Italský úředník a diplomat Daniele Varé vydal v 50. letech minulého století svědectví o svém nezapomenutelném setkání s papežem a světcem Piem X. Tento Boží muž byl zcela proniknut láskou k lidem, jeho obětavá dobročinnost byla téměř identická se skutky známého „miláčka moravského lidu“ olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana na počátku 20. stol. Oba muže, kteří se osobně setkali, když „tatíček Stojan“ přijel do Říma r. 1912 s korunou pro Pannu Marii Svatohostýnskou, aby ji papež posvětil, spojovaly také prostý způsob života ve shodě s Evangeliem a obdivuhodná schopnost nečinit žádné rozdíly mezi lidmi, jednat laskavě, zdvořile a procítěně s každým bez ohledu na věk, původ nebo společenské postavení. D. Varé vypráví:

„Bylo to někdy na konci 90. let (19. stol., pozn. red.). Pracoval jsem jako mladý začátečník na jednom úřadě v Římě a měl služební cestu do Benátek. Jeden můj přítel mne prosil, abych se při té příležitosti zastavil na arcibiskupství, potřeboval vyřídit jednu banální záležitost, už si nevzpomínám, jakou. Tamním arcibiskupem, jenž měl titul patriarcha, byl tenkrát kardinál Giuseppe Sarto, pár let nato zvolený papežem, jenž přijal jméno Pius X. Protože bylo málo času, nezbylo, než se vypravit na arcibiskupství hned po obědě v době odpolední siesty včetně rizika, že v tuto dobu v kanceláři nikoho nezastihnu. Zazvonil jsem u zamčené brány. Za pár vteřin zarachotil v zámku klíč – a přede mnou se objevil sám kardinál Sarto. V ruce držel pohrabáč od kamen. Hned mne vlídně pozval dál do svého pokoje se slovy: ‚Jsem rád, že nebudu muset své kafe, které si dávám vždycky o siestě, pít sám.‘ Právě totiž vlastnoručně zatopil ve sporáku, aby si mohl kávu ohřát, a přitom pohrabáčem prohrabával uhlí, když jsem zazvonil. Bylo mi poněkud trapně, protože on, více než šedesátiletý, nadto vysoce postavený, mne, mladého muže něco přes dvacet, který společensky nebyl téměř ničím, obsluhoval jako číšník v kavárně: naléval z konvice kávu, krájel zákusky na talíři a servíroval.

Naprosto nenuceně a přátelsky se mnou konverzoval: ‚Vy nejste z Benátek, že?‘ Když jsem odpověděl, že z Říma, řekl: ‚Já jsem si to hned myslel, protože lidi z Benátek aspoň od vidění většinou znám.‘ Podivil jsem se, jak je to možné, Benátky jsou přece velké. Přiznal se, že lidi ve městě jako jejich pastýř navštěvuje v bytech, aby poznal, jak žijí a co potřebují, a podle možností jim pomohl. Protože je zde arcibiskupem již řadu let, má obyvatele města ‚zmapované‘. Strávili jsme hodinku v příjemném rozhovoru, který kardinál zaměřil na náboženská témata. Mou záležitost, s níž jsem na arcibiskupství přišel, okamžitě a bez problémů osobně vyřídil. Byl jsem šokován takovým jednáním. V mých představách figuroval každý biskup jako ‚církevní kníže‘, nikdy by mi nenapadlo, že benátský patriarcha a dokonce kardinál vystupuje jako obyčejný ‚člověk z lidu‘. Když jsem to vykládal svým benátským hostitelům, zahrnuli mne spoustou příběhů o zbožném a asketickém kardinálu Sartovi, který neudrží peníze ani cennosti, protože všechno rozdá chudým a sám žije tak skromně, že i leckterý kvalifikovaný dělník je v porovnání s ním ‚boháčem‘.

Z velkého množství skutků lásky kardinála Sarta, jak se v Benátkách tradovaly a dodnes tradují, bych uvedl pouze jeden, podle mne nejvýstižnější a pro jeho osobu nejcharakterističtější. Předmětem jeho obzvláštní péče byli nemocní. Chodíval za nimi, povzbuzoval je laskavým slovem a v případě potřeby posloužil i svátostmi. Jednou navštívil velmi chudého, těžce nemocného starce v jeho domku a zdržel se tam do pozdních večerních hodin. Po návratu domů a povinných modlitbách se chystal na lůžko. Náhle se však ozvalo jeho svědomí. Vzpomněl si, že ten stařík, u něhož byl, spí na tvrdé, dřevěné pryčně, zatímco on, kardinál, na měkké matraci. Vzal ji tedy, dal si ji na hlavu a vyrazil s ní do tmavé benátské noci k tomuto nemocnému muži. Narazil ale na strážníka. Ten mu neviděl ve tmě do obličeje a v domnění, že jde o zloděje, který něco ukradl, ho chytil za rameno a zvolal: ‚Tak už tě mám, ty lumpe zlodějská!‘ Nedorozumění se samozřejmě rychle vysvětlilo a strážník kardinála vyzval, aby se vrátil domů s tím, že on sám matraci ubohému starci zanese. Když byl Sarto r. 1903 zvolen papežem, zaradoval jsem se: pravý muž na pravém místě. Papež, otec všech, který opravdově následuje Ježíše Krista. Papežská tiara (trojkoruna, jíž byli papežové v minulosti korunováni, pozn. red.) jeho svatý život ještě umocnila.“

Tolik svědectví Daniela Varého. Dodejme jen, že Pius X., tento svatý a mírný muž dobrého srdce, dokázal být nekompromisně tvrdý, když se jednalo o obranu katolické víry. Vystoupil jako papež r. 1907 se vší ostrostí proti tzv. modernistům, novověkým heretikům, kteří rozmělňovali a relativizovali pravdy církevní nauky, encyklikou „Pascendi“ a dekretem „Lamentabili“. Tito rozvratníci působí uvnitř Církve i dnes, a to s ještě větší intenzitou než tenkrát, podporováni liberály, socialisty, genderisty a dalšími levičáky, a Piovi X. to dosud neodpustili.

Skutečnost, že odsouzení jejich bludů provedl papež s tak vysokým mravním profilem, jen umocňuje pravdivost tohoto postoje. Protože nemohou zpochybnit svatost jeho života, zkoušejí to alespoň s jeho vzděláním. V některých médiích jsou často publikovány teze, že Pius X. byl sice svatý a dobročinný, ale prý nevzdělaný v teologii. Když odmítl modernismus, tak údajně „odsoudil něco, čemu vůbec nerozuměl“. Ve skutečnosti tento papež udivoval detailními znalostmi katolické dogmatiky. Objevily se pomluvy, že údajně neznal žádný cizí jazyk, ačkoliv uměl plynně francouzsky, a dokonce prý neměl ani doktorát teologie, i když získal doktorát přímo z Říma, což znamenalo více než doktorát z fakult mimo Věčné město. Pius X. bezesporu patří k jedněm z nejimpozantnějších zjevů na stolci sv. Petra.

Svatý Pie X., oroduj za nás!