Kontemplativní klášterní život ve Francii – stejně jako ve velké části Evropy – prochází jednou z největších proměn ve své nedávné historii. Své brány zavírají kláštery existující po staletí, celé komunity jsou nuceny slučovat se s jinými a ikonické budovy mění majitele kvůli nedostatku povolání. Během pouhých dvou desetiletí zmizela téměř třetina francouzských kontemplativních klášterů.

Uprostřed této situace se však vynořuje pozoruhodný a nečekaný fakt: žádný z klášterů, které v roce 2007 zachovávaly oficium výhradně v latině, se neuzavřel. To potvrzuje i výzkum socioložky prof. Isabelle Jonveauxové, o kterém informoval francouzský časopis La Vie.

Studie, která bude publikována ve vědeckém časopise specializujícím se na urbanistické plánování a opětovné využití náboženského dědictví, vychází z katalogu sestaveného Nadací klášterů v roce 2007. Na základě tohoto výchozího stavu prof. Jonveauxová a její tým ověřili, které komunity v roce 2026 stále existovaly a které byly uzavřeny nebo své uzavření oznámily. Výsledek poprvé nabízí komplexní přehled o jevu, který bylo dosud možné sledovat pouze prostřednictvím ojedinělých zpráv o uzavírání klášterů.

Zrychlující se úpadek

Data potvrzují rozsah krize. Během analyzovaného období bylo uzavřeno nebo své uzavření oznámilo přibližně 30 % francouzských kontemplativních klášterů.

Nejvíce byly postiženy ženské komunity: zaniklo 32 % ženských klášterů, zatímco u mužských klášterů činil tento podíl 21 %. Prof. Jonveauxová vysvětluje, že historicky měla Francie mnohem více ženských klášterů – 249 oproti 56 mužským klášterům v roce 2007 – ale také poukazuje na hluboké sociologické změny. Zatímco po staletí řeholní život nabízel mnoha ženám cestu ke vzdělání a emancipaci, dnes ti, kdo klepou na dveře kláštera, mají obvykle velmi odlišný profil, což některé formy komunitního života činí méně atraktivními.

Tempo uzavírání se výrazně zrychlilo. Do roku 2015 obvykle docházelo k méně než čtyřem uzavřením ročně, dnes je to průměrně kolem deseti.

Jen v roce 2026 oznámily své uzavření tři ikonické komunity: trapistické opatství La Grande Trappe de Soligny¹ v normanském departementu Orne; karmelitánský klášter v Compiègne,² nachející se v Jonquières v departementu Oise severně od Paříže; a opatství Notre-Dame du Port-du-Salut v departementu Mayenne v západní Francii.

Karmelitáni a klarisky, nejvíce postižené řády

Výzkum ukazuje, že ne všechny řeholní rodiny procházejí krizí se stejnou intenzitou.

Na prvním místě jsou karmelitáni se 40% klášterů uzavřených za dvacet let: 34 z 85 klášterů existujících v roce 2007 zaniklo. Situace je téměř identická u klarisek, které ztratily také 40 % svých komunit.

Mezi trapisty dosahuje tento poměr 36 % a u vizitantek³ 30 %.

Naproti tomu benediktini – mužské i ženské komunity – vykazují pokles o 18 % a kontemplativní dominikánky dosahují pokles jen 8 %, což z nich činí řeholní rodinu, která úpadku nejlépe odolává.

Podle prof. Jonveauxové největší potíže postihují řády s obzvláště přísnou klauzurou, jako jsou karmelitáni a trapisté, nebo ty, jejichž charisma je dnes pro většinu společnosti méně srozumitelné, jako jsou vizitantky a klarisky.

Překvapivá data

Nejpozoruhodnější je porovnání klášterů podle jazyka používaného v chórové modlitbě.

V roce 2007 existovalo 244 klášterů, které se modlily oficium výhradně ve francouzštině. Z nich 84 bylo uzavřeno nebo své uzavření oznámilo, což představuje 34 %.

Z 36 komunit, které používaly francouzštinu i latinu, zaniklo 7, tj. 19 %.

Naproti tomu nezanikl žádný z 23 klášterů, které se modlily oficium výhradně latinsky.

Ačkoli se velikost vzorků velmi liší a sledovaný jev nelze vysvětlit zcela jen vlivem samotného liturgického jazyka, výzkumnice uznává, že je to obzvláště významný faktor.

Podle prof. Jonveauxové komunity, které dnes nadále mají povolání, obvykle sdílejí velmi jasný postoj k sekularizaci. Mezi opaty a abatyšemi koluje známý vtip o komunitách, kterým se stále daří získávat nové členy: pravidlo „tří G“: grégorien, grille et guimpe – gregoriánský chorál, klauzurní mříž a tradiční guimpa.⁴

Socioložka také pozoruje zdánlivě paradoxní jev. Mnohé z komunit, které nejpřísněji dodržují klauzuru, jsou zároveň těmi, které mají nejvýraznější zastoupení na internetu a sociálních sítích, kde navazují kontakt s mladými lidmi, kteří chtějí žít svou víru v souladu s jasně definovanou katolickou identitou.

Co se stane, když se klášter zavře?

V přibližně polovině případů se komunity nakonec sloučí s jiným klášterem stejného řádu. V jiných případech se řeholníci rozptýlí mezi různými komunitami, vstoupí do zařízení asistovaného bydlení nebo se dokonce vrátí k civilnímu životu.

Také osudy řádových budov se ubírají různými cestami. Podle případů identifikovaných prof. Jonveauxovou přechází 28 % do rukou jiné náboženské komunity, obvykle novějšího založení. 21 % je přiděleno pro sociální projekty; 13 % je získáno veřejnou správou; 11 % slouží k jiným náboženským účelům; 6 % se stává vzdělávacími centry; 6 % se stává soukromým bydlením; 4 % hostí kulturní podniky; 2 % je znovu použito pro jiný klášter a další 2 % jsou nakonec přeměněny na hotel.

Prof. Jonveauxová zdůrazňuje ještě jeden paradox. Zatímco kláštery i nadále vzbuzují značnou pozornost mezi těmi, kteří hledají duchovní obnovu nebo asketičtější způsob života blíže přírodě, tento zájem se málokdy promítá do nových povolání. Uprostřed tohoto všeobecného úpadku je těžké přehlédnout jednu skutečnost: během posledních dvou desetiletí žádný z francouzských klášterů, které si zachovaly oficium výhradně v latině, nezavřel své brány.