1. dubna 2022 uplnyne 100 let od bolestné smrti našeho posledního českého krále a císaře bl. Karla I. Rakouského. Své utrpení, jak je zdokumentováno, obětoval také za náš národ. Přinášíme úryvek z knihy Novéna k blahoslavenému Karlovi Rakouskému, který popisuje závěr života tohoto světce.

Karel se pod vlivem událostí koncem roku 1918 a ve snaze zachovat pokojný průběh dění nejdříve vzdal účasti na řízení státních záležitostí, poté byl nucen se odstěhovat se svou rodinou z Vídně do Eckartsau; tam císařova rodina zpočátku hodně strádala. Přesto 31. prosince 1918 dal zpívat Te Deum jako poděkování za všechno, co rok 1918 přinesl. Na návrh, aby od toho upustil, odpověděl, že v tomto roce obdržel mnoho milostí, za které musí poděkovat. A všem, kteří se udiveně ptali, o jaké milosti se jednalo, Karel odpověděl: „Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré, nýbrž musíme být vděční za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena." Karel musel opustit i svou rakouskou vlast, kde byl jeho život i život jeho rodiny v nebezpečí.

A tak 23. března 1919 odjela císařská rodina do Švýcarska a 3. dubna téhož roku byl zveřejněn rakouskou vládou zákon o vypovězení císaře ze země a konfiskace jeho majetku. Ze Švýcarska se Karel, povzbuzován mnoha politiky, vojáky i prostými občany, především však Benediktem XV., pokusil dvakrát vrátit do Maďarska, aby zde obnovil monarchii. Nakonec byl poslán do vyhnanství na ostrov Madeira, kam s manželkou připlul 19.11.1921 na svátek sv. Alžběty. Těm, kteří v těžkých hodinách stáli na jeho straně, řekl: „Musíme za vše děkovat Bohu, protože jeho cesty nejsou naše cesty." Císař při příjezdu zpozoroval dvě věže jednoho kostela. „Jak bolestné vzpomínky vyvolává ve mně tento kostel," zvolal, „jak velice připomíná kostely v mé zemi! Určitě je zasvěcen Matce Boží. Musíme se tam vypravit co nejdřív!" Jednalo se o chrám Nossa Senhora do Monte. Karel i ve vyhnanství s pochopením přistupoval k druhým lidem a navazoval ihned spontánní lidský vztah. Obyvatelé byli uchváceni jeho osobností, jeho srdečností a vstřícností. Tak se počáteční sympatie soucitu, kterou obyvatelé ostrova chovali k němu a k jeho paní, záhy změnila v nepokryté nadšení. Karel byl pro nedostatek financí nakonec nucen bydlet se svou rodinou v nehostinném, studeném a vlhkém domě. Ačkoliv myslel na budoucnost, míval po příjezdu na Madeiru předtuchy smrti: „Nechci zemřít tady," ale hned dodal: „Bůh učiní to, co je jeho vůle." Svěřil se Zitě, že cítí, jako by Bůh od něho požadoval oběť života pro záchranu jeho národů. „Jsem připraven tuto oběť přinést." Na jedné cestě do města se nachladil a musel ulehnout se zápalem plic. Při bolestném umírání se hodně modlil a opakoval: „Musím tolik trpět, aby se mé národy opět sjednotily." Posílen Tělem Páně, před vystavenou Nejsvětější svátostí, se slovem „Ježíši" na rtech dne 1. dubna 1922 umírá, dne 5. dubna je pohřben na Madeiře v poutním kostele Nossa Senhora do Monte. Jeho srdce bylo podle staré habsburské tradice vyňato, urna s jeho srdcem je uložena v klášteře Muri ve Švýcarsku.

Byl katolíkem, který své náboženské povinnosti plnil poctivě, upřímně a z hlubokého přesvědčení. Byl hluboce zbožný člověk, naplněný bázní a úctou Boží. Hugo Hantsch napsal: „Nebyla to nějaká temná, fanatická zbožnost, která jej ovládala, nýbrž radostné vyznání, které jej činilo šťastným. V tom spočívala i jeho mravní síla, z tohoto zdroje vnitřní důvěry čerpal útěchu v nejhorších dnech." Každý den se modlil růženec, byl členem mariánského bratrstva, bailivem řádu maltézských rytířů, nosil škapulíř. Svou rodinu zasvětil Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a poté sv. Josefovi. Modlil se často litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, Panně Marii a sv. Josefovi. Projevoval zbožnost k andělům, zvláště k archandělu Michaelovi. Často se stáhl do ústraní domácí kaple, aby před Nejsvětější svátostí „umodlil" důležitá rozhodnutí. Každý den začínal mší sv. Snažil se chodit pravidelně k sv. přijímání a ke sv. zpovědi. Anatol France o něm napsal: „Císař Karel byl jediný muž v čelné pozici, který vyšel z války čestně. Byl to světec, ale nikdo ho neposlouchal. Upřímně si přál mír, a proto jím svět pohrdl. Nabízel nádhernou šanci, která byla promarněna."

Prosme blahoslaveného Karla v modlitbách i za náš národ a za křesťanskou Evropu.

Zdroj: Novéna k blahoslavenému Karlovi Rakouskému, vydalo Kartuziánské nakladatelství (2011), publikováno s laskavým svolením nakladatelství a autorky textu MUDr. Jany Balharové.

Další informace o životě bl. Karla I. Rakouského lze nalézt na stránkách cisarkarel.cz