Papež František oznámil 17. prosince 2022, že schválil dekret vatikánského Dikasteria pro svatořečení o povýšení na oltář rodiny Józefa a Wiktorie Ulmových z vesnice Markowa v jihovýchodním Polsku. Poprvé v historii bude beatifikována celá rodina, to znamená oba rodiče a jejich děti, v době vyvraždění čekala paní Wiktoria sedmé.

Józef Ulma se narodil r. 1900, manželka Wiktoria byla o 12 let mladší. Byli to rolníci a praktikující katolíci věrně oddaní Církvi. Pan Ulma se kromě obdělávání pole věnoval též sadařství a včelařství. Jeho velkou vášní bylo rovněž fotografování. Zároveň se pilně angažoval ve společenském životě obce Markowa, kde žili. Stal se místním knihovníkem, byl činný ve farnosti i v katolických organizacích. Zvlášť aktivně rozšiřoval v obci časopis Rycerz Niepokalanej (Rytíř Neposkvrněné), který redigoval minorita sv. Maxmilián Kolbe, později známý mučedník křesťanské lásky z Osvětimi. Z rodinného archivu Ulmových se dochovaly stovky snímků, dokumentujících nejen život této rodiny, ale i celé vesnice.

Německé okupační úřady zakázaly Polákům pod trestem smrti ukrývat Židy, kteří měli být deportováni do koncentračních táborů k vyvraždění. Rodina Ulmových na to nedbala a řídila se Kristovým přikázáním lásky. Od r. 1942 poskytla na svém hospodářství útočiště osmi Židům. Ráno 24. března však vstoupili do domu němečtí četníci. Uskutečnili domovní prohlídku, nalezli ukryté Židy, postříleli je a spolu s nimi celou rodinu Ulmových včetně těhotné paní domu a šesti dětí ve věku 1–8 roků. Jeden ze zločinných katů, když střílel do dětí, zvolal: „Podívejte se, jak hynou polské svině pomáhající Židům!“

Udavačem byl jeden ze sousedů Ulmových, nábožensky lhostejný Wlodzimierz Leś ukrajinského původu. Židovská rodina Goldmannových, když měla být deportována, se původně obrátila na něj, aby je ukryl, protože se s ním dobře znala. Leś jim vyhověl, vymínil si ale, že mu za to musí odevzdat značnou část svého velkého majetku. Goldmannovi to udělali. Když poté vyšlo nařízení, že každý, kdo Židy ukrývá, bude bez milosti zastřelen, Leś je odmítl nadále mít u sebe v domě. Ti potom spolu s dalšími Židy nalezli útočiště u Ulmových. Svého majetku, který Leśovi nuceně odevzdali, se však domáhali zpět. Ten jim ho odmítl vrátit, když ale r. 1944 bylo už zřejmé, že Němci válku nevyhrají, zalekl se, protože po ní by ho nejenom vrátit musel, ale byl by souzen za vydírání a zneužívání nouze druhých. Proto sáhl k nejodpornějšímu činu – k udavačství, neboť věděl, že Goldmannovi se ukrývají u Ulmových. Chtěl si zločinně ponechat ukradený majetek a zbavit se jeho právoplatných držitelů i nepohodlných svědků. Odplata jej ale neminula. Polská odbojová organizace Armia Krajowa (Zemská armáda) vypátrala, kdo rodinu Ulmovu udal, a Leśe zastřelila.

Rodina Ulmových nebyla jedinou, jež v Markowé ukrývala Židy. Dalších sedmnáct nalezlo azyl u jiných rodin, které měly to štěstí, že Němci u nich neprovedli domovní prohlídku, proto všichni přežili. Jedním ze zachráněných byl i Abraham Segal, po válce žijící v izraelské Haifě, který zpopularizoval příběh rodiny Ulmových a postaral se, aby jejich jména byla zařazena do památníku „Spravedliví mezi národy světa“ na pahorku Yad Vashem v Jeruzalémě.

V celém tehdejším polském Podkarpatsku se podílelo na pomoci pronásledovaným Židům nejméně 1600 osob. 400 z nich bylo vyznamenáno zařazením jejich jmen do výše uvedeného památníku. Je tam umístěno cca 20 tisíc jmen, Poláci představují 6 tisíc, což je největší národnostní skupina. Řeholníci, zejména sestry, ale i kněží, tvoří mezi nimi početně významnou část.

V posledních letech probíhá na Západě ostrá protipolská kampaň, snažící se ukázat údajnou polskou „spoluvinu“ na nacistické genocidě Židů. Jejím původcem je americký spisovatel polského původu Jan Tomasz Gross, jenž ve svých knihách obviňuje celý polský národ a zejména Katolickou církev z antisemitismu a spoluúčasti na vyvražďování Židů. O záměrné manipulaci mainstreamových médií svědčí i časté označování koncentračních táborů v Osvětimi, Majdanku, Treblince a dalších, kde se tato zvěrstva páchala, za „polské vyhlazovací tábory“. To je v totálním rozporu s historickou pravdou, neboť tyto lágry byly německé pod správou SS na území okupovaného Polska. Sugeruje se tak, že nikoli novopohanští Němci, ale katoličtí Poláci a potažmo Církev byli hlavními organizátory holocaustu, ačkoliv tábory smrti byly nejprve zřízeny pro Poláky, teprve od r. 1942 tam hitlerovci vozili Židy k likvidaci v plynových komorách. Všechno je zaměřeno k tomu, aby se ukázalo prstem na hlavního viníka: na Katolickou církev, která prý vychovávala polský národ k antisemitismu.

Reálná fakta ovšem usvědčují původce této kampaně ze lži a podvodu. V archivech německé okupační správy jsou dochovány stížnosti, že „kněží ve všech varšavských kostelech vyzývají věřící, aby se zbavili svých předsudků proti Židům a poskytovali jim pomoc“. Když r. 1942 začaly postupné deportace polských Židů do táborů smrti, zapojily se všechny ženské kláštery v zemi do pomoci jim. Angažovali se i kněží v duchovní správě a biskupské kurie. To všechno navzdory tomu, že v okupovaném Polsku platil za úkryt Žida bez pardonu trest smrti.

Kolik Poláků, zejména katolíků, bylo popraveno za pomoc Židům, nebyl schopen dosud žádný historik spočítat. Nepochybně se ale jedná řádově o desetitisíce lidí. Těch, kteří pomáhali, a přesto unikli smrti, protože okupanti nepojali podezření, byly statisíce. I sv. Maxmilián Kolbe se dostal do koncentračního tábora mj. i za pomoc Židům, ještě v době, kdy za jejich ukrývání nebyl vyhlášen trest smrti.

Z okupovaného Polska uniklo smrti díky úkrytům u Poláků, a to především v církevních zařízeních nebo u dobrých katolických rodin, mezi něž patřila rodina Ulmova, více než 100 tisíc Židů. Na úkryt jednoho Žida bylo přitom zapotřebí minimálně 3 Poláků, z čehož plyne, že cca 5 procent polských obyvatel tehdejšího Němci okupovaného teritoria (tzv. Generální gouvernement) aktivně Židům pomáhalo a ukrývalo je, i když jim hrozil bezprostředně trest smrti. To je nejvyšší číslo z tehdejší hákovým křížem poznamenané Evropy.

V Polsku za vlády hitlerovského režimu byli popraveni 4 biskupové a více než 2 tisíce kněží. Další 3 tisíce duchovních osob byly zavražděny nebo přišly o život v koncentrácích, jimiž prošlo více než 6 tisíc polských biskupů, kněží, řeholníků a řeholnic, dalších cca 5 tisíc se octlo ve věznicích. Polská církev má z této éry na svém kontě více než 5 tisíc obětí na životech z řad duchovních osob a dalších cca 8–10 tisíc, co prošly vězeními a koncentračními tábory. Mezi nimi byl i nemalý počet takových, kteří přinesli své oběti za pomoc Židům. Počet katolických laiků, popravených, umučených, vězněných nebo perzekvovaných hitlerovským režimem, není dosud plně vyčíslen.

Beatifikace rodiny Ulmových má tedy nezbytný apologetický kontext. V současnosti jsme na Západě svědky mediální masáže, která má zakamuflovat skutečnost, že nejhorší bestiality proti lidskosti jsou důsledkem odpadu od pravé víry Kristovy, od Božského Spasitele a posléze i od samotného jediného pravého Boha. Proto u německého nacionálního socialismu, jehož hrůzostrašné masové zločiny se nedají popřít, se v mainstreamových médiích nápadně mlčí o jeho jednoznačně protikřesťanské orientaci, panteismu, návratu k pohanství a perzekuci Katolické církve. Vylhaně se vina za jeho zvěrstva svaluje na katolíky, nenápadně, ale vytrvale, dokud se to nestane součástí obecného vnímání dějin podobně jako další vykonstruovaná, podvodná a vylhaná obvinění na adresu Církve.

V příběhu Ulmových máme na jedné straně bezbožecké nacistické vrahy schopné nezastavit se ani před malými dětmi a těhotnou ženou, na druhé straně praktikující katolickou rodinu, která obětavě a s rizikem vlastní smrti chránila životy druhých. Tento tvrdý morální kontrast antikatolicismu a autenticky žitého katolického křesťanství je očividný a bude nutno jej v souvislosti s beatifikací rodiny Ulmových důrazně připomenout – a to i tehdy, když satanovi nájemci ve vedení současné Církve budou tvrdit pravý opak a říkat, že se katolíci mají poníženě kát před nepřátelským světem za všechny údajné „zločiny“ spáchané ve jménu katolického křesťanství. I za ty, které se nikdy nestaly, jako např. spoluúčast a aktivní spoluvina na hitlerovském holocaustu. Pravý opak je pravdou.

Zdroj: MALÝ, Radomír. Hrdinství lásky k bližnímu. Immaculata, 5/2011