Zažil jsem ve svém životě celkem šest konkláve. A mohu říci, že žádný z papežů, jenž byl na nich zvolen, nebyl na svém počátku tak nepopsaným listem jako právě Lev XIV., občanským jménem Robert Francis Prevost. Co lze čekat od tohoto Američana, který ale spojil svůj život s Latinskou Amerikou jako arcibiskup v peruánském Chiclayu? Otazníků je mnoho.

Na rozdíl od svého předchůdce Františka se objevil na balkóně v mozzettě, nikoli pouze v bílém oděvu. Následoval tak své předchůdce z doby před Bergogliem. Shromážděné davy nepozdravil Františkovým „dobrý večer“, ale „pokoj ať je s vámi“. I toto je ovšem odklon od tradičního křesťanského pozdravu „pochválen buď Ježíš Kristus“ nebo podobně. Když už zvolil formu přání pokoje, nic mu nebránilo říci „pokoj Kristův“ nebo „pokoj Boží“ ať je s vámi. On sice hned v dalších větách hovořil o tom, že Zmrtvýchvstalý Pán takto pozdravil své apoštoly, nicméně právem bychom od náměstka Kristova očekávali, že hned první věta pozdravu zmíní Boha nebo Ježíše Krista, což se nestalo.

To vůbec není pouhá formalita, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pokoj, jinak také mír, chápe totiž Katolická církev jinak než jiná náboženství a ideologie. Mír není dle její nauky pouhý klid zbraní, ale – jak píše sv. Tomáš Akvinský – „tranquilitas ordinis“, tzn. pokoj řádu, čili stav, kdy je Kristova pravda ve věrouce a mravouce uznávána a přijímána. Není to mír mohamedánů, který dle koránu nastoupí poté, až oni, ať už válkou nebo jinak, ovládnou svět, není to mír ateistů ve prospěch nějaké světské velmoci (pax americana, pax britanica, pax russica), ale stav, kdy Církev a Kristova nauka zakoušejí svobodu a všeobecný respekt. Proto termín „pokoj Kristův“ nebo „pokoj Páně“ je tady důležitý a hodně vypovídající

Nový papež si nezvolil jméno svého bezprostředního předchůdce, nýbrž papeže z konce 19. století Lva XIII. To je dvojznačné. Lev XIII. byl zajisté velikým papežem, jeho encykliky jsou skvostné, inspirativní a bránící pravou katolickou víru, např. Immortale Dei, Libertas nebo Humanum Genus (proti svobodným zednářům). Lev XIII. se rovněž zapsal do historie svojí sociální encyklikou „Rerum Novarum“, kde vehementně brání práva dělnictva proti bezohledným kapitalistům, ale zároveň odsuzuje marxistický třídní boj. Slabinou Lva XIII. bylo ale opuštění nekompromisní linie jeho předchůdce bl. Pia IX. ve vztahu k liberálním režimům v Německu, ve Francii i jinde, které v rámci tzv. kulturního boje potíraly Katolickou církev Uzavíral s nimi dohody, častokrát v neprospěch tamních katolíků. Tuto chybu napravil až jeho nástupce sv. Pius X.

Otázkou je, co vlastně chce Lev XIV. říci tím, že se přihlásil k odkazu Lva XIII. Chce následovat jeho obranu pravé katolické nauky? Nebo jeho sociální angažovanost ve prospěch ponížených a chudých? Nebo jeho diplomacii, která se ukázala být chybným krokem? Čas ukáže.

Postoje mons. Prevosta před zvolením

Lev XIV. se ve svém pozdravu na Svatopetrském náměstí přihlásil k odkazu papeže Františka a k synodální cestě. To není dobré znamení. Ostatně patřil k Bergogliovým velikým oblíbencům, proto ho on také r. 2023 jmenoval prefektem Dikasteria pro biskupy. V této funkci se podílel na protiprávním sesazení pravověrných biskupů: Dominiqua Reye z francouzského Fréjus-Toulonu a Josepha Stricklanda z Tyleru v Texasu (USA). Má také lví podíl na nominaci ultramodernistického kardinála Roberta McElroye, který mimo jiné kryl sexuální zneužívání a byl přítelem smutně proslulého McCarricka, do Washingtonu, klíčové americké diecéze. Jako prefekt Dikasteria pro biskupy přijal do tohoto úřadu tři ženy.

Média mu rovněž připomínají pochybení z doby, kdy působil v peruánském Chiclayu, kde nezahájil okamžité vyšetřování dvou kněží obviněných ze sexuálního zneužívání. Krom toho ještě dříve jako provinciál augustiniánů v USA dovolil knězi obviněnému ze zneužívání bydlet v klášteře řádu hned vedle budovy katolické školy.

V době covidové hysterie r. 2020 ve své arcidiecézi zakázal přijímání na jazyk a schvaloval nesmyslná anticovidová opatření. Z „hygienických důvodů“ souhlasil dokonce se zpovědí po telefonu, což je dle katolické nauky absolutně nepřípustné.

Na druhou stranu je ale pravdou, že před léty vystupoval proti homosexuální a genderistické agendě a také na obranu nenarozeného života, nicméně k těmto otázkám se přestal veřejně vyjadřovat po nástupu Bergoglia do úřadu. V jeho prospěch také svědčí, že nikdy veřejně nechválil nejspornější dokumenty Františkovy éry, konkrétně Amoris Laetitia, Fiducia Supplicans a Traditionis Custodes. Takticky mlčel na tato témata. Na druhé straně však dával jasně najevo své podceňování katolické věrouky. Několikrát hovořil o tom, že prý doktrína znemožňuje poznání Krista (???) a odporuje lásce. Jeho mluva vždy zdůrazňovala dialog a toleranci v duchu Františkovy linie.

Nápadné také je, že jeho zvolení se setkalo s nadšeným aplausem hlavního mluvčího homosexuálních heretiků jezuity Jamese Martina. Penzionovaný ultramodernistický vídeňský kardinál Christoph Schoenborn se zase nechal slyšet, že prý „volba Prevosta byla volbou podle mého srdce“. Podobně se vyjádřili i známí němečtí zastánci synodality a radikálně progresivní biskupové Reinhard Marx a Georg Baetzing, což také o něčem vypovídá.

Jaká je prognóza?

Odpověď může být pouze jediná: Uvidíme. Lev XIV., jak svědčí už jeho projev k zástupům hned po zvolení, nechce být pouhou Františkovou kopií. Rozhodně ale bude v jeho linii pokračovat.

Je velmi inteligentní, zná několik jazyků, počínal si obratně jako diplomat. Je možné, že právě tyto vlastnosti mu pomohou pochopit, i když je modernistou a bergogliovcem, že Církev nemůže jít dál tímto směrem. Může se klidně opakovat scénář ze 16. století, kdy papež Pavel III., synovec nemravného Alexandra VI., jenž sám nežil o mnoho lépe a prosazoval taktéž renezanční styl života, přece jen pochopil tváří v tvář nebezpečí protestanské reformace, že Církev dále tímto směrem kráčet nemůže. Proto popřál sluchu autenticky katolickým reformním proudům a svolal r. 1545 tridentský koncil, jenž tehdejší Církev úplně změnil „v hlavě i v údech“. Bude Lev XIV. v tomto následovníkem Pavla III.? To záleží mimo jiné i na tom, jak velké jsou fragmenty jeho víry a jestli budou dostačující k tomu, aby popřál sluchu Duchu Svatému.

Nebo může dojít i k opačné variantě, té špatné. Lev XIV. se sice vyvaruje veřejných excesů Bergoglia, nevydá řádný věroučně sporný dokument a neučiní nějaké zjevně heterodoxní prohlášení, ale mlčky se značnou dávkou lstivosti bude podporovat šíření Františkových herezí o tom, že všechna náboženství vedou k Bohu, že lze žehnat homosexuálním párům a podávat sv. přijímání lidem žijícím v neregulérních svazcích, že doktrína může být různá v různých zemích, že tradiční ritus je škodlivým reliktem minulosti apod. Umožní, aby se tyto bludy ještě více než předtím šířily na církevních učilištích a byly hlásány z kazatelen, aby pravověrní biskupové a kněží byli tichou cestou postihováni, aby byli nominováni do církevních úřadů pouze neomodernističtí heretikové. Rovněž tak nechá ve Vatikánu řádit dosavadní zednářské, homosexuální nebo dokonce satanistické mafie v neztenčené míře. To všechno pod fasádou zdánlivé pravověrnosti, aby katoličtí konzervativci a tradicionalisté byli oklamáni. Ano, i tento scénář hrozí.

Uvidíme, jakým směrem se Lev XIV. nakonec vydá. Nutno se intenzívně modlit, aby zvolil tu první variantu.