Při výuce cizích jazyků se učíme dialogy. Většinou jde o nějaké jednoduché texty, něco ve stylu, zda půjdeme sáňkovat či lyžovat nebo co uvaříme k obědu. To byly takové normální dialogy. Nekonfliktní a pohodové. Jak je to ale mezi některými katolíky?

„Voni nejsou ochotni vést dialog,“ slýchávám občas od zarytých liberálů a modernistů. Kdo „voni“? No přece „tradiční“ katolíci a konzervativci obecně. Stále stejné argumenty, či spíše pseudoargumenty, jakési „mantry“ jsou opakovány se značnou sveřepostí, jako by to ti lidé měli natrénované.

Při pokusu o dialog s těmito lidmi si kladu otázku: O co jim vlastně jde? O dialog rozhodně ne! Jen o více či méně propracovanou manipulaci. Primárně chtějí „těm druhým“ vnutit „jediný správný názor“ pod rouškou dialogu, tolerance, lásky a milosrdenství. Oni jsou mazaní. Kdyby řekli rovnou, že chtějí protlačit modernismus a zaříznout tradici, to by i méně bystří snadno prokoukli. Proto postupují vychytrale. Tvrdí, že by se diskutovat mělo. Tím je ale jejich ochota k dialogu vyčerpaná. Zpravidla nepustí nikoho ke slovu a pokus o dialog se mění v mistrovství republiky ve skoku do řeči.

Dozvíme se zpravidla o touze po jednotě křesťanů. Kdo z nás by si to nepřál? Jenže… modernisté si pod tím představují bezvýhradné přijetí modernismu, účast výhradně na „NOMáckých“ mších s tolerancí ke všem excesům, se všemi těmi kreativními nápady, jak mši „vylepšit“ – třeba proměňovat ve vodě na nafukovací matraci. Někteří se spokojí „jen“ s „hospodskou“ mší, zapojením psa coby „ministranta“ a nepohrdnou ani kazateli z jiných náboženství.

Má vůbec smysl takovým pokusem o dialog ztrácet čas? Ano i ne. Jsou lidé, s kterými se klidně, slušně a věcně diskutovat dá – s těmi není problém. Pokud jde o ujasnění si základních pravd víry, odmítnutí herezí a modloslužby, záchranu duší pro věčnost – pak to samozřejmě smysl má. My máme hlásat pravé Evangelium vhod či nevhod.

Problém nastává tam, kde jde o propracovanou manipulaci pod krycím názvem dialog. Tu bohužel dosti úspěšně provozují ti, kterým na zachování katolické víry pramálo záleží a dělají všechno pro to, aby katolické učení rozředili, „smíchali“ s jinými náboženstvími a podřídili duchu tohoto světa, ať už se jedná o modloslužbu nebo o propagaci potratů, nečistoty či ostatních hříchů.

Projděme si jejich taktiku bod po bodu:

„Je třeba vést dialog“. S tím se dá souhlasit. Věci máme nazývat pravými jmény. Dialog je rozhovor dvou lidí, nikoliv monolog či soubor dvou paralelních monologů. Jednou došlo až k tragikomické situaci, když už monolog jednoho liberálního kněze přesahoval míru mojí tolerance, tak jsem ho vyzvala, když chce vést ten dialog, ať mi tedy naslouchá. Což učinil jen na chviličku a hlavně – na moje dotazy mi fundovanou odpověď nedal. (Šlo o dotaz : „Proč po II.vatikánském koncilu rapidně ubylo a nadále ubývá věřících katolíků?“)

1) Agresivita

„Úzkost a agrese sedí na jedné větvi.“ Také bývají označovány jako rodné sestry. Nejinak je tomu u člověka, který si neví rady, jak argumentovat. Vědomostní výbavu nemá, společenská etiketa mu nic neříká… a tak útočí ad hominem. Naslouchat nechce (co kdyby se dozvěděl, že se mýlí), přesun na druhou stranu barikády je pro něj zúzkostňující (co kdyby o něm lidé říkali to, co o „tradičních“ říká on sám), a hlavně: stát se „tradičním“ přece jen znamená vykročení z komfortní zóny liberálně modernistického pohodlí. Tudíž „kopnout“ si (slovně) do pravověrných katolíků je něco jako „svatá povinnost.“

Seznam urážek na adresu konzervativních katolíků by byl dlouhý. Křesťan má být tvůrcem pokoje, tak se omezme jen na ty nejčastější: „staré konzervy, rigidní, netolerantní, zpátečníci, nesnášenliví, zatuchlí či smrdící naftalínem“, také jsem se „dozvěděla“, že „každý tridenťák je blázen, problémová osobnost, namyšlený elitář…“ myslím, že výčet stačí.

2) Neschopnost naslouchat

Zdatní manipulátoři se snaží prosadit sebe za každou cenu. Naslouchat jsou ochotní vlastně jen v případě, že pokorně uznáme jejich „patent na rozum“ a v uctivém předklonu přiznáme svá četná „pochybení“, v případě dialogu o duchovních věcech en bloc odmítneme cokoliv, co jen trochu zavání katolickou tradicí.

3) Neochota věcně diskutovat

„Když jim dojdou argumenty, můžou aspoň někomu vynadat.“ A dojdou jim poměrně brzy, protože kdyby měli opravdu rozsáhlé znalosti katolického náboženství a pravou víru, tak se snad ani modernisty stát nemůžou.

„Lakmusovým papírkem“ k testování ochoty vést skutečný dialog může být např. v klidu a taktně vznesený dotaz: „Proč po II. vatikánském koncilu rapidně ubylo věřících lidí? Když ho tak velebíte, kde se stala chyba, že katolíků nepřibývá?“

Může ovšem dojít i k úsměvným situacím, např. když někdo propaguje moderní mši a druhý vatikánský koncil. Já jsem obyčejná laička, ale tohle náhodou vím: v dokumentech II. vat.koncilu je exaktně uvedeno, že se liturgie nemění. ( Sacrosanctum Concilium čl. 4, 21) Zkuste to nahlas říct před modernistou a může reagovat jak býk na červený šátek (ověřeno v praxi).

A jaká by měla být naše taktika?

Především si musíme každý sám za sebe ujasnit, zda do takové debaty chceme investovat čas a energii, ale hlavně, jaký to přinese užitek. Půjde o věcné hledání pravdy nebo o manipulaci, „mlácení prázdné slámy“ či plytký rozhovor bez hlubší nosné myšlenky?

Osobně si nejprve položím otázku, zda a jak to napomůže Boží slávě a spáse duší.

Pak, budiž, plodný dialog třeba nemusí problém hned vyřešit, ale může učinit pokrok směrem ke snášenlivosti, aniž by člověk ustupoval ze svých zásad. Nikdo se nerodí s vrozenou znalostí katolické víry, a přece nechceme být rozhádaní s členy rodiny, s přáteli, s kmotry našich dětí, s kolegy v práci… Každý má svou cestu, svá bloudění i „výtahy do nebe“.

Moje zkušenost je v tomto směru i pozitivní. Když např. slyším někoho říkat, jak jsou ti konzervativci namyšlení, nesnášenliví a elitářští, tak se věcně zeptám: „Které tyto vlastnosti vidíš u mě?“ Nebo: „Když na tridentskou mši nechodíš, jak můžeš tak přesně vědět, že se tam vyskytují různí psychopati a náfukové?“ Slušný a poctivý člověk se alespoň zamyslí. Někdo se tam i zajde podívat.

A hlavně: pracujme na sobě. Je třeba „pečovat o kořeny“, vzdělávat se úměrně svému stavu v katolické víře, číst a modlit se, abychom mohli vydávat svědectví Tomu, který je jediná cesta, pravda a život, našemu Pánu Ježíši Kristu.