V sobotu 6. června se konala v Brně slavnost blahořečení P. Jana Buly a P. Václava Drboly. Tito dva zbožní moravští kněží se stali obětmi justiční vraždy komunistického režimu na počátku 50. let minulého století, předtím byli při výslechu orgány StB krutě mučeni. Zemřeli jako mučedníci pro své katolické kněžství a příkladný život služebníků Kristových.

Komunistický režim, postavený na ateistických a protikřesťanských principech nenáviděl Krista a Jeho Církev. Je satanského původu – a ďábel nemůže jinak, než nenávidět Božského Spasitele a Církev, kterou On založil. Vynakládá všechny prostředky, které má k dispozici, aby ji zničil. Krvavé perzekuce spojené s mučením a vraždami posvěcených osob a následně věrných a zbožných laiků vždycky patřily a patří k jeho „výbavě“. Proto také papežové a další církevní autority mnohokrát před komunismem varovali, mj. bl. Pius IX. ve svém Syllabu bludů r. 1864, Lev XIII. v encyklice Rerum Novarum r. 1891 a v dalších dokumentech, nejradikálněji potom Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris r. 1937. Pius XII. po II. světové válce odsoudil komunismus mnohokrát ve svých proslovech.

Beatifikace obou našich příkladných kněží nás ale nutí k širšímu pohledu na realitu pronásledování Církve. Komunismus ve své stalinské podobě, jak jsme ho poznali, nebyl zdaleka jediným politickým systémem, jenž nenáviděl Krista a dopouštěl se hrůzných zločinů proti Jeho vyznavačům. Ďábel má vždycky více nástrojů k dispozici. I režimy, jež si dávaly nálepku „antikomunistické“, chovaly vůči křesťanství tutéž nenávist a sahaly k podobným metodám, jakých jsme byli svědky u nás v boji komunistů proti Církvi. Typickým příkladem je německý nacismus, který také brutálně povraždil tisíce katolických kněží, řeholních osob a zbožných laiků, i když měl ve svém programu mj. též likvidaci komunismu – Hitler častokrát vyřvával, že ve svém boji nepřestane, dokud „toto svinstvo nebude zničeno“. Přitom ale věrně kopíroval bolševické metody ze Sovětského svazu včetně perzekuce vyznavačů Kristových.

I tzv. demokratický svět Západu je založen na nenávisti ke Kristu. Jeho ideologické principy vycházejí z protikřesťanského osvícenství v 18. století a Francouzské revoluce (1789–99), kdy jakobínská vláda uplatňovala vůči Katolické církvi tutéž genocidní politiku jako později komunismus a nacismus. Kněží s podobným osudem jako naši noví blahoslavení tam bylo mnoho tisíc. Totéž se dělo i během italského risorgimenta (1848–70), které i současní liberálové nadšeně velebí. K tomu odkazujeme na naše články „Morálka katolíků a morálka bezbožníků 21. 1. 2026, Komunistické pronásledování Církve 7. 3. 2026, Katolická církev a nacismus 13. 7. 2025“ a další. Dnes tzv. demokratické státy Evropy a Severní Ameriky vraždí legálními umělými potraty nenarozené děti a rozšiřují tyto zločiny legální eutanazií i na staré a nevyléčitelně nemocné lidi.

Nenávist ke Kristu a jeho věrným je zakódována i v ideologii tzv. islamismu, jež je dominantní ve většině muslimských zemí. Církev zde přináší téměř na denním pořádku svoji krvavou daň, posvěcených služebníků Božích umučených a zavražděných podobně jako naši noví blahoslavení Jan Bula a Václav Drbola je i zde veliké množství, zejména v africké Nigérii. Islám už od svého vzniku měl vraždění křesťanů ve svém programu.

Nenávist ke Kristu a Církvi spojuje všechny protikřesťanské -ismy

Přitom ale – i když tyto novodobé démonické systémy se navzájem potírají – jsou vzájemně propojeny víc, než si leckdo myslí. Hitlerova nacistická vláda navzdory svému bojovnému antikomunismu uzavřela r. 1939 se Sovětským svazem smlouvu o přátelství, která trvala téměř dva roky. Koneckonců Hitlerova strana nikoli náhodou měla ve svém názvu přívlastek „socialistická“ (NSDAP – tj. národně socialistická německá dělnická strana), čili šlo jasně o levicové politické hnutí.

Liberální politikové v západních zemích, většinou členové zednářských lóží, jsou navenek také často velkými antikomunisty, ale hlásí se k idejím zločinné Francouzské revoluce, jejíž protagonisté povraždili statisíce vyznavačů Kristových pro jejich věrnost katolické pravdě. Ty samé ideje osvícenské Francouzské revoluce ale přijímají za své též socialisté a komunisté! Stačí jen číst spisy Marxe, Engelse a Lenina, přičemž zejména ten poslední se netajil svým entuziasmem nad terorem jakobínů a horlivě vyzýval k jeho aplikaci v bolševickém Rusku. Navíc komunistický Sovětský svaz byl prvním státem světa, který r. 1920 legalizoval vraždy nenarozených dětí, soužití jednopohlavních párů a celkovou sexuální promiskuitu. Dnes přesně právě toto je součástí legislativy západních demokratických zemí a jejich genderové ideologie. Ano, tyto původně „ruské bludy“, před nimiž varovala Panna Maria ve Fatimě, se staly v zemích tzv. svobodného světa „lidskými právy“.

Postarala se o to ideologie neomarxismu, tj. program prosazení marxisticko-leninských idejí nikoli násilným povstáním, nýbrž tzv. „pochodem institucemi“, to jest pozvolným proniknutím stoupenců těchto nauk na rozhodující místa v politice, ve školství a v kultuře. S tím souvisela i tzv. sexuální revoluce v 60. letech 20. století. Tytéž bestiální zákony, které legalizovali nejdříve bolševici v Rusku krvavou cestou, se podařilo uskutečnit na demokratickém Západě nekrvavě pomocí hlasování. Levice tak ovládla celý západní demokratický svět a prostřednictvím nadnárodních institucí (OSN, EU, WHO a další) vyvíjí stále brutálnější nátlak na jednotlivé země, aby upravily svou legislativu v tomto duchu.

I tady ale pod pláštíkem bojovného antikomunismu se jednalo ve skutečnosti o zákulisní dohody tzv. svobodného demokratického světa s komunistickými diktaturami. Projevilo se to markantně v r. 1989. Dnes už jenom hodně naivní člověk si může myslet, že tenkrát ve východoevropských státech šlo o spontánní odpor lidu proti komunistické tyranii, který ji nakonec svrhl. Nikoli, byla to dohoda na velmocenské úrovni, jež dosavadním papalášům komunistických zemí garantovala beztrestnost za jejich zločiny a možnost blahobytného života v rámci kapitalistického velkopodnikání. Satanský princip protikřesťanské nenávisti ale zůstal nezměněn.

A co naši noví blahoslavení?

Zeptáte se možná, co to má společného s našimi čerstvě beatifikovanými? Víc, než si myslíme! Proč oficiální narativ babických událostí sdílený i takovými institucemi jako Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) a Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) považuje vraha obecních funkcionářů Ladislava Malého za osamoceného jedince, který nebyl nikterak napojen na struktury státní moci a tajné policie? StB prý pouze tyto vraždy následně „zneužila“ a přivedla na popraviště nevinné lidi nepohodlné režimu, mezi nimiž se nacházeli také P. Bula a P. Drbola. Zabýval jsem se podrobně těmito tragickými událostmi ještě jako novinář počátkem 90. let a poté jako univerzitní pedagog jsem vedl diplomovou práci na toto téma. Především jsem byl ale už od konce 80. let v úzkém kontaktu s nejpovolanějším svědkem P. Janem Podveským, blízkým přítelem bl. P. Buly, který na rozdíl od něj nedostal trest smrti, nýbrž „pouhých“ 18 let vězení.

Právě on publikoval, že již zhruba rok před událostmi se setkal s místním funkcionářem KSČ Ošmerou, jenž mu byl zavázán za finanční výpomoc bezprostředně po válce a proto mu důvěrně řekl, že se na Moravskobudějovicku připravuje „velice zlá a nebezpečná akce“ a aby si dal pořádný pozor. Je rovněž nápadné, že všichni, kteří projevili samozvanému „kapitánu CIC“ Malému nedůvěru, byli ihned na to zatčeni, což se týká i obou našich blahoslavených. Jak je také možné, že v tu noc 2. července okamžitě po vraždě, která se udála v babické škole, kde funkcionáři měli jednání, se ihned octli na místě příslušníci StB, schovaní v sousední budově fary (ta byla prázdná, neboť bl. P. Drbola již pobýval ve vězení), jak svědčí manželka zavražděného Kuchtíka a její dcera, které ve škole bydlely a když uslyšely střelbu, přiběhly? Co tam tito estébáci v tuto nezvyklou noční dobu pohledávali? Byla to náhoda nebo dozor nad předem plánovaným atentátem Malého? Jak to, že se po r. 1989 vyskytla též svědectví mužů, kteří si v době babické vraždy odbývali povinnou vojenskou službu, o svém odvelení těsně před atentátem se svými útvary – někteří až ze západních Čech – právě na Moravskobudějovicko s odůvodněním, že se tady chystá kontrarevoluční povstání? Jak je možné, že tato závažná svědectví orgány vyšetřující tyto události již od počátku 90. let ignorovaly? Setkal jsem se s tvrzením, že prý kdyby Malý byl vědomým spolupracovníkem StB, našla by se o tom v archivních materiálech alespoň jedna zmínka, jenže ona není žádná. To je ale naivní, vždyť přece právě u takového případu bylo enormním zájmem StB, aby všechno, co by potvrzovalo spolupráci Malého s ní, zlikvidovala.

Právě toto plně zapadá do dohody na vysoké politické úrovni včetně mezinárodní: nejvýše postavení organizátoři těchto zločinů proti lidskosti nebudou potrestáni. Synovec jednoho z popravených Antonína Plichty mi v 90. letech osobně potvrdil na základě důvěrného sdělení shora, že vše bylo připraveno do detailů přímo v předsednictvu ÚV KSČ a na Krajském výboru KSČ v Jihlavě. Tenkrát mnozí tito aparátčíci ještě žili a byla jim slíbena, jak píši výše, beztrestnost. Dnes již nežijí, ale jejich potomci ano – a nepochybně jsou vlivnými osobami, proto jejich rodiče či prarodiče nesmějí být označeni za vrahy a zločince proti lidskosti. Odsouzeni mohou být pouze „malé ryby“, vyšetřovatelé StB, prokurátoři a soudci, kteří pouze „jednali podle tehdejších zákonů“ a nota bene dnes také již nežijí. Ideologičtí strůjci celé této zločinné akce, v níž byla zakotvena i nenávist ke Kristu a Jeho Církvi, však nesmějí být zveřejněni a – alespoň morálně – odsouzeni.

To ovšem degraduje hodnotu mučednictví obou blahoslavených kněží. Jestliže až dodatečně se stali obětmi vykonstruovaného monstrprocesu a „přehmatu“ vyšetřujících orgánů, nemá to takovou váhu, jako když byli ještě před vraždou babických funkcionářů vytypováni k likvidaci jako katoličtí kněží, tj. z nenávisti ke Kristu a Jeho Církvi. V této nenávisti si podávají navzájem ruce bývalí komunisté z éry minulého totalitního režimu a novodobí rádoby „demokraté“. Často se jednalo personálně o stejné lidi. Krásně to vyjádřil můj dnes už zesnulý přítel, katolický básník Karel Křepelka: „Přesně ti, kteří nás po léta učili nenávidět kapitalismus a budovat socialismus, nás teď budou učit naopak nenávidět socialismus a budovat kapitalismus.“

Naši nově blahoslavení kněží jsou tak pro nás katolíky mementem. Stali se obětmi strašlivého zločinu spáchaného režimem postaveným na nenávisti k Bohu, Ježíši Kristu a Církvi. nezáleží na tom, jestli se jedná o ideologii komunistickou, nacionálně socialistickou, liberální nebo islamistickou. Vládcové každého režimu, založeného na kterékoliv z těchto ideologií, jsou schopni se jej dopustit. Katolík se nesmí nechat mást a klamat tím, že např. současný demokratický levičácký liberalismus je ostře antikomunistický, myšleno ve vztahu k minulé totalitě. Ano, ale je stejně protikřesťanský jako byla ona. To, že se dosud omezuje ve svém boji proti Církvi jen na administrativní metody, je dáno jeho jinou, sofistikovanější taktikou: nepřátelům Krista se totiž podařilo proniknout hluboko do struktur Katolické církve – a právě oni vykonají za ně špinavou práci umlčení věrných katolíků. Vlády se tím nemusí příliš zabývat.

Pro katolíka je tedy vždycky rozhodující, na jakých ideologických postulátech je daný politický systém založen. Jestliže se hlásí k marxismu či neomarxismu, liberalismu v intencích osvícenství a Francouzské revoluce, k pansexualismu s podporou umělých potratů a osob LGBT, tak člověk věrný Kristu a Církvi jej nemůže podporovat a hlavně – nemůže mu věřit. Pouze takové politické zřízení, které stojí na křesťanských hodnotách a dbá na to, aby legislativa byla v souhlasu s Božím zákonem, je pro katolíka věrohodné. Všechno jiné, co tomu odporuje, je z dílny pekelné říše. To nám připomínají naši nově beatifikovaní mučedníci. Blahoslavení Jene Bulo a Václave Drbolo, orodujte za nás!