Portál www.pch24.pl zveřejnil rozhovor s mons. Tomaszem Petou, arcibiskupem Astany, hlavního města středoazijské republiky Kazachstánu, která dříve byla součástí Sovětského svazu. Stalo se tak u příležitosti jeho rezignace z důvodů dosažení kanonického věku 75 let. Mons. Peta je Polák vysvěcený na kněze ve Varšavě kardinálem Stefanem Wyszyńským, hrdinou polské církve a polského národa, který statečně hájil práva věřících i práva občanů v době komunistické diktatury.

Katolíci jsou ve 20milionovém Kazachstánu nepatrnou náboženskou menšinou, tvoří pouhé jedno procento obyvatelstva. Jde především o Poláky a Němce, potomky těch, kteří sem byli za komunistické totality násilně deportováni. Většina obyvatelstva vyznává islám, ale není nijak nábožensky horlivá. Cca 20 procent je pravoslavných, hojně rozšířený je též ateismus, dědictví komunistické éry.

Arcibiskup Peta upozornil na kult Matky Boží z Ozorného, který je mezi kazachstánskými katolíky velice živý na základě zázraku, jenž se tam udál r. 1941. Stalin se rozhodl vyhladit Poláky žijící na území Sovětského svazu mimo jiné i tím, že organizoval koncem 30. let jejich transfery do azijské části impéria, zejména do kazachstánských stepí, kde byli ponecháni svému osudu, aby si sami vyhloubili v zemi díry pro bydlení (tzv. zemljanky), lovili zvěř a obdělávali půdu. Klimatické poměry však byly komplikované, zemědělství se nedařilo, vysídlenci proto neustále trpěli hladem. Katastrofálními se staly roky 1940/41, kdy krutá zima (až minus 40 stupňů) a sucho způsobily obrovskou neúrodu. Polští vyhnanci začali po stovkách denně umírat hladem, zejména děti.

V zoufalství se proto obrátili o pomoc k Bohu a k Panně Marii. Vytrvale se modlili svatý růženec. Pomoc přišla znenadání. Koncem března se jednoho rána probudili – a hle, vedle svých zemljanek najednou uviděli veliké jezero s hloubkou až 7 m. Arcibiskup Peta říká, že toto ještě nelze prohlásit za zázrak, neboť proudy vod po jarním tání jsou schopny přirozenou cestou někde vytvořit větší vodní plochu. Co však přirozeně vysvětlit nelze, bylo obrovské množství ryb v tomto jezeru. Vysídlenci je ihned začali lovit a do sytosti se najedli. Další dny opět, neboť se nezdálo, že by ryb ubývalo. Tak byli zachráněni před hromadnou smrtí hladem. O události se rychle dozvěděla sovětská správa a začala tam organizovat hromadné rybolovy.

Mons. Peta uvádí, že námitky proti zázraku poukazující na možnost zanesení jiker do jezera ptáky, neobstojí. I kdyby to bylo pravdou, tak je nemyslitelné, aby naráz se zde objevily ryby v tak obrovském počtu. Po rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatné republiky Kazachstán v 90. letech 20. stol. potomci těchto vyhnanců zde vybudovali kostel zasvěcený Panně Marii Královně míru, jenž je dodnes jakousi ústřední svatyní kazachstánských katolíků. Panna Maria zde zachránila svůj lid před smrtí hladem podobně jako Hospodin Izraelity na poušti.

Mons. Peta v další části rozhovoru přešel k aktuální situaci Katolické církve. Podrobil ostré kritice současnou synodalitu a řekl, že Církev v současné době potřebuje především více mše svaté, více eucharistické úcty, více mariánské zbožnosti a více modlitby, nikoli více schůzování a debat. Různé synody a podobná shromáždění podle slov arcibiskupa vůbec nic nepřinesly pro evangelizaci a rozšíření víry, statistická data to potvrzují. Za hrůzostrašný nešvar současné Církve pokládá podávání sv. přijímání na ruku. Uvedl, že v Kazachstánu tamní biskupská konference nepovolila tuto formu a trvá na podávání Eucharistie laikům jenom vkleče a do úst. Arcibiskup doslova prohlásil: „Přeji si, aby všichni katolíci přijímali pouze tak a ne jinak. Přispělo snad zavedení podávání sv. přijímání na ruku k rozvoji víry?“

Zdroj: Psáno na základě rozhovoru s arcb. Petou zveřejněném na www.pch24.pl 14. 10. 2026