Katolický světec kníže Václav z počátku 10. stol. se stal symbolem české státnosti. To dnes nepopře ani nejzarytější ateista a odpůrce Církve. Státnost neznamená nic jiného než vědomí, že český národ měl v minulosti a má v současnosti svůj stát. S tím ale souvisí další otázka: Jakou vnější podobu si tento stát vybere? Jakou by pro něj volil sv. Václav?

My víme z historických pramenů, jak vypadal raný český stát za jeho vlády. Kristiánova legenda, Gumpoldova legenda, legenda Crescente fide, obě staroslověnské legendy a další prameny se plně shodují v těchto bodech:

Takový tvar dal vznikajícímu českému státu sv. Václav. Šlo o formu křesťanské civilizace, proti níž stála civilizace pohanská založená na pravém opaku toho, oč tento svatý kníže, vychován katolicky svojí babičkou sv. Ludmilou a kněžími působícími na jejím dvoře, usiloval.

Naprosto protikladnou podobu českého státu chtěli vytvořit jeho matka Drahomíra a bratr Boleslav. Byli rovněž katolickými křesťany jako Václav, jenže odmítali z politických důvodů vtělit křesťanské principy do veřejného života. Nápadně se podobali dnešním rádoby křesťanským politikům u nás i jinde ve světě: jsme katolíky v soukromém životě, ale musíme respektovat vůli těch druhých. Často slýcháme od našich politiků zdůrazňujících křesťanské hodnoty: nemůžeme vystupovat proti potratům, legalizaci homosexuálních vztahů a genderové ideologii, protože naše společnost toto zlo akceptuje.

Čtenáři zajisté dovolí jednu moji osobní zkušenost: Před nějakými dvaceti lety jsem hovořil s čelným křesťanským politikem Janem Sokolem. Ten začal vychvalovat německou křesťanskodemokratickou političku Ritu Suessmuthovou jako prý nejskvělejší osobnost tamní politické scény. Když jsem mu namítl, že tato dáma navrhuje maximální liberalizaci potratového zákona, odpověděl mi poněkud nakvašeně: „Ale to je přece v pořádku, něco jiného je to, co chci já – a něco jiného to, co chce společnost. A společnost potraty chce, proto je musí Suessmuthová prosazovat.“

Zcela ve stejném duchu uvažovali před více než tisíci lety Boleslav s Drahomírou: Nemůžeme ostentativně podporovat křesťanský kult, když většina obyvatelstva ještě holduje pohanským zvykům a rituálům, nemůžeme chtít po lidech, aby skoncovali s životem v polygamii, nemůžeme zakazovat obchod s otroky nebo řešení sporů o moc násilím. To bychom se přece v očích lidí znemožnili, to není správná politika.

Tento postoj přivedl Drahomíru a Boleslava až k odpornému zločinu. Tuna a Gomon, vrahové najatí Drahomírou, zavraždili sv. Ludmilu, Boleslav se svými kumpány Čestou, Týrou a Hněvsou spáchal hnusný čin bratrovraždy. Motivy byly jednoznačně politické, podle pramenů Drahomíra nemohla své tchyni Ludmile odpustit, že z Václava vychovává „mnicha“ a nikoli vladaře.

Konflikt mezi státnickou koncepcí Václavovou a Boleslavovou jakoby předcházel naši současnost. Jednalo se o střetnutí důsledně žitého katolického křesťanství, které si vždycky kladlo a klade dodnes nárok být principem veškerého veřejného života, a křesťanství pouze vnějškového, povrchního, které odmítá jakýkoliv konflikt se satanskými silami zla a volí proto kompromisní cestu „dialogu“, synkretistického přijetí tzv. náboženského pluralismu a přizpůsobení se pohanskému či novopohanskému světu. Václav byl reprezentantem prvního směru, Boleslav druhého.

Spor obou pojetí státu vedl až ke zločinu vraždy. Vrahy byli představitelé té druhé koncepce, která požadovala rozmělnění požadavků katolické nauky ve prospěch „dialogu“ se silami zla. Jakoby sama Boží Prozřetelnost ukazovala, že každý ústup od Kristových principů, od Písma sv. a Tradice, vede až ke zločinu vraždy.

Ti katolíci, kteří požadují v rámci „dialogu“ a „pastoračního přístupu“ přijmout legitimitu potratů, abortivní antikoncepce nebo umělého oplodnění, se stávají spolupachateli vražd a měli by být souzeni, i když se jedná o vysoké církevní hodnostáře. Podobně ti, kteří hájí - opět v rámci „dialogu“ a „pastoračního přístupu“ –legitimitu jiné formy sexuálního soužití než představuje monogamní manželství a rodina, jsou podporovateli smilstva a sexuálních perverzit. Rovněž ti z katolíků včetně vysokých hodnostářů, kteří v nedávném čase covidového podvodu a šílenství podporovali lockdowny, povinná očkování a zákazy veřejných mší sv., se těžce provinili jednak vraždami (očkovací vakcíny mají vazbu na potraty, nehledě na to, že byly též příčinou mnoha úmrtí, stejně jako omezující opatření za covidu), jednak podporou novodobého otrokářství, které protiprávně z důvodu údajného „zabránění přenosu nákazy“ zavírá lidi do domácích koncentračních táborů.

Sv. Václava uznávají jako symbol české státnosti všichni: liberálové, komunisté (i když se svéráznou interpretací) a neomarxisté. Jenže co by tento světec v oděvu raně středověkého vladaře řekl na konkrétní podobu současného českého státu, jakož i na podobu dalších států světa, o tom už dnešní nositelé moci vůbec neuvažují.

Bodejť by taky, jinak by museli dospět – a spolu s nimi i tzv. liberální nebo progresivní katolíci - k pro ně neradostnému závěru, že na té legendě o blanických rytířích, kteří českou zemi osvobodí pod Václavovým velením, možná přece jen něco bude. A nejspíš nepůjde o rytíře v brnění spící kdesi pod zemí, ale o žijící občany tady a teď, kteří se nemíní smířit s vládou hříchu a zločinu. Svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím!