Nově vysvěcený biskup Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) J. E. Pascal Schreiber pronesl kázání, kde srovnává nedávné svěcení nových biskupů Bratrstva bez souhlasu Sv. stolce se svěcením nových biskupů, taktéž bez souhlasu Sv. stolce, které udělil r. 1977 ukrajinský řeckokatolický kardinál mons. Josip Slipyj. Kázání biskupa Schreibera v němčině zveřejněné na YT je na konci našeho článku. To nás nutí k následující reflexi.

Kardinál Slipyj byl mučedníkem sovětského komunistického režimu. Působil jako řeckokatolický tzv. velký arcibiskup ve Lvově na území předválečného Polska, po II. světové válce, když po anexi tohoto území Sovětským svazem odmítl souhlasit s násilným připojením ukrajinské řeckokatolické církve k pravoslaví, strávil 18 let v gulagu. Propuštěn byl na základě intervence papeže Jana XXIII. u sovětské vlády r. 1963, poté mu sovětské úřady umožnily odjezd do emigrace v Římě. Odtud tajně podporoval ilegální pastoraci řeckokatolické církve na Ukrajině, která byla zakázaná.

Papež Pavel VI. (1963–78) prováděl vůči komunistickým režimům ve východní Evropě vstřícnou politiku spočívající na nominaci komunistům povolných hodnostářů na biskupské stolce. S tím souviselo též odmítání podpory ilegální řeckokatolické církve na Ukrajině, což kardinál Slipyj těžce nesl. Snažil se proto alespoň dosáhnout papežova souhlasu se jmenováním a vysvěcením nových ukrajinských řeckokatolických biskupů z řad kněžské emigrace, narazil však u Pavla VI. na hluché uši. Proto, aby zachránil existenci ukrajinské řeckokatolické církve, neboť měl již 85 let, vysvětil r. 1977 bez papežského mandátu 3 kněze na biskupy, což podle kanonického práva podléhalo církevním trestům, podobně jako v případě arcibiskupa Lefébvrea a jím vysvěcených biskupů FSSPX r. 1988 a letos 1. července.

Přesto však Řím hrál v kauze kardinála Slipého mrtvého brouka. Nezazněla z oficiálních míst žádná zpráva o trestech nebo exkomunikaci, naopak za pontifikátu Jana Pavla II. (1978–2005) byl jeden z těchto řeckokatolických bez souhlasu papeže vysvěcených biskupů mons. Lubomir Husar jmenován po rozkladu komunismu v Sovětském svazu r. 1991 tzv. velkým arcibiskupem Lvova a kardinálem, aniž se musel za své Římem nedovolené svěcení kát.

Proč tedy tento „dvojí metr“? Případy arcibiskupa Lefébvrea a kardinála Slipého jsou přece jak z materiálního, tak i z formálního hlediska úplně totožné. Oba hierarchové jednali naprosto správně a logicky na základě „stavu nouze“, aby zachránili existenci svých komunit před vymřením. Přesto však exkomunikace byla vyhlášena pouze v případě mons. Lefébvrea, v případě kardinála Slipého nikoliv.

To ukazuje, že kanonické právo a řádná jurisdikce, čímž i současný Řím tolik operuje, jsou pouhou zástěrkou jiné motivace. I když kauzy mons. Lefébvrea a kardinála Slipého jsou obsahově naprosto identické, existuje tady přece jen zdánlivě nepatrný rozdíl – a sice vztah ke II. vatikánskému koncilu (DVK) a pokoncilnímu magisteriu Církve. Kardinál Slipyj nikdy nevznesl námitky proti dokumentům DVK, bolestně kritizoval pouze fakt, že koncil neodsoudil komunismus. V tom měl samozřejmě pravdu, nicméně poukázat na nesoulad některých tezí DVK s katolickou věroukou si nikdy netroufl, rovněž tak nikdy neodsoudil hereze hlásané na teologických fakultách a v seminářích bez jakéhokoliv zásahu církevních autorit, mons. Lefébvre však ano. Kardinál Slipyj rovněž tak nikdy nezpochybňoval mši Pavla VI. (NOM), což mu nota bene jako řeckokatolickému hierarchovi ani nepříslušelo, byzantský ritus neprošel po koncilu žádnými změnami, mons. Lefébvre však neustále upozorňoval na protestantskou podobu NOM.

V kauze kardinála Slipého se tedy nejednalo o věrouku, nýbrž o politiku. Kdyby papež Pavel VI. oficiálně oznámil exkomunikaci u mons. Slipého a jím vysvěcených biskupů, poškodilo by to mnohonásobně jeho už tak pošramocenou pověst na Západě kvůli kompromisnické linii vůči komunistickému bloku, nadto kardinál Slipyj novému pokoncilnímu směřování vedení Katolické církve nijak nepřekážel. A o toto právě šlo, jak dramaticky odhaluje zcela odlišné jednání modernistického Říma s arcibiskupem Lefébvrem, jím vysvěcenými biskupy a jeho současnými následovníky.

I podle současného Kodexu kanonického práva (CIC) svěcení nových biskupů bez souhlasu Říma nepodléhá exkomunikaci, když se jedná o stav nouze, dokonce ani v případě, kdy se svěcenec a světitel mylně domnívají, že stav nouze existuje (CIC 1983 Kán. 1323), proto Řím je velice opatrný, když má v takových kauzách zveřejnit exkomunikaci a dokonce „schizma“. Pravý důvod je ve skutečnosti věroučný. Poněvadž současný modernistický Řím by neobhájil věroučné příčiny exkomunikace, uchyluje se proto ke kanonickému právu jako když se tonoucí chytá stébla. Naprosto mylně a pochybně. Současné FSSPX podalo proti exkomunikačnímu dekretu vatikánského Dikasteria pro nauku víry a mravů v čele s kardinálem Victorem Fernándezem odvolání.

Přímo hnusné je ale chování modernistického Říma ve vztahu k čínským biskupům věrným Sv. stolci a ke zjevným odpadlíkům. Papež Pius XII. r. 1958 vyhlásil exkomunikaci nad čínskými biskupy vysvěcenými na příkaz komunistického režimu odpadlými hierarchy. Ti se stali součástí tzv. Vlastenecké katolické církve a vytvořili si svoji strukturu zcela nezávislou na Římu, šlo tedy o jasné schizma. A nejen o ně, nýbrž i o apostazi, o odpad od katolické víry. Tito tzv. „vlastenečtí“ biskupové totiž v 90. letech, kdy komunistická vláda nařídila mít pouze jedno dítě v rodině s povinností ženy, když podruhé otěhotní, jít na potrat, vydali prohlášení o „vlastenecké povinnosti“ věřících žen podstoupit tento vražený zákrok. Neuposlechnout znamenalo podle nich těžký hřích a dokonce církevní tresty. To je přece jednoznačná zrada katolické víry a morálky! Přesto ale papež František jmenoval na uprázdněné biskupské stolce hierarchy z těchto řad, nikoli z prostředí katolíků věrných pravé Církvi, nenamáhal se dokonce ani se zrušením exkomunikace, kterou na ně uvalil Pius XII. Přitom nejde pouze o schizmatiky a heretiky, ale též zjevné apostaty!

Samočinné exkomunikace podle postupu současného modernistického Říma jsou tedy uplatňovány pouze proti FSSPX, pravověrnému kněžskému sdružení, které brání katolickou nauku proti rozkladu a herezím ve věrnosti Písmu sv. a posvátné Tradici. Z toho dnes by mělo být každému informovanému poctivému katolíkovi jasné, že v dnešním Vatikánu nevládnou pravověrní katoličtí hodnostáři, nýbrž draví vlci v beránčím rouchu, heretici nebo i přímí odpadlíci, jimž nejde o kontinuitu víry a o evangelizaci, nýbrž o likvidaci Kristova poselství spásy a přeměnu Církve na pokoncilní humanistickou sektu, která se nakonec rozplyne v jakési globalistickorelativistické kaši.

My ale víme přímo od Božského Spasitele, že pekelné brány Jeho Církev nepřemohou. Naší zbraní je modlitba, věrnost Písmu a Tradici, a trpělivé poskytování informací těm, kteří dosud nemají jasno. Svěřme se pod ochranu Boží a Panny Marie!