Komunistický zločin utýrání číhošťského faráře P. Josefa Toufara již byl několikrát zpracován a publikován. Předcházela mu událost, která se stala před 75 lety: při kázání P. Toufara přede mší sv. na 3. neděli adventní (tzv. neděli Gaudete podle počátečních slov mešního Introitu) ve farním kostele v Číhošti na Českomoravské vysočině 11. 12. r. 1949 se pohnul kříž na oltáři několika směry, což přítomní věřící, kteří to viděli, označili za zázrak. Farář Toufar, obrácený z kazatelny k věřícím, nic neviděl, jak také napsal v jednom z dopisů v lednu r. 1950. Celkem 19 svědků se však ohlásilo, že záhadný úkaz na hlavním oltáři vidělo. Zpráva o zázraku se bleskově rozšířila a Číhošť se bleskově stala téměř poutním místem.

Je zřejmé – a bylo již tenkrát – že nemohlo jít o manipulaci, především ne takovou, z níž P. Toufara tehdejší Státní bezpečnost (StB) obvinila: že prý upevnil na kříž nějaké gumičky, péra a drát vedoucí na kazatelnu a při homilii za něj tahal. Takový podvod by totiž samotní přítomní věřící lehce odhalili, z kůru, kde kromě varhaníka stály i některé další osoby, bylo na kazatelnu dobře vidět a nějaké podivné pohyby rukou P. Toufara by těžko unikly jejich pozornosti, nota bene P. Toufar, kdyby opravdu byl tím podvodníkem, by toto vzal určitě v úvahu a nedělal to tak hloupě. Krom toho takovou aparaturu vedoucí z kazatelny ke kříži na hlavním oltáři by nepochybně alespoň po mši někteří přítomní zpozorovali.

StB se pokusila v číhošťském kostele o rekonstrukci za účelem natáčení propagandistického filmu, proto nainstalovala takové zařízení z kazatelny ke kříži, nicméně ono nefungovalo, krom toho to bylo ve filmu, jenž z toho vznikl pod názvem „Běda tomu, skrze něhož…“, tak viditelné, že nakonec ho musely příslušné orgány stáhnout, neboť účastníci mše sv. z 11. 12., kteří ho shlédli, poukazovali na všechny tyto nesrovnalosti. Nejtragičtější ale bylo, že k natáčení tohoto škváru v noci z 23. na 24. 2. r. 1950 přivezli do Číhoště z vězení ve Valdicích těžce zmučeného a domláceného P. Toufara, aby ho dostrkali na kazatelnu k prezentaci, jak „to dělal“. Nepovedlo se, on nebyl pro svůj zdravotní stav vůbec schopen ani s pomocí druhých na kazatelnu vystoupit, prokurátor Čížek, jenž toto režíroval, se musel obléct do alby a sehrát ve filmu roli faráře Toufara sám. Diváci z Číhoště a všichni, kdo P. Toufara znali, však okamžitě poznali, že to není on.

Den nato 25. 2. P. Toufar na následky krutého mučení a bití ve valdické věznici zemřel. Nejhorším tyranem v tomto ohledu byl vyšetřovatel Ladislav Mácha. Neteři P. Toufara, která mu vedla domácnost, oznámili jeho úmrtí až několik let poté. P. Josef Toufar je opravdovým mučedníkem pro Krista, utýraným z nenávisti ke katolické víře. Byl to kněz vzorného života, obětavý a zbožný pastýř.

Otázka, co se vlastně na 3. adventní neděli v Číhošti stalo, je a patrně už navždy zůstane zahalena tajemstvím. Spekulovalo se mimo jiné i o psychotronikovi, jenž prý na popud StB, jež chtěla vyprovokovat nějakou akci, aby měla důvod k represi, uvedl kříž do pohybu pomocí schopnosti telekineze (hýbání předměty na dálku), ale to vše jsou pouhé dohady. Církev se k tomu oficiálně nikdy nevyjádřila, jisté je pouze, že přirozeně se událost dá těžko vysvětlit.

P. Josefa Toufara je tedy možno označit za svatého mučedníka, kněze umučeného z nenávisti ke Katolické církvi. Takových jsou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku stovky. Kněží i aktivních laiků. Za nacistické i komunistické éry. Letošního roku vyšla v Karmelitánském nakladatelství velmi hodnotná obsáhlá kniha, jejímž autorem je dr. Jan Stříbrný s týmem spolupracovníků, pod názvem „Mučedníci a oběti pro Krista. Martyrologium Katolické církve v českých zemích ve 20. století“. Autorům za jejich několikaletou mravenčí práci patří upřímné Pán Bůh zaplať. Mám sice výhrady k některým dílčím formulacím a postojům autorů, ty ale nejsou podstatné.

V knize před námi defilují podle abecedy životní osudy obětavých duchovních a angažovaných věřících, již byli z nenávisti k pravé víře Kristově popraveni nebo zemřeli v koncentračních táborech hitlerovského a bolševického režimu. P. Josef Toufar je jedním z nich. A to jsou pouze ti, kteří položili svůj život. Těch, kdo prošli věznicemi a nápravnými tábory obou bezbožeckých totalit, je ještě víc. Málo je např. známo, že za nacistické okupace ze všech profesí byl procentuálně nejvíce postižen zatýkáním právě kněžský stav.

Mne ale trápí v této souvislosti následující otázka. Jak to, že nikdo z těchto krásných ušlechtilých katolických křesťanů, zabitých pro svoji věrnost Pánu, nebyl dosud ani blahořečen, natož pak svatořečen? Poláci již mají takových stovky, Slováci několik, rovněž tak Maďaři. Tyto národy prošly stejným peklem nacismu a komunismu jako my. Proč na rozdíl od nich čeští a moravští katolíci se dosud nedočkali z této éry žádné beatifikace či kanonizace? Jistě, někteří z čtenářů odpoví, že dosud tady není žádný zázrak na přímluvu některého z těchto mučedníků. Pak je to ale proto, poněvadž o takovou pomoc konkrétní oběti totality v modlitbě neprosíme. Jenže v některých případech, když jde o mučednickou krev, není ani podle regulí platných pro beatifikaci a kanonizaci zázraku zapotřebí.

Osobně vidím kořen toho mnohem hlouběji. Českomoravský katolicismus je podle mne poznamenán syndromem, který nazývám „husovsko-pobělohorským“. Nepřátelské propagandě se podařilo v průběhu posledních téměř dvou set let vytvořit u českých katolíků pocit viny vůči ostatním. Viny za upálení Husa a za pobělohorskou násilnou rekatolizaci. Tento komplex jakéhosi studu za minulost Církve v naší vlasti pronikl hluboko do podvědomí českého katolíka a neodstranily ho ani práce historiků typu Josefa Pekaře a dalších, kteří vyvrátili lži a mediální manipulace na tato témata.

Proto – a vidím to spíše jako postoj plynoucí více z podvědomí než vědomí – máme my katolíci jakýsi ostych vyzvedávat naše hrdiny a mučedníky z doby nedávných dvou tyranií. Co kdyby naši odpůrci poukázali znovu na Husa a Bílou horu a opáčili: Vy mlčte, nemáte právo vyzvedávat své oběti z éry nacismu a komunismu, vždyť vaši souvěrci v minulosti upálili Husa a po Bílé hoře se dopouštěli téhož teroru jako vyznavači hákového kříže a rudé hvězdy? Vím, žádný z českých katolíků by to asi takovou formou neartikuloval, ale co mezi českými a moravskými katolíky reálně pozoruji, je jakýsi menší zájem seznámit se s těmi souvěrci z řad duchovních a laiků, kteří položili před 60 – 100 lety svůj život pro Krista a hodnoty, jež On hlásal, než je tomu u katolíků výše jmenovaných národů. To je podle mne důvodem, proč dosud nemáme z této doby nikoho povýšeného na oltář.

Tento skrytý pocit metafyzické viny je podle mne též příznivým podhoubím pro rozšíření neomodernismu a jeho zhoubných idejí uvnitř Katolické církve u nás. Když čtu články našich vnitrocírkevních modernistů, tak všude z nich vane duch omluv vůči okolnímu křesťanství nepřátelskému světu, zdůraznění katolické hrdosti tam nikde nenalézám včetně hrdosti nad tím, jak krásné a vznešené vzory křesťanského a kněžského života až k prolití krve z nedávné minulosti tady máme a můžeme předložit ostatním jako důkaz, jak formuje člověka zjevená pravda.

Tady potom se otevírá pro českomoravské tradiční katolíky další důležité pole působnosti: pěstovat oprávněný pocit hrdosti nad tím, že Katolická církev v naší zemi obstála se ctí jak za protektorátu, tak i v éře 50. let komunistické tyranie. Nejenže se jako katolíci nemáme za co stydět, nýbrž naopak máme být na co hrdí. Na to, k jak úžasné mravní výši je schopna člověka povznést katolická víra! Právě o tom vypovídají osudy P. Toufara a dalších mučedníků pro Krista z doby nacismu a komunismu.