Papež František ve své destrukci Církve, jak lze pozorovat, pokračuje stále více a hlouběji. Jeho rady zpovědníkům při nedávné návštěvě Korsiky (srvn. www.vaticannews.va) jsou úplnou revolucí ve svátosti pokání. Papež mimo jiné řekl: „A pak jedna věc, která je mi tak drahá: prosím, vždycky odpouštějte. A odpouštějte všechno. Odpouštějte všechno a vždycky. Kněžím říkám, aby se ve svátosti smíření příliš nevyptávali. Naslouchejte a odpouštějte… Vždycky odpouštějte, vždycky odpouštějte! Odpouštějte všechno. Všem, všem, všem. A já se vám přiznám: mám už 55 let kněžství, ano, předevčírem to bylo 55 let, a nikdy jsem neodmítl rozhřešení. A zpovídám rád, hodně rád. Vždycky jsem hledal způsoby, jak odpustit.“

Odpouštět ve zpovědnici, udělovat rozhřešení – to mělo přece v Církvi vždycky svá pravidla už od prvotních dob křesťanství. František zde, jak se zdá, sugeruje, že zpovědník má udělit rozhřešení i tehdy, když penitent není ochoten zřeknout se života ve hříchu: v cizoložném nebo smilném svazku, ve zločinecké nebo protikatolické organizaci (např. v zednářské lóži), nemíní vrátit ukradenou věc atd. Předsevzetí opustit život ve hříchu a nepokračovat v něm vždycky už od prvních staletí křesťanství bylo nezbytnou podmínkou rozhřešení, jinak se jedná o zpověď neplatnou a hřích svatokrádeže. Jestliže se František chlubí, že během své 55leté kněžské služby nikdy neodmítl rozhřešení, chtěl tím říci, že ani těm, kteří se nechtěli života ve hříchu vzdát? Na to odpověď nedal, jenže lze to i takto pochopit, jeho slova jsou - jak tomu bývá u něj často - dvojznačná. Výroky „vždycky odpouštějte, všem, všem, všem, všechno…“ ale přímo vedou k tomu, aby kněží ve zpovědnici nevyžadovali od penitentů jako nutnou podmínku k udělení rozhřešení předsevzetí skoncovat s životem ve hříchu a nepokračovat v něm.

S tím souvisí i nedávný článek v orgánu Italské biskupské konference L´Avenire (srvn. www.pch24.pl 16.12.2024), který vychvaluje arciheretika Martina Luthera za to, že jeho názory ohledně morálky jsou ve shodě s papežem Františkem. Luther prý je „myšlenkovým předchůdcem Františkovy adhortace Amoris Laetitia“. Luther i Bergoglio údajně zaujímají shodný postoj, že „Bůh může přímo souhlasit se hříchem, pokud ten povede k většímu dobru“. To je ovšem kardinální blud mnohokrát církevním magisteriem odsouzený, naposledy encyklikou Jana Pavla II. „Veritatis Splendor“ r. 1993. Dodejme ještě, že Luther hlásal zásadu „statně hřeš, pevněji věř“ (lat. fortiter pecca, fortius crede). Tentýž Luther, který schválil kurfiřtu Filipovi Hesenskému život v bigamii.

Vypadá to, že František v praxi aplikuje tuto Lutherovu heterodoxii. Nemusíte se strachovat, že zpovědník vás ve svátosti smíření bude nutit zřeknout se života proti 6. přikázání, nahradit škodu způsobenou krádeží atd. Buďte klidní, stačí jen toto při zpovědi vyznat s tím, že mohu klidně a vesele žít ve hříchu dál. Františkova slova jsou tedy výzvou k nahánění svěřeného stáda před pekelnou bránu. Pokud zpovědníci vezmou jeho výzvu vážně, pak budou mít pravdu nepřátelé Církve sv., kteří tvrdí, že zpověď poskytuje věřícím možnost páchat zlo s čistým svědomím a beze strachu.

Zjevená pravda stojí ale výš než papežovy výroky, když tyto jí odporují. Prosíme tedy naléhavě naše zpovědníky, aby se řídili tradiční naukou Církve a nikoli jí odporujícími radami, byť by pocházely od samotného nejvyššího pontifika, neboť instalují směrovku na dálnici do pekla.