Kterého státníka nebo politika možno nazvat „katolickým“? Toho, který byl katolicky pokřtěn a chodí pravidelně na nedělní mši? Ne, to ještě zdaleka nestačí. Katolickým státníkem je takový, který se snaží v politice realizovat sociální nauku Církve a sociální království Kristovo, jak je definoval papež Pius XI. ve své encyklice Quas Primas r. 1925.

Opravdový katolický státník bude proto usilovat o to, aby stát poskytoval maximální podporu Katolické církvi a její nauce a starat se, aby zákonodárství nebylo v rozporu s katolickou morálkou. Je jasné, že v současné sekularizované společnosti je to téměř nerealizovatelné, nicméně cení se veřejně deklarovaný úmysl a snaha, i když nebude korunována úspěchem. Další podmínkou k tomu, aby daný státník mohl být označen za katolického, je mravně bezúhonný život bez sexuálních nebo finančních skandálů.

Sociální království Kristovo

Na prvním místě zde stojí otázka, které státní zřízení skutečně odpovídá sociální nauce Církve a požadavku sociálního Kristova království? Není třeba dlouhého vysvětlování, že totalitní diktatury komunismu, nacionálního socialismu a islámského fundamentalismu jsou z toho absolutně vyloučeny, neboť všechny tři systémy se netají svým úmyslem zničit Katolickou církev a všude, kde měly příležitost, to také uskutečňovaly. Komunismus je ateistický, nacismus chtěl nahradit křesťanství starogermánskou pohanskou mytologií, islámský fundamentalismus spočívá na falešném náboženství.

Dnes ve světě převažuje systém parlamentní demokracie, který je prezentován jako alternativa ke zmíněným totalitám. Je slučitelný s katolickou představou sociálního království Kristova? Nikoliv. Z hlediska tradiční katolické nauky nutno dát na tuto otázku zápornou odpověď. Pověstným „čertovým kopýtkem“ je totiž skutečnost, že novověký demokratický stát neuznává existenci objektivní a neměnné pravdy. Vznikl v osvícenství 18. století, které vystoupilo jako nesmlouvavá opozice proti katolickému učení o jediné pravdě. Podle všech teoretiků novověké demokracie (Rousseau, Montesquieu, Condorcet aj.) je pravdou to, co si lid nebo jím zvolený parlament svobodně odhlasuje. Pravda se tak stává relativní, neboť za pár let si může „lid“ odhlasovat zase pravý opak.

Zapálení stoupenci demokracie tvrdí, že tento systém přes všechny své nedostatky je humánnější než diktatury, protože respektuje práva člověka, tj. svobodu svědomí, náboženského, politického a vědeckého přesvědčení, svobodu slova a nedotknutelnost lidské osoby, pokud se neprovinila kriminálním deliktem. Jenže toto je nebezpečná iluze, která se markantně ukázala hned při vzniku prvního demokratického státu Evropy – revoluční Francie let 1789–99. Právě ve jménu těchto demokratických svobod a práv při existenci demokraticky zvolených institucí a s jejich souhlasem se vláda jakobínů dopustila krvavé genocidy na francouzském obyvatelstvu, nejhorší od časů starověké Římské říše. Nejpostiženější vrstvou byli právě katolíci, jimž náboženská svoboda, ač deklarovaná ústavou, byla brutálně upřena. Bestiálnímu teroru francouzských osvícenských demokratů padlo za oběť během dvou let několik stovek tisíc lidí. Popravy gilotinou, utopením nebo rozsekáním na kusy byly nerozlučným průvodcem této první demokracie Evropy.

Obhájci demokracie budou ale spolu s anglickým filozofem Edmondem Burkem tvrdit, že prvním demokratickým státem světa byly USA a nikoli revoluční Francie – a tam k těmto zvěrstvům nedocházelo. Je pravdou, že americká ústava byla vyhlášena už r. 1787, tedy ještě před francouzskou revolucí. Na rozdíl od Francie nebyla postavena na ateismu nebo agnosticismu, její ústava má dodnes v záhlaví větu „Věříme v Boha“. Kořeny americké demokracie netkví v bezbožectví a nenávisti vůči křesťanství, nýbrž v anglosaském protestantismu prosáklém osvícenskými ideály.

Protikatolická orientace byla zde rovněž přítomná, stejně tak s katolickou vírou neslučitelná idea o pravdě, která není pevně dána a neměnná a již si lze „demokraticky“ odhlasovat. Proto si Američané hned na počátku „demokraticky“ odhlasovali otroctví, které trvalo téměř 80 let až do Lincolnova prezidentství. Velmi problematické je také v ústavě proklamované „právo na štěstí“, což je chápáno ve smyslu materiálním jako právo obohacovat se a užívat si rozkoše života. Takže – i když je faktem, že první léta americké demokracie na rozdíl od Francie neskončila v krvavé hrůzovládě – i ona stojí na principech neslučitelných s postuláty Kristova sociálního království, které se projevily negativně v celých dějinách USA a ještě více projevují v jejich současnosti.

Koneckonců i totalitní režimy novověku vděčí za svůj vznik demokracii. Hitlerovu diktaturu si přece Němci zvolili ve svobodných volbách, stejně tak naši občané komunistickou po II. světové válce. Dnes nejen věrní katolíci, ale i řada vzdělaných lidí pozoruje se znepokojením, jak je právě demokracie zneužívána ve prospěch diktátu nadnárodních společností a organizací prostřednictvím OSN, EU a jejich orgánů. Demokracie má vyústit v tzv. Velký reset Klause Schwaba, ředitele Mezinárodního ekonomického fóra, jenž se ve své stejnojmenné knize netají záměrem zredukovat populaci planety. Totéž plánuje i jeden z nejbohatších a nevlivnějších lidí světa Bill Gates.

Někteří z těch, kdo jsou konsternováni těmito úmysly a tímto zklamáním demokracie jakožto systému, vzhlížejí s nadějí k autoritářskému režimu Putinova Ruska. Jenže i toto je iluzí odporující Kristovu sociálnímu království. V hodnocení Ruska nepodléháme démonizující propagandě mainstreamových médií západního světa, nicméně v jeho myšlenkových základech jsou evidentní protiklady ke katolickým principům.

Nejde o to, že Putin se hlásí k pravoslaví a toto náboženství preferuje. Ona totiž ani ta pravoslavná orientace není skutečností. Ideolog režimu Alexander Dugin se vyjádřil v svém spise „Velká válka kontinentů“ v podkapitole „Metafyzika okultní války“ naprosto jasně: „Je to boj dvou metafyzických obrazů bytí, dvou cest kosmem a přes kosmos, dvou velkých principů nejen postavených proti sobě, ale též sobě nezbytných, poněvadž na této dvojici je založen veškerý kosmogonický a kosmologický proces, jakož i celý cyklický proces lidských dějin. Eurasijský řád, řád mužského principu, Slunce, hierarchie, je projekcí Hora, Apollóna, Ormuzda, slunečného Krista v Slávě, Spasitele Vševládného.“

Dugin, i když mnohokrát akcentuje tradiční ruské pravoslaví jako obranu proti západní dekadenci, ve skutečnosti klade Krista na stejnou úroveň s egyptskými, perskými a řeckými pohanskými bohy, o nichž sv. Pavel napsal, že jsou démoni (1 Kor 10,20), což je pro katolíky – a mělo by být i pro pravoslavné – absolutně nepřijatelné. Zaráží také očividná záliba Dugina v okultismu, což otevírá dveře satanským vlivům. Myšlenkový svět Dugina silně připomíná ideologii hnutí New Age, které je nejnovějším vyústěním svobodného zednářství a je poznamenáno právě náboženským synkretismem a okultismem, v němž „kosmický“ nebo „slunečný“ Kristus hraje svou roli pouze jako jeden ze zachránců lidstva na stejné úrovni s pohanskými božstvy a se zakladateli jiných náboženství. Jestli toto má být ideovým podkladem ruského režimu, tak kategoricky musíme říci své „ne“ podobně jako v případě západních ideologií.

Krom toho Rusko pod vedením Putina sice nepovoluje pochody homosexuálů a propagaci sodomie, ale potratová legislativa patří k nejliberálnějším na světě. V době nedávného anticovidového šílenství se také Rusko vůbec nevyznamenalo, jeho opatření byla stejná jako ve většině jiných států světa.

Jaká je tedy vlastně katolická představa státního uspořádání? Církevní otcové minulosti (např. sv. Tomáš Akvinský) preferovali monarchii, nicméně není to dogma. Církev se nikdy závazně nevyslovila ke konkrétní podobě státního zřízení, k tomu se necítila kompetentní, toto chápala jako oblast, v níž přísluší rozhodovat světské moci a nikoli duchovní. Proto ve středověku vedle monarchií akceptovala též italské městské republiky a švýcarské kantony. Papež Innocenc III. spolu s anglickým episkopátem podpořil r. 1215 Velkou listinu svobod Anglie, která obsahuje zárodky budoucího parlamentního zřízení a svobodných voleb.

Církvi šlo pouze o jedno: aby stát podporoval Katolickou církev a bránil ji proti nepřátelům, a aby jeho legislativa odpovídala přirozenému i nadpřirozenému mravnímu zákonu. Už v tomto samotném je obsažena i obrana základních lidských práv, jak je v 16. stol. zdůrazňovali Francisco da Vittoria, Francisco Suaréz a sv. Robert Bellarmin. Jde o práva daná Stvořitelem, jako právo na nedotknutelnost lidského života a osoby, na majetek, volbu stavu a povolání, svobodné vyjádření svého názoru a také na svobodné hledání a nalezení pravdy, která je pouze v Katolické církvi. Nikdo nesmí být násilím nucen přijmout určité náboženské vyznání nebo světový názor, což se týká i pravého náboženství. Přijetí katolické víry, aby zajistilo dotyčnému spásu, musí být plně vědomé a dobrovolné bez jakéhokoliv násilného nucení. Tyto principy byly vyjadřovány v různých dobách různě a postupně v katolické nauce zrály, nicméně v jádru existovaly od samého prvopočátku.

Tomuto tradičnímu učení odporuje deklarace „Dignitatis Humanae“ (DH) II. vatikánského koncilu, která odmítá myšlenku, že by se stát měl vyjádřit ve prospěch katolické nauky jako jediné pravdy a preferovat Katolickou církev. Biskupové na koncilu odmítli původní návrh teologické komise podporovaný konzervativními biskupy Sigaudem, Lefébvrem, Carlim, kardinálem Ottavianim a dalšími, že v zemích s katolickou většinou by stát měl podpořit katolickou víru ve výše uvedeném smyslu.¹ Vatikán sám v zemích, kde tato podpora byla buď zcela, nebo částečně uzákoněna, se postaral „v duchu II. vatikánského koncilu“ o její likvidaci, což vedlo ve Švýcarsku, ve Španělsku, v Itálii a v Kolumbii k uzákonění rozvodů, potratů, k pronikání nejbizarnějších sekt do veřejného života apod.²

Katolickým státníkem je tedy ten, kdo prosazuje tyto tradiční hodnoty, nikoli jejich výprodej ve smyslu DH. Proto nelze považovat za katolického státníka, ač někteří by si to přáli, prezidenta USA Johna Fitzgeralda Kennedyho (1960–3), který se několikrát vyjádřil, že odděluje své náboženské přesvědčení od politického a v politice se nehodlá řídit katolickými zásadami. Tím spíše potom není možné mluvit o současném americkém prezidentovi Joovi Bidenovi, navenek katolíkovi přistupujícímu ostentativně ke svátostem a ukazujícímu se někdy i s růžencem v ruce, jako o „katolickém“ státníkovi, neboť požaduje maximální liberalizaci potratů. Totéž platí i o kanadském premiérovi Justinu Trudeauovi. Tito mužové nejsou katolickými státníky, pouze jejich odpornou karikaturou.

Deset opravdových mužů víry v čele státu

Bl. Karel Habsburský

Náš web zveřejnil 24.3. článek o něm od dr. Jany Balharové. Narodil se r. 1887 a byl posledním císařem habsburské říše a také posledním českým králem. Jeho velikost spočívá právě v jeho „neúspěšnosti“. Usiloval přesně ve smyslu poselství papeže Benedikta XV. o mír, radikálně prosazoval i ve válečné lítici respektování života a majetku civilního obyvatelstva i na nepřátelském území, tvrdě zakazoval a trestal jakékoliv násilí proti nevinným civilistům. Rovněž tak požadoval lidské zacházení s válečnými zajatci, jimž se muselo dostat lékařské péče a plné ochrany. Projevil jako státník opravdový křesťansky motivovaný soucit s trpícími a s obětmi násilí. Tím narazil u svého vojenského velení i u svého spojence – císařského Německa.

Jak dokazuje jeho korespondence, netajil se tím, že chce Rakousko vrátit k jeho katolickým principům, od nichž se odchýlilo již od doby vlády Josefa II. Nemínil dělat žádné nepoctivé kompromisy – a proto jako státník skončil. Dal ale skvělý příklad, že tam, kde jde o víru a mravy, nelze ustoupit. Byl rovněž vzorným manželem a otcem rodiny čítající 11 dětí.

António Salazar de Oliveira

Byl portugalským premiérem, narodil se r. 1889 v prosté rodině vesnického hospodského, stal se univerzitním profesorem ekonomie a hlavním odpůrcem zednářské vlády pronásledující Katolickou církev. Portugalští zednáři a socialisté přivedli zemi ve 20. letech k totálnímu ekonomickému krachu, schopný ekonom Salazar byl po vojenském svržení režimu povolán r. 1932 jako odborník do úřadu ministerského předsedy.

Řídil se zásadami sociálních encyklik Rerum Novarum Lva XIII. a Quadragesimo Anno Pia XI. a vytvořil tzv. stavovský stát, jenž měl být protipólem demokratického státu. Nikdy však nebyl diktaturou, funkci parlamentu přejaly stavovské komory složené nikoli ze zástupců politických stran, ale jednotlivých stavů a profesí. Salazar byl obviňován především komunisty, levičáky a prohitlerovskými bojůvkami z teroru. Nebyla to pravda, za jeho 36leté vlády nebyl vynesen ani jeden rozsudek smrti z politických důvodů. Nejvyšším trestem pro komunisty a další rozvratníky bylo jejich umístění do internačních táborů na Kapverdských ostrovech, kde nemuseli pracovat a mohli se zcela svobodně pohybovat po celé ploše daného ostrova včetně posezení v některé z místních kaváren. Rodinní příslušníci měli neomezenou možnost návštěv.

Po svržení Salazarova nástupce Marcela Caetana r. 1974 se objevily zprávy, že Salazarova tajná policie PIDE prý mučila zatčené. Proběhly soudy – a v ani jednom případě se to neprokázalo, i když justice byla ostře protisalazarovská. Za Salazarovy vlády existovala svoboda tisku, největší deník Diario de Lisboa psal ostře proti režimu.

Salazar Portugalsko úžasně pozvedl ekonomicky i kulturně. Životní úroveň se za jeho vlády ztrojnásobila, byla zlikvidována bída a nezaměstnanost a díky důsledně vyžadované povinnosti školní docházky se podařilo zcela vymýtit negramotnost. Salazar žil velice skromně, nebydlel ve vile, ale v obyčejném městském bytě v Lisabonu, do práce chodil pěšky, každý jej mohl na ulici oslovit a přednést mu svou žádost.

Pravidelně chodil na mši svatou jako jeden z řadových věřících, měsíčně přijímal svátosti, byl velkým ctitelem Matky Boží Fatimské. Prosadil do ústavy, že katolicismus jako většinové náboženství Portugalců si zasluhuje zvláštní ochrany a zavedl jeho povinnou výuku ve školách. Na druhé straně ale v zemi platila plná náboženská svoboda, o čemž svědčí fakt, že prezident Amerigo Thomáz se netajil svým ateismem.

Portugalské zákony nepřipouštěly ani potrat, ani rozvod katolicky uzavřeného manželství, ani pornografii. Rouhání a vandalské akce proti kostelům a sakrálním symbolům byly trestány vězením.

Během II. světové války Portugalsko zůstalo neutrální a poskytovalo pomoc uprchlým Židům a dalším emigrantům ze zemí ovládaných nacisty. Salazar žil v dobrovolném celibátu a zemřel r. 1968. Je ukázkou toho, kam může přivést zemi státník, který se opřel o katolickou víru a její principy. Bohužel po revoluci r. 1974 se země ubírala jiným směrem a podobně jako ostatní západoevropské státy podlehla mravnímu rozvratu.

Engelbert Dollfuss

Byl rakouskou katolickou obětí německého nacionálního socialismu. Narodil se r. 1892 v malorolnické rodině, vystudoval práva a ekonomii, stal se poslancem křesťanskosociální strany, ministrem zemědělství a posléze r. 1932 kancléřem. Když mu prezident Wilhelm Miklas nabídl křeslo předsedy vlády, strávil předtím celou noc v kostele na modlitbách.

Nabídku přijal, a ačkoliv křesťanští sociálové měli v parlamentě absolutní většinu, přesto nabídl opozičním sociálním demokratům spoluúčast. Ti ale odmítli poukazem na vazby Dollfusse na Katolickou církev. Když začal Dollfuss podle vzoru Salazara v Portugalsku přetvářet zemi na stavovský stát, vyvolali sociální demokraté spolu s komunisty proti němu v únoru 1934 povstání, které bylo potlačeno, a obě strany byly rozpuštěny.

Stejně nekompromisně si počínal Dollfuss proti rakouským nacistům, kteří usilovali o připojení země k hitlerovskému Německu. Dollfuss proto nacistickou stranu zakázal. Ti se pomstili tím, že jejich oddíl pod vedením jistého Otty Planetty vtrhl do kancléřského paláce. Na Dolfusse vystřelili, smrtelně jej zranili a odmítli mu nejen zavolat záchranku, ale i katolického kněze, ačkoliv on o něj naléhavě prosil. Čtyři hodiny ležel na gauči, než vykrvácel.

Dollfuss uvedl rakouské zákonodárství do souladu s katolickými postuláty, především byl zakázán rozvod katolicky uzavřených manželství (potrat nebyl ani předtím v Rakousku legální). Velmi prosazoval zásady papežských sociálních encyklik a považoval marxistický socialismus a komunismus spolu s německým nacionálním socialismem za největší hrozbu pro Rakousko, proto se rozhodl proti oběma zlům zakročit, což ho stálo život. Byl ženatý a měl jednu dceru.

Kurt Schuschnigg

Byl nástupcem Dollfusse v úřadu rakouského kancléře, narozen r. 1897 ve zchudlé šlechtické rodině, právník, poslanec křesťanskosociální strany a v Dollfussově kabinetu ministr spravedlnosti. Po atentátu na Dollfusse zaujal jeho místo a tvrdě potlačil povstání rakouských nacistů, z nichž část skončila v kriminále, část uprchla do Německa. Zvlášť energicky vystoupil na obranu rakouských Židů, kteří se stali hlavním terčem nacistického násilí.

Pokračoval v Dollfussově politice a budoval stavovský stát na základě papežských sociálních encyklik. Když Hitler pohrozil obsazením Rakouska, jestliže neudělí amnestii uvězněným rakouským nacistům, Schuschnigg vyhověl. Známý je v této souvislosti jeho výrok: „Až sem, a dost!“ Víc nebyl ochoten ustupovat. V únoru r. 1938 jej Hitler pozval k sobě a požadoval nekompromisně, aby Schuschnigg vyhlásil připojení (anšlus) k říši. Odmítl a neustoupil ani poté, když Hitler na něho vztekle řval. Po návratu v parlamentě pateticky zvolal: „Červeno-bílo-červená až do smrti!“ (takové byly barvy rakouské vlajky, pozn. autora). Vyhlásil plebiscit za zachování nezávislosti země, podepsalo to více než milion osob.

Rakouští nacisté však vyvolali povstání, Schuschnigg byl sesazen a 12. března wehrmacht vstoupil do země. Schuschnigg byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Sachsenhausenu. Po válce se ale nesměl vrátit do Rakouska, protože rakouští socialisté mu nezapomněli, že se jako ministr spravedlnosti Dollfussovy vlády podílel na potlačení jejich povstání r. 1934. Žil v USA a do rodné země se mohl vrátit až r. 1968. Zemřel r. 1977.

Schuschnigg vstoupil do dějin jako statečný obhájce rakouské nezávislosti, konkrétně jako obránce katolického Rakouska proti novopohanskému německému nacismu. Svůj zápas vylíčil po válce v knize „Rekviem v červeno-bílo-červeném“, která vyšla též u nás. Vedl podobně jako Dollfuss vzorný manželský život, po smrti první manželky r. 1935 se o tři roky později znovu oženil a měl jednu dceru.

Francisco Franco Bahamonde

Jde o španělského státníka, kolem něhož panuje řada dehonestujících legend. Prý byl fašistický diktátor a krutý tyran. Skutečnost je ovšem úplně jiná.

Narodil se r. 1892 v rodině armádního účetního. Vstoupil do vojska a v kariéře postoupil až k hodnosti generála. Jeho rodina nebyla příliš zbožná, on sám přilnul ke katolické víře až vlivem své manželky Carmen.

Krom toho byl ale stoupencem monarchie, proto odmítl republikánský převrat r. 1931, který přinesl též pronásledování Církve. To nabylo přímo hrůzostrašné podoby, když se r. 1936 ujala vlády levice vzešlá ze zednářských lóží. Španělsku hrozilo, že se stane prodlouženou rukou Sovětského svazu. V zemi byli vražděni kněží, řeholnice a aktivní katoličtí laici přímo bestiálním způsobem, luza zapalovala chrámy. To přimělo některé vojenské velitele, aby sáhli v červenci r. 1936 k ozbrojenému povstání. Franka zvolili do svého čela. Katoličtí biskupové společným pastýřským listem vzpouru podpořili. Započala občanská válka, v březnu r. 1939 po dlouhých a krvavých bojích Franco zvítězil.

V dané situace byla demokracie iluzí, diktatura se stala jedinou možností, jak vyvést zemi z marasmu. Franco byl prohlášen „doživotním náčelníkem“ (caudillem) Španělského státu. Je faktem, že Frankovi vojensky pomohli Hitler a Mussolini, on ale poté odmítl účast ve válce po jejich boku a vyhlásil neutralitu. Frankistické Španělsko poskytovalo azyl Židům a dalším osobám, které prchaly před německými nacisty.

Frankovi byla a dosud je neustále předhazována krutost jak během války, tak i po ní. Tito publicisté a historikové ovšem zamlčují přímo hrůzostrašnou genocidu páchanou levičáky proti duchovenstvu, mnichům a řeholním sestrám, jakož i proti všem věrným katolíkům. Počet jejich obětí je odhadován na půl milionu.

Je ale pravdou, že frankistická armáda se také dopouštěla neomluvitelných krutostí, které však nedosahovaly míry jejich odpůrců. V jejich řadách nebojovali jen katolíci, ale také muslimové a ateisté. Franco jako katolický křesťan násilí, krutosti a popravy nepodporoval, i když jim v moři emocí v řadě případů nemohl zabránit. Nevyzýval k teroru, zákonem z r. 1939 zakázal uplatňovat princip kolektivní viny, jak to dělali bolševici v Rusku, trval na principu individuální viny. Hlásal, že nezáleží na tom, k jakému táboru člověk náleží, ale čeho se konkrétně dopustil. Jestli nespáchal žádný kriminální delikt, nesmí mu být zkřiven vlas na hlavě, jestli ale vraždil, mučil nebo znásilňoval, má být spravedlivě potrestán smrtí, jak předepisuje zákon. Je faktem, že po válce byly popraveny tisíce osob, ale ani u jedné z nich nelze konstatovat nevinu. Soudy jim prokázaly vraždy bezbranných lidí nebo spoluúčast na nich. Přesto Franco mnohým z nich udělil milost.

V prosinci r. 1939 v rozhlasovém projevu k národu Franco řekl: „Je třeba likvidovat nenávist a vášně, které v nás zanechala válka… Musí to být způsob křesťanský, kde se vykoupení dosahuje prací spojenou s lítostí a pokáním.“

Frankův režim na rozdíl od nacismu a komunismu neznal vyhlazovací koncentrační tábory, političtí vězni měli zvláštní statut, nemuseli pracovat, dostávali balíčky a dopisy, měli čas na vzdělávání a dokonce i na politické debaty. Těm, kteří se provinili a byli odsouzeni k trestům vězení, byla nabídnuta možnost veřejně prospěšných prací na svobodě, jíž mohli využít.

Frankův režim byl opravdově katolický, i když plně respektoval náboženskou svobodu. Stát Církev všestranně podporoval, jak se ukázalo zejména u příležitosti eucharistického kongresu v Barceloně r. 1952. V zemi byly zakázány nejen potraty a rozvody, ale platily též tvrdé tresty za pedofilii, praktikovanou homosexualitu a prostituci. I manželská nevěra se stala trestným činem, za nějž mohl jít pachatel do vězení. Zákon zakazoval rovněž nejen každou formu pornografie, ale také vyzývavý nedostatečný oděv.

Franco podobně jako Salazar Španělsko úžasně ekonomicky povznesl a zařadil je mezi jednu z nejvyspělejších zemí tehdejší západní Evropy. Zachránil zemi před komunismem, který se do dějin této pyrenejské země zapsal obrovským zástupem nevinných lidských obětí. Zemřel r. 1975. Byl vzorným manželem, měl jednu dceru.

Éamon de Valera

Byl to tvůrce irské nezávislosti, premiér a prezident samostatného Irska. Narodil se r. 1882 v prosté venkovské katolické rodině, vystudoval práva, do politiky vstoupil r. 1916, kdy se stal jedním z vůdců tzv. Velikonočního povstání katolických Irů požadujících samostatnost na Velké Británii, jíž ostrov náležel. Byl odsouzen k smrti, ale omilostněn. Ve 20. letech po propuštění z vězení se postavil do čela boje za nezávislost, ale kategoricky odmítl teroristické akce, argumentoval katolickou morálkou, jež toto nepřipouští. Díky tomu se i někteří bývalí přátelé stali jeho odpůrci.

R. 1932 po ukončení všech bojů byl jmenován premiérem samostatného Irského státu, který byl parlamentní demokracií. Valerovi se podařilo prosadit r. 1937 ústavu, jež obsahovala článek o „zvláštním postavení“ Katolické církve, jiné denominace měly být ale tolerovány. Stát byl povinen poskytnout Katolické církvi ochranu a podporovat její působení. Součástí ústavy byl i zákaz rozvodů, antikoncepce a potratů. To platilo až do 90. let. Valera zemřel r. 1975. Byl ženatý a měl čtyři děti, vedl řádný manželský a rodinný život. Od papeže Jana XXIII. obdržel Kristův řád.

Konrad Adenauer

Byl německým politikem, faktickým tvůrcem poválečné Spolkové republiky, praktikujícím katolíkem, jemuž se podařilo v této zemi s protestantskou většinou uhájit některé katolické principy.

Narodil se r. 1876 poblíž Kolína nad Rýnem v úřednické katolické rodině. Po právnických studiích vstoupil do politiky za katolickou stranu Centrum, po I. světové válce se stal starostou Kolína n.R. Jako přesvědčený katolík patřil k zásadovým odpůrcům nacionálního socialismu. Když při návštěvě Hitlera v Kolíně r. 1933 odmítl vyzdobit město hákovými kříži, byl sesazen a nuceně penzionován.

Se svojí rodinou se každý večer modlil růženec za zkázu Hitlerovy III. říše, kterou ve smyslu encykliky Pia XI. Mit brennender Sorge považoval za pohanskou a satanskou. Byl několikrát krátkodobě zatčen gestapem, nejdéle na šest měsíců r. 1944. Po válce se vrátil do úřadu kolínského starosty. Založil novou stranu zvanou Křesťanskodemokratická unie (CDU), která sdružovala katolíky i protestanty. R. 1949 se stal na základě přání vítězných mocností prvním kancléřem nově vzniklé Spolkové republiky Německo.

Adenauer se mýlil ve své optimistické vizi jednotné Evropy, kterou nadšeně podporoval. Jeho představa byla však zcela odlišná od dnešní podoby Evropské unie. Adenauer měl na mysli především ekonomickou jednotu ve formě celní unie, v žádném případě nemínil sahat na suverenitu samostatných států. Jako pravověrný katolík by se nepochybně zhrozil nad bioetickými požadavky, které současná EU vynucuje od členských zemí.

Katolíci tvořili ve Spolkové republice menšinu. Přesto Adenauer svojí morální autoritou prosadil, že nebyl uzákoněn umělý potrat, jak se o to snažili i někteří příslušníci jeho vlastní strany. Rovněž tak se úspěšně bránil jakýmkoliv pokusům o liberalizaci pornografie.

Jeho velikost spočívá především v tom, že dokázal frustrovanému německému národu, poraženému ve válce a zatíženému závažnými zločiny nacistické éry, nabídnout novou orientaci ve smyslu smíření se všemi, kterým Němci ublížili. Chápal též roli poválečného Německa jako obranné hráze proti bolševismu, jehož byl stejně tvrdým odpůrcem jako nacismu. Tato vize „nového Německa“ vycházela z Adenauerovy hluboké katolické víry a v době jeho kancléřství přinesla dobré ovoce. Adenauer též usiloval o propuštění německých válečných zajatců ze sovětského zajetí, r. 1955 navštívil osobně Moskvu a tehdejšímu komunistickému vůdci Nikitovi Chruščovovi řekl, že se neposadí k jednání, dokud nebude vidět dokument o uvolnění zajatců.

Adenauer nebyl nijak nadšen II. vatikánským koncilem. Je známá jeho věta „Koncil sem, koncil tam, my zůstaneme normálními katolíky“. Z důvodu vysokého věku r. 1963 rezignoval, r. 1967 zemřel. Byl dvakrát ženatý a dvakrát ovdovělý, jeho druhá žena zemřela hned po válce v důsledku mučení gestapem, když byla spolu se svým mužem zatčena. Poté se již neoženil. Měl 7 synů, jeden z nich se stal katolickým knězem.

Beaudouin I.

Byl to belgický král v letech 1951–93. Narodil se r. 1930 a nastoupil na trůn po abdikaci svého otce Leopolda III. Belgie byla konstituční monarchií. Král Beaudouin se projevoval jako velice zbožný, takže se objevovaly pověsti, že nejspíš abdikuje a stane se knězem nebo řeholníkem.

On se však r. 1960 oženil se španělskou šlechtičnou Fabiolou. Žili v krásném a harmonickém manželství, i když bylo poznamenáno smutnou událostí, že počaté dítě se narodilo mrtvé. Od té doby již královský manželský pár žádné děti neměl.

Beaudouin se vyznamenal svojí obranou nenarozeného života. Když r. 1971 mu byl předložen návrh zákona na legalizaci umělého potratu, kategoricky a velmi ostrými slovy odmítl podepsat. Jeho zásluhou byl tak v Belgii potrat zakázán bez výjimky až do r. 1991.

Když rok předtím parlament opět schválil tento zákon, král napsal rozhořčený dopis premiéru Wilfriedu Martensovi, kde sdělil, že ho nikdy nepodepíše, neboť je proti jeho svědomí. Poslanci ale vymysleli zvláštní legislativní ustanovení, které stanovilo, že panovník, jestliže blokuje schválení nějakého zákona důležitého pro chod země (potrat prý takovým je), tak ztrácí pro dobu, než se situace s podpisem vyřeší, svůj úřad. „Vyřešení“ spočívalo v tom, že Beaudouinův mladší bratr Albert v zastupující roli krále zákon podepsal. Beaudouin se teprve potom mohl vrátit zpět do funkce.

Nikdy nepřestal slovně odsuzovat zmíněný zákon dovolující vraždit nenarozené děti. Zároveň vedl mediální kampaň proti „obchodu s bílým masem“, který se v zemi velmi rozmohl. Mladé dívky z rozvojových zemí, často ještě nezletilé, byly lákány do Belgie sliby vysokých výdělků – a končily v nevěstincích.

Beaudouin zemřel r. 1993. Je vzorem opravdového katolického státníka, který dokázal hájit autentické mravní hodnoty i tehdy, kdy byly předem odsouzeny k neúspěchu. Neměli by si i naši rádoby křesťanští politikové vzít z něho příklad?

Alois z Liechtensteinu

Tento mladý, ještě žijící kníže ministátu Lichtenštejnsko se narodil ve švýcarském Curychu r. 1968. Jeho otec Hans Adam II. mu r. 2004 předal úřad. Alois se vždy projevoval jako pravověrný katolík. Má dobré vztahy s místním arcibiskupem Wolfgangem Haasem, který pro své správné katolické postoje si vysloužil nenávist především švýcarských pokrokových biskupů a kněží.

V Lichtenštejnsku proběhlo r. 2011 referendum ve věci legalizace potratů, které jsou zde bez výjimky zakázány. Většinově katolické obyvatelstvo země se vyslovilo pro setrvání dosavadního stavu. Kníže Alois se vyjádřil, že kdyby referendum dopadlo jinak, tak on by zákon vetoval.

A bylo zle. V zemi zastánci potratů vyvolali proti němu podpisovou kampaň s cílem dosáhnout omezení pravomoci hlavy státu. Naštěstí takový požadavek je ale vázán na počet minimálně 1500 podpisů, čehož nebylo dosaženo. Kníže Alois se několikrát vyjádřil, že obrana nenarozeného života je pro něj jako pro katolíka prioritou.

Skutečně nelze, než takovému státníkovi k jeho postoji blahopřát a modlit se za něj, aby vytrval. Kníže Alois žije v řádném katolickém manželství a má 4 děti.

John Magufuli

Byl prezidentem afrického státu Tanzánie. Narodil se zde r. 1959 v katolické rodině, vystudoval chemii a matematiku na univerzitě v hlavním městě Dar es Salaamu. Nejprve učil na střední škole, poté pracoval jako chemik v továrně, r. 1995 byl zvolen poslancem za pravicovou stranu Chama. Od r. 2000 byl ministrem práce a sociální péče, r. 2015 zvolen prezidentem republiky.

Jako pravověrný katolík využil široké pravomoci, které prezidentovi poskytuje ústava, a zakázal do té doby povolené potraty, antikoncepci, praktikovanou homosexualitu, propagaci genderové ideologie a pornografii. Opozice zosnovala proti němu kampaň, kde ho obvinila z uplatňování údajně „diktátorských“ metod. Smutné je, že katoličtí biskupové, kteří ho měli podpořit, se naopak připojili k opozici a obvinili jej ze „zneužívání moci“. Magufuli ale neuhnul. Všechno bylo mediálně vykonstruované, za Magufuliho vlády ani jeden opoziční činitel nebyl zatčen a odsouzen.

Velký rozruch vyvolal tento statečný prezident v celém světě svým postojem v době covidu. Odmítl se podřídit diktátu WHO (Světová zdravotnická organizace) a nezavedl absolutně žádná proticovidová opatření. WHO přímo vyzvala k jeho odstranění. Obzvlášť kategoricky Magufuli odmítl zakázat nebo omezit bohoslužby a prohlásil, že „svátostný Spasitel ještě nikdy nikoho nenakazil“.

Magufuli zesměšnil testy PCR tím, že nechal dát do laboratoře vzorky z kozy, z nápoje papaya, motorového oleje aj., které byly prezentovány jako vzorky lidské. Absolutní většina jich vyšla pozitivních na covid, čímž Magufuli chtěl ukázat nesmyslnost plošného testování. Navzdory faktu, že Tanzánie za jeho vlády nezavedla žádná proticovidová opatření, počet infikovaných a zemřelých byl jedním z nejnižších v celé Africe. Když začal ze strany WHO tlak na očkování proti covidu, Magufuli z titulu své prezidentské pravomoci to odmítl v zemi zavést.

Zemřel nečekaně na jaře r. 2021 údajně na srdeční infarkt. Vynořily se ale pověsti, že jeho smrt nebyla přirozená, neboť mnoha mocným ve světě vyhovovala. Okolnost, že po jeho smrti bylo ihned v zemi zavedeno očkování proti covidu, by tomu nasvědčovala, Doklady ale pro to nemáme. Magufuli žel v řádném katolickém manželství a měl dvě děti.

John Magufuli patří opravdu mezi hrdinné státníky hájící katolické principy nekompromisně a pevně. Kdyby záleželo na mně, navrhl bych proces jeho blahořečení. Nicméně to není rozhodující. Všemohoucí Pán zcela určitě jeho boj náležitě ocení.

---

Poznámky: