Od 20. století se stalo populární zpochybňovat důvěryhodnost Písma Sv. Největším předmětem útoků byly knihy Starého zákona. Liberální kritická škola se zaměřila především na Pentateuch (patero knih Mojžíšových). Ten podle nich obsahuje velké množství bájí týkajících se počátku lidstva a pradějin židovského národa.

Dějiny zachycené v první knize zvané Genesis až do Abrahama nejsou podle těchto teorií prý plně pravdivé. Jistě, mohou obsahovat i některá fakta z historie lidstva, ale není možné je prověřit mimobiblickými prameny nebo pomocí archeologie. Marné by bylo např. hledat ostatky prvního člověka, ačkoliv katolická víra učí, že všichni z něho pocházíme.

Změna nastupuje až v případě prvního patriarchy Abrahama, jehož historicita se dá těžko zpochybnit. Příběhy jeho života totiž odpovídají našim všeobecně známým poznatkům o starověku. V tomto článku předkládám argumenty pro historickou věrohodnost prvních 5 knih Starého zákona. Dotknu se jak biblické prehistorie, tak i skutečných dějin od Abrahamova života. Zvu k četbě!

Potopa v povědomí lidstva

Biblické dějiny vyprávějí o velké povodni, která zničila celou tehdejší civilizaci. To bylo liberálními kritiky Písma sv. vášnivě popíráno. Poukazují na markantní nedostatky důkazů, které by potvrdily tuto událost zahrnující celý nám známý svět. S touto kritikou se ztotožňují i ti reprezentanti vědy, kteří věří v Krista. Populární křesťanská organizace BioLogos zpochybňuje údajné geologické důkazy svědčící o historicitě globální potopy: „Někteří současní křesťané věří, že všechny zkameněliny vznikly před několika tisíci lety při potopě, z níž se zachránil Noe (Gen 6–9). Kdyby tomu tak bylo, museli bychom předpokládat, že zkameněliny všeho druhu budou promíchány v jedné vrstvě. Jenže nikdy nenalézáme trilobity a rostliny v té samé vrstvě, ale v souladu s našimi znalostmi o době kamenné je nacházíme ve vyšších vrstvách sousední formace Grand Staircase. Vykopávky výrazně dosvědčují spolu s jinými geologickými důkazy, že nikdy nedošlo ke globální celosvětové povodňové katastrofě.“¹

Je takový názor správný? Bible mluví o tom, že vody „zaplavily všechno na povrchu země“ (Gen 7, 18). Ve skutečnosti však katolická biblistika již dlouho učí, že slova o zaplavení celé země nutno chápat v jiném smyslu. O. Augustyn Jankowski ještě v době pontifikátu papeže Jana XXIII. psal takto: „Autor knihy Genesis se opírá o tradici,. která se týká té části země, jež mu byla známá. Označení typu ´celá země´, ´nejvyšší hory´, ´všechna zvířata´ apod. nutno chápat jako teritorium, které bylo pisateli známo.“² Nic tedy nebrání přijmout, že inspirovaný autor psal o povodni, která měla lokální charakter. Termíny „celá země“ nebo „všichni lidé“ na stránkách Písma sv. neznamenají doslova všechny regiony. Samotné hebrejské slovo eretz často užívané v biblickém textu znamená v přesném slova smyslu popisované území a ne celý svět (srvn. Gen 13, 9). Neexistuje proto žádný racionální důvod, abychom popřeli historický fakt nějaké obrovské povodně na Blízkém východě. Naopak, i tradice jiných národů Blízkého východu se shodují s tradicí izraelského národa, že v dávných dobách proběhla velká potopa, jež změnila celý region. Znají ji Sumerové i Babyloňané. Tyto příběhy, i když se liší od biblického podání, v principu líčí tutéž událost, kterou popisuje Mojžíš nebo jeho nástupci. Existuje též mnoho podobností mezi nimi, např. mezi líčením potopy v Písmu sv. a v Eposu o Gilgamešovi.³

Abraham a počátky historického zjevení

Dnešní biblistika nazývá knihy, které popisují události před dobou patriarchů, „biblickou prehistorií“. Vyplývá to z faktu, že teprve Abraham je uznávaný za historickou osobnost ve vlastním slova smyslu. Jím teprve začínají biblické dějiny v pravém významu. Věrohodnost biblického příběhu o otci národů v knize Genesis byla též často zpochybňována. Archeologické objevy však vrhly na historicitu Abrahama zcela nové světlo. Jak napsal vynikající biblista Starého zákona P. Jakubiec, objev tabulek ve městě Mari nad Eufratem potvrdil to, co „Genesis píše o putování Abrahama z Haranu v severozápadní Mezopotámii do Palestiny. Tabulky hovoří o městě Haran v 19. stol. před Kristem jako o cíli kočovných semitských komunit.“⁴ Tyto dokumenty též potvrzují, že jméno „Abraham“ bylo v době, o níž Bible hovoří, časté.⁵ I když žádný mimobiblický dokument nemluví přímo o této konkrétní postavě z Písma sv., tak věrohodnost jeho vyprávění je potvrzena právě těmito údaji a vnějšími důkazy. Pokud totiž jméno biblického patriarchy Abrahama bylo v té době známé, a popis jeho cestování vzpomíná lokality, které na Blízkém východě tenkrát existovaly, pak není důvod, abychom odmítali Abrahamovu historicitu.

Podobně je tomu i s pozdějšími patriarchy. Jak píše Kenneth Kitchen, tabulky z Mari i „Kodex Chammurabiho” potvrzují příběh o patriarchovi Josefovi, který byl prodán do otroctví: „Josefa prodali jeho bratři projíždějícím Ismaelitům za 20 stříbrných syklů (Gen 37, 28) – tolik stál otrok na Blízkém východě zhruba v 18. století před Kristem”.⁶ Rovněž jiné objevy odhalují kontext některých událostí ze života tohoto starozákonního patriarchy. Například jeho kariéra, čili příběh cizince, který prošel cestou od otroka až k „premiérovi“ Egypta nebyla ničím mimořádným v dějinách této starověké země. Kenneth Kitchen píše v jedné ze svých knih o tom, jak v době tzv. Nového státu „v Egyptě bydlelo a pracovalo mnoho cizinců na všech stupních společenského žebříčku – od nejnižších otroků až po vysoké úřady u dvora – zvláště za vlády dynastie Ramsesovců“. Historie Egypta zná také jiné semity, kteří „v době vlády dynastie Hyksosů udělali kariéru, např. se stali ´majordomy´ (správci majetku) u nejbohatších rodin nebo vykonávali práce vyžadující značnou dávku zručnosti…“.⁷

Konečně tabulky z Nuzi, které byly předmětem bádání již od 19. století, jakož i jiné objevy potvrzují, že jisté praktiky popsané v příběhu patriarchy Jakuba nejsou v rozporu se zvyklostmi tehdejšího regionu. Ve shodě s knihou Genesis (kap. 30) Jakubova manželka Rachel vědoma si své neplodnosti přivedla svému muži otrokyni, aby zplodil potomstvo s ní. Nebyla to žádná výjimka, nýbrž „soulad s normami I. poloviny 2. tisíciletí před Kristem, které pokládaly za přirozené, že žena, když je neplodná, může použít vlastní otrokyni k zabezpečení potomstva“. Starověké dějiny znají tyto praktiky jako běžné, již v 19. století před Kristem „se dovídáme, že v asyrské kolonii v anatolském Kaneši, když Laqipuin se oženil s dámou Hatalou, bylo dohodnuto, že jestli ona během 2 let mu neporodí děti, ať mu koupí otrokyni za tímto účelem… Později kolem roku 1500 byla v Nuzi nadále dodržována tato tradice, že bezdětná žena mohla dát muži otrokyni, aby zplodil děti s ní“.⁸

Východ z Egypta – pravda, nebo mýtus?

Je faktem, že nám chybí egyptské texty z Mojžíšovy doby, které by mluvily o židovském exodu. Z toho někteří vyvozují závěr, že toto biblické vyprávění je falešné, jde o legendu. Takový názor je ale velmi těžké akceptovat, neboť Pentateuch předkládá před tribunálem dějin mnoho dokladů o pravdivosti východu Izraelitů z Egypta. Proč ale egyptské prameny na toto téma mlčí? Nedostatek „důkazů“ na egyptské straně je nejspíš důsledkem propagandistického stylu tohoto starověkého státu a klimatických podmínek. Je těžké najít texty, v nichž by se Egypťané přímo přiznali, že byli od někoho poraženi. A pokud přesto existovaly, tak egyptské podnebí v deltě Nilu prakticky znemožnilo, aby se dochovaly nějaké papyry z tak vzdáleného období.

Jak vysvětluje výše citovaný vynikající egyptolog Kenneth Kitchen, „prakticky se nám nedochovaly žádné obšírnější záznamy z míst v egyptské deltě Nilu, administrativní dokumenty ze všech epoch v této krajině zahynuly, ani náboženské a politicky oslavné texty nemáme…“ Dále Kitchen poukazuje na to, že „faraonové nikdy nezvěčnili své porážky na stěnách svatyň, žádný král by nedal vytesat v chrámu nějaký text o vydařeném útěku cizích otroků“ a vyvozuje z toho závěr, že „biblisté musí navždycky zavrhnout své naivní představy a přestat se domáhat ´důkazů´, jež nemohou existovat…“⁹

S otázkou historicity Mojžíše je to podobné jako s exodem v nežidovských pramenech. O jeho osobě mluví pouze starověká židovská literatura. Existuje samozřejmě mnoho jiných spisů a dokumentů z židovského prostředí, které vidí v postavě Mojžíšově výraznou osobnost izraelských dějin. To, že chybí svědectví literatury jiných starověkých národů, je snadno vysvětlitelné, neboť izraelský národ zůstával mimo hlavní proud civilizovaných národů starověku. Historie Izraele vyvoleného Bohem přináší obrovskou hodnotu náboženskou, ale je to příběh národa, jenž byl v té době málo známý a v kategoriích čistě lidských málo ceněný.¹⁰

Existují však silné argumenty, že inspirovaný autor musel znát Egypt a jeho specifika z vlastní zkušenosti, tudíž předkládal pravdivé informace. Samotné egyptské rány (kromě poslední) nebyly ve skutečnosti ničím mimořádným nebo překračujícím přírodní zákony. Každá z popisovaných hrůz, které postihly Egypt, odpovídala klimatickým podmínkám a zkušenostem života v deltě Nilu. Tyto přírodní pohromy, chápané jako Boží rány, lze seřadit podle měsíců, v nichž se odehrály.¹¹ Zázračnost těchto událostí nespočívala na jejich reálné nadpřirozenosti, ale na tom, že následovaly po Mojžíšově intervenci.¹² Dějiny a detaily Bohem seslaných ran odhalují u autora vekou znalost Egypta. Taktéž i informace o opuštění Egypta izraelským lidem korespondují plně s místními podmínkami. Píše o tom Kitchen: „Židovské dějiny obsažené v knize Exodus až po knihu Deuteronomium odrážejí bezprostředně pozemskou skutečnost a ne bujnou fantazii. Tráva vzdorující suchu, voda tryskající ze skály, tahy křepelek a další jevy prozrazují perfektní znalost lokálních poměrů a nikoli informace ze spisů získané v Babylonu nebo v Jeruzalémě. Tyto biblické texty jsou přímým protikladem jiných, pohanských, např. pověsti o ´králi bitvy´ Sargonovi z Akadu, v níž hory jsou obklopeny zlatem a stromy mají trny o velikosti šedesáti loktů (pozn. překl.: asi 25 m).“¹³ Rovněž samotní Egypťané v r. 1200 před Kristem připomínají existenci izraelského národa.

Zdroj: Článek „Biblii można zaufać: wiarygodność Pięcioksięgu“ in www.pch24.pl 5. 7. 2026

Literatura: