Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů vydalo dokument pod názvem „Římský biskup“. Cílem má být nové promyšlení „Petrova primátu“, tj. papežství tak, aby bylo přijatelné i pro křesťany jiných vyznání. Tady ovšem je třeba se vyrovnat s dogmatickými definicemi I. vatikánského koncilu r. 1870, které jsou překážkou tohoto úsilí. Dokument říká:

Máme měsíc červen, tradičně zasvěcený Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Bylo předmětem úcty již od starověku: Origenes, sv. Jan Zlatoústý, sv. Augustin – všichni tři psali o Srdci Krista jako zdroji útěchy. Ve středověku oživil tento kult sv. Bernard z Clairvaux, na něhož navázala řada mystiků, zejména sv. Gertruda Velká, sv. Kateřina Sienská, sv. Terezie z Avily aj. Největší rozvoj této pobožnosti nastal ale v 17. stol.

Spasitel na obraze podle vidění sv. Markéty Marie Alacoque, skromné řeholnice z kongregace sester Navštívení Panny Marie v klášteře Paray-le-Monial ve Francii, ukazuje své Božské Srdce jako ohnisko nekonečné lásky. Zjevoval se sv. Markétě Marii v letech 1673–5. V litanii k Nejsvětějšímu Srdci se nachází invokace „Srdce Ježíšovo, planoucí ohnisko lásky…“.

Člověk odedávna považoval srdce za symbol slitování a milosrdenství. Vždycky, když chceme někoho pochválit, jak je dobrý k druhým, říkáme: „On má dobré srdce…“. Nikdo však není schopen být tak dobrý jako Pán Ježíš, nikdo nikdy v dějinách nepodstoupil tak strašlivou smrt s tak příšernými mukami jen proto, aby nás zachránil pro věčnost. Jeho Srdce není jen dobré a milosrdné, nýbrž i Svaté, dokonce Nejsvětější, Jeho láska je lidsky nepochopitelná a nenapodobitelná.

Proto vedle křížů s corpusem existuje v Církvi také mnoho obrazů a soch představujících milujícího Spasitele. Nejznámější monument Krista je v brazilském Rio de Janeiro o výšce 35 m. Poněkud menší je socha Krista v portugalském Lisabonu, postavená za vlády obdivuhodného katolického premiéra Antonia Salazara (vládl v letech 1932–68). Na jednom z vrcholů pohoří And na hranici států Argentiny, Chile a Bolívie stojí socha Božského Srdce jako symbol ukončení války a smíření mezi těmito zeměmi. Velké množství katolických kostelů ve světě je zasvěceno právě Božskému Srdci, nejpověstnější je Sacré Coer v Paříži. Svatyně, v níž chybí obraz Nejsvětějšího Srdce, jsou spíše výjimkou.

„Já si Krista vážím, ale…“ Víme, Pilát byl první, který si Krista vážil, a vydal Ho na smrt! Vážil si ho, ale nevěřil v Něho; jako on, vydávají Krista na smrt všichni, kdož si Ho „váží“ včetně T.G.Masaryka, jenž sice pronesl krásnou větu „Ježíš, ne César!“, ale v Jeho Božství nevěřil. D.F. Strauss jménem všech: „Já jsem ho stáhl s trůnu Syna Božího a Vykupitele, na němž byl dosud uctíván a vykázal mu místo v lavici geniálních lidí, aby se mu tam dostávalo cti, jíž obdarujeme velké duchy.“ Srazit Mu z hlavy korunu, vyrazit z rukou žezlo Božského majestátu, prohlásit Ho za pouhého člověka! „Uctívejte si ho jako největšího genia všech věků, jenom ne jako Syna Božího.“ Masaryk řekl v rozhovoru s Emilem Ludwigem: „Ježíš, neříkám Kristus….“ To znamená: „Ne Kristus (Mesiáš, Vykupitel), jen Ježíš z Nazareta“ – syn Josefův, pouhý člověk!

Je málo pravd, proti kterým nevěra zuřivě bojuje. Existence osobního Boha, Božstvi Ježíšovo, existence nesmrtelné duše, oprávněnost Církve. Proč právě proti těmto pravdám? Poněvadž za všemi stojí požadavek: „Zapři sám sebe!“

Božství Kristovo: „Uznáváme vám, že Ježíš je filozof, učitel, největší učitel lidstva…“ Proč? Poněvadž filozof má nejednu upotřebitelnou myšlenku, kterou s radostí a vděčně přijmeme; ale koho napadne prohlašovat každé jeho slovo za neomylnou pravdu, každý jeho požadavek za závazný? Sami filozofové to nežádají, a kdyby, za blázny by je každý prohlásil. Jejich mravní požadavky jsou jen návrhy, pokusy o řešení mravních a sociálních problémů. Činí-li Ježíš Kristus nárok na jméno a autoritu filozofa, rádi mu obojí přiřkneme, dokonce řekneme spolu s ateistou Ernestem Renanem: ´Ježíš nebude nikdy překonán!´; činí-li nárok na důstojnost a autoritu Syna Božího, nemožno – museli bychom uznat každý jeho požadavek za závazný, přiznat mu právo dávat zákony všeobecně závazné a tudíž uznat za svou povinnost je plnit; proti tomu naše vášně protestují.“

Rozhodně netvrdím jednoznačně, že „šaty dělají člověka“, jak praví jedno staročeské lidové přísloví. Nelze to aplikovat vždy a všude. Jenže tady nejde o člověka, nýbrž o Boha. Rozdíl mezi nedělní mší svatou „dříve“ a „nyní“ (tradiční a NOM) je zřejmý i z toho, jak se lidé oblékali do kostela tenkrát – a jak dnes. V mém dětském věku (50. léta minulého stol.) rodiče i kněží nám zdůrazňovali, abychom si do chrámu Páně brali ty nejlepší sváteční šaty.

A dnes? Je zcela normální vidět na nedělní liturgii muže i ženy v otrhaných džínách nebo ve špinavých kraťasech, nechybí ani trička s nevkusnými malůvkami, někdy dokonce přímo satanistickými. V letních měsících potom u některých dívek a mladých žen si musí člověk položit otázku, jestli náhodou nezabloudily do kostela omylem při cestě na pláž. A ještě horší je, když místní duchovní správce dokonce takovou osobu vyzve, aby četla čtení nebo přímluvy. Za mých dětských a mladých let by sami věřící takto oděného návštěvníka bohoslužeb vyvedli z kostela.

Jak se tedy do chrámu Páně na nedělní liturgii oblékat? Nečekejte ode mne žádný výčet garderoby, co „ještě“ ano a co „už“ ne. Princip tkví v něčem úplně jiném. Nutno si položit otázku: Jaký oděv bych si vzal/a, kdybych šel/šla na audienci nebo jednání k ministrovi, k premiérovi nebo dokonce k prezidentovi? Džíny, šortky, minisukně, nebo oblek, bílou košili s kravatou, ženy pěknou dlouhou sukni nebo slušivý kostým? V kostele je ale někdo mnohem větší než ministr, prezident nebo premiér! Podle toho se také věřící oblékali, některé dámy měly na hlavě i závoj. Otázka „co na sebe“ vyvstává také, když mám jít na svatbu, na pohřeb nebo na větší oslavu někoho/něčeho. Mše svatá je však něčím daleko víc než svatba, pohřeb či jakákoliv jiná společenská akce. Zde se za mne obětuje nekrvavým způsobem sám Boží Syn, zpřítomňuje svoji krvavou oběť na Kalvárii. Když je mi toto jasné, budu ihned vědět, jak se do Božího domu obléct.

Pražská Katolická teologická fakulta (KTF) už má za sebou během posledních více než 20 let bouřlivý vývoj, samozřejmě k horšímu, jak jinak. Nejprve museli odejít oba po sobě následující děkani profesoři Václav Wolf a Jaroslav V. Polc (oba již zesnulí), kteří smýšleli pravověrně a nemínili na fakultě trpět modernistické bludy, loňského roku vyvolala rozruch kauza prof. Tomáše Petráčka, jemuž děkan prof. Vojtěch Novotný zkrátil úvazek, což vedlo k Petráčkovu odchodu z fakulty. Petráček byl známý svými radikálními postoji pro LGBT a teologickým modernismem. Děkan Novotný se stal kvůli tomu terčem nepřátelské mediální kampaně a rezignoval.

Nynější děkan doc. Jaroslav Brož je přece jen lepší volbou než jeho protikandidát prof. Albert Peter Rethmann německé národnosti, těžký modernista, kněz, který nedostál svým celibátním závazkům a oženil se. Přesto ale neomodernisté mají na KTF i na církevních postech trvale silnou pozici a děkan Brož, pokud se chce udržet, musí s nimi víceméně „držet linku“. To se nejnověji ukázalo v případu dr. Jakuba Kříže, právníka vyučujícího na KTF, jenž měl být jedním ze čtyř nových proděkanů fakulty, děkan Brož ale na nátlak zevnitř i zvenčí jeho nominaci stáhl. Dejme ale prostor vyjádření internetového magazínu www.christnet.eu 31. 5. 2024:

„Proděkanem pro organizaci a legislativu se měl stát právník Jakub Kříž, který v lednu tohoto roku dokonce uvažoval o kandidatuře na děkana, ale přihlášku nakonec nepodal. Kříž v letech 2007–2011 působil jako ředitel odboru na Ministerstvu kultury a v roce 2013 založil vlastní advokátní kancelář. Na KTF pracuje od roku 2018. Dlouhodobě také spolupracuje s organizacemi Aliance pro rodinu a Hnutí pro život. V roce 2022 jej část lidoveckých senátorů navrhla na zástupce veřejného ochránce práv, ale jeho kandidatura byla kritizována desítkami organizací a nakonec nebyl zvolen. Nyní se nestal ani proděkanem. ‚Rozhodl jsem se v důsledku naslouchání situaci na fakultě a zohlednění bezpečnosti a dobra všech zainteresovaných osob,‘ okomentoval ne příliš konkrétně své rozhodnutí Kříže stáhnout pro magazín Christnet.eu děkan Brož.“

Už i německy píšící světská média jsou znechucena dechristianizací Církve na západ od řeky Odry. Na stránkách švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung se objevil článek věnovaný letošnímu Katholikentagu (Katolickému sjezdu, pořádanému každý rok), v němž známý publicista Alexander Kissler, který není katolík, nenechal na tomto tradičním celonárodním setkání německých katolíků jedinou suchou niť. Píše doslova:

„Levicové katolické společenství slaví svůj svátek. Politický aktivismus je cennější než duchovno. Dogma nahrazuje zelená politika. To ona vytváří nové idoly,“ říká Kissler. Podle autora letošní Katholikentag se stal prostě velkou manifestací levicového světového názoru. Publicista si všiml, že na slavnostním zahájení Katholikentagu vystoupily i … dvě muslimky. Kissler zdůraznil, že Katholikentag působí dojmem vytváření jisté „státní zbožnosti“. Problém je ale podle něho v tom, že toto vůbec nepatří k podstatě křesťanství.

Publicista kritizoval také vystoupení německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera, jenž v proslovu na Katholikentagu chválil Katolickou církev za … boj s „nepřáteli demokracie”. Měl na mysli samozřejmě stranu Alternativa pro Německo (AfD). Steinmeier ale mlčel na téma těch hnutí, která se dožadují přeměny Německa na muslimské kalifáty, jež by byly absolutně nedemokratické, zaznamenal Kissler.

Podle autora nelze brát vůbec vážně tvrzení organizátorů Katholikentagu, že tato událost podporuje „demokracii a rozdílnost“. Místo rozdílnosti – politická jednosměrnost, místo demokracie – jednokolejné levičáctví. Bylo umožněno promlouvat od mikrofonu muslimkám v hidžábech, ale politikům nejpopulárnější politické strany v Durynsku – AfD – už nikoliv.

Český básník Josef Svatopluk Machar na počátku 20. stol. vydal dvě básnické sbírky: „V záři helénského slunce“ a druhou pod titulem „Jed z Judey“. Snadno každý uhodne, že „helénské slunce“ je pohanství a antické myšlení, zatímco „jed z Judey“ křesťanství. Machar velebí řeckořímské pohanství za jeho údajnou výchovu ke statečnosti a hrdinství, zatímco křesťanství vedlo prý ke zbabělosti a falešnému soucitu. Zároveň Machar obviňuje křesťany, že prý zničili vyspělou kulturu a civilizaci antiky. Tyto výtky vznesl vůči křesťanství, zvláště vůči Katolické církvi, už v 19. stol. německý filozof Friedrich Nietzche. Jeho argumenty převzal i hlavní ideolog nacismu Alfred Rosenberg do své knihy „Mýtus 20. století“. Dnes, v době systematicky vzrůstajících útoků na Církev se setkáváme s podobnými tezemi stále častěji. Historikové Christopher Knight a Robert Lomas v knize „Druhý Mesiáš“, vydané r. 2001, píší: „Vznik pořímštělé křesťanské éry znamená počátek temného věku, období západních dějin, kdy zhasla světla nad veškerou vzdělaností a poznání nahradila pověra.“

Byla pohanská antika dobrodiním pro lidstvo?

Nepochybně si ceníme výdobytků řeckořímské kultury, především filozofie, dramat, literatury a sochařství. Obdivovatelé antiky však rádi zapomínají, že to byla právě Církev, kdo uchoval a zpřístupnil všechno to hodnotné z řeckořímské civilizace dnešním generacím. Co bychom věděli o Platonovi, Tacitovi, Vergiliovi nebo Ovidiovi, kdyby jejich díla neopisovali benediktinští mnichové v klášterech? Kam bychom se chodili dívat na sochy antických bohů, na díla Myrona a Feidiase, kdyby je papežové a jiní církevní hodnostáři neshromažďovali ve svých sbírkách? Odkud bychom znali dramata Sofoklova, Aischylova nebo Aristofanova, kdyby je neprovozovaly na veřejnosti děti z církevních škol?

Evropská unie, která se měla stát jakousi výkladní skříní starého kontinentu, spěje k neodvratitelné zkáze! Vlastně už není otázkou, zda EU zanikne, ale kdy se tak stane. A proces zániku unie ještě více akceleruje junta stupidních politiků Evropské unie, která toto integrační seskupení 27 členských zemí dlouhodobě devastuje dechristianizací, potlačováním národních tradic a suverenity členských států EU, jejich politickým vydíráním, překrucováním a zpochybňováním historie evropských národů, přetlačováním multi-kulti, „obohacováním“ EU kulturně nekompatibilními nelegálními imigranty z jiných kontinentů, atp.

V posledních letech navíc devastovaly EU morové rány jako koronahysterie, Green Deal, všestranná vojenská podpora Ukrajiny v konfliktu s Ruskem, neúčinné a nesmyslné protiruské sankce, které samotnou EU poškozují mnohem víc než Rusko a jiné skandální kroky, vedoucí Evropskou unii k nezadržitelnému pádu do propasti. Tento nesoudržný konglomerát nehomogenních státních útvarů se pod vedením stupidních politiků nemůže udržet pohromadě. Potápějící se Spojené státy se zachraňují na úkor EU a servilní evropští politici ve službách USA jsou jim v tom maximálně na pomoci. Bruselský moloch se svými 27 členskými státy zaostává za vyspělým světem po každé stránce a stává se pro svět neatraktivním marginálním fenoménem, respektive novodobou ukázkou úpadku jedné vyspělé civilizace.

Snahy přeměnit EU na dechristianizovaný superstát vedou k rozvratu evropské civilizace, ničení identity evropských národů a suverenity členských států novodobé nadnárodní říše. Tento nesoudržný konglomerát nehomogenních státních útvarů se nemůže udržet pohromadě. Víme velmi dobře, jak dopadla Habsburská monarchie i Osmanská říše. Násilně slepená veleříše se dříve či později rozpadne.

Nemohu spočítat, kolikrát jsem musel už za komunistické éry vyslechnout od mnoha „pokrokových“ katolíků ironické úšklebky na adresu Božítělových průvodů: Je to jen folklór, církevní obdoba socialistických prvomájových průvodů, není v tom nic duchovního, postrádá to vnitřní hloubku…

Jenže ti, kdo tak mluví, zapomínají, že duchovní život není ničím křečovitým a izolovaným od normální lidské přirozenosti. K ní nerozlučně patří též potřeba veřejně slavit, když mám z něčeho radost, dát to najevo všem okolo. Jako katolík věřím v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. V srdci mám radost, že Božský Spasitel je neustále uprostřed nás. Bohočlověk, jehož přijímám při mši svaté, přesněji řečeno On přijímá mne, hříšníka, objímá s láskou celou moji bytost. Toto nevýslovné štěstí chci nadšeně vyzpívat všem, kteří jsou kolem mne, jde o naprosto přirozenou reakci a potřebu lidského srdce. Jak brutální a nelidské je potlačovat ji! Není to radost přízemní, radost typu prvomájových průvodů, kdy se účastníci těšili na buřty s pivem a projevy papalášů vůbec neposlouchali.

Ať se někdo jde podívat, s jakým vnitřním zanícením a nadšením věřící tradiční katolíci, kteří kráčejí v Božítělovém průvodu, zpívají „Ježíši Králi…“, „Ze všech srdcí, která bila v prsou…“, „K nebesům se orla vzletem…“ atd. A když kněz zanotuje u jednoho z oltářů „Hospodin popřeje příhodného počasí“ – a lid odpoví „A země vydá úrodu svoji…“, požehnání monstrancí s Tělem Páně, to všechno přibližuje atmosféru Ráje, kdy se začnu těšit do nebe a mám jen jednu starost: opravdu se tam dostat. A z čistě pozemského hlediska: Kolik je v Božítělovém průvodu i estetického půvabu!