Následující text vychází z rozsáhlého článku rakouského publicisty Wolframa Schremse:

Identita sestry Lucie dos Santosové po r. 1957 vyvolává stále otázky… Sv. Jacinta Martová, jedna z fatimských vizionářek, 20. února r. 1920 krátce před svou smrtí obdržela od Matky Boží dvě varování. Informovala o nich kanovníka Formigaa. První se týká necudné módy, která přijde (pozn. red.: naplnilo se v 60. letech a později), druhé osudu Portugalska.

Podle tohoto druhého varování se Lisabon měl stát obrazem pekla, jestli se jeho obyvatelé neobrátí. V té době se po celém Portugalsku šířila revoluce anarchistického nebo komunistického charakteru. Jak ale víme, tato revoluce byla zastavena. V Portugalsku došlo r. 1926 k vojenskému převratu a posléze k vytvoření vlády v čele s Antoniem Salazarem de Oliveira, praktikujícím katolíkem a původcem tzv. Estado novo (nový stát), jenž byl postaven na katolických principech. Následovalo dlouhé období míru a také skromného blahobytu, kdy země byla ušetřena jak občanské války v sousedním Španělsku, tak i II. světové války. Po slavnostním zasvěcení Portugalska Neposkvrněnému Srdci Mariinu tamním episkopátem r. 1931 (opakováno r. 1938) začal vzkvétat život Církve doprovázený nárůstem kněžských povolání.

Varování Panny Marie sv. Jacintě se tedy nestalo skutečností, protože obyvatelé Lisabonu se – alespoň ve větším počtu – obrátili. Počet těch věřících, kteří přinášeli oběti na smír za všechny urážky Boha a přesvaté Matky ve smyslu fatimského poselství, byl dostačující k odvrácení trestu. Nicméně komunistický (spíše levičácký, pozn. překl.) puč v letech 1974–5 všechno změnil. Portugalsko se stalo – žel i s pomocí některých mužů Církve – socialistické, revoluční a bezvěrecké.

Varování Panny Marie vizionářce Jacintě, jak je zaznamenal kanovník Formigao, se ale týkalo i její sestřenice Lucie. Matka Boží upozorňovala, že její život bude později ohrožen. Nic konkrétního řečeno nebylo. Kdo mohl usilovat o život vizionářky? Matka Boží předpovídá pouze útok na ni. Ďábel a jeho prodloužené ruce zde na zemi, jak víme z dějin Církve, mají do jisté míry svobodu působení.

Toto varování je zlověstné. Kdo by měl vizionářce Lucii usilovat o život? Gigantické manévry Vatikánu v souvislosti se zveřejněním údajného 3. fatimského tajemství r. 2000 něco naznačují. Částečným klíčem k záhadě jsou snímky údajné sestry Lucie v období od r. 1967 až od její smrti r. 2005. W. Schrems píše: „Ta osoba, která u příležitosti návštěvy papeže Pavla VI. v Portugalsku r. 1967 byla veřejnosti prezentována jako sestra Lucie, vypadala úplně jinak než ta sestra Lucie, jak známe její podobu z dřívějších fotografií, poslední z r. 1957. Vypadala příliš mladě na to, že by měla mít už 60 let, rovněž tak její fyziognomie s fotografií sestry Lucie z r. 1957 vůbec nesouhlasí…“ (pozn. red.: srvn i náš článek „Fatimská tajemství“). Schrems také sděluje, že rukopis dopisu, který psala údajná sestra Lucie r. 1982 papeži Janu Pavlu II., je jiný než rukopis autentické sestry Lucie z doby před r. 1960.

Schrems dále poukazuje na manévr Vatikánu r. 2000 s údajným zveřejněním 3. fatimského tajemství, který označuje otevřeně jako „podvod“, do něhož byli mimo jiné zapleteni i kardinálové Angelo Sodano a Tarcisio Bertone: „Vyjádření tehdejší Kongregace pro nauku víry 26. června r. 2000 je lživé. Obsah tohoto vidění (pozn. red.: 3. tajemstvím podle Vatikánu mělo být vidění papeže, který je zavražděn, nikoli slova Panny Marie) nemůže být 3. tajemstvím, neboť ve sdělení pro tisk téže kongregace 8. února r. 1960, tedy 40 let předtím, se jednoznačně mluví o ´slovech´ Matky Boží, nikoli o vidění. I kardinál Joseph Ratzinger, prefekt Kongregace pro nauku víry, podle údajů ´Fatima Center ´ hovořil r. 1984 o 3. tajemství jako o slovech Panny Marie.“

Podle Schremse je také jasné toto: Vztahovat tuto vizi údajného 3. tajemství na atentát na papeže Jana Pavla II. 13.května r. 1981 je absurdní. Odporuje zdravému rozumu. Kdyby totiž atentát na Jana Pavla II. byl takto prorocky předpovězen, potom je přece nemyslitelné, aby při návštěvě Jana Pavla II. ve Fatimě r. 1982 o tom nepadla ani zmínka. Zvláštní také je, že tehdejší Kongregace pro nauku víry jmenovala hlavním expertem pro Fatimu P. Eduarda Dhanise, modernistického jezuitu, který byl spoluautorem nechvalně známého tzv. Holandského katechismu ze 60. let plného herezí.

Že by skutečná vizionářka Lucie toto šílenství schvalovala? V letech 1992–3 média publikovala několik rozhovorů údajně s ní, kde ona tvrdila, že je všechno v nejlepším pořádku a Vatikán postupuje správně, zasvěcení Ruska vykonané papežem Janem Pavlem II. r. 1984 prý proběhlo přesně podle přání Panny Marie, ačkoliv ani tenkrát – stejně jako při předchozích zasvěceních vykonaných Piem XII. – nebylo Rusko výslovně jmenováno, což Matka Boží požadovala a absenci toho kritizovala, jak tlumočila její slova pravá vizionářka Lucie.

Schrems dále uvádí, že přelom 20. a 21. století si přímo žádal konečné zveřejnění 3. tajemství. Počet poutníků do Fatimy narůstal, děly se tam četné zázraky uzdravení a obrácení, věřící lid čím dál hlasitěji volal po tom, aby tajemství bylo publikováno. O fatimském zjevení byla napsána řada publikací, v minulých letech i státníci, konkrétně španělský Francisco Franco a portugalský Antonio Salazar prokazovali veřejně svoji úctu Matce Boží Fatimské. V kruzích mariánských ctitelů se věřilo na obrácení Ruska po zasvěcení vykonaném přesně podle pokynů Panny Marie. Fatima nezapadla na okraj církevního života, jak doufali na počátku II. vatikánského koncilu modernisté, kteří inspirovali papeže Jana XXIII. k optimistickému prohlášení o současném světě a ke kritice tzv. „proroků zkázy“, kam řadili na prvním místě fatimské zjevení, v němž Panna Maria upozorňuje na obrovské hříchy lidstva, na pekelné tresty a nutnost obrácení a pokání. Nikoli, Fatima zůstala v povědomí katolíků jako významná a důležitá událost.

Poněvadž toto již nemohli modernisté v Církvi ignorovat, proto se pokusili dát Fatimě novou náplň a podobu, která odvádí pozornost od toho, co Matka Boží sdělila v této malé portugalské lokalitě světu. Zasvěcení Ruska, jež Nejsvětější Panna požadovala, mělo být „vyřízeno“ tím, že akt provedený Janem Pavlem II., i když se v principu nelišil od těch předchozích vykonaných Piem XII., které Matka Boží nepovažovala za úplné, se najednou prohlásil za odpovídající jejímu požadavku a dokonce za „triumf“ jejího Neposkvrněného srdce. Nástup Gorbačova, tzv. „pěrestrojka“ v Sovětském svazu a rozpad komunismu po r. 1989 se vydávaly za projev „obrácení“ Ruska, ačkoliv je zřejmé, že ke skutečnému obrácení má Rusko ještě hodně daleko. O pekle, které Panna Maria ukázala dětem a o hříších, jimiž lidé stále více urážejí Boha, se téměř nehovoří.

Do Fatimy samozřejmě nadále proudí zástupy poutníků, ale toto posvátné místo je přetvářeno k modernistické podobě. Schrems píše: „Architektura nového kostela na okraji poutního areálu je přímo strašlivá, kříž, který v něm visí, je výsměchem, ba přímo rouháním…“ Jádro fatimského poselství, tj. pobožnost k Neposkvrněnému srdci Panny Marie a růženec jako poslední prostředek spásy, zasvěcení Ruska a pobožnosti prvních sobot, je v dnešní církvi jakoby „zasypáno“. Nepřipomínají se ani evidentní historické události toto potvrzující, především známý sluneční zázrak, který vidělo nejméně 70 tisíc lidí včetně ateistů 13. října r. 1917. Mlčí se o jednoznačně splněné předpovědi Matky Boží o vypuknutí II. světové války a mimořádné polární záři, která ji předznamenala, jakož i o zasvěcení Portugalska Neposkvrněnému srdci, jež vykonali tamní biskupové, a o požehnání pro tuto zemi. V církevní publicistice, výuce náboženství a v přednáškách na teologických fakultách toto prý není důležité. Obsah fatimského poselství nehraje v oficiálním církevním životě prakticky žádnou roli. V tom církevním životě, který je poznamenán katastrofálním úpadkem víry, morálky a papežství (a to nikoli pouze od Bergoglia).

Je vůbec myslitelné, aby pravá sestra Lucie toto schvalovala a s tím se smířila? Nikoliv, proto musela být odstraněna a nahrazena falešnou Lucií. Co se dělo mezi roky 1957 a 1967 je nejasné a neznámé. Jasné je pouze to, že od r. 1967 vystupoval místo sestry Lucie někdo jiný, kdo se za ni vydával, resp. koho neomodernistické církevní autority za ni vydávaly. Schrems v závěru svého rozsáhlého článku rozvádí, že dnes stále více pravověrných kněží, biskupů a dalších církevních hodnostářů předkládá doklady (P. Malachi Martin, P. Charles Murr aj.), že Vatikán je ovládán svobodnými zednáři, aktivními homosexuály a bezvěrci nejrůznějšího kalibru, byť v církevním rouchu. Vraždy nejsou pro ně problémem. Schrems připomíná záhadnou smrt papeže Jana Pavla I. r. 1978, kdy vatikánské úřady kategoricky odmítly pitvu, jež mohla vnést jasno do situace, únos nezletilé dcery vatikánského zaměstnance Emanuely Orlandiové r. 1983, po které nezůstala nikde žádná stopa a jejíž otec toho hodně věděl o zednářských piklech uvnitř tohoto ministátu, v nejnovější době potom podivné úmrtí kardinála George Pella, jenž byl nejprve v rodné Austrálii křivě obviněn z pohlavního zneužívání. Když Nejvyšší soud uznal žalobu za vylhanou, Pell nečekaně zemřel v Římě při banální operaci. Dodejme jen, že tento hodnostář odhalil pochybné finanční machinace zednáři prolezlé římské kurie. Jestliže tedy tyto temné síly ovládající Vatikán neměly zábrany sáhnout na život ani kardinálům a dokonce papežům, proč by měly skrupule zabít prostou karmelitánskou řeholnici, jakou byla sestra Lucie?

Tyto neradostné informace nás ale nesmějí deprimovat, nýbrž naopak povzbudit k ještě horlivější modlitbě sv. růžence, k pobožnostem první sobot a smírného sv. přijímání, k ctnostnému křesťanskému životu v milosti posvěcující a ke skutkům lásky k bližnímu. Tuto cestu ukazuje Matka Boží ve Fatimě jako správnou a účinnou. Nenechme se tedy od ní nikým a ničím odradit.

Podle třídilného článku na pokračování Wolframa Schremse pod názvem „Fatima: vatikanische Täuschungen, gewollte Ignoranz, apokalyptische Weltlage“ in www.katholisches.info zpracoval PhDr. Radomír Malý.