Progresisté chtějí změnit všechno – a tvrdí, že mohou. Odvolávají se na zásady vývoje katolické nauky. Problém je ale v tom, že stavějí věci úplně na hlavu, k čemuž nemají žádné oprávnění. Modernističtí progresisté se mýlí, neboť opravdový vývoj vylučuje rozpor.

Známe to z každé diskuse o Církvi, zejména v epoše synodální. Slyšíme neustále, že prý v naší době tolik věcí podlehlo tak zásadním změnám, že Církev musí znovu promyslet svou nauku a „aktualizovat“ ji. Tato „aktualizace“ však ve skutečnosti znamená vyhodit do koše dosavadní po staletí tradovanou nauku. Týká se to mnoha velkých témat: vztahu k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, sexuální morálky, kněžství… V tomto textu bych chtěl obrátit pozornost k otázce opravdového a falešného vývoje a postavit proti sobě koncepci modernistického teologa Karla Rahnera na jedné straně a Učitele Církve sv. Johna Henryho Newmana na druhé straně.

Rahnerovský „amalgám”

Karl Rahner psal na toto téma esej „Historie dogmat a teologie od včerejška po dnešek“ v r. 1977. Zavedl tam pojem „amalgám“, aby údajně zobrazil rozdíl mezi podstatou dogmatu a jeho kulturně podmíněným způsobem vyjádření.

Amalgám je slitinou kovu a rtuti, která tím vytváří úplně novou látku. Teoreticky se sice dá vrátit k původnímu výchozímu stavu, tj. rozdělit amalgám, ale je to velice obtížné.

Podobné je to podle Rahnera s dogmaty – a to na velice hluboké úrovni. Kulturně podmíněný způsob vyjádření podstatné části dogmatu totiž znamená, že když dané dogma přeložíme do jiného jazyka nebo vyjádříme v jiné filozofii, tak nám nevyjde přesně totéž. Německý jezuita soudí, že amalgámová slitina v dogmatu sahá hlouběji. Podle něho v každém dogmatu je skryta podstata, která je pravdou nezávisle na době, jazyku, kultuře a filozofii – ale předkládané dogma bude vždycky prezentovat i takové teze, jež jsou objektivně nepravdivé – nicméně Rahner trvá na tom, aby byly uznány za tzv. relativně pravdivé.

To je právě podstata problému, která nebezpečně přibližuje Rahnerovu nauku doktrinálnímu evolucionismu odsouzenému několika papeži. Doktrinální evolucionismus odmítá totiž každou stálost – samotné Boží zjevení je prý proměnlivé a stává se spíše konstruktem člověka než něčím, co je nám dáno z nebe. Neexistuje tedy jasná pravda – všechno se stává relativní.

Německý jezuita tvrdí, že některé elementy dogmatického amalgámu již dnes nejsou „pravdivé“, ačkoliv dříve jimi byly. Čtenář dovolí, abych se to pokusil ukázat na aktuálním příkladu, který je nám dnes blízký, ačkoliv Rahner ho ještě nepoužil, protože tato otázka v jeho době nebyla ještě předmětem celosvětové diskuse. Starý i Nový zákon velice jednoznačně odsuzují homosexuální styky. Činí tak i otcové a učitelé Církve, dokumenty církevního Magisteria, i disciplinární předpisy. Bez nadsázky lze říci, že katolická Tradice předkládá trvalé negativní hodnocení takového chování. Není to jistě dogma v přesném slova smyslu, ale stabilní a silná nauka se všemi znaky nezměnitelnosti.

Jenže dnes modernisté argumentují, že prý lidé starověku, středověku a zčásti i novověku nevěděli na téma homosexualismu to, co víme my. Kdybychom použili terminologii Rahnera, tak by bylo možno říci, že když sv. Pavel odsuzoval homosexualismus – hlásal pouze „relativní“ pravdu, pravdu „své doby“. Pravdu vzhledem ke kultuře, v níž se pohyboval – s jejími pojmy, s jejím pohledem na svět, s jejími hlubokými filozofickými koncepcemi – proto nebyl schopen akceptovat homosexuální styky. Musel je odsoudit, neboť neměl argumenty na jejich obhajobu – proto je také odsoudil podobně jako jiní dávní autoři.

Dnes ale podle těchto teorií bychom měli vidět, že podstata homosexualismu je jiná. Zatímco autoři minulosti viděli v takovém chování především chtíč a touhu po rozkoši, dnes prý věda hovoří o jiné vnitřní struktuře homosexualismu. Když je tomu tak, můžeme povědět, že Pavel měl „pravdu“ ve své době – ale dnes tato „pravda“ už není pravdivá. V souladu s naším novým vědeckým poznáním musíme homosexualismus hodnotit jinak. Musíme to prý ale udělat tak, abychom zachovali „podstatu“ dávné doktríny – jinými slovy: přistoupit k rozdělení amalgámu.

Jak to vypadá v praxi? Poznáváme, že autoři dřívějška, když odsuzovali homosexualismus, odsuzovali neovládanou žádostivost. My prý zachováme toto odsouzení neovládané žádostivosti – ale neprohlásíme už homosexualismus za neshodující se s lidskou přirozeností. Důsledkem potom je, že můžeme akceptovat homosexuální styky, když k nim dochází v rámci stabilního svazku. Tak je možno prý říci, že nauka Katolické církve na téma homosexualismu se vůbec nezměnila. Za „definitivně závazné“ se uznává přece to, co stanoví „podstatu“ dané doktríny – čili odsouzení chtíče a hedonismu. To ve vztahu k homosexualismu bylo závazné včera a je závazné i dnes. Odpadlo prý pouze to, co bylo v církevně naukovém amalgámu kulturně podmíněné – co vyplývalo z jiného vědecko-filozofického světového názoru.

Právě na tom spočívá dogmatický evolucionismus v podání Karla Rahnera. Teoreticky se snaží uniknout pasti, do níž upadl „klasický“ dogmatický evolucionismus hlásaný modernisty přelomu 19. a 20. století. Zachovává totiž jakýsi element neměnnosti, a dle jeho názoru údajná objektivně nepravdivá tvrzení z minulosti nazývá „relativní“ pravdou, pravdou pouze analogicky. V konkrétní praxi je ale těžké oddělit jedno od druhého – ani rahnerovská koncepce amalgámu se neslučuje s naukou Církve. Dnes je právě ona obecně přijímaným postojem progresivistů.

Pravdivý vývoj nauky podle kardinála Newmana

Konstituce „Dei Filius” I. vatikánského koncilu říká: „I jest se povždy držeti toho smyslu posvátných dogmat, který jednou svatá Matka Církev prohlásila, a nikdy není dovoleno od smyslu toho pod záminkou a pode jménem vyššího porozumění se odchýliti…“ (Dei Filius: O víře a rozumu). Konstituce tedy neodmítá každý vývoj – ve světle těchto slov jsou oprávněné i nové interpretace, které v plnosti „zachovávají smysl jednou prohlášený Církví“. Ve výše podaném příkladě homosexualismu nepochybně tento smysl není zachován – jde o změnu o 180 stupňů. Skutek, který Církev vždycky prohlašovala za odporující přirozenosti a nemravný, se náhle ocitá v souladu s přirozeností a mravný – ačkoliv lidská přirozenost nepodléhá změně, a k ní se přece celá záležitost vztahuje.

O vývoji křesťanské doktríny psal zeširoka kardinál John Henry Newman, nedávno prohlášený Učitelem Církve. Vyložil celkem 7 zásad, které v jeho pojetí musí být respektovány, aby bylo možno hovořit o oprávněném vývoji nauky a nikoli o její neoprávněné změně. Newmanova koncepce je zcela odlišná od modernistického evolucionismu nebo od quasi-modernistické Rahnerovy teorie amalgámu.

Není tady prostor pojednat o všech 7 Newmanových kritériích, soustředím se pouze na dvě. Newman píše o anticipaci (předjímání) budoucnosti, což podle něho znamená, že každá idea obsažená v doktríně samotnou svojí logikou vede k určitému vývoji. Bylo by ale absurdní tvrdit, že Církev, když např. prohlašuje homosexuální akt za nemorální, předjímá i takový vývoj, který v budoucnu povede k uznání tohoto aktu za morální. Proto Newman stanoví druhé závažné kritérium: uchování minulosti. Považuje výslovně za „zvrácený“ takový vývoj, který by popřel nebo „otočil“ dosavadní nauku. Vývoj doktríny musí neustále předkládat původní ideu, rozvíjet ji a potvrzovat, ne ji zatemňovat – píše Newman.

To můžeme vztáhnout i k mnoha jiným dnes diskutovaným problémům. Jedním z příkladů je kněžství žen. Církev uděluje toto svěcení výhradně mužům – to je stálá praktika nejen v západní, ale i ve východní církvi. Rahner by mohl snadno konstatovat, že neměnnou pravdou obsaženou v této nauce je výlučně schopnost lidské osoby k přijetí svátosti kněžství – a otázka pohlaví je tady součástí dogmatického amalgámu, který je třeba rozbít s ohledem na kulturní odlišnost dnešní společnosti. Newman by ale zcela jistě poukázal na výrok Jana Pavla II. v jeho „Ordinatio sacerdotalis”, kde papež píše o nemožnosti udělovat ženám svátost kněžství. V Newmanově pojetí není myslitelné předjímat vývoj, jenž by vedl k popření této doktríny, ale je prospěšné naopak předjímat vývoj vedoucí k jejímu lepšímu pochopení a prohloubení.

Hlavní problém s progresisty

Sv. Pius X. nazval dogmatický evolucionismus „téměř nejzávažnější kapitolou teorie modenristů“. Ještě předtím bl. Pius IX. označil jako „nepřátele Božího zjevení“ ty, kteří je prohlašují za „podléhající stálému a neomezenému pokroku, jenž odpovídá pokroku lidského rozumu“.

S takovými větami nelze nesouhlasit. Dogmatický evolucionismus v principu popírá veškerou neměnnost v naší víře, neboť všechno prohlašuje za závislé na názorech soudobé vědy. V důsledku právě ona se stává posledním kritériem a ne Boží Slovo tradované Katolickou církví. Jako katolíci věříme, že Církvi asistuje Duch Svatý. Když je tomu tak, potom naukové výroky Katolické církve – v rozsahu kompetencí Církvi vlastních – musí být pro nás mnohem závažnějším kritériem než aktuální postoj vědy. Není třeba připomínat, že vazba na vědecké teorie jako kritéria pravdivosti měla vždycky zlé následky pro víru, jak se o tom přesvědčili např. němečtí evangeličtí křesťané v první polovině 20. stol. Snadno na to zapomínáme, ale eugenické a rasové teorie byly v té době pokládány za moderní a nebylo málo lidí, kteří usilovali o reinterpretaci nauky víry v jejich světle. A nebyli to pouze protestanté, i u katolíků se vyskytly tyto snahy. Nejde o to, abychom srovnávali současné progresisty s lidmi, kteří na počátku 20. stol. propadli herezi evolucionismu a scientismu – to je odlišný případ, pokud jde o materii problémů. Blud ale zůstává tentýž: špatné kritérium interpretace Božího zjevení.

Zdroj: Článek „Článek „Prawdziwy rozwój doktryny. Między Rahnerem a głosem Tradycji“, in www.pch24.pl 26. 11. 2025