Opět začíná, jako každoročně, Týden modliteb za jednotu křesťanů (18.–25. 1.). Nebudu opakovat to, co jsem jasně vyjádřil v článku na toto téma loňského roku na apologie.info (Pravověrný katolík a tzv. Týden modliteb za jednotu křesťanů). Teď bych se chtěl zaměřit na otázku, jestli katolický křesťan může navštěvovat bohoslužby nekatolíků.

Všechny dřívější katechismy a zpovědní zrcadla to vylučovaly a klasifikovaly jako hřích. Výjimkou nebyl ani známý Katechismus kardinála Františka Tomáška. Dnes se ale situace otočila o 180 stupňů. Na tzv. ekumenické pobožnosti, které mnohdy nahrazují mši sv., jsou do katolických chrámů zváni jako kazatelé duchovní jiných křesťanských denominací, katoličtí věřící jsou zase na oplátku vybízeni k návštěvě jejich kostela či modlitebny. A nejedná se pouze o křesťanská náboženská společenství. V západních zemích už je běžné, že do katolických chrámů jsou zváni jako kazatelé židovští rabíni nebo mohamedánští muftí.

Katoličtí věřící jsou pochopitelně zmateni. To, co bylo dříve hříchem, je naopak dovoleno, dokonce předkládáno téměř jako ctnost. V uvedeném článku loňského roku jsem rozvedl, proč katolík věrný své víře by se měl držet starého katechismu a starého zpovědního zrcadla. Odpovězme si ale, proč vlastně nemůže katolík chodit na náboženské obřady nekatolických denominací? Výjimku tvoří pouze společenské události jako svatba nebo pohřeb, kdy je vhodné z rodinných nebo kolegiálních důvodů se toho účastnit, katolík se ale nesmí aktivně do rituálu zapojit, může jen pasivně přihlížet, zvláště pak nelze přistoupit k přijímání u protestantské tzv. večeře Páně.

Přitažlivost nekatolických bohoslužeb?

Vysvětlení spočívá v další otázce: Proč vlastně katolík vůbec jde na nekatolický obřad? Tím prvním je zvědavost. Zajímá mne, jak ten jejich rituál vypadá. Jenže když se na to podíváme i z pohledu čistě profánního: musím vždycky každou zvědavost uspokojit? Například i za cenu ohrožení vlastního života? Když jsem byl před 3 lety na Azorských ostrovech, tak nás tam upozorňovali na otřesný případ, kdy jeden český turista se šel – čistě ze zvědavosti navzdory varování – podívat na břehu Atlantiku na kameny sahající dále do moře, aby si vše vyfotografoval – a velké vlny, které tam přicházejí téměř každou minutu, ho smetly. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Zabila ho neukojená zvědavost.

Ta může zabít i pravou katolickou víru u praktikujících katolíků. To se týká jak těch méně vzdělaných v katechismu, tak i těch fundovaných. Přiznejme si, že protestanté mají některé vnější formy své pastorace, které mohou být pro katolíky přitažlivé a oslňující. Typická jsou jejich společenství mládeže, která často fungují lépe a působivěji než v katolických farnostech. Když se s tím mladý katolík, který toto ve své farnosti postrádá, seznámí, je to pro něho lákavým pokušením. Nebo když si vezmeme některé letniční denominace, kde dochází i k zázračným uzdravením (je otázkou, kdo tady zázrakem uzdravuje, tuto moc má v určitém omezeném rozsahu i ďábel). Když to katolík vidí, tak se logicky ptá: Proč se toto neděje i u nás? Jeho katolická víra je ihned nahlodána. U protestantů radikálně biblické orientace mají krásně fungující společenství a modlitby, které leckdy vedou i k zázračnému uzdravení z nevyléčitelné nemoci, katolíci nikoliv. Není proto Kristova pravda u nich místo v Katolické církvi? Tak se začne zcela zákonitě ptát.

Ano, přiznávám jako katolík, že v tomto směru nedostatky máme, jenže nebylo by objektivní dramatizovat je. Protestanté totiž postrádají to podstatné: Eucharistii, proto se zaměřují na bohoslužbu slova a společenství. Jenže vím i o katolických komunitách tradičního nebo mariánského zaměření, které nádherně fungují a přitahují – a rozhodně jich není málo. A zázraky? Protestanté nemohou předložit žádné zázraky trvalého nadčasového charakteru, o nichž se může každý člověk v každém století kdykoliv přesvědčit: turínské plátno, rouška z Manopella, rouška z Ovieda, obraz Panny Marie v Guadalupe, více než stovka eucharistických zázraků, více než stovka nezetlelých těl světců a světic, sluneční zázrak ve Fatimě dosvědčený desetitisíci svědků včetně ateistů… (srvn. apologie.info 9. 10. 2025: Zázraky jsou dokladem pravosti katolické nauky). Letniční nebo evangelikální protestanté nic podobného nemají, kromě katolíků pouze pravoslavní, kteří si uchovali apoštolskou posloupnost, platné svátosti a v hlavních bodech správnou nauku. A zázračná uzdravení z nevyléčitelných chorob na základě modlitby, postu a mše svaté rovněž u katolíků nechybí, existuje o tom mnoho svědectví, zvláště pak z míst pravých mariánských zjevení (Lurdy aj.).

K zázračným uzdravením u protestantů třeba přistupovat s velikou rezervou. V našem katolickém společenství před několika desítkami let byla jedna horlivá konvertitka, která onemocněla rakovinou, již měla metastáze. Modlitba za ni ani mše svatá její stav nezměnila. Ona ale se nechala zlákat jednou protestantskou letniční komunitou. Ti se nad ní modlili – a hle, metastáze byly pryč. Odpadla tedy po této zkušenosti od katolické víry k nim. Jenže neuplynulo ani pět let – a metastáze se objevily znovu, tentokrát v mnohem horší podobě. Modlitby její protestantské denominace už nepomohly, dotyčná žena zemřela. Nikoli v pravé Kristově církvi, kterou opustila. Vše ukazuje na to, že Boží vůle byla naopak taková, aby se neuzdravila a zemřela v Katolické církvi posílená svátostmi, Pán měl pro ni určitě připravený nádherný věčný život. Vstoupil ale do toho ďábel svým „zázrakem“ – a svedl ji k odpadu. On nedělá pravé zázraky, pouze nemoci přesouvá nebo odkládá na později. Tím samozřejmě nechceme říci, že tato žena je v pekle, nebe jí přejeme a v modlitbě vyprošujeme, nicméně svým postupem si cestu ke spáse určitě poněkud zkomplikovala.

Samozřejmě Duch vane, kde chce, jak říká Písmo sv. I v nekatolických společenstvích může Bůh vyslyšet modlitby a dělat zázraky – jenže ty jsou pravé a od Boha pouze tehdy, když vedou do Katolické církve, pokud ne, tak od Něho určitě nepocházejí.

Nepřátelský vztah nekatolíků ke katolíkům

Ekumenismus se stal v posledních desetiletích v Katolické církvi nedotknutelným způsobem chování a jednání. My se nesmíme nekatolíků ani v nejmenším dotknout, v oficiálních katolických médiích s imprimatur se nemůže objevit žádná přímá kritika protestantismu – jenže chovají se oni podobně vůči nám? Mnohokrát jsem byl osobně svědkem jejich útoků proti „katolickému modlářství“, „pohanskému mariánskému kultu“ apod. Letniční protestanté, když se nějaký katolík nechá zlákat a odpadne k nim, z něho „vymítají“ ducha „katolicismu, mariánského modlářství a papeženectví“.

Klasické „velké“ protestantské denominace se zase na rozdíl od evangelikálů a letničních posouvají až k popření všeho nadpřirozeného ve smyslu racionalistického výkladu Písma sv. Kristovy zázraky včetně Vtělení a Zmrtvýchvstání jsou pro ně pouhými legendami, což je na hony vzdáleno i nauce Luthera a Kalvína.

Katolík, který se tedy z pouhé zvědavosti účastní protestantských bohoslužeb jakékoliv denominace, tím vyslovuje, byť nevědomky, souhlas s jejich bludy. A přistoupí-li u nich k přijímání při tzv. večeři Páně, fakticky přitakává jejich naprosto scestnému výkladu, že se jedná nikoli o reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, ale o pouhou „památku“ na Ježíše Krista. Zároveň vystavuje svou duši nebezpečí infiltrace jejich herezemi. Proto – i kdyby nám naši církevní představitelé sebevíce doporučovali v Týdnu modliteb za jednotu návštěvu nekatolické bohoslužby – odmítněme. Nechoďme ani na tzv. ekumenické bohoslužby v tomto týdnu, kdy v katolickém kostele bude kázat na pozvání biskupa nebo faráře nekatolický duchovní.

Zbývá ještě otázka, jestli smíme chodit na pravoslavnou liturgii. Ta je sice platnou mší sv., ale schizmatickou, slouženou v nejednotě s Petrovým stolcem. Proto katolík, který se jí účastní, dává nepřímo souhlas s jejich setrváváním ve schizmatu. Pravoslavná liturgie je byzantským obřadem, mší sv. Basila Velikého a sv. Jana Zlatoústého, sestavenou ještě dávno před pravoslavným rozkolem. Má svoji úžasnou duchovní hloubku a hodnotu. Jenže kdo po ní touží, tak ji nalezne u řeckokatolíků, kteří ji slouží stejně jako pravoslavní, ale v jednotě s Římem, na rozdíl od pravoslavných vyslovují při ní jméno římského papeže.

Katolická nauka, že účast katolíka na nekatolických bohoslužbách je hřích, zůstává tedy pro nás, tradiční věřící, nadále platnou – a to i v Týdnu modliteb za jednotu křesťanů. Ten byl ustanoven – jak píšeme v článku, na nějž výše odkazujeme – jako Týden modliteb za jednotu s Petrovým stolcem, čili za obrácení nekatolíků k pravé Kristově církvi. Pro nás je tedy týden od 18. do 25. 1. výzvou, abychom se v tomto období intenzivně modlili právě na tento úmysl. Tak tomu chtěl papež sv. Pius X., který tuto iniciativu zavedl.