu portugalského baroka, které na rozdíl od českého se vyznačuje větším množstvím obrazů a soch a nádhernými nástěnnými či stropními mozaikami.

Hovoříme s panem farářem obce Agua de Pau, kde jsme byli ubytováni, velkým ctitelem Panny Marie Fatimské. Zdůrazňoval především její výzvy k pokání a nápravě života. Téměř každý rok vede do Fatimy nějakou pouť. Vesnice má necelou tisícovku obyvatel, v neděli je ale podle tohoto kněze na liturgii 350 osob, čili víc než třetina celkového počtu, o velkých svátcích skoro celá obec. U nás farnosti, které se mohou pochlubit takovou statistikou, již neexistují.

A ještě něco, co panu faráři z Aguy obzvlášť slouží ke cti: V kropence jeho kostela na rozdíl od jiných je svěcená voda navzdory zákazu biskupů, který od covidu stále „z hygienických důvodů“ platí.

Dozvídáme se též od našeho azorského průvodce, že na ostrovech vůbec neexistuje kriminalita ve formě krádeží, vloupaček do domů apod. Jedinou vrstvou azorské společnosti, kde se zločinnost vyskytuje, jsou podle něj politikové, v nedávné době byli někteří pozatýkáni za pašování drog a za korupci. Podobnost s naší politickou scénou samozřejmě „čistě náhodná“.

Největším duchovním zážitkem na Azorech byl ale paradoxně Atlantický oceán. Ustavičný příboj a několikametrové vlny vyvolávají respekt a člověk si tady nejlépe uvědomuje, že vůči přírodním živlům neznamená vůbec nic. Proto tamní úřady varují turisty, aby nechodili blízko ke břehu, vyskytly se už případy, že čeští návštěvníci chtějící mít originální fotky upozornění nerespektovali – a vlna je smetla, více je už nikdo neviděl.

Při pohledu na oceán a na vysoké vlny příboje nejlépe poznávám, jak pošetilé je domnívat se, že člověk vládne nad přírodou a Boha na nic nepotřebuje. Oceán tak učí pokoře, uznání vlastní lidské omezenosti a nutnosti opřít se o rozumovou bytost, která stojí nad člověkem a již nazýváme Bůh.

Je to tentýž Bůh, který nás stvořil, vykoupil strašlivou smrtí na Kalvárii a z lásky k nám lidem vyvíjí neustálé úsilí, aby každý člověk mohl dojít spásy. Proto se nám zanechal ve svátosti oltářní, která je nejlepším prostředkem, jak toho dosáhnout. Svoji přítomnost v Eucharistii dokázal již desítkami tzv. eucharistických zázraků, kdy se konsekrovaná hostie zbarvila krví nebo dokonce obalila srdečním svalem jako v italském Lancianu, kterážto podoba zůstává nezměněna až do současnosti.

Navštěvujeme na pevninském Portugalsku město Santarém, kde se udál ve 13. stol. eucharistický zázrak. Jedna žena týraná nevěrným manželem se v zoufalství obrátila o pomoc k židovské čarodějnici. Ta jí řekla, že může sjednat nápravu teprve tehdy, až jí přinese konsekrovanou hostii. Nešťastná žena tedy přistoupila ke sv. přijímání, Tělo Páně nepozorovaně vyplivla do šátku a kráčela domů. Hostie však začala krvácet, až se kolemjdoucí ženy ptali, jestli není zraněná. Ona běžela za místním knězem, vše mu pověděla, ten uznal zázrak za autentický, což potvrdil i místní biskup.

Konsekrovaná hostie se zaschlou krví byla uložena nejprve ve voskové monstranci, když ale náhle z ní vyšel plamen, který vosk spálil, umístili ji do kovové monstrance v chrámu sv. Štěpána, kde je uchovávána dodnes a uctívána jako předmět zázraku. Dodejme ještě, že k dalšímu zázraku došlo v rodině této ženy. Manžel se obrátil, vyznal své provinění vůči ní a radikálně změnil své chování.

Jsme ve Fatimě. Nádherná růžencová bazilika s hroby vizionářů slavnostně posvěcená r. 1953 nás přibližuje známým událostem roku 1917 (srn. články na našem webu „Fatimská tajemství“ a „Sluneční zázrak“). Když exhumovali Jacintu, našli její tělo zázračně neporušené.

Peklu a jeho přisluhovačům se nikdy nepodaří tento evidentní dotek nebes se zemí zničit, proto se jej alespoň pokouší skrze hierarchii bez víry dobrým katolíkům znechutit a znepříjemnit. Ve Fatimě se nesmí podávat sv. přijímání do úst, od covidových dob pouze na ruku, ačkoliv jinde v Portugalsku se do úst přijímat může.

Naproti růžencové baziliky ve vzdálenosti cca 500 m postavili před pár lety velký chrám Nejsvětější Trojice, je-li ho vůbec možno nazvat chrámem, protože se jedná o nevzhlednou stavbu podobnou spíše velkému vodojemu. Uvnitř nad obětním stolem visí krucifix, dílo jedné irské sochařky, jehož corpus má sice tělo mužské, ale hlavu ženy, která mi připomíná spíše ježibabu číhající na kořist. To už dle mého názoru není jenom nevkusem, ale přímo rouháním.

Zármutek nad tím rozptýlila až křížová cesta z Fatimy do Aljustrelu, rodiště všech tří vizionářů. Dostáváme se k místu, kde se r. 1916 zjevil dětem strážný anděl Portugalska, aby je připravil na následující setkání s Pannou Marií. V Aljustrelu s pietou opatrují rodné domky sourozenců Martových (Jacinty a Františka) a jejich sestřenice Lucie dos Santosové, pouštějí nás dovnitř, kde jsme viděli i postel, na níž zemřel František (Jacinta zesnula v nemocnici). Chudoba, v níž děti žily, vyvolává soucit.

Nicméně na jedné straně materiální chudoba, na druhé bohatství hluboké víry, které každého katolíka naplňuje upřímnou radostí. Blahobyt často bývá překážkou víry a růstu v ní. Její ztráty se obáváme u portugalského národa, který, jak jsme se na vlastní oči přesvědčili, se na rozdíl od let fatimského zjevení doslova utápí v blahobytu. Není příliš velkou nadsázkou, když řekneme, že portugalské vesnice dnes sestávají nikoli z domů, ale z nádherných běloskvoucích paláců, u každého z nich auto (nebo i několik) nejnovější značky je samozřejmostí.

Panna Maria ale řekla Lucii, že „Portugalsko si uchová pravou víru“. To neznamená, že si ji uchová hierarchie, jmenovaná v převážné většině již současným papežem Františkem a od níž toto očekávat nemůžeme, ale – jak jsem měl možnost osobně se přesvědčit – věřící lid, zejména na venkově, je stále ještě upřímně zbožný, hlavně mariánský. Nic si nepřejeme vroucněji, než aby mu toto zůstalo, a o to se modlíme. A na závěr bude vhodné vložit všechno do modlitby, kterou anděl naučil vizionáře:

„Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. Prosím za odpuštění pro ty, kdo v Tebe nevěří, Tobě se neklanějí, v Tebe nedoufají a Tebe nemilují. Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu Svatý, hluboce se Vám klaním a obětuji Vám drahocenné Tělo a drahocennou Krev, duši a božství Pána Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, na usmíření za urážky, rouhání a lhostejnosti. A pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina Vás prosím za obrácení ubohých hříšníků.“