V azijském Pákistánu, kde křesťané se mohou dostat nejen do vězení, ale i na popraviště „snadno a rychle“, čeká od r. 2017 na svůj trest smrti 36letý otec rodiny a vyznavač Krista Ašfaq Masih. Jeho příběh je prostý, podobně jako předtím mediálně známý Asie Bibi, která až díky nátlaku ze všech stran světa unikla oprátce a mohla vycestovat ze země.

Masih měl dílnu na opravu motorek a dostal se do sporu se svým konkurentem, fanatickým mohamedánem. Když před ním řekl, že vyznává Ježíše Krista a proto Mohameda nemůže považovat za pravého proroka, on ho udal. Masih byl odsouzen k smrti – a jak informují dílčí zprávy z křesťanských kruhů, byl při výsleších, jak je v muslimských zemích obvyklé, také mučen. Mučení je dodnes hojně používáno při policejních výsleších v komunistických zemích, především v Severní Koreji a v Číně.

Katolická církev je odmítá. Jenže její odpůrci poukazují na to, že kdysi je prý schvalovala a sama praktikovala, což mají dokazovat inkviziční procesy. Jaká je tedy pravda?

Starověké římské právo, dodnes základ veškeré právní nauky, mučení při soudním vyšetřování a procesech znalo a Římská říše je ve velké míře uplatňovala. Nazývala je „útrpným právem“, latinsky „tortura“.

Církev poté, když se Římská říše stala křesťanskou, se uplatňování tortury snažila postupně co nejvíce zmírnit, až papež sv. Mikuláš I. v 9. století ji pod trestem exkomunikace úplně zakázal. Soudci, kteří by se k ní uchýlili, měli propadnout vyloučení od svátostí. Proto také biskup z bavorského Pasova Hermanarich byl exkomunikován, protože při výslechu mučil našeho sv. Metoděje.

Ve středověku však došlo k tzv. recepci římského práva. Právníci objevovali texty starých římských zákonů a panovníci uznávali jejich hodnotu. Tortura se opět stala součástí právní struktury, i když s četnými omezeními. Žel sám papež Innocenc IV. r. 1252 schválil její používání i u inkvizičních soudů, což bylo v diametrálním rozporu s předchozím ustanovením Mikuláše I. Tortura poskytovala zvrhlou možnost vynutit z obviněného jakékoliv doznání ke zcela vymyšleným zločinům. Na druhé straně je ale pravdou, že církevní inkvizice k ní sahala velmi zřídka.

K likvidaci tortury v soudním řízení dochází definitivně až v 18. století. V mnoha učebnicích dějepisu se lze dočíst, že se tak stalo díky bezbožeckému osvícenství. Není to pravda! Naopak je třeba říct, ač to zní jakkoliv paradoxně a neuvěřitelně, že boj proti tortuře zahájili – právě inkvizitoři, kteří se podle proticírkevní propagandy měli nejvíce podílet na mučení nevinných!

Už ve 14. století si inkvizitoři a biskupové v Aragonii vynutili na vládě definitivní zákaz mučení při soudních výsleších. V 15. století sv. Jan Kapistrán, františkán a velký inkvizitor, zakázal při inkvizičních procesech, které mu podléhaly, torturu používat. V 16. století velký inkvizitor v sicilském Palermu Argisto Giuffredi jako první publikoval detailní právní rozbor, proč užívání mučení při výsleších je protikřesťanské a nesmyslné. Zdůraznil, že tudy cesta ke zjištění viny či neviny pachatele v žádném případě nevede. Stejnou argumentaci použil v 17. století německý jezuita a statečný bojovník proti čarodějnickým procesům Friedrich von Spee. V Papežském státě byla tortura již v 16. stol. používána jen výjimečně, od 17. stol. potom vůbec ne. Na počátku 19. stol. ji papež Pius VII. úplně zakázal.

Je pravdou, že Voltaire a francouzští osvícenci vedli bojovnou kampaň proti tortuře. Voltaire byl ale v tomto exemplárním pokrytcem. Na jedné straně torturu odsuzoval jako středověké barbarství, na druhé straně však mlčel, když ji používal jeho velký přítel, portugalský diktátor a svobodný zednář Sebastian Pombal proti jezuitům. Rovněž tak mu ani v nejmenším nevadilo, když známá konkubína krále Ludvíka XV., člena zednářské lóže, madam de Pompadour, nařídila použít torturu proti Damiensovi, atentátníkovi na panovníka, aby z něj vynutila „doznání“, že jednal z návodu jezuitů.

Zdrcující rozbor tortury provedl potom v 18. století italský soudce a kriminolog Cesare Beccaria, který byl praktikujícím katolíkem, i když vůči osvícenské ideologii se stavěl smířlivě a s jistými sympatiemi. Ve svém spise „O zločinech a trestech“ postavil kriminologii na vědecký základ a na principu vědeckých poznatků vyzýval panovníky, aby torturu zrušili jako absolutně chybný a zároveň antihumánní prostředek vyšetřování zločinů.

Tortura však přesto nezmizela. Bezbožečtí osvícenci za Francouzské revoluce koncem 18. století ji používali v nejbarbarštějším provedení, ve 20. stol. se stala hrůznou justiční praxí nacistické a komunistické totality. Dodnes se útrpné právo používá v muslimských státech a ani současné tzv. demokracie nejsou v tomto bez viny. Je pokrytectvím zakazovat torturu, ale současně umožňovat strašlivý způsob mučení nenarozených dětí při chirurgickém nebo chemickém potratu, jehož důsledkem je smrt v příšerných bolestech. V nejnovější éře globalismu se též setkáváme s jinou formou tortury. Když při lžipandemii vláda uzavře své občany do domácího vězení a nařizuje jim podstoupit očkování pochybnými preparáty, které už mnoha lidem způsobily bolesti a závažné zdravotní komplikace – co je to jiného než další způsob legalizovaného mučení?

Katolická církev se proto za svůj minulý postoj k tortuře nemá za co stydět.