Září a říjen bychom s trochou nadsázky mohli nazvat „andělské měsíce“. Důvod je nasnadě: v liturgickém kalendáři totiž na přelomu obou těchto měsíců přicházejí na řadu právě archandělé (29. 9.), resp. andělé strážní (2. 10.).

Andělé… V Písmu je o nich zmínek nespočet. Vezmeme-li si jen Nový zákon, máme zde celou řadu případů, kdy mají tito Boží poslové (anděl – řecky angelos, tj. posel) doslova dějinotvornou roli. Za všechny stačí připomenout jen Zvěstování Panně Marii. V Ježíšově pozemském životě se objevují i poté: jsou s Ním na poušti i v Getsemanech, zcela jistě i v okamžicích Jeho agónie na kříži, třebaže se o tom evangelisté výslovně nezmiňují, anděl pak odvalí kámen od hrobu atd. Samozřejmě se neomezují toliko na setrvávání při Ježíši Kristu. Apokalypsa sv. Jana o nich mluví častokrát a jakou roli sehráli kupř. v životě sv. Petra a Pavla, můžete poznat sami, nahlédnete-li do Skutků apoštolů.

Sv. Bernard z Clairvaux píše o andělech jako o bytostech „s nerozdílnou jednotou srdce a mysli, šťastné ničím nerušeným pokojem, bytosti, jež jsou Boží stavbou stvořenou k Boží chvále a službě Bohu.“ Zastavme se u toho: „…k Boží chvále a službě Bohu“. Tímto jsou pro nás vzorem – takovým způsobem existence, v ohnisku jehož zájmu bude jen a pouze Bůh. Jedině tak dostane náš život smysl, jen tak k Němu budeme moci jednou dojít, jen tak bude i naše srdce a mysl v jednotě, v nerušeném pokoji, v blažené radosti, jež nezná konce ani hranic.

Andělé jsou v této blažené jednotě mysli a srdce díky tomu, že jsou v Boží přítomnosti. Mohou to vše zakoušet jen díky tomu, že dodržují ono pravidlo „služby Bohu“. Jistě, velký zástup z nich touto službou pohrdl a chtěl sám vládnout. Jak dopadl, netřeba připomínat. Teď k podobnému počínání nabádá i nás. Oproti nim (ale i těm věrným) máme něco navíc, něco velkého navíc: kvůli nám poslal Bůh svého Syna, aby nás svou smrtí vykoupil za všechna naše „Nebudu sloužit!“, v nichž nám byl špatným vzorem právě anděl padlý. Poslal kvůli nám svého Syna na smrt!

Pro nikoho z andělů takové rozhodnutí neučinil. Naopak: „On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.“ (Ž 91,11) Poslal je pro nás, aby nám jako naši strážní andělé byli k dispozici, aby nás posilovali a ochraňovali před útoky svých bývalých druhů ve službě, kteří bohužel selhali. Provázejí nás od kolébky do hrobu, nás – jedince i nás – lidstvo. Nezapomínejme na ně tedy, Bůh dobře věděl, co dělá a proč to dělá. Tento Jeho příkaz měl svůj smysl, měl svůj důvod, své opodstatnění. Jinak by to nedělal. Andělé proto zasluhují naši úctu a naši lásku. Vždyť tak zároveň dokazujeme úctu a lásku jak k jejich Královně, tak (a to především) k Tomu, jenž je poslal a jenž na konci věků stejně tak pošle jiné anděly, kteří „oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů“ (Mt 13,49).