Letos dne 10. čevence v polském městečku Jedwabne na východě země se za účasti předsedů obou komor parlamentu a zástupce vlády konal pietní akt u příležitosti 85. výročí masakru místních Židů, kteří i se ženami a dětmi v počtu přes 400 byli nahnáni do stodoly na okraji obce a hromadně upáleni. Kdo se pokusil utéct, byl zastřelen. Hrůzné divadlo se odehrálo pár dní poté, co Jedwabne obsadil německý wehrmacht (Němci zaútočili na Sovětský svaz 22. června r. 1941). Předtím ho od září r. 1939 okupovali Sověti na základě paktu Molotov-Ribbentrop.

Oficiální narativ z r. 2003 zní, že tohoto příšerného zločinu se nedopustili němečtí okupanti, nýbrž spontánně místní polské obyvatelstvo v čele se starostou Karolakem. K tomuto závěru se dospělo na základě knihy polského historika a žurnalisty židovského původu žijícího v USA Jana Tomasze Grosse, jenž v publikaci „Sousedé“ vydané r. 2000 v USA tvrdí, že drtivá většina polského obyvatelstva z počtu cca 600 osob se na masakru Židů aktivně podílela – jak jinak než na na popud místního katolického faráře P. Mariana Szumowského a jeho kaplana P. Józefa Keblińského, antisemitů, kteří štvali lid ke konečnému zúčtování se Židy, jichž žilo v Jedwabném cca 700. Zhruba 300 jich stačilo před masakrem utéct.

Realita je ovšem taková, že těžko najdeme v nejnovějších dějinách flagrantnější příklad goebbelsovské lži, jíž se oficiálně věří, než právě Jedwabne. Polský katolický historik Jerzy Robert Nowak již v r. 2001 v knize „100 lží o Jedwabném“ na základě reálných faktů vyvrací Grossovy pomluvy a dokazuje mu, že si přímo vymýšlí. Konkrétně např. farář Szumowski nemohl podněcovat obyvatelstvo k masakru, neboť byl r. 1940, čili rok před událostmi, zatčen sovětskou tajnou policií NKVD a odtransportován na Sibiř. Farnost v jeho nepřítomnosti spravoval P. Kebliński, který když viděl, že místní Židé jsou shromažďováni na náměstí, okamžitě šel na velitelství německé policie a prosil, aby jim nebylo ubližováno. Velitel reagoval slovy: „Co tu chceš? Když se ti to nelíbí, tak můžeš jít se Židy také.“ Že P. Kebliński skutečně na německé stanici byl, potvrdilo několik svědků.

Genocida v Jedwabném je jednoznačně dílem Němců, nikoli Poláků. Přímo exaktně to podle Nowaka potvrzuje expertíza nalezených nábojnic z místa zločinu, kdy Židé, co se pokusili uprchnout, byli zastřeleni. Nábojnice náleží pistolím německé výroby, nota bene Poláci nesměli žádnou střelnou zbraň vlastnit. Jedwabenský masakr se stal předmětem soudního vyšetřování ihned po II. světové válce. V letech 1949–50 bylo odsouzeno k vysokým trestům vězení a v jednom případě k trestu smrti celkem 12 Poláků z Jedwabného a okolí, šlo výhradně o místní kolaboranty s německými nacisty a o příslušníky kriminální spodiny. Jinak samotné soudy konstatovaly, že upálení Židů ve stodole bylo dílem německé posádky SS, nikoli místního polského obyvatelstva.

Dezinformace o tamních polských řemeslnících, dělnících, úřednících a ženách v domácnosti, kteří prý hnali Židy do stodoly a upálili je, pochází od 3 svědků, z nichž klíčovým byl jedwabenský Žid Šmul Wasserstein, který vypovídal po válce před soudem, že se stačil těsně před masakrem ukrýt a odtud vše viděl. Jenže expertíza prokázala, že z místa, kde se Wasserstein údajně ukrýval, nemohl vůbec nic vidět kvůli zástavbě. Další 2 svědkové, co tvrdili, že masakr pozorovali, zase prokazatelně v osudový den 10. července nebyli vůbec v Jedwabném. Soudy proto na základě těchto skutečností odmítly tezi o Polácích jako pachatelích této genocidy. Naplánovali a provedli ji esesáci z místní posádky, jak vypověděla řada svědků z místního obyvatelstva. Z Poláků Němcům aktivně pomáhalo pouze několik desítek lidí z prostředí místní morální sedliny. Některým Židům se podařilo před masakrem utéct a ukrýt se u místních polských obyvatel.¹

Navzdory soudně vyvráceným lžím Wassersteina a dalších 2 lidí však Gross přesto opírá svá tvrzení pouze o ně, aniž předkládá nová. Krom toho Gross počet obětí zveličuje, udává jich 1200, ačkoliv podle úředního zjištění se jednalo o cca 400. Nowak upozorňuje, že Gross si vymýšlí proto, poněvadž chce vyvolat u amerických čtenářů, kteří vůbec nechápou historickou problematiku II. světoví války a hitlerovského teroru, nenávistný antipolonismus a antikatolicismus. Pracuje ve službách globalistických a zednářských kruhů, které právě o toto usilují a neštítí se tudíž žádné lži a podlé pomluvy.

Ve skutečnosti katolické obyvatelstvo Jedwabného v té době by si naopak zasloužilo za svůj postoj vysoké ocenění. Jejich předchozí soužití se židovskými sousedy nebylo lehké. Po okupaci obce Sovětským svazem r. 1939 místní Židé, jak dokumentuje ve své knize Nowak, hromadně vstupovali nejen do komunistické strany, ale i do řad tajné policie a udávali polské spoluobčany, z nichž mnoho skončilo v gulagu nebo na popravišti. Jestliže navzdory tomuto smutnému faktu po příchodu nových, tj. německých okupantů se nenechalo místní katolické obyvatelstvo strhnout k odvetné akci zločinu a nenávisti, pak je to svědectvím o pozitivním a krásném vlivu katolické výchovy, jíž naprostá většina prošla ve škole a v kostele. Místo toho ale se dnes ocitají naopak na pranýři jako vrahové, čemuž sekunduje současná liberální polská vláda.

Polská vlastenecká a katolická veřejnost ale nemlčela. Hned vedle oficiální akce se několik tisíc lidí účastnilo mše sv. a pietní vzpomínky s jiným obsahem. Organizátorem byl známý europoslanec za Konfederaci polské koruny Grzegorz Braun, jenž nechal vztyčit na místě pětimetrový kříž s tabulkou vyzývající kolemjdoucí k modlitbě za oběti obou zločinných totalit, tj. nacistické a komunistické.

Případ Jedwabne je ve skutečnosti dokladem jak antipolské, tak i antikatolické kampaně současných mainstreamových médií a globalistických režisérů z pozadí. Kampaně, jejíž organizátoři se nestydí přímo si vymýšlet a tam, kde by měli ocenit chování katolického obyvatelstva jako vysoce etické, neváhají fabulovat nesmysly a pomluvy nejtěžšího kalibru. Tak ale pracují nepřátelé katolické víry již od osvícenských dob, ne-li ještě dřívějších.

Pozn. red.: