Na tuto otázku odpovídá katolický katechismus jasně. Pokud zemřeme v posvěcující milosti a dojdeme spásy (P. Ždánský na poutním místě v Žarošicích se vždycky loučil s poutníky slovy: Na shledanou v nebi a ať tam nikdo nechybí…), tak budeme na věky prožívat nevýslovné štěstí a blaho, naším posláním se stane věčné chválení a oslavování Boha. Ano, jenže jakou konkrétní podobu to bude mít?

Zajisté máme jako praktikující pravověrní katolíci nějakou ušlechtilou náplň života, která nám přináší vnitřní uspokojení. Žijeme tím, může to být naše profese a zaměstnání, případně nějaká zájmová činnost (koníček). Pedagogové, zdravotníci, řemeslníci, zemědělci … nebo i včelaři či zahrádkáři – ti všichni se věnují, samozřejmě za předpokladu respektu k Božím přikázáním, prospěšné a bohulibé činnosti, která svým způsobem dává jejich životu smysl. Smrt to ale všechno ukončí. Jenže – nestyďme se ptát poněkud naivně – nebude mít to, čím jsme tady na zemi žili a co nám působilo vnitřní radost, tam na věčnosti opravdu žádné „pokračování“?

Měl jsem jednou sen. Přivedli mne před Boží trůn a bylo mi řečeno: Ty ses na zemi věnoval přednáškové a publicistické práci, tak to budeš dělat i tady v nebi. Velmi dobře vím, že sny nemáme brát vážně, pokud Bůh přímo nedá jasně najevo, že tím chce sdělit člověku něco závažného, jako např. sv. Josefovi. Samozřejmě – pokud budu spasen, za což se modlím – tak určitě nebudu anděly a svaté v nebi vzdělávat nebo psát pro ně články, ti to v žádném případě nepotřebují. Jenže za malinké zamyšlení tento sen podle mne přece jen stojí.

Katolická lidová zbožnost již od nejstarších dob ví o patronech nejrůznějších řemesel, profesí a činností. Jsou to světci, kteří právě za svého života toto provozovali. Tak např. snoubenec Panny Marie sv. Josef, povoláním tesař, byl od nejstarších dob vzýván jako patron tesařů, kovář a zlatník sv. Eligius jako patron těchto řemeslníků, sv. Klement Maria Hofbauer, původně pekař, jako patron pekařů, sv. Lukáš, sv. Kosma a sv. Damián, všichni tři lékaři, jsou uctíváni jako patroni lékařů a zdravotníků, sv. František Sáleský je patronem novinářů, teologové sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský se stali patrony teologů, učitel sv. Kasián je patronem pedagogů a tak bychom mohli pokračovat… Církevní magisterium proti tomuto plodu lidové zbožnosti nikdy nic nenamítalo, naopak ho leckdy i podporovalo.

Spontánní víra katolického lidu byla taková, že když tito svatí a světice se věnovali za svého pozemského života nějaké profesi nebo aktivitě, tak pomáhají nějakým tajemným způsobem z nebe svým kolegům žijícím zde na zemi, pokud ti o to stojí. Neopustili tedy tak úplně to, čím zde na zemi žili, ani v nebi. Proto je v souladu s katolickou naukou, když věříme, že všechno to dobré a pozitivní, co jsme na zemi vykonávali buď svou profesí, nebo i mimo ni, a co nám přinášelo vnitřní naplnění a uspokojení, bude tam na věčnosti nějak oceněno a „zúročeno“. Toto sepětí ani v nebi nepomine a nějakým tajemným způsobem bude pokračovat, jak ukazují výše zmínění patroni jednotlivých profesí.

Má to jen jednu podmínku: Jestli jsme to dělali opravdu s láskou. Sv. Jan od Kříže jednou napsal: „Po smrti budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.“ Proto zdravotník, pedagog, právník, počítačový programátor, rovněž tak ale třeba zahrádkář nebo trenér sportovního oddílu, bude po smrti od Pána dotazován, kolik lásky do toho, co dělal a co ho bavilo, vložil. Lásky k Bohu a k bližnímu, jestli to dělal s opravdovým úmyslem oslavit Boha a pomoci druhým lidem. Tady si dovoluji vysoce ocenit i mnohé ženy hospodyňky, které jsem poznal. Kolik lásky dokázaly vložit do všech domácích prací a vaření, aby se druzí cítili v domě dobře! A já nevěřím, že by Pán, až se octnou jednou před Jeho soudem, toto náležitě nezhodnotil.

Všechno to, co jsme tady na zemi konali s láskou a nalezli v tom radost, se na věčnosti zmnohonásobí. Pán to přece předpověděl v podobenství o hřivnách. Pravdou ale je, že ta láska není v nás dokonalá. Znehodnocují ji naše hříchy, především ješitnost, samolibost, egoismus aj. Proto musí být očištěna v očistci. Kdo si neodpykal tresty za spáchané hříchy odpuštěné ve svátosti pokání zde na zemi nebo komu nebyly smazány díky odpustkům, bude muset po smrti do očistce. Katolická nauka o očistci je nejkrásnější a nejpůsobivější výzvou k lidské solidaritě. My se modlíme za duše v očistci o co nejrychlejší ukončení jejich utrpení, oni na oplátku prosí Pána o to, abychom nezemřeli bez posvěcující milosti a nebyli zavrženi. Když sv. Pavel napsal, že „láska nikdy nepřestává…“ (1 Kor 13,8), potom právě tady máme nejlepší doklad toho. Láska nezná hranice mezi pozemským životem a věčností, my ji prokazujeme duším v očistci a ony zase nám.

Tak vypadá katolická nauka o tom, co bude po smrti, sám Boží Syn nám ji dal. Každý, kdo má jen trochu citu pro mravní hodnoty a pro krásu a srovná s tím hallowenské šílenství, jež žel provází tyto dny, musí tady nutně vidět diametrální rozdíl. Hallowen v žádném případě není jen nevinnou hrou na čerty a strašidla, nýbrž pohansko-satanistickým rituálem, jak jsme několikrát o tom psali na našich stránkách. Ale i kdyby nebyl, kdyby skutečně se jednalo o pouhou zábavu, tak i toto je zrůdností. Vytváří totiž iluzi, že pekelné bytosti jsou pouhou „legráckou pro pobavení“, což popírá realitu, že zlí duchové a peklo skutečně hrozí každému, kdo zemře v těžkém hříchu bez posvěcující milosti. A v pekle žádná „legrácka“ nebude, Dante už ve 13. století napsal výstižná slova: „Ať zanechá naděje každá noha, která se sem šine…“ Katolík proto nejenže se nesmí hallowenských akcí účastnit, ale je zavázán též před nimi varovat, když může.

I z estetického hlediska zde přímo trčí obrovský rozdíl mezi katolickým učením a hallowenským třeštěním. Tam nádherná a plná naděje perspektiva věčnosti, na druhé straně zase škaredé příšery. Když analyzujeme známou větu ruského spisovatele Dostojevského, že svět zachrání pravda, dobro a krása, tak zjišťujeme: kde existují pravda a dobro, tam neschází ani krása. Naopak ale kde je ošklivost a hnus, tam chybí pokaždé i pravda a dobro. Takže požehnané svátky Všech svatých a Dušiček!