Papež sv. Pius X. (1903–14), jehož svátek připadá v tradičním kalendáři na 3. záři a v NOM na 21. srpna, je nejčastěji spojován s encyklikou Pascendi Dominici gregis, v níž odsuzuje modernismus. Naprosto správně, neboť tato hereze byla a dodnes je nejhorší v Církvi a svatý papež dělal všechno pro to, aby Církev před ní ochránil. Jenže nelze zapomenout, že Pius X. je též autorem mnoha dokumentů, které znamenaly reformy. Papež věrně naplňoval heslo svého pontifikátu „Všechno obnovit v Kristu!“.

Dekret o častém svatém přijímání

Před sv. Piem X. věřící přijímali Eucharistii mnohem méně často než dnes, sv. přijímání předcházel často několikadenní půst. Byli i takoví, co přijímali Krista pouze na Boží narození a o Velikonocích. Mělo to své dobré stránky, neboť sv. přijímání nebylo pro katolíky „mechanickou záležitostí“, jak je tomu žel často dnes. Tenkrát musel s častým svatým přijímání souhlasit duchovní vůdce dotyčného věřícího. Sv. Terezie z Lisieux popisuje v „Dějinách duše“ složitou cestu, jakou musela absolvovat, aby mohla přijímat denně (konec 19. století).

Pius X. si byl ale vědom toho, že časté sv. přijímání může být pro katolické laiky významnou duchovní posilou, neboť se při něm odpouštějí všechny lehké hříchy a eucharistický Kristus nás posiluje v boji s hříchy těžkými. Především ale je to příležitost k velice blízkému setkání s Kristem, které pomáhá v úsilí o svatost.

Vědom si těchto užitků chtěl ale tento papež zabránit opačnému extrému, proto vydal r. 1905 „Dekret o častém a denním sv. přijímání“. Varoval v něm před 2 krajnostmi: na jedné straně před velmi vysokými nároky na přístup k Eucharistii, na druhé straně před jejím mechanickým přijímáním. Požadoval odpovídající přípravu a připomenul absolutní podmínku přistoupení ke sv. přijímání, tj. že nelze nikdy přijmout Tělo Kristovo ve stavu těžkého hříchu.

„Časté a dokonce denní sv. přijímání jako odpovídající vroucímu přání Krista Pána a Katolické církve má být povoleno všem věřícím každého stavu a povolání. V účasti u stolu Páně nesmí být bráněno nikomu, kdo je ve stavu milosti a přistupuje ke sv. přijímání se srdcem prostým a pobožným, čili s dobrým úmyslem,“ psal tento svatý papež.

Po tomto dekretu následoval druhý publikovaný r. 1910. Nazýval se Quam singulari a týkal se prvního svatého přijímání dětí. V 19. století totiž byly k první svaté zpovědi, k Eucharistii a k biřmování připouštěny děti, které „už používaly rozum“. První sv. přijímání se většinou odkládalo až na dobu, kdy dítě získalo adekvátní katechezi, většinou ve věku 10–12, někdy až 14 let. Pius X. v uvedeném dokumentu dovolil, aby děti mohly přijímat Krista již ve věku 7 let, neboť se předpokládá, že v tomto věku už „používají rozumu“. Spojení s Kristem v tak mladém věku a ve stavu nevinnosti může být pro dítě mocnou obranou proti zkaženosti a ohrožením, které na ně čekají v budoucnosti.

Očištění chrámové hudby

Nejstarší a nejvlastnější podobou církevní hudby je gregoriánský chorál. Je to latinský jednohlasý zpěv, používaný exkluzivně v liturgii téměř do konce středověku. Teprve od 15. století se objevují první polyfonní skladby, čili současně na několik hlasů. Otcové tridentského koncilu (1545–1563) se zamýšleli nad tím, jestli vůbec povolit polyfonii v liturgii. Největší z katolických hudebních skladatelů Giovanni Pierluigi da Palestrina je však přesvědčil svými nádhernými skladbami.

Palestrina je opíral o chorálové melodie. Jiní renezanční tvůrci ho následovali. Ale umění má tu vlastnost, že jeho standardy se v jednotlivých epochách mění. Tak se v některých dobách – zejména v klasicismu 19. století – vloudilo do liturgie mnoho prvků světského charakteru, operního nebo dokonce operetního. To způsobilo zánik unikátního charakteru církevní hudby. Byly zaváděny např. velmi dlouhé orchestrální mše, které připomínaly spíše koncert nebo operní představení než Nejsvětější oběť orientující mysl věřících k Bohu. Proto Pius X., když viděl tento nešvar, vydal r. 1903 motu proprio Tra le sollecitudini. Píše v něm:

„Moderní hudba vyrostla pro službu tomuto světu, proto tím více je třeba dbát, aby skladby provozované v kostele nebyly proniknuty duchem tohoto světa, ani propleteny divadelními prvky a nebraly si za vzor ani ve svých vnějších formách světské skladby.“

Sv. Pius X zdůraznil, že církevní hudba musí být svatá, tzn. zbavená světských elementů. Musí být rovněž pravdivým uměním, čili na vysoké úrovni. Rovněž tak musí být všeobecná, tzn. navzdory různosti v jednotlivých regionech světa se řídit generálními normami a přinášet duchovní užitek lidem všech národů.

Kanonické právo

I když Kodex kanonického práva promulgoval až r. 1917 Benedikt XV., ve své většině byl připraven ještě za pontifikátu Pia X. Předtím se církevní právo skládalo z ohromného množství chaotických zápisů. Reforma navržená Piem X. je spojila v jednolitý a přehledný celek podle vzoru zákoníků jednotlivých zemí té doby. Šlo o první jednotnou kodifikaci kanonického práva v dějinách. Byly do ní zapracovány také různé normy z jednotlivých regionů přizpůsobené obecným potřebám Církve. Tento kodex platil až do r. 1983, kdy byl nahrazen novým za pontifikátu Jana Pavla II.

Katecheze

Sv. Pius X. viděl u katolíků neznalost základních náboženských pravd a velice se nad tím rmoutil. V encyklice Acerbo nimis r. 1905 napsal: „Žel v naší době se objevují oprávněné nářky, že křesťanský lid vůbec nezná základní pravdy nutné ke spáse. To se týká i lidí vzdělaných, kteří vykazují velké znalosti ve světských oborech, ale v náboženském ohledu si počínají velice lehkomyslně a nerozvážně,“ pokračoval papež.

Proto v této encyklice sv. Pius X. vyzval kněze k výuce pravd víry, neboť toto je jejich posláním. Jsou takoví, kteří si namlouvají, že kázání může nahradit výuku katechismu. Každému myslícímu člověku je ale jasné, že takový názor je mylný. Kázání na téma Evangelia je vhodné pouze pro ty, kteří se již seznámili se základy víry. Lze je přirovnat ke chlebu rozdávanému dospělým. Jenže nauka katechismu je podle slov sv. apoštola Petra mlékem – tím mlékem, které věřící potřebují nejdříve „jako teprve narozená nemluvňata“ – čteme v encyklice Pia X.

Kromě kázání mají kněží též povinnost organizovat ve farnostech katecheze – zvlášť pro děti a zvlášť pro dospělé. Papež dále požaduje pořádání exercicií pro věřící, výuku náboženství ve školách a zakládání tzv. Sdružení křesťanské doktríny, v nichž laici znající pravdy víry se budou dělit svými vědomostmi s ostatními.

Na příkaz papeže Pia X. byl sepsán rovněž nový katechismus. Jeho autorem byl kardinál Pietro Gasparri – tentýž, který se významně přičinil o nový kodex kanonického práva. Gasparriho „Katolický katechismus“ je určen dospělým, aby si prohloubili své náboženské vědomosti. Sestavený přístupnou formou otázek a stručných odpovědí obsahuje vysvětlení nejdůležitějších pravd víry, morálky a kultu. I když od jeho prvního vydání uplynulo již více než 100 let, dodnes je užíván jako cenná příručka víry a morálky pro katolické laiky.

Katolická akce

Na sklonku 19. století se objevily snahy zapojit laiky do evangelizační misie. Už papež Lev XIII. vyzval katolíky k větší odpovědnosti za osudy Církve. V proslulé encyklice Rerum novarum zdůraznil, že laici musejí spolupracovat s církevní hierarchií při výstavbě křesťanského sociálního řádu.

Směrnice svého předchůdce vtělil do života právě sv. Pius X. V motu proprio r. 1903 vyzval k celosvětovému apoštolátu laiků, o dva roky později napsal na toto téma encykliku Il fermo proposito, v níž poprvé použil termínu Katolická akce. V ní vytyčil směr, jímž se má toto hnutí ubírat: aktivní práce pro Církev s cílem spásy duší a šíření Božího království v rodinách a ve společnosti tak, aby zde mohl být přítomen Kristus. To vše mělo probíhat pod vedením církevní hierarchie. Za Pia X. se Katolická akce nestala ještě formální organizací. Takovou ji učinil až Pius XI. r. 1922, který jí dal vlastní organizační strukturu.

Všechno obnovit v Kristu

Vedle obrany Církve před herezí modernismu se sv. Pius X. během svého nedlouhého 11letého pontifikátu zaměřil na hlubokou obnovu Církve. Snažil se očistit a nově uspořádat každou oblast církevního života. Byl věrný heslu, které si pro svůj pontifikát zvolil: Omnia instaurare in Christo, čili: Obnovit všechno v Kristu.

Zdroj: Ćlánek „Nie tylko walczył z modernizmem. Czy św. Pius X rzeczywiście ‚odnowił wszystko w Chrystusie‘?“, in www.pch24.pl 22. 8. 2026