V roce 2018 zemřela v polském klášteře dominikánek v Krakově ve věku 110 let nejstarší řeholnice světa a – pokud známo – řádová sestra, která se dožila vůbec v dějinách nejvíce roků, Cecylia Maria Roszaková. Během II. světové války za hitlerovské okupace své země organizovala úkryty pro Židy, kteří měli být odvezeni do táborů smrti. Za tuto statečnost v praktikování účinné lásky k bližnímu bylo její jméno umístěno v jeruzalémském památníku Yad Vashem, který je věnován těm, kdo pomáhali pronásledovaným Židům.

Maria Roszaková se narodila r. 1908 v Kielcích u Poznaně. Po absolvování střední obchodní školy v Poznani vstoupila ve věku 21 let do kláštera dominikánek v Krakově a přijala řádové jméno Cecylia. R. 1938 odešla na příkaz představených do tehdy polského Wilna (dnes litevský Vilnius), aby tam pomohla založit další klášter svého řádu. Tam ji zastihlo r. 1939 obsazení Polska Německem a Sovětským svazem. Wilno připadlo r. 1939 pod sovětskou správu, po útoku III. říše na Sovětský svaz r. 1941 pod německou.

Dominikánky ve Wilně od července r. 1941 ukrývaly Židy, kteří uprchli z wilenského ghetta, kde čekali na odvoz do koncentračních táborů. Sestra Cecylia spolu s představenou Matkou Betrandou byly nejaktivnější. Na počátku se jednalo o 17 osob židovského původu, mezi nimiž se nacházel i pozdější spisovatel Abba Kovner. Někteří z uprchlíků organizovali též protinacistický odboj, především Arie Wilner a Israel Nagel. Později se v klášteře ukryli ještě další utečenci z ghetta včetně malých dětí. Sestry riskovaly vlastní život, neboť za poskytování úkrytu Židům mohl být hitlerovskými soudci vynesen i rozsudek smrti.

Sestry dominikánky plánovaly stavbu zděné klášterní budovy. Prozatím žily v dřevěném stavení s malou kaplí. Navzdory nedostatku prostor nalezly místo i pro úkryt židovských uprchlíků, děti např. byly uschovány v přilehlém seníku nebo ve skladu obilí. V případě domovní prohlídky gestapem měli být ubytovaní chráněnci označeni za sezónní civilní pracovníky na poli kláštera, sestry se jim postaraly o příslušné falešné doklady.

Špiclové však nezaháleli a záchranná akce wilenských dominikánek pro Židy byla prozrazena. R. 1943 všechny sestry dominikánky v čele s Matkou Betrandou byly zatčeny a skončily v koncentračních táborech, odkud se většina z nich nevrátila. Klášter dominikánek ve Wilně byl zrušen. Sestra Cecylia tomu unikla tím, že krátce před razií ve wilenském klášteře ji řádové představené povolaly zpět do mateřského kláštera v Krakově. Po válce r. 1946 se tam stala Matkou představenou (převorkou).

Měla obzvláštní talent na cizí jazyky. Mluvila vedle své rodné polštiny anglicky, německy, francouzsky a latinsky. Krom toho hrála výborně na varhany a skvěle zpívala. Její statečné a obětavé nasazení pro Židy uprchlé z ghetta by upadlo v zapomnění, kdyby výše zmíněný spisovatel Kovner ji r. 1984 nevyhledal, aby jí osobně poděkoval za záchranu života. Navrhl ji také na vyznamenání, které Stát Izrael uděluje Árijcům, již se podíleli na záchraně Židů pod titulem „Spravedlivý mezi národy světa“. Izraelské úřady souhlasily, sestra Cecylia obdržela toto ocenění. Kovner jí věnoval při té příležitosti malý krucifix.

Až do své smrti si uchovala úžasnou svěžest ducha a také pohybovou aktivitu. Když se jí jednou novináři ptali na recept pro dlouhověkost, uvedla jako nejlepší prostředek častou modlitbu a učení se cizím jazykům. Tato odvážná řeholnice zemřela v listopadu r. 2018.

Její životní příběh odhaluje další z mnoha lží a pomluv na adresu Katolické církve. Nepřátelé – a jsou jimi žel i neomodernističtí teologové a hierarchové – tvrdí, že prý nacistické vyhlazování Židů v okupovaném Polsku souznělo s polským katolickým antisemitismem /(antijudaismem) a polští katolíci dokonce prý aktivně spolupracovali s německým gestapem při vyhledávání a perzekuci Židů. Tyto pomluvy šíří především v USA žijící protikatolický spisovatel polského původu Jan Tomasz Gross. Solidní historikové včetně těch nekatolických je už ale dávno vyvrátili na základě prokázaných dokumentů z archivů gestapa a dalších nacistických institucí. Z nich jednoznačně např. vyplývá, že naprostá většina polských klášterů, především ženských, poskytovala obětavě úkryt nebo jinou formu pomoci židovskému obyvatelstvu, zvláště dětem. Mnoho kněží, řeholních osob i katolických laiků skončilo kvůli tomu na popravišti nebo v koncentračních táborech. Případ rodiny Ulmových, o němž jsme na našem webu psali dříve (Polská rodina Ulmových…) není tady žádnou výjimkou, jak ukazuje mimo jiné též životní příběh sestry Cecylie Marie Roszakové a jejich řeholních spolusester dominikánek.