Tato otázka byla aktuální při nedávných parlamentních volbách a stále rezonuje, diskuse na toto téma trvá i u tradičních katolíků. Naše Česká biskupská konference (ČBK) zveřejnila před volbami prohlášení, v němž varovala před odevzdáním hlasu volebnímu subjektu Stačilo, neboť jehož součástí byla i Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM). Do Sněmovny se jak známo toto uskupení nedostalo.

Proslulý publicista a tradiční katolík mgr. Michal Semín zveřejnil v Parlamentních Listech na adresu tohoto vyjádření ČBK kritický článek, v němž upozornil na nevyváženost deklarace našich biskupů. Klasifikovat totiž hnutí Stačilo kvůli přítomnosti komunistické strany jako pro katolíky nevolitelné, ale nekonstatovat totéž o hnutí STAN, které navrhuje legalizovat eutanazii, o Pirátské straně, jež má v programu legitimní potraty bez omezení a podporu LGBT v plném rozsahu, nebo o sdružení SPOLU, jehož některé subjekty odmítají vyslovit se jednoznačně, že rodinu tvoří monogamní manželství jednoho muže a jedné ženy s dětmi – muselo nutně vyvolat u věrných katolíků rozhořčení, tyto politické formace totiž na rozdíl od Stačilo ve volbách uspěly a získaly poslanecká křesla. Útoky některých osob na Michala Semína, které ho obviňují ze zlehčování nebezpečí komunismu, jsou nespravedlivé.

Komunismus

Tento státní a ideologický systém je samozřejmě v totálním rozporu se zjevenou Boží pravdou, jak konstatovala řada dokumentů Učitelského úřadu Církve počínaje už papežem bl. Piem IX. (1846–78) a konče Piem XII. (1939–58). Nejostřeji odsoudil tento výplod pekla papež Pius XI. v encyklice „Divini Redemptoris“ r. 1937. Komunismus má na svědomí během své více než stoleté existence na celém světě minimálně 100 milionů nevinných lidských životů. Popravy, vraždy, bestiální mučení, vyhlazovací koncentrační tábory, dále potom existenční a morální likvidace lidí z důvodů třídních nebo ideologických…..to všechno bylo jeho nedílnou součástí, byť s různou intenzitou v jednotlivých zemích.

Obzvlášť kruté bylo pronásledování katolíků a křesťanů vůbec. V České republice mají být prohlášeni za blahoslavené kněží P. Václav Drbola a P. Jan Bula, popraveni v r. 1951 a 1952 na základě smyšleného obvinění ze spoluúčasti na vraždě (srvn. náš článek „Pozdě, ale přece…“), tentýž úděl potkal i dalšího kněze P. Františka Pařila. Farář v Číhošti na Havlíčkobrodsku P. Josef Toufar byl r. 1950 bestiálně umučen, protože údajně manipuloval s křížem při mši sv., což nebyla pravda. Stovky duchovních, řeholníků, řeholnic a aktivních laiků zemřely v komunistických koncentračních táborech, biskupové byli internováni nebo uvězněni. A v jiných komunistických státech bylo ještě hůř., např. v Sovětském svazu. V Albánii nebo v Číně postavil režim Katolickou církev úplně mimo zákon, za udělení svátosti následoval trest smrti.

Proto je nutné a důležité o zločinech komunismu mluvit, aby bylo zřejmé, kam až může dovést národ a lid ideologie, která popřela Boží existenci a vyhlásila boj zjevené Pravdě, již je Kristus. Tento zločinný systém se rozpadl na přelomu 80. a 90. let 20. století. Nehrozí ale jeho návrat? Představuje skutečně současná KSČM a potažmo hnutí Stačilo, jehož součástí byla, nebezpečí v tomto směru?

Odpověď je jasná každému, kdo není politickým analfabetem: nikoliv – a to proto, poněvadž se této ideje zřekli sami komunističtí představitelé na přelomu 80. a 90. let. Státní systém nazývaný „reálný socialismus“ založený na tzv. společném vlastnictví výrobních prostředků, na totalitní diktatuře jediné politické strany, tj. komunistické, na jednostranné ideologické indoktrinaci školství a kultury a na perzekuci všech, kdo projevují nesouhlas, je už definitivní mrtvolou. Udržuje se pouze v Severní Koreji jako skanzen – a to obzvlášť krutý. Ani Čínu, kde stále platí diktatura pouze komunistické strany, nelze nazvat reálně socialistickou, neboť její ekonomika je kapitalistická a státní ideologie se neopírá jenom o marxismus-leninismus, nýbrž také o konfucianismus, tj. pohanskou náboženskou filozofii starověkého myslitele Konfucia. A Putinovo Rusko, pokládané za dědice bývalého sovětského impéria, vůbec není komunistickou zemí. Jeho ekonomika je tvrdě kapitalistická, funguje parlamentní systém více stran omezený nadměrně silnými pravomocemi prezidenta, státní myšlenka spočívá nikoli na marxismu-leninismu, nýbrž na ruském nacionalismu a pravoslaví.

Recidiva tzv. reálného socialismu proto u nás ani jinde nehrozí a na tom nic nemění ani fakt, že v řadách KSČM ti dříve narození na dobu před listopadem 1989 rádi vzpomínají, zločiny komunismu popírají a jeho návrat si přejí. Ale ať už se budou snažit sebevíc, nemají šanci. Svědčí o tom postupný propad KSČM ve volbách. Ještě v 90. letech získávala tato strana kolem 12 procent, dnes již se ani nedostala do parlamentu a nepomohla jí ani koalice s jinými politickými subjekty.

Liberální a neomarxistický progresivismus

Nebezpečí pro lidskou svobodu, řád a katolickou víru hrozí odjinud, nikoli ze strany KSČM a Stačilo. Tím samozřejmě neříkám, že naši biskupové neměli pravdu, když zdůraznili ve svém vyjádření před volbami jejich nevolitelnost pro katolíky. To odpovídá řadě oficiálních dokumentů Magisteria z minulosti. Slabinou deklarace ČBK nebylo, že varovali před Stačilo, ale že současně nevarovali před reálným nebezpečím ze strany jiných subjektů. K tomu opět musíme zabrousit trochu do historie.

Již před II. světovou válkou komunističtí teoretikové Antonio Gramsci (Itálie) a Gyorgy Lukács (Maďarsko) pochopili, že plán Marxe, Lenina a Trockého na celosvětové vítězství socialismu ve všech zemích světa díky revoluci je neuskutečnitelný, proto postulovali tzv. „tichý pochod institucemi“. Zastánci komunistické ideologie by měli dle tohoto projektu, který po válce rozpracovala v Německu tzv. Frankfurtská škola (Herbert Marcusse, Max Horkheimer, Theodor Adorno aj.) proniknout na klíčové pozice ve školství a v kultuře a nenápadně odtud systematicky měnit myšlení lidí. Začít se mělo ne filozofií, nýbrž morálkou. Toto je postoj tzv. neomarxismu.

Rodina měla být zcela zničena propagací sexuální promiskuity a poživačnosti, preferencí homosexuality a posléze genderové ideologie nabízející možnost změny pohlaví a umělého vytváření nových, vymyšlených pohlaví. Součástí toho se měla stát legitimita potratů, antikoncepce a eutanazie, aby se lidský život stal údajně „snazším a kvalitnějším“. Tento projekt je původně komunistický a byl uskutečněn ještě za Leninovy vlády (1917–24) v Sovětském svazu. Jeho zdrcující následky přinutily Leninova nástupce Josifa V. Stalina od něj upustit. Levičáci na Západě odchovaní Frankfurtskou školou však postupně pronikali na rozhodující místa ve školství a v kultuře, až zcela ovládli myšlení lidí, neboť člověk ve své porušenosti dané dědičným hříchem rád přijímá to, co mu nabízí větší pohodlí a více požitků. Vyznavači tohoto neomarxistického konceptu posléze ovládli také ekonomickou a politickou scénu, proto se nejprve potraty, antikoncepce a pornografie staly v západních zemích legitimními, po nich následovaly praktikovaná homosexualita, promiskuita a veškerá genderová agenda. Tento neomarxistický projekt přijali i liberálové adorující Francouzskou revoluci, neboť již tam se setkáváme s prvními pokusy realizovat jej.

Zotročení člověka se tak mělo uskutečnit nikoli tzv. proletářskou a socialistickou revolucí a terorem totalitního státu, nýbrž nabídkou rozkoší a požitků. Člověk závislý na nich se potom snadno podrobí dalším omezujícím nařízením, není třeba budovat koncentrační tábory a organizovat monstrprocesy s rozsudky smrti. To pochopila i většina čelných politiků komunistického bloku na konci 80. let, zvláště pak ekonomů, jimž stále více vadil toporný hospodářský systém státního plánování. Proto byli ochotni akceptovat kapitalismus, neomarxistický koncept jej uznával.

Konečným výsledkem nebude totalita reálného socialismu, nýbrž něco mnohem rafinovanějšího a sofistikovanějšího. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků bude ponecháno, ale koncentrováno do rukou několika málo lidí. Parlamentní demokracie bude fungovat, jenže volby se stanou snadno manipulovatelnými, nota bene ani jimi být nemusí, protože voliči závislí ve své většině na požitcích a rozkoších odevzdají svůj hlas tomu, kdo právě v tomto směru jim nejvíc naslibuje. Koncentráky a popravy politických odpůrců nebudou nutné, protože „lid“ takto zmanipulovaný si sám vynutí represe ze strany státu proti „rebelům“ hlásajícím morálku a pravou svobodu podle Božího řádu, případně je sám zlikviduje podobně jako přinutil starověkého Sokrata vypít číši jedu, což se dělo také v tzv. demokracii a svobodě řeckých Athén. Umělá inteligence (AI) umožní kontrolu lidského chování do nejmenších detailů, soukromí člověka vezme za své.

Ze života lidí musí zmizet všechno, co by jeho pohodlný a bezstarostný život narušilo, co si žádá oběti. Rodina a manželská věrnost jsou právě na tomto založeny – proto pryč s nimi! Stejně tak větší počet dětí – proto ať žije legitimita antikoncepce a potratů, aby sex mohl být pouze rekreační a bez obav ze starosti o potomstvo a jeho výchovu! Péče o staré nebo trvale nemocné osoby znamená zátěž omezující pohodlí druhých, proto je potřebná legalizace eutanazie!

Všechny tyto body neomarxisticko-liberálně-progresivistické agendy jsou v nesmiřitelném rozporu s katolickou naukou právě tak jako komunistická ideologie. Podstatný rozdíl tkví ale v tom, že zatímco recidiva té druhé v její reálně socialistické podobě je již neuskutečnitelná, ta první je reálnou hrozbou a nebezpečím. Pod pláštíkem demokracie, svobod a lidských práv se zde rozvíjí strašlivá totalita při formálním zachování parlamentní demokracie. Totalita bez poprav a koncentráků, ale s fyzickou likvidací odpůrců v nemocnicích jako údajně nevyléčitelně psychicky chorých na základě legální eutanazie, nebo též s použitím mnoha jiných forem masového zabíjení, např. vyvoláním smrtících epidemií. Samozřejmě katolíci hlásající a zachovávající věrnost tradiční věrouce a mravouce nebudou mít v takové společnosti své místo a stanou se jejími prvními obětmi.

Právě před tímto měli naši biskupové přednostně varovat – a nikoli mlčet. Neomarxismus a liberalismus je na rozdíl od reálně socialistického komunismu aktuálním a nikoli fiktivním nebezpečím. Proto strany, jež hlásají jeho program, jsou pro katolíka nevolitelné – to mělo v deklaraci našich biskupů před volbami zaznít, k tomu existuje taktéž mnoho vyjádření církevního Magisteria! Žel nestalo se tak. V důsledku toho mnoho katolíků právě tyto strany volilo.

Německý nacismus byl nepřijatelný pro katolíky hlavně kvůli hlásání rasové a národnostní nenávisti, komunismus kvůli hlásání nenávisti třídní, nastolující levičácký liberálně-progresivistický neomarxismus kvůli skrytému hlásání nenávisti generační a zdravotní. Rodiče mohou rozhodovat o životě a smrti svých nenarozených dětí pouze na základě toho, jestli potomka chtějí nebo ne, nejdůležitější roli v tom hraje právě jeho zdravotní stav, stejně tak budou dospělé děti rozhodovat o životě a smrti svých starých nemohoucích rodičů nebo vůbec členů rodiny nějak trvale zdravotně postižených.

Tato nová nebezpečná totalita se blíží, ano, už je částečně i realitou. Jaká je obrana proti ní? V přirozeném řádu nikdy neodevzdat ve volbách hlas subjektům, jež mají tyto zrůdnosti ve svém programu. V nadpřirozeném řádu potom modlitba, oběť, účast na mši sv. a vzorný život podle morálky přirozeného i nadpřirozeného zákona. Čím více osob ochotných vydat se touto cestou bude, tím menší se stanou šance na prosazení tohoto zla. Kéž Pán dá!