Její stoupenci opírají svou tezi o „svobodu volby“ způsobu umírání. Tato údajná svoboda má být elementem „důstojnosti člověka“. Přitom ale souhlas s eutanazií je motivován ponejvíce pocitem opuštění nemocného člověka druhými, mentálním postižením nebo nedostatečnou paliativní péčí. V americkém státu Oregon téměř 40 procent pacientů, kteří se rozhodli r. 2025 pro tzv. asistovanou sebevraždu, sdělilo, že tak učinili proto, poněvadž se cítili „být na obtíž svým blízkým“.

Sofii Gauruel z Evropského centra práva a spravedlnosti (ECLJ) tvrdí na stránkách týdeníku „Valeurs Actuelles” přímo, že „za vizáží údajně svobodné osoby, která vládne i nad formou své smrti, se ve skutečnosti skrývá úplně jiná skutečnost: skutečnost starších osob izolovaných a odložených bezcitným systémem“. Autor publikuje přístupná data ze zemí, kde eutanazie a tzv. asistovaná sebevražda jsou již legální. Vyplývá z nich, že naprostá většina obětí tohoto scénáře jsou staří lidé, nejčastěji ve věku 70–80 let. V Kanadě činil tento průměr osob, které r. 2023 využily „lékařskou pomoc při umírání“ (MAID) 77,6 let. Nejčastějšími důvody, jež pacienti uvádějí, vůbec nejsou fyzická bolest a neodvratnost smrti, nýbrž – spolu s vysokým věkem – pocit osamocení.

Ve státu Oregon pacienti udávali jako důvod prosby o eutanazii ztrátu autonomie (89 proc.), sníženou schopnost v příjemných aktivitách (89 proc.) a pocit, že jsou na obtíž svému okolí (65 proc.). Ukazuje se, že rozhodující tady bývá pocit odstrčení, kterému společnost a příbuzní nebyli schopni zabránit. Pojí se to rovněž i se ztrátou rodinných vazeb. Kanadská data uvádějí, že osoby žádající o MAID většinou bydlí osamoceně na sídlištích, kde sousedské vazby fungují velmi slabě. National Institute on Aging (NIA) sdělil r. 2024, že v Kanadě 19 proc. osob ve věku 50 let a starších se cítili velice osaměle, 40 proc. zakusilo vysoký stupeň osamocení a 43 proc. žilo v určité sociální izolaci. Zpráva za rok 2024 na téma „lékařské pomoci při umírání“ v Kanadě podstatně objasňuje tento problém. Izolace nebo osamocení byly jmenovány jako „zdroj utrpení“ ve 21,9 proc. žádostí o MAID osobami blížícími se ke konci života a ve 44,7 proc. žádostí osobami, které očekávaly smrt v blízké budoucnosti. To, co je tedy předkládáno jako svobodná a promyšlená volba, bývá ve skutečnosti symptomem pocitu životní porážky, jež odstrkuje člověka na okraj sociálního života.

Sofii Gauruel uvádí, že „v absolutní většině evropských zemí, které legalizovaly eutanazii, systémy monitoringu neshromažďují individuální sociálně-ekonomická data“. Nezveřejňují se ani systematické statistiky týkající se profilu osob přejících si smrt, nezkoumají se faktické důvody jejich žádostí o eutanazii ani eventuální nátlaky jejich okolí. Proto chybí nástroje k objektivnímu hodnocení účinku realizace předpisů pro eutanazii. Je to záměrné, neboť shromáždění takových údajů by zajisté ukázalo též příčiny, proč se tyto bezbranné osoby uchylují k volbě smrti. Gauruel správně upozorňuje, že „toto umožňuje udržovat mýtus o svobodné a vědomé volbě“ a uniknout „dokumentaci sociálního kontextu“, v němž se takové rozhodnutí rodí.

Osobním tématem je nedostatečný systém zdravotní péče v mnoha zemích. Legální nabídka souhlasu s usmrcením sebe sama není neutrální, ale rodí se uvnitř sociálního nátlaku na nejslabší osoby. To během doby mění vztah k životu i u lidí opuštěných, kteří postrádají solidní materiální zabezpečení, emočně vyčerpaných, zbavených kvalitní zdravotnické péče a postrádajících oporu u nejbližších rodinných příslušníků. Alternativa ve formě eutanazie jim připadá logická.

Týdeník připojuje příklad z Kanady, kde paní Sophia poprosila r. 2022 o smrt… z bytových důvodů (!). V Belgii Shanti de Corte, jež zažila bruselské atentáty r. 2016, podstoupila o 8 let později eutanazii ve věku 23 let, protože utrpěla tenkrát při atentátech poúrazový stres a systém zdravotní péče nebyl v stavu ji toho zbavit. Tentýž rok Nathalie Huygensová požádala o eutanazii z důvodů traumatu a psychického trápení po znásilnění, což bylo kvalifikováno jako neléčitelné. Je zaznamenán i podobný případ Noelii Castillo Ramosové. Jako oběť hromadného násilí sexuálního charakteru tato žena dostala „lékařskou pomoc při umírání“ z důvodů psychického utrpení, které bylo prohlášeno za nevyléčitelné. Pravdivé příčiny jsou tu ale sociální, protože chybí odpovídající bydlení, psychiatrická péče a emoční podpora.…

I když právní otázky eutanazie jsou v zemích jako Holandsko, Belgie, Kanada, Švýcarsko, Nový Zéland nebo americký stát Oregon řešeny různě a opírají se o patřičné zákony, přece jen existuje společný jmenovatel příčin a souhrnný sociální profil osob, jež volí toto „konečné řešení“. Sofii Gauruel s odvoláním se na debaty o eutanazii ve francouzském parlamentu píše, že vždycky tady budou mít vliv sociální faktory. Reálný problém se netýká údajné „svobody jednotlivce“, nýbrž toho, jestli stát chce skutečně zinstitucionalizovat systém, jehož předvídatelné následky zasáhnou především nejslabší občany.

Zdroj: Článek „Eutanazja – fałszywa wolność wyboru i zaprzeczenie godności człowieka“ in www.pch24.pl 14. 6. 2026