Ekumenismus patří k nejčastěji skloňovaných substantivům dnešní novocírkve. Ano, Kristova slova z velekněžské modlitby jsou známá: „Aby všichni jedno byli, jako Ty, Otče, ve mně a já v Tobě…“ Církev od prvopočátku hlásala a podporovala ekumenismus – ale jiný než dnes: ekumenismus návratu všech odloučených křesťanů do pravé Církve Kristovy, tj. katolické. Současný ekumenismus ale naopak zarytě mlčí o tom, že existuje nějaký rozkol kvůli herezím, v podstatě všichni prý jsme bratři a sestry v Kristu, dogmatické rozdíly nejsou důležité. Tento postoj už dnes není uplatňován pouze vůči křesťanům jiných konfesí, nýbrž dokonce i vůči židům a mohamedánům.

Ale žádná změna k lepšímu, tj. ke smíření s nekatolíky, nepřišla. Protestanté nadále označují katolíky za „modloslužebníky“, značná část jich už ani nevěří v zázraky Kristovy, což znamená i odpad od vlastní nauky zakladatelů, tj. Luthera a Kalvína. Muslimové ve jménu Alláha a proroka Mohameda ještě intenzivnějí než dříve vraždí katolíky, rovněž tak židé ve Státě Izrael si počínají stále agresivněji. Přibližování se k jednotě není nikde vidět, spíše naopak.

Nejednota a rozkol se prohlubují nejen mezi Katolickou církví a jinými denominacemi, nýbrž zasáhly i současnou Katolickou církev, která se – z vnějšího pohledu – viditelně věroučně a mravoučně rozpadá. Ekumenismus tedy totálně ztroskotal. Jednotu je proto třeba obnovit nejprve uvnitř samotné Katolické církve – a potom teprve se zamýšlet nad obnovením jednoty s těmi, kdo se nacházejí mimo.

Je to vůbec v této situaci devastace a destrukce reálné? K odpovědi si musíme nejprve analyzovat jednotlivé skupiny uvnitř Katolické církve samotné. Dají se zhruba rozdělit do 4 směrů:

Tradiční katolíci

Tato vrstva je nejméně početná, zahrnuje pouze pár procent celkového počtu katolických věřících, nicméně vykazuje největší vzrůst, což se týká počtu udělených svátostí, kněžských povolání a dalších faktorů. Na rozdíl od jiných skupin v Církvi jde o záležitost střední a ještě více mladé generace, což svědčí o úžasné dynamice tohoto směru a spirituality.

Tradiční katolíky charakterizuje to, že pravou věrouku a mravouku, jak ji Církev hlásala od prvopočátku, považují za prioritní hodnotu, jíž se musí podřídit všechny další. Řídí se známým heslem sv. Vincence z Lerina z 5. století, že katolík věří tomu, čemu se v Církvi věřilo „semper, ubique et ab omnibus“ (tj. vždy, všude a ode všech). Tradiční katolíci zdůrazňují rovněž poslušnost Učitelskému úřadu Církve, tj. papeži a církevní hierarchii, ta ale končí tam, kde se reprezentanti Učitelského úřadu (Magisteria) ocitají v rozporu s tím, co Církev v duchu sv. Vincence věřila „vždycky a všude“. To je signifikantní v dějinách Církve právě po II. vatikánském koncilu (DVK) až po dnešek. Tradiční katolíci poslouchají církevní autority ve všem, co je v souladu s autenticky katolickou věroukou a mravoukou, odmítají ji ale tam, kde tomu tak není – a veřejně proti bludům hlásaným i z nejvyšších míst vystupují, jak markantně ukázal zejména pontifikát papeže Františka (2013–25).

Tradiční katolíci rovněž upřednostňují mešní řád používaný závazně v celé Církvi až do r. 1969, kdy papež Pavel VI. zavedl nový (NOM). Činí tak v duchu pravidla „lex orandi, lex credendi“, tj. forma modlitby a bohoslužby musí odpovídat formě víry. Tradiční katolíci spatřují v textech NOM zeslabení toho, co je pro mši sv. podstatné, tj. zpřítomnění kalvarské oběti Kristovy včetně Jeho Zmrtvýchvstání, Nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého ve prospěch ideje mše jako společenství. Texty NOM podle tradičních katolíků odpovídají nauce pokoncilní hierarchie, jež právě klade hlavní důraz na myšlenku společenství a na ekumenismus (proto v propriích, tj. v proměnlivých částech mešní liturgie se na svátky světců protireformace na rozdíl od starého ritu nesetkáme s upozorněním, že oni bojovali proti protestantským bludům apod.).

Tradiční katolíci jsou dnes reálnou nadějí obnovy Katolické církve, její reformy a nastolení jednoty. Přesto však tady existují některá úskalí. Tradiční věřící jsou buďto spojeni s kněžskými bratrstvy, případně s řeholními komunitami, které celebrují tradiční ritus a hlásají autentickou katolickou nauku, nebo s kněžími v oficiální pastoraci, jimž je na základě biskupského dovolení umožněno celebrovat starou formu mše sv. Mezi zmíněnými bratrstvy žel nebývají vždycky přátelské vztahy, což hnutí katolické tradice poškozuje. Závažným nešvarem pak je, když některá tradiční komunita považuje pouze sebe za hlasatele pravé nauky a kaceřuje jiné. To někdy vede až k sedisvakantismu, kdy dané společenství deklarativně zcela odmítá své spojení s viditelnou církví a její hierarchií. Tím se ocitá v rozporu se samotným principem katolického tradicionalismu, tj. poslušností, která končí pouze tam, kde církevní autorita hlásá bludy nebo je dokonce nařizuje. Zde potom platí slova apoštolů před židovskou veleradou „je lépe poslouchat Boha než lidi“. To však neznamená, že máme viditelnou hlavu Církve neuznávat a separovat se.

Proto náleží díky všem tradičním komunitám, které se dokázaly povznést nad tyto rozdíly a jsou otevřené všem tradičním katolíkům bez ohledu na to, k jakému kněžskému bratrstvu se hlásí a ochotně spolupracují se všemi. V našich zemích dává tento dobrý příklad správného katolického tradicionalismu cisterciácký klášter ve Vyšším Brodu.

Konzervativní katolíci

Tato skupina je relativně početná, rozhodně početnější než tradiční katolíci. Náleží k ní ale většinou věřící a kněží starší generace, mladých je mnohem méně. Také oni – podobně jako zastánci tradice – hájí autentickou katolickou víru a odmítají její současné zřeďování. Přesto však zcela proti vší logice se staví záporně k jakékoliv kritice DVK, pokoncilních papežů a hierarchie. Rovněž tak se účastní pouze mše sv. podle NOM. Když jsou konfrontováni s některými dvojznačnými nebo závádějícimi pasážemi dokumentů DVK nebo s přímo heterodoxními vyjádřeními papeže Františka a řady současných kardinálů a biskupů, tak odpoví, že toto nám jako prostým laikům nebo prostým kněžím nepřísluší posuzovat a v rozporu s fakty říkají, že papež a hierarchie se nemohou mýlit, jejich nepravověrné výroky jsou prý pouze špatně interpretované, oni jsou přece pastýři a rozumějí teologické problematice podstatně lépe než my. Odsuzují pouze heretické nauky neomodernistických teologů, v tom se shodují s tradičními katolíky, ale pokud zazní tatáž heterodoxie od papeže nebo biskupů, tak se zříkají jakékoliv kritiky a ty, kdo se toho odváží, označují často za neposlušné, pyšné a nectící církevní autoritu.

Samozřejmě tato vrstva není jednolitá. Patří do ní různé spirituality a jim odpovídající komunity věřících, záleží na tom, jaké hodnoty jsou u té či oné prioritní, nicméně signifikantní pro všechny tady je: upřímná snaha být ve víře a morálce ortodoxní, ale navzdory zjevným faktům zavírat oči před skutečností, že současní reprezentanti Magisteria z velké části ortodoxní nejsou. Konzervativci na rozdíl od tradičních katolíků nenadřazují věrnost Písmu sv. a posvátné Tradici nad poslušnost hierarchii, nýbrž kladou obojí na stejnou úroveň a nedokážou akceptovat, že současné vedení Církve vězí v heterodoxii „až po uši“, ačkoliv výroky a dokumenty zesnulého papeže Františka a řady dalších hodnostářů to dokazují jasně a jednoznačně. Největší úskalí tohoto směru vězí právě v tom, že popírá tuto evidentní skutečnost – jenže s takovým svědectvím víry, které viditelně a průkazně odporuje realitě, nemůže vydržet dlouho a ztroskotá, nakonec ti, kdo se k němu hlásí, skonči buď u tradice, nebo na opačném póĺu u modernismu.

Neomodernisté

Tato skupina v Církvi je rovněž početná, i když nejednolitá. Jestliže ještě v době DVK byla omezena převážně na vlivné teology, dnes již pronikla i na nejvyšší posty v církevní hierarchii. Skrytě nebo otevřeně odporuje katolické nauce a popírá ji jako zastaralou, útočí též na církevní minulost a ztotožňuje se i s evidentními pomluvami na adresu dějin Katolické církve. Jde o trojského koně zednářství, marxismu, genderismu, homosexualismu a dalších novodobých levičáckých herezí a zvráceností přímo uvnitř Církve. Současný tzv. proces synodality, který směřuje k tomu, aby podle vzoru liberálních demokracií mohli i laikové hlasovat nejen o pastoračních otázkách, ale i o věrouce a mravouce, je nejnovějším nástrojem k totální destrukci Církve pod taktovkou pekelných mocností.

Tuto taktiku prohlédl už papež sv. Pius X., který dotyčné heterodoxní nauky v encyklice „Pascendi“ r. 1907 klasifikoval jako blud modernismu a nazval ho „snůškou všech herezí“. Dnes mnoho teologů a hierarchů Církve – dokonce přímo ve Vatikánu – přesně tuto heterodoxii odsouzenou Piem X. nejen hlásá, ale přímo vnucuje všem katolíkům. Nazýváme je neomodernisty, neboť hlásají tyto odsouzené modernistické bludy v nové době a v nové formě. Samozřejmě jsou mezi nimi rozdíly. Ne všichni neomodernisté popírají všechno stejně, někteří např. odmítají nauku o transsuubstanciaci (reálná přítomnost Krista v Eucharistii), jiní ji sice nepopírají, ale v mravouce nepovažují masturbaci, homosexualitu nebo zálibu v pornografii za hřích, ti nejradikálnější potom zpochybňují nebo dokonce přímo popírají i samotné Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Buď jak buď, nezáleží na tom, kolik toho dotyčný neomodernista odmítá. Všichni rozbíjejí jednotu Církve a ničí toto mystické Tělo Kristovo, jímž ona je.

Neomodernisty nebo jinak nazývané též progresisty nelze považovat za programové katolíky, i když zastávají vysoké pozice uvnitř Církve samotné. Jsou to škůdci víry a nutno před nimi varovat.

Šedá zóna

Jde o nejpočetnější vrstvu uvnitř Katolické církve. Naprostou většinu katolíků možno zařadit právě do ní. Patří sem široké spektrum od těch, co navštěvují bohoslužby jen na velké svátky až po ty, kteří řádně praktikují. Společným jmenovatelem všech je tady ale fakt, že – i když se považují za věřící – otázky náboženství nejsou u nich prioritní hodnotou. Na první příčce stojí tady ryze pozemská dobra jako hmotné a situační zabezpečení vlastní rodiny, práce, vzdělání, sport, kultura, společenské aktivity atd. Samozřejmě tyto hodnoty nejsou negativní, naopak v lidském životě hrají důležitou roli, nicméně podle katolické nauky to má být až po vztahu k Bohu, jenž musí stát na prvním místě.

Právě proto, že tito katolíci upřednostňují před náboženstvím jiné hodnoty, se v katolické nauce náležitě nevzdělávají a tudíž jsou snadno manipulovatelní. Pasivně a slepě akceptují všechno, co řekne místní církevní autorita. Když je farář pravověrný, souhlasí s ním, když je modernista, tak rovněž, aniž by se tím hlouběji zabývali. To je podle nich záležitost kněží, ne jejich.

Řešení

Mohou se tyto 4 vrstvy nějak shodnout? Samozřejmě uvedené rozdělení je velmi povrchní, jsou i takoví katolíci, kteří jsou těžko někam zařaditelní, nicméně podle odborníků – sociologů tato klasifikace v základních obrysech platí. Ohledně shody je nutno se ptát: Jaká shoda? Může existovat jednota bez pravdy? Nikoliv. Shoda uvnitř Církve může nastat pouze na bázi pravé nauky ve víře a mravech, jak ji zjevil samotný Spasitel. Jinak půjde pouze o karikaturu jednoty, nota bene nepůjde již ani o Katolickou církev, nýbrž o synkretistickou celosvětovou „Společnost různověrců“, jak by rádo chtělo např. hnutí New Age.

Pravdě Kristově je v plném rozsahu věrná první skupina, tj. tradiční katolíci. Ti jsou pravou kopií té Církve, jaká existovala od prvopočátku až po DVK. Je ale možná dohoda s dalšími směry? Ano, jsou to konzervativní katolíci, které nelze pokládat za formální heretiky. Snaží se být věrni pravé víře Kristově, mýlí se pouze v otázce poslušnosti nepravověrným hierarchům. Proto tradiční katolíci je mohou pokládat za bratry a sestry v Kristu v rámci pravé Církve a spolupracovat s nimi např. při organizování různých veřejných akcí na ochranu nenarozeného života, rodinných hodnot a proti homosexualismu a genderové ideologii, rovněž tak při pořádání některých společných modlitebních iniciativ a pobožností.

Spolupráce je ale vyloučena s aktivními hlasateli neomodernismu. To nejsou lidé, kteří vyznávají katolickou nauku. Jde o vnitřní odpadlíky, kteří představují nebezpečí pro víru a mravy. Samozřejmě to neznamená vyloučení jakéhokoliv kontaktu s nimi, ten ale ať probíhá v ryze přirozené rovině, což zahrnuje slušné chování a ochotu pomoci jako vůči každému člověku, ale nelze s takovými lidmi spolupracovat v náboženské oblasti a pokládat je za katolíky, za bratry a sestry v Kristu. Proto pravověrný katolík se nebude účastnit žádné akce pořádané těmito osobami, byť to byli i biskupové nebo jiní vysocí hodnostáři. Nebudeme zde řešit otázku pravosti heterodoxních biskupů nebo i papežů, jsme si vědomi, že Církev bez viditelné alespoň materiální jednoty být nemůže, proto odmítáme postoj sedisvakantismu a posloucháme i heterodoxní hierarchii v tom, co není proti víře a mravům, ale na jejich pochybných neortodoxních iniciativách a akcích nechceme a nebudeme mít spoluúčast. Tím intenzivněji se ale máme modlit za jejich obrácení.

Nakonec zbývá vztah ke 4. skupině, kterou jsme nazvali „šedou zónou“. Tady k jednotě přispěje aplikace skutků duchovního milosrdenství podle katolického katechismu: poučovat nevědomé, radit pochybujícím, napomínat hříšníky. Je vhodné využít přátelských kontaktů s těmito osobami, aby si uvědomili nutnost vzdělávat se ve víře – a to podle tradičního autentického katolického katechismu. Nevzdělávat se je hřích. Zároveň se tradiční katolík bude snažit takového člověka přivést k tomu, aby Bůh zaujal první místo v hierarchii jeho životních hodnot.

Skutečně dnes nelze nastoupit jinou cestu k obnovení jednoty v současné Katolické církvi. Té jednoty, o niž prosil Kristus ve velekněžské modlitbě. Pane, prosíme Tě o sílu a pomoc, abychom tady nic nezanedbali. Panno Maria, Matko jednoty, oroduj za nás!