Jak bylo oficiálně oznámeno („ČR bude mít nové blahoslavené“ in cirkev.cz 24. 10. 2025), brzy budeme mít (konečně!) dva české (resp. moravské) blahoslavené mučedníky z éry komunistické totality. Jsou to kněží P. Jan Bula a P. Václav Drbola. Oba byli popraveni v souvislosti s tzv. případem Babice (P. Bula 20.5.1952 v Jihlavě, P. Drbola 3.8.1951 rovněž v Jihlavě). P. Jan Bula se narodil r. 1920, P. Václav Drbola r. 1912. Oba dva po vysvěcení na kněze v Brně (Bula r. 1945, Drbola r. 1938) působili nejprve na různých místech v brněnské diecézi, než se stali faráři na Jihlavsku (Bula v Rokytnici nad Rokytnou, Drbola v Babicích). Oba byli kněžími svatého života oblíbenými u svých farníků, zejména mezi mládeží.

Komunistický režim krutě pronásledoval Katolickou církev, hlavně z ideologických důvodů, neboť jeho ideologie byla postavena na marxisticko-leninském ateismu. Neodpustil jí také, že českomoravští biskupové se stavěli kategoricky proti násilí, jehož se režim dopouštěl na občanech, kteří nepřijali komunistický světový názor. Biskupové byli internováni nebo odsouzeni do vězení, všechny řeholní řády zrušeny, mnoho kněží, řeholních osob a aktivních laiků se octlo ve věznicích a pracovních táborech. Jakákoliv náboženská aktivita mimo prostor kostela byla prohlášena za trestnou činnost.

Kněží Bula a Drbola se nepodrobili a vyvíjeli dále pastorační aktivitu, jež byla režimu solí v očích. Krom toho vystupovali na obranu místních rolníků nucených násilím ke vstupu do zemědělských družstev. Komunistická tajná policie vyvolala tedy provokaci, aby mohla tyto dva kněze a další zatknout a obvinit z terorismu.

V kraji se r. 1950 objevil dobrodruh pochybného charakteru a opilec Ladislav Malý, rodák z Kojetic u Třebíče. Vydával se za agenta západních tajných služeb, prý ilegálně překročil hranici ze Západu. Začal organizovat údajný protikomunistický odboj. Místní venkované – vesměs věřící katolíci – nejprve souhlasili, když ale Malý podnikal útoky proti nevinným lidem (zapaloval jim stohy obilí, střílel prasata v chlívku apod.), distancovali se od něho.

Malý na počátku r. 1951 navštívil svého spolužáka z gymnázia P. Jana Bulu v Rokytnici a vyprávěl mu, že tajně převáží do exilu pražského arcibiskupa Josefa Berana a ukrývá jej na jistém místě v kraji. Arcibiskup se ale prý potřebuje před touto životu nebezpečnou cestou vyzpovídat a on, Malý, si vzpomněl na spolužáka Bulu. Ten projevil ochotu, neboť kněz nemůže odmítnout zpověď někoho, kdo je v ohrožení života. Když ale se potom začal Malý po několikerém naléhání P. Buly, aby jej konečně už co nejdříve za arcibiskupem Beranem zavedl, vykrucovat, pojal farář Bula k němu nedůvěru a přerušil s ním kontakt. Okamžitě nato v dubnu r. 1951 byl zatčen Státní bezpečností (StB).

Se stejnou historkou o převážení pražského arcibiskupa za hranice přišel Malý i za babickým farářem P. Drbolou, který reagoval stejně jako P. Bula. Když dal najevo, že mu nevěří, okamžitě nato byl v červnu r. 1951 zatčen. Na základě pozdějšího svědectví samotného arcibiskupa (poté kardinála) Berana i příslušných písemných dokumentů je zřejmé že mons. Beran se tehdy nacházel v tvrdé internaci a totální izolaci od okolního světa hlídán příslušníky StB.

V noci z 2. na 3. července r. 1951 spáchal Malý atentát na 4 obecní komunistické funkcionáře v babické škole, kde měli poradu, přežil z nich pouze jeden. Malého doprovázeli 3 venkovští mladíci, kteří vůbec nevěděli, co zamýšlí. Dnes je zřejmé, že akci zorganizovala StB, který obětovala i režimu konformní lidi – babické obecní funkcionáře. Je např. nápadné, že okamžitě po vraždě do pěti minut vstoupili do babické školy na místo činu estébáci. Museli být někde poblíž a všechno sledovat, jinak bylo fyzicky nemožné ihned se tam octnout. Existují ještě další svědectví, že akce byla předem naplánovaná (srvn. dokumentární film Luděk Navara – Miroslav Kasáček: Mlynáři od Babic, kniha Pavel Janoušek: Případ Babice, Třebíč 2001 a další).

Ladislav Malý, pokud nebyl přímým agentem StB (žádné písemné doklady o jeho spolupráci s ní se nedochovaly, je pravděpodobné, že tato instituce se pečlivě postarala, aby ve vhodný čas zmizely), tak nepochybně jednal v její režii, o čemž svědčí řada indicií. Údajně při útěku z místa činu byl při přestřelce v poli zastřelen, jenže svědkové, kteří viděli jeho mrtvolu odváženou na pitvu, tvrdili, že šlo o jinou osobu. Krom toho Malý úzce spolupracoval s majorem StB Marečkem, jenž se také vydával za agenta západních rozvědek a r. 1968 se před soudem doznal, že důstojníkem komunistické bezpečnosti opravdu byl. Navíc skutečnost, že každý v kraji, kdo se s Malým znal a projevil mu poté nedůvěru, byl ihned nato zatčen, patrně proto, aby nevaroval další.

Vražda babických funkcionářů vyvolala v kraji vlnu teroru a zastrašování. Celkem 11 lidí bylo ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzeno k trestu smrti, jedna osoba zastřelena bez soudu, více než stovku lidí včetně tří kněží odsoudila komunistická justice na dlouhá léta do vězení. Poprava neminula ani P. Bulu a P. Drbolu. Oba byli vystaveni krutému mučení a poté se stali obětí justiční vraždy spáchané komunistickým režimem. Byli obviněni z přípravy vraždy babických funkcionářů a jejímu napomáhání, což je totálně absurdní, neboť v době, kdy se stala, byli oba dva ve vězení, nemohli tedy nic připravovat a chystat.

Oba kněžští mučedníci byli v 90. letech soudně rehabilitováni. Ptáme se ale, proč beatifikační proces byl zahájen v případě P. Buly až r. 2004 a P. Drboly až r. 2011? A proč trval tak dlouho? Proč teprve nyní 24.10.2025 papež Lev XIV. podepisuje dekret o jejich beatifikaci, která se má uskutečnit v příštím roce? Jak to, že slovenští a maďarští katolíci už mají z éry nacistické a komunistické totality několik mučedníků povýšených na oltář, ale českomoravští katolíci nikoho? A to ještě nemluvíme o polských katolících, kteří už jich mají z epochy obou totalit stovky.

Mnozí namítnou, že jsou nutné zázraky na jejich přímluvu. Ano, ale ne v případě mučedníků usmrcených z nenávisti ke katolické víře nebo těch, kteří obětovali svůj život pro druhé. U paterů Buly a Drboly jsou tyto předpoklady nepochybné, jak ukazuje i zpráva na webu cirkev.cz výše. A bylo by možné jmenovat i další kandidáty blahořečení z důvodů usmrcení z nenávisti ke Katolické církvi, např. faráře v Číhošti P. Josefa Toufara, obviněného neprávem z manipulace s křížem na oltáři.

Rovněž tak hitlerovský režim pronásledoval krvavě Církev. V našich zemích máme jedinečného kandidáta blahořečení P. Josefa Štemberku z Lidic, který odmítl využít možnost uniknout osudu svých farníků z důvodu věku a podstoupil spolu s nimi mučednickou smrt, aby je povznesl na duchu a udělil rozhřešení. Z důvodu nenávisti ke katolické víře byl nacisty popraven farář z moravských Nezamyslic na Hané P. František Kvapil. V koncentračním táboře Dachau zemřel na tyfus farář v Kolíně v Čechách P. Josef Kos, když se sám dobrovolně přihlásil k ošetřování nakažených vězňů a sám poté onemocněl. Šlo tedy o případ lásky k bližnímu až k obětování vlastního života.

A mohli bychom v tomto výčtu vzorů hrdinských ctností z řad katolického duchovenstva, řeholníků a řeholnic a aktivních laiků pokračovat. Tím spíše se otázka, proč dosud nemáme žádného blahoslaveného a svatého mučedníka z éry nacismu a komunismu, neodbytně vtírá do našeho vědomí.

Český národ byl několik generací propagandisticky masírován lžemi o Katolické církvi, která prý byla nepřítelem Čechů, upálila Husa, násilím rekatolizovala české země a spolupracovala s nenáviděnými Habsburky na likvidaci češství. Vyvracení těchto pomluv jsme se věnovali na více místech našich stránek. Katolicismus je už téměř dvě staletí vnímán značnou částí obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska jako cizí element, který sem nepatří, který je totalitní, protidemokratický a násilnický.

Co jiného může tyto absurdity a nesmysly vyvrátit než mravní vzory katolických mučedníků hitlerovské i bolševické epochy? Proč jsme v tomto v porovnání s okolními národy selhali a dosud žádného z nich nepovýšili k poctě oltáře? Jsou to snad obavy, abychom nebyli příliš „konfrontační“? Dnes v duchu II. vatikánského koncilu je naopak tendence nevynášet pozitiva své církevní minulosti, ba naopak ji špinit spolu s nepřáteli svaté víry. Musíme prý být „pokorní“ a kát se za hříchy svých katolických předků, údajné i skutečné, nikoli za hříchy své vlastní.

K větší aktivitě při snaze dosáhnout beatifikace a posléze kanonizace našich katolických martyrů je proto nezbytné opustit tuto mentalitu „hrbaté pokory“ a poníženosti před odpůrci svaté víry, kteří neustále vytahují nejnehoráznější lži na adresu Církve. Naopak s patřičnou katolickou hrdostí je třeba poukázat na ty, kteří – motivováni právě Kristem a Církví, Písmem svatým a posvátnou Tradicí – obětovali během dvou krvavých totalit 20. století svůj život pro Krista, pro bližního a pro národ.