Katolicismus a láska k bližnímu

Skutečnost, že teprve křesťanství v plném rozsahu realizovalo lásku k bližnímu ve společnosti, nelze popřít. Pohané vůbec nechápali, proč věnovat láskyplnou péči trvale nemocnému nebo postiženému člověku, proč se zastávat nespravedlivě pronásledovaného, nebo proč prokazovat dobro i tomu, kdo mi ublížil. Muslimové se omezují v projevech lásky k člověku pouze na své souvěrce, buddhisté znají pouze soucit s trpícím.

Církev naproti tomu od prvopočátku budovala nemocnice a charitativní zařízení, kde byla poskytována pomoc potřebným bez rozdílu postavení, národnosti, barvy pleti a náboženského vyznání. Je zde prostě člověk potřebující pomoci – a všechno ostatní musí jít stranou. Charitativní instituce se ve středověké christianitas množily jak houby po dešti. V církevním kalendáři figuruje mnoho jmen světců-apoštolů lásky k bližnímu, kteří byli ochotni položit, a mnozí také položili, své životy pro druhé, aby jim pomohli: sv. František z Assisi, Jan z Boha, Alois, Karel Boromejský, Vincenc z Pauly, Klement Maria Hofbauer, Jan Bosco, Damian Deveuster, Maxmilián Kolbe, Matka Tereza… výčet těchto katolických dobrodinců druhých by vydal na celou tlustou knihu. Můžeme k tomu ještě připojit desítky českých jezuitů, kteří v 80. letech 17. stol. za morové epidemie obětovali své životy při ošetřování infikovaných, když se sami nakazili.

Božský Spasitel nabádal, abychom milovali i nepřátele. Nejen abychom se nemstili, ale prokazovali dobro i jim, když potřebují pomoc: nepřátelům osobním i „ideologickým“, tj. i těm, kdo odmítají pravou víru Kristovu nebo proti ní dokonce zuřivě bojují. Jeden italský socialista v 19. stol. byl šokován, když katolický kněz sv. Don Giovanni Bosco jemu, zapřisáhlému ateistovi a nepříteli Církve, materiálně pomohl poté,co se on octl v bídě, přestože světec sám, jak známo, měl vždycky „hluboko do kapsy“. A náš moravský „tatíček“ Antonín Cyril Stojan, farář, kanovník, poslanec a pozdější olomoucký arcibiskup (1921–3), vymohl státní podporu pro mlynáře, jemuž vyhořel mlýn, i když se jednalo o člověka, který jej pomlouval v novinách. Za první světové války pak i s rizikem, že na něm ulpí podezření z velezrady, neúnavně bombardoval všechny možné instituce, aby dosáhl milosti pro jednoho lékaře obviněného z velezrady a odsouzeného k smrti, zuřivého ateisty, jenž Stojana neustále dehonestoval a sprostě urážel – a to přesto, že dosavadní přátelé a názoroví souputníci odsouzeného dali v zájmu své vlastní bezpečnosti od něho ruce pryč. A mohli bychom v těchto příkladech katolické „lásky i k nepřátelům“ pokračovat.

Blíženská láska v projevech sekulárního humanismu

V zájmu objektivní pravdy nelze upřít, že i vyznavači nenáboženského tzv. sekulárního humanismu, který má svůj původ v liberalismu a osvícenství, uznávají nezbytnost pomoci druhým, když potřebují. I v jejich řadách bychom nalezli příklady sebeobětování ve službě bližnímu. Stačí jen vzpomenout jméno Nicholase Wintona, britského zachránce mnoha židovských dětí za II. světové války. Uznával sice existenci Boha a humanitární přínos křesťanství, nicméně v osobním životě byl člověkem nenáboženským, ryze sekulárním, typickým liberálem. Jeho chování a nasazení pro děti ohrožené deportací do nacistických vyhlazovacích táborů však zasluhuje úctu a obdiv. Podobných příkladů bychom našli více.

Co z toho tedy plyne? Že sekulární humanismus pocházející z liberalismu má tytéž blahodárné účinky na člověka a společnost jako křesťanství? Že není třeba být věřícím katolickým křesťanem, abych byl vůči druhým opravdu dobrý? Nikoliv. Už jen fakt, že sekulární humanismus není v tomto konání dobra originální a pouze je převzal od křesťanství, mluví proti tomu. Kristus, křesťanství a Církev byli prvními, sekulární humanismus až druhý.

Ale je zde ještě jiný, mnohem závažnější aspekt, který nejlépe demonstruje následující příklad: Existuje celosvětová humanitární organizace „Lékaři bez hranic“. Dělá mnoho dobra v tzv. rozvojovém světě, zejména v Africe, kde poskytuje obětavou pomoc domorodému obyvatelstvu. Jenže ouha! Tato instituce považuje za projev „služby“ potřebnému i umělý potrat! Na jedné straně tedy léčba a záchrana životů, na druhé straně vraždění nevinných.

A jsme u „jádra pudla“, jak psal před dvěma stovkami let J. W. Goethe. I když sekulární humanismus je na počátku schopen kopírovat lásku k bližnímu v tom rozsahu, jak ji přineslo křesťanství, tak v důsledku zhoubné nepravdivé nauky to vše podlehne postupem času hrůzné deformaci. Organizace „Lékaři bez hranic“ je toho jasným důkazem. Jak může být jejich péče autentickým projevem lásky k bližnímu, když má v programu zabíjení nevinných bezbranných dětí? Absurdita, kterou je těžké pochopit.

Jenže tato absurdita logicky vyplývá z celé liberální ideologie vzdálené křesťanství a často proti němu přímo bojující. Zaštiťuje se tzv. tolerancí vůči jinak smýšlejícím a obviňuje ve smyslu osvícenské propagandy Katolickou církev z netolerance. Ano, s tím souhlasíme. Katolická nauka lpí na objektivní pravdě, která je pouze v Ježíši Kristu, a odmítá vše, co jí odporuje, jako blud pocházející od ďábla a jeho lidských pomahačů. Zároveň ale ve smyslu nauky sv. Augustina vede k důslednému oddělení bludu a hříchu od bloudícího a hřešícího člověka. To první zasluhuje opravdovou nenávist a odsouzení, to druhé, tj. člověk v bludu a hříchu, maximální lásku a pomoc.

U liberalismu je tomu přesně naopak. Blud a hřích neexistují, všechny názory, byť by si sebevíce odporovaly, nutno tolerovat a potažmo „milovat“, ale člověka, jenž trvá na realitě objektivní pravdy, třeba nenávidět. Proto slyšíme v současných demokratických společnostech neustále se opakující slogan „žádná tolerance pro netolerantní“, tj. pro vyznavače víry v objektivní pravdu, která může být pouze jedna. Proto odpůrce genderové ideologie a potratů zavírají dnešní demokratické vlády do vězení a vyhazují ze zaměstnání.

Tolerance pro ideje, ale nikoli pro lidi, kteří překážejí, aniž se jakkoliv provinili. Nejde pouze o ty, kdo „lpějí“ na objektivní pravdě, ale také o ty, kdo nějak narušují blahobytný život současné liberální společnosti: nenarozené děti a staré nebo trvale postižené občany odkázané na péči druhých. Těch se lze beztrestně zbavit brutální vraždou, eufemisticky nazvanou „potrat“ a „eutanazie“. Tzv. sekulární humanismus se tudíž ukazuje ve své plné nahotě.

Pouze Ježíš Kristus a katolická nauka zahrnují pod lásku k bližnímu všechny lidi bez rozdílu. Vyznavači ideologií odporujících pravé víře, i když se mnozí z nich snažili a snaží tento postulát rovněž realizovat, vždy zákonitě upadnou do deformace, kdy část populace bude z kategorie potřebných vyloučena. Dnes je to především více než miliarda nenarozených dětí – a stále narůstající počet obětí eutanazie.

Proto jestliže platí, že „mimo Církev není spásy“, tak stejně platí i to, že „mimo Církev není opravdový humanismus“, tj. v duchu lásky k bližnímu autentická péče o potřebného člověka, poskytovaná bez výjimky všem.