Druhý vatikánský koncil, potřebujeme ještě více koncilu! Reformátorský elixír je nicméně už dlouho notně vyčpělý… Mimochodem, co se má vlastně reformovat? Františkův velký plán, který symbolizuje konstituce o reformě kurie Prædicate Evangelium, se týká stejně tak reformy Církve v duchu druhého vatikánského koncilu jako reformy kurie. Jistě zde existuje jistá nejednoznačnost v předmětu – kurie, Církev – kterou ještě protahují a zvětšují média, ale spojitost mezi reformou jedné i druhé proto není o nic méně niterná: reorganizace římské církevní vlády s sebou nutně nese důsledky pro celou Církev.

Dobře to bylo vidět v diskusích při příležitosti konzistoře na konci srpna, kde byla zinscenována jakási druhá a slavnostnější promulgace konstituce Prædicate Evangeliumu z 19. března 2022. Byla prezentována kolegiu kardinálů, jemuž bylo dáno – pečlivě hlídané – slovo, aby mohlo vyjádřit svůj souhlas. Přesto se objevily kritiky¹ které upozorňovaly na církevní rizika každé reformy centrální správy. Někteří kardinálové zdůrazňovali potíž, kterou představuje jmenování prostých laiků do čela dikasterií. Jejich návrh, který se odvolával na Lumen gentium a svátostný charakter biskupského úřadu, byl však dosti nejasný. Abychom shrnuli reálný problém: někteří prefekti v kurii mají skutečnou jurisdikční pravomoc, speciálně pravomoc soudit biskupy a kněze, a také pravomoc vydávat texty, odpovědi a rozhodnutí, které mají věroučný význam. Jistěže tuto pravomoc dostávají prostřednictvím papežského pověření, musejí však mít vnitřní způsobilost, aby tento druh úkonů (soudit, učit) mohli vykonávat, a ta vyplývá z jejich kněžství. Rovněž bylo upozorňováno na zneužívání termínu „synodalita“ jako jakéhosi sloganu, který má vyjadřovat rozšíření biskupské kolegiality, tak drahé druhému vatikánskému koncilu, na celý Boží lid. Jenomže, jak poznamenal jeden východní kardinál, slovo „synodalita“ je takřka synonymum biskupské kolegiality, neboť odkazuje právě na určitý kolegiální výkon biskupské moci ve východních církvích. Nehodí se tudíž pro označení jakési demokratizace, která by se měla spíše nazývat „komunialita“.

Nepřetržité reformy v linii druhého vatikánského koncilu ve vyčerpané a rozdělené Církvi

Je třeba mít na paměti, že druhý vatikánský koncil za čtyři roky, od roku 1962 do roku 1965, nepřevrátil na hlavu konstrukci jen tridentskou, ale dokonce gregoriánskou (podle gregoriánské reformy v 11. století). Církev přes všechny krize, Velké schizma, protestantskou reformaci, francouzskou revoluci a po celou dramatickou dobu po ní nepřestávala naplno hlásat princip své svobody, stejně jako to činila s velkou silou za „gregoriánské doby“: Nevěsta Kristova si vždy uvědomovala nadpřirozenou celistvost svého mystického těla na zemi. Druhý vatikánský koncil však způsobil, že tato naprostá plnost, kterou si Církev nárokovala, praskla: když koncil formuloval řadu „vnuknutí“ (jako je náboženská svoboda, ekumenismus, princip mezináboženského dialogu), uznal tím, že i mimo Církev existují nadpřirozené entity (jistěže neúplné), cesty spásy (třebaže nedostačující), spojení s Kristem (jakkoli nedokonalé). Texty Magisteria ve stylu encykliky Quas Primas o společenském království Kristově byly rázem zastaralé. K tomuto „otevření církevního společenství modernímu světu“, konkrétně liberální demokracii, došlo ve spojení s propuknuvší sekularizací tohoto světa. Pokud ovšem provedený církevní převrat sám silně nepřispěl k nárůstu této sekularizace, která muže Církve zaskočila nepřipravené. Postoupili o sto kroků, zatímco svět jich urazil deset tisíc. A ukázalo se, že obnova je ve skutečnosti sebevraždou: ze všech politických, duchovních a disciplinárních důsledků, které z ní vyplynuly, bylo nejnápadnější vyčerpání misijní činnosti, smyslu existence Církve Kristovy, které se projevilo nedostatkem hlavních dělníků na vinici Páně, kněží a řeholníků, i poklesem počtu konvertitů a praktikujících katolíků.

Ještě hůře: tělo nejenže trpělo chudokrevností, ale rozkládalo se. Velice brzy začalo být zjevné, že se koncilu nepodařilo dosáhnout sjednocení na svém projektu: ukázalo se, že opozici koncilové menšiny, z níž se stala opozice tradicionalistická, které liturgický rozměr dodával dynamiku, nelze zredukovat. Řady opozice naopak vzrostly, zejména za současného pontifikátu, a vytvořily celý reformistický či spíše „restaurační“ svět, který ať si říká, kdo chce, co chce, v podstatě nikdy s druhým vatikánským koncilem úplně nesouhlasil. Jednota toho, co zbylo z katolictví, se roztříštila.

K pokusu o reformu centrálního řízení Církve tedy dochází v situaci Církve směřující k vyčerpání a stále více rozdělené, a to ve spojení s globální koncepcí něčeho, co mělo být reformou úplně celé Církve, jinými slovy ve spojení s chápáním druhého vatikánského koncilu.

Nejprve vzhled římské kurie důkladně přebudoval Pavel VI. konstitucí Regimini Ecclesiæ universæ, zejména tím, že vytvořil nové orgány (rady pro laiky, pro jednotu křesťanů atd.). Nejvýraznější úpravou byla přeměna Nejvyšší kongregace svatého officia, papežem pověřená řízením katolické nauky, která neměla prefekta, protože papež si její řízení vyhradil přímo, v Kongregaci pro nauku víry. Konstituce Pastor bonus Jana Pavla II. z 28. června 1988, která především uvedla fungování kurie do souladu s novým kodexem kanonického práva, zásadní změny nezavedla. Skutečná novinka této reformy spočívala v personální obnově církevní správy vzešlé z koncilové většiny – to byl případ personálu spojeného s liturgickou reformou. Podle těchto nominací se kongregace a rady staly více či méně progresivistickými nebo více či méně konzervativními.

Prædicate Evangelium má být dnes další realizací „ducha koncilu“ v římské správě a současně příkladem k následování, který má na všech úrovních podporovat reformu Církve, tak aby byla skutečně Církví koncilovou. Jednou z klíčových změn je odsunutí Dikasteria pro nauku víry na druhé místo, až za Dikasterium pro evangelizaci. I zde je však kurie nová především v tom, že její personál byl „znormalizován“ po bergogliánsku. Pokud jde o plán rozhodujícího kvalitativního koncilního skoku jak v kurii, tak v celé Církvi, ten vypadá – vzhledem k chudokrevnosti těla Církve a stále silnějším tenzím, které prodělává – spíše jako zbožné přání.

Pokusy o obnovení ztracené jednoty: dvojí neúspěch

Když Církev dospěla na práh jednadvacátého století, mohli jsme zásadní neúspěch druhého vatikánského koncilu poměřit hlediskem, které je pro Církev primární, totiž hlediskem misie: nejenže už lidi neobrací, ale počty jejích věřících, řeholníků a kněží poklesly natolik, že přinejmenším na Západě se Církev jeví být na pokraji vyhynutí. Druhému vatikánskému koncilu, jehož veškerou ambicí bylo přizpůsobit poselství Církve citlivým otázkám lidí této doby a přitáhnout je k omlazené, proměněné, zmodernizované Církvi, se ani nepodařilo získat si jejich pozornost.

S plynoucím časem se pak především ukázalo, že po druhém vatikánském koncilu vznikla roztržka, dalo by se říci latentní schisma, které Církev rozdělilo do dvou proudů. Oba jsou různorodé, avšak snadno rozpoznatelné: první, podle něhož je koncil třeba revidovat či přinejmenším omezit, a druhý, pro nějž byl koncil jen výchozím programem. Projekt obnovy jednoty na základě koncilu, jenž si nenárokoval věroučnou neomylnost, čili nebyl v pravém slova smyslu principem víry, byl křížem, který nesli pokoncilní papežové. Neuspěli. Ani „restauračním“ papežům Janu Pavlovi II. a zejména Benediktovi XVI., ani Františkovi, papeži pokroku, se nepodařilo udržet ani fikci obnovené jednoty.

2005, Ratzingerův pokus: dát koncilu hranice

Benedikt XVI. krátce po svém zvolení ve známém projevu ke kurii z 22. prosince 2005 rozlišoval dvojí výklad koncilní reformy, „hermeneutiku diskontinuity a zlomu“, kterou pokládal za neblahou, a „hermeneutiku reformy či obnovy v kontinuitě“, již si osvojil a jež měla podle něho zabránit „roztržce mezi předkoncilní a pokoncilní Církví“. Papež tedy celkem vzato definoval to, co by se v liberální demokracii – tedy ve způsobu myšlení, jemuž je Církev stále přístupnější – nazývalo pravý střed (který papež legitimizoval) a levý střed (který odmítal).

Podle něj se rozhodně nejednalo o příklon k tradicionalistickému hnutí, které v různé míře odmítalo koncil a/nebo jeho liturgii. Nicméně vzhledem ke svému zájmu o předkoncilní liturgii by byl Benedikt XVI. mohl zajít dál než jen k hermeneutice obnovy v kontinuitě. Jeho „restauracionismus“ se mohl stát roznětkou procesu přechodu, jako byl ten, k němuž došlo za Jana XXIII., ale v opačném směru.

Avšak jak víme, tento proces zůstal v půli cesty, včetně „obnovy v kontinuitě“: nejenže nedošlo k odmítnutí koncilu, ale restaurace, omezení koncilu, byla vnímána jako neúspěch, pokus bez výsledku. Církev na Západě nadále mizela ze společenského prostoru, počet církevních osob – kněží, řeholníků, seminaristů – nepřestal slábnout a římské centrum činilo dojem lodi bez kormidelníka. Benedikt XVI., který se stal terčem neustálých útoků zastánců „hermeneutiky diskontinuity“, se uzavřel ve své pracovně soukromého teologa, což bylo morální předzvěstí demise, k níž se definitivně rozhodl v roce 2013.

2013, Bergogliův pokus: maximalizovat koncil

Konkláve v roce 2013 jakoby přirozeně (ve skutečnosti po intenzivní přípravě) vyzkoušelo druhou možnost – levý střed, opačnou „hermeneutiku“ druhého vatikánského koncilu, k níž se připojil Jorge Bergoglio. Nový papež, který v projevu k jezuitským periodikům v roce 2022 řekl, že bojuje na jedné straně proti „restauracionismu“, který chce „umlčet“ koncil, a na druhé straně proti tradicionalismu, který ho chce vyprázdnit, se tudíž, řečeno jeho oblíbenými slovy, začal zabývat „strháváním zdí“:

• V podobě Humanæ vitæ a souboru textů, které po ní chránily manželskou morálku před stejnou liberalizací, jaké druhý vatikánský koncil vystavil eklesiologii. Amoris lætitia v roce 2016 prohlásila, že osoby žijící ve veřejném cizoložství v něm mohou setrvat, aniž by se dopouštěly smrtelného hříchu (AL 301).
• V podobě Summorum Pontificum, které uznalo právo na zachování minulé Církve, kterou představuje stará liturgie se svou katechezí a kněžími. Traditionis custodes v roce 2021 a Desiderio desideravi v roce 2022 tento pokus o „návrat“ zrušily a prohlásily, že nové liturgické knihy jsou jediným vyjádřením lex orandi římského ritu (TC 1).²

Bergogliova cesta je však na cestě ke stejnému neúspěchu, s nímž se předtím setkala cesta Benediktova: institucionální Církev se nadále hroutila a misie ustávala. A jestliže za Benedikta XVI. vykrystalizovala deziluze z absence vládnutí, za Františka se objevuje stále více kritiků přemíry vládnutí zmateného a diktátorského, navzdory módnímu heslu o synodalitě a navzdory Prædicate Evangelium. Navíc tak jako Benedikt XVI. nikdy neriskoval zpětný pohyb před koncil, i František si dává bedlivý pozor, aby nešel nad rámec koncilu, pokud by to znamenalo riziko výbuchu institucionální struktury. Například přes všechny řeči proti klerikalismu nikdy skutečně nezpochybnil kněžský celibát, ani kněžství nezpřístupnil ženám.

Ani pokus o zmírnění koncilu, ani snaha ho maximalizovat tedy nezastavila krvácení, které pokračuje. Dokonce sílí, do té míry, jak posiluje konzervativní pól (zhruba shrnuto ratzingerovci a tradicionalisté). Především relativně, protože pravidelně roste přinejmenším příchodem nových generací, zatímco progresivní pól toto šíření nezná. A také proto, že je o něco homogennější, neboť se upevnilo spojenectví mezi ratzingerovci, zastánci „hermeneutiky reformy v kontinuitě“, a „frontou odmítačů“ neboli tradicionalismem. Tradicionalismus je rozšířenější než kdy jindy, jak dokazují opakované rány, které mu jsou zasazovány jakožto prvořadému nepříteli.

Za skutečnou reformu

Heslo Ecclesia semper reformanda, Církev se musí neustále reformovat, pochází ze začátku 15. století, doby papežského schismatu, kdy byla nutnost „reformy hlavy i údů“, papežství i celého těla církve zjevná všem. Bylo však nutno čekat více než sto let, než se tato velká touha katolického světa opravdu uskutečnila v podobě tridentského koncilu, až po reformaci, která měla podobu protestantské vzpoury.

Téma reformy Církve, která je sama o sobě svatá, ale skládá se z hříšníků, se objevilo vlastně už v 11. století a historici jí dali název gregoriánská reforma (dnes raději hovoří o „gregoriánském momentu“). Vzešla z řeholního života, zejména z clunyjského monasticismu. Odpovídá správnému řádu věcí, v němž vize evangelní dokonalosti v řeholním životě má být modelem nutné obnovy Církve. Tu provázejí a stimulují reformy řeholních řádů (kromě mnoha jiných karmelitánů v 16. století) s návratem k náročnosti blahoslavenství, duchovní a disciplinární obnovou, opuštěním zkaženosti hříšného světa, aby člověk obrátil sebe a svět (srov. Jan 17,16.18).

Avšak od doby osvícenského křesťanství začal být termín „reforma“ v německých zemích, Francii a Itálii používán i pro jiný plán, plán na přizpůsobení církevních institucí okolnímu světu, což byl počátek úprku od křesťanství.

Od té doby tedy často existuje konflikt mezi dvěma typy reformy: tradiční reformou, která chce oživit identitu Církve, a přizpůsobováním Církve nové společnosti, v níž žije. Jde v zásadě o tradiční ideu reformy, která se projevovala v takových hnutích, jako byla renesance řeholních řádů, zejména benediktinů, v 19. století po revolučních bouřích, restaurace tomismu od pontifikátu Lva XIII., liturgické a disciplinární reformy svatého Pia X. na počátku 20. století a snahy Pia XII. postavit věroučnou a liturgickou hráz velkému vření v 50. letech. Představu o nové reformě, jejíž programovou knihou je Vraie et fausse réforme dans l’Église („Pravá a falešná reforma v Církvi“) od Yvesa Congara (vyd. Cerf, 1950), získáme v „nové teologii“ poválečných let, v ekumenickém hnutí a zčásti v liturgickém hnutí, a tato představa triumfovala na druhém vatikánském koncilu.

Eklesiologický převrat

Reforma gregoriánského typu, se znovuobjevením liturgie, přísnou disciplínou, náročnou přípravou kandidátů kněžství, svatou a silnou postavou pastýře, reevangelizací prostřednictvím nové katecheze, jde ruku v ruce s eklesiologickým převratem.

Ale není čirou fantazií přát si návrat k Církvi „gregoriánského“ typu, když je naše Matka půl století po druhém vatikánském koncilu, a z významné části kvůli němu, ve stavu maximální zanedbanosti, naprosto neschopná prosazovat „triumfalistické“ požadavky, které přičítáme papežství jedenáctého století?

Samozřejmě není, máme-li za to, že Boží síla se projevuje především ve slabosti. Síla katolictví, kterou okolní kultura stále více pokládá za anomálii, je mimořádná. To, co v ní přese všechno stále vzkvétá, je velmi slabé a je obtížné představit si to jako tavicí pec duchovní, katechetické, misijní obnovy a obnovy povolání, může to k ní však přispět. Za současného stavu je to, čemu říkáme „nové katolictví“ a co se skládá z kněží, kteří vypadají a chovají se jako kněží, z věřících mladých lidí, důkladně praktikujících rodin, nových komunit, tradicionalistických skupin všech odstínů, to jediné, co bude na Západě za několik let živé. Jeho početní význam je však velice malý a nadto mu činí největší potíže odolat tíze modernity, pronikání pustošivého individualismu a „maloměšťáckému“ pokušení, jemuž je vystaveno.

Jaká má být reforma zítřka? „Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ (2 Kor 12,10). Avšak zpět k Římu a ke kurii: je nutné, ba dokonce je vůbec možné, aby se Petrův nástupce dlouhodobě projevoval jako určitý druh celosvětového lídra? Ve velké „slabosti“, abychom použili výrazu svatého Pavla, se to, co tvoří podstatu římského i univerzálního biskupského úřadu – totiž hlásat neomylně víru v Kristově jménu – může jevit jako čisté zlato, které zůstane v sítě dnešní krize.

Zdroj: Pour une vraie réforme de l’Église

Poznámky: