Chodil jsem do základní školy ještě v 50. letech. Horliví komunističtí agitátoři nám nalévali do hlav marxisticko-leninský ateismus jako prý „nejvyšší formu humanismu“. Tento „humanismus“ spočíval podle nich mimo jiné i v tom, že prý osvobodil člověka od strachu z toho, co bude po smrti, neboť Bůh neexistuje, tudíž není ani nebe, ani peklo.

Toto vymývání mozků mne ovšem nejenom od strachu neosvobodilo, ale naopak mi ho ještě notnou měrou nahnalo. Než jsem slyšel tato „moudra“, strach ze smrti jsem neměl, ale po slovech učitelů „vědeckého ateismu“ jsem se najednou začal doopravdy bát. Mne totiž neděsil strach z pekla, katolická víra, v níž jsem byl vychováván, přece říkala, že po smrti přijde Pán Ježíš, nejdobrotivější bytost, z čeho tedy bych měl mít hrůzu? Ale teze o tom, že po smrti nebude nic, ve mně naopak strach vyvolala. Toho jsem se jako malý chlapec děsil. Jednou zemřu – a nebude vůbec nic, žádné vědomí o sobě, žádná svobodná vůle. Všechno to dobré, co člověk vykonal, všechna láska, kterou prokazoval rodině, blízkým a přátelům, všechen ušlechtilý zájem o pravdu, dobro a krásu… to vše skončí a pomine, až jednou přestanou natrvalo fungovat srdce a mozek. Nezbude z toho zhola nic, jen ta mrtvola, co se rozloží v hrobě, v horším případě shoří v krematoriu.

To má být „ateistický humanismus“? Tento nihilismus, který ničí všechno pozitivní a krásné, co je v člověku, co on koná a čím se projevuje? To vše má jednoduše vyletět komínem krematoria? Vnitřní rozporuplnost všech ateistických systémů se tady projevuje více než markantně. Boha popírají a na jeho místo kladou člověka, jenž je prý středem světa, kolem jeho údajné důstojnosti se vše točí. Jenže jaká důstojnost, když konči v popelu a ze všech jeho dobrých snah nezbude absolutně nic, ani to vlastní vědomí o sobě?

T. G. Masaryk, aniž bychom byli jeho ctiteli (srvn. náš článek „Církev a T. G. Masaryk“), pronesl přece jen jednu závažnou pravdivou větu: „Já chci být já i po smrti.“ V každém člověku je zakódována, ať už si to uvědomuje nebo ne, touha po nesmrtelnosti, chce žít i poté, až lékaři vysloví ono konečné „exitus“. I když se to snaží jakkoliv popírat, přece jen v jeho podvědomí je přítomen jakýsi signál, že smrtí nic nekončí. Mnozí přesvědčení ateisté s přibývajícím věkem se mi svěřili, že si přece jen nejsou tak úplně jistí neexistencí dalšího života po smrti. Člověk prostě navzdory Boha odmítajícím -ismům chce žít věčně, toto vědomí lidské nesmrtelnosti, byť různě deformované, je součástí jeho bytosti.

Katolické učení o posmrtném životě

Katolický katechismus na základě Božího zjevení v Písmu sv. a v posvátné Tradici učí, že nesmrtelná lidská duše se hned po smrti setká s Božským Spasitelem. To je tzv. soukromý soud, kdy vyslechne svůj ortel. Jestliže se nachází ve stavu posvěcující milosti, uslyší od Pána ono nádherné a laskavé: „Pojď, požehnaný(á) do mého království…“ Když posvěcující milost chybí, Kristus naopak řekne: „Odejdi ode mne do věčného ohně…“

Kdy je člověk ve stavu posvěcující milosti? Tehdy, když pevně věří, že Bůh se zjevil lidstvu v Ježíši Kristu, přijímá Jeho učení a zákon, které svěřil Katolické církvi, již založil, pravidelně přistupuje ke svátostem a varuje se těžkého hříchu. Kdo v tomto vytrvá až do posledního okamžiku mezi životem a smrtí, přijde do nebe. Kdo od Katolické církve odpadl, může se až do posledního vydechnutí obrátit a činit pokání. Když to udělá, bude rovněž spasen. Taktéž kdo se nachází mimo Katolickou církev, ale nechá se pokřtít a přijme Bohočlověka Ježíše Krista s Jeho skvostnou naukou. Kdo bez vlastní viny o Kristu neslyšel nebo získal o Něm informace ve zkarikované podobě, Pán mu může udělit ve své lásce spásu mimořádným způsobem, pokud tento člověk žil dobře podle přirozeného mravního zákona, jak jej poznal.

Do pekla naopak přijde každý, kdo – ač poznal pravdivost katolické nauky – se tvrdošíjně vzpírá ji přijmout a v tomto postoji setrvá až do posledního okamžiku mezi životem a smrtí, rovněž tak každý katolík, který žije v těžkém hříchu, odmítá tento stav opustit a nezřekne se jej ani v okamžiku smrti. Právě toto je život bez posvěcující milosti. Takový člověk si vyvolil peklo sám, Spasitel na soukromém soudu pouze potvrdí jeho rozhodnutí, které učinil ve své svobodné vůli.

Nebeská blaženost je ryze duchovní, nikoli materiální. Svatí v nebi zakoušejí věčnou radost z trvalého osobního viditelného společenství s trojjediným Bohem, Pannou Marií, anděly a dalšími spasenými. Do tohoto stavu se promítá i všechno to ušlechtilé, čím na zemi žili a čím se zabývali: modlitby, dobré skutky pomoci potřebným, láska k rodině, přátelům a Církvi, obětavá služba pro dobrou myšlenku, zájem o duchovní povznesení a povzbuzení pomocí správné kultury a umění apod. Věčná spása v nebi nemá nic společného s materiálními tělesnými rozkošemi, jako jsou dobré jídlo a pití, fyzický odpočinek, spánek atd., neboť toto tam nebude existovat. Přibudou ale ještě mnohé další radosti v Bohu, jež neznáme a neumíme pojmenovat, jak píše sv. Pavel: „Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani člověku nikdy na mysl nepřišlo, co Bůh připravil těm, kteří Ho milují…“ (1 Kor 2, 9–10).

Ať každý porovná tuto perspektivu cíle člověka s perspektivou materialismu a ateismu: tady duchovní naplnění a radost z konečného dovršení lidské existence, tam zánik, nicota, to, co ateista Martin Heidegger označil termínem „vržení do smrti“.

Není to ale zadarmo. Bůh je nejvýš spravedlivý, jak říká hned druhá pravda katechismu. Za odpuštěné těžké hříchy musí následovat trest. To platí i o lehkém hříchu, jenž sice nebere člověku posvěcující milost, ale je urážkou Pána. A bez lehkého hříchu není nikdo z nás. Kdo si tresty za hříchy během života neodpykal pokáním, trpělivým snášením těžkostí, utrpení a nemocí, jež přináší život, a odpustky, musí tak učinit v očistci. Tam sice duše trpí, ale mají jasno, že nebi neujdou, už ho mají jisté – a to je rozhodující.

Mezi věřícími žijícími na zemi (církev bojující), dušemi v očistci (církev trpící) a blaženými v nebi (církev vítězná) však existuje úzká vazba. Francouzský katolický novinář a poslanec Louis Veuillot v 19. stol. napsal, že nejkrásnější na katolicismu je právě to, jak v něm lidské společenské vazby smrtí nezanikají. Spasené v nebi můžeme prosit o přímluvu a pomoc, zvláště pak když jsou to naši blízcí nebo přátelé, duším v očistci pak lze pomáhat modlitbami, odpustky a mší sv. Tato fascinující vzájemná solidarita všech tří podob Církve (communio sanctorum) je něčím, co jiným náboženstvím výrazně chybí a co jen potvrzuje nadčasovost a věčnost lásky k Bohu a k bližnímu. Sv. Pavel píše, že „láska nikdy nekončí“ (1 Kor 13,8). Lásku druhému člověku lze prokazovat i přes hranice věčnosti tím, že se modlíme a obětujeme mše sv. za duše v očistci, blažení v nebi zase nám prokazují lásku svojí tajemnou přímluvou a pomocí. Tak ušlechtilou představou věčnosti a komunikace živých se zesnulými se nemůže prezentovat žádné jiné náboženství.

V den konečného příchodu Krista na tuto zem se lidské duše opět spojí se svými těly, spasení v nebi s těly oslavenými, zavržení s ohavnými těly podobnými démonům. Očistec definitivně skončí a budou existovat pouze nebe a peklo. Tehdy dojde k tzv. veřejnému soudu, kdy všechny hříchy a dobré skutky budou veřejně vyhlášeny. Spása těch, kdo vytrvali, tak bude v plnosti dokončena.

Posmrtný život v představě jiných náboženství

Již ve starověké antice v báji o hrdinovi Heraklovi se vyskytuje scéna, jak k němu přicházejí dvě dámy, jedna se nazývá Rozkoš, a druhá Ctnost. Chtějí, aby si jednu z nich zvolil za průvodkyni. Herakles si vybral Ctnost. I v pohanských kultech existovalo povědomí přežívající ještě z prazjevení našim prarodičům v ráji, že věčný život po smrti prostý utrpení lze získat pouze praktikováním ctnosti.

Jenže představy o tom, co je to ctnost, se u jednotlivých kultů radikálně lišily právě tak, jako líčení posmrtného života. Řeckořímské pohanství vidělo nejvyšší ctnost v uplatnění fyzické síly ve službě vlasti včetně agresivních válek za získání nových území. Padlí héróové, hrdinové, byli za svoji chrabrost odměněni povznesením mezi bohy na Olymp, kde se účastnili jejich života, který byl ovšem hrubě smyslný: jídlo, pití, sex – tím se vyznačoval. Ostatní zemřelí odcházeli do podsvětí (tzv. Hadu), než tam ale vstoupili, museli se napít z podsvětní řeky Léthé na zapomnění všeho, co prožili v pozemském životě. Duchovní komunikace mezi živými na zemi a mrtvými v podsvětí prostřednictvím modlitby, jako je tomu v Katolické církvi, neexistovala. V podsvětí žily duše zemřelých jako stíny bez vzájemného vztahu mezi sebou, neexistovaly zde ani utrpení, ani blaženost. Pouze velcí zločinci byli potrestáni věčnými mukami, Tantalos, jenž předložil za života bohům k obědu svého uvařeného syna, byl trápen věčným hladem a žízní, Sysifos, který chtěl vyzrát na bohy, musel v podsvětí na věky valit obrovský balvan na vrchol kopce, těsně předtím se mu ale skutálel dolů, a on musel začít znovu. Život po smrti byl pro antického člověka něčím, co vyvolávalo jakousi magickou hrůzu.

Také islám líčí posmrtný život vulgárně materialisticky. V Alláhově nebi se budou mít nejlépe bojovníci, kteří padnou ve válce za rozšíření Mohamedova náboženství: obdrží hojnost nejlepšího jídla, pití a hurisek.

Dnes populární orientální kulty hinduismu a buddhismu kladou důraz na reinkarnaci, stěhování duší, čímž se popírá jedinečnost konkrétní lidské osoby. V buddhismu nakonec po mnoha reinkarnacích nastoupí nirvána, jakési rozplynutí se v metafyzickém fluidu, čili zánik, nicota, což se blíží ateistickému pojetí.

Animistická náboženství Afriky a Latinské Ameriky mají podobnou představu o posmrtném životě jako měli staří Řekové a Římané, i když primitivnější. Totéž platilo i o našich keltských, germánských nebo slovanských pohanských předcích. Záhrobní život byl pro ně čímsi strašidelným, duchové zemřelých vyvolávali panickou hrůzu. Právě z tohoto otráveného pramene pochází halloween, jemuž nekřesťanská společnost holduje v předvečer svátku Všech svatých. Psali jsme o tom na Apologii v článku „Jerzy Wolak: Pět důvodů, proč katolík nemůže slavit halloween“.

P. Konrád Kubeš TJ v knize „Ve šlépějich Neposkvrněné“ (Praha 1947) napsal: „Učení sv. víry o obcování svatých je tak krásné, že by byl div, kdyby je nenapodobil satan, jenž se opičí po Tvůrci a napodobuje ve své říši vše, co krásného vidí v království Kristově…“ (str. 702). Dále P. Kubeš uvádí, že ďáblovou karikaturou toho, co nazýváme communio sanctorum, tj. propojení církve bojující, trpící a vítězné skrze modlitbu a oběť mše sv., je spiritismus, dnes nebezpečně rozšířený. Na spiritistických seancích se totiž nezjevuje duch zemřelého, který je vzýván, ale démon, jenž ho imituje. Účast katolíka na spiritistických obřadech je tedy nejen těžce hříšná, ale i nebezpečná, protože otevírá zlým duchům přístup do lidského života.

Pravoslavní a protestanté sice věří ve spásu skrze Krista, v nebe a peklo, nicméně jejich nauka je ošizena o očistec. Pravoslavní víru v očistec nahrazují teorií, že některé duše lze modlitbou a liturgií vysvobodit z pekla, protestanté odmítají očistec jako takový vůbec, nehledě k tomu, že mnoho protestantských denominací převzalo od moderní filozofie takové výklady posmrtného života, které se blíží ateistickému pojetí.

Modernistické deformace zjevené pravdy o věčném životě

Když tedy srovnáme katolickou nauku o posmrtném životě s představami nekřesťanských náboženství nebo ateistických filozofií, tak žasneme nad její úžasnou logickou harmonií a ušlechtilou krásou a musíme se ptát: Mohl vůbec něco takového zkonstruovat člověk? Odpověď je nasnadě: Nemohl, toho by nebyl schopen. Církevní učení o životě po smrti zjevil člověku sám Bůh, zejména Bůh v lidské podobě: Ježíš Kristus.

Proto satan dělá všechno možné, aby člověku tuto víru zpochybnil. Žel činí tak prostřednictvím heretické modernistické teologie, která po II. vatikánském koncilu pronikla hluboko do nitra Církve a je hlásána i některými vysokými hodnostáři.

Nejprve byla ještě v 50. letech Teilhardem de Chardinem napadena věroučná pravda o nesmrtelnosti lidské duše, což převzali v 60. letech holandští tzv. progresivní teologové Schillebeeckx, Schoonenberg aj. Prý jde o „helénistickou představu“ převzatou ze starého Řecka, Bibli je ale údajně cizí. Jenže v Písmu sv. se nacházejí ve Starém zákoně 4 doklady o nesmrtelností lidské duše, v Novém zákoně je jich dokonce 15 (budeme tomu věnovat v dalších dnech samostatný článek). Podle modernistů prý duše není nesmrtelná, pouze tělo při vzkříšení v poslední den vstane k věčnému životu. Tak učí i adventisté a jehovisté. P. Dr. Jiří Korda v časopise Monitor 27. 10. 2024 na str. 10 uvádí jako odstrašující příklad výrok dnešního nedávno zemřelého českého jezuity a profesora teologické fakulty P. Ludvíka Armbrustera: „Na řeči o nesmrtelnosti duše můžeš klidně zapomenout, to je zbožná touha starých Řeků. Člověk umře a je po něm. Nebudeš, víš? …“

Je přímo hanebné, jak se zde katolický teolog snižuje na úroveň primitivní ateistické propagandy 50. let (srvn. výše). Přitom důkazy o existenci nesmrtelné duše nečerpáme jenom z Písma sv., ale též z vědeckých poznatků: hmota lidského těla se během života několikrát obmění, člověk ale ví, že je stále toutéž bytostí, musí tedy existovat jeho „já“ jako duchovní nehmotný princip, jsou zde i svědectví mnoha osob, jež prošly klinickou smrtí, viděly své tělo na operačním stole a interpretovaly přesně slova lékařů, jsou zde i zjevení svatých a duší v očistci apod. Přesto je signifikantní, že zatímco v tradičním misále před r. 1969 se nachází během roku celkem 33 zmínek o nesmrtelné lidské duši, v textech NOM ani jednou. I v pohřebních obřadech NOM se hovoří pouze obecně o naději ve věčný život, ale o nesmrtelné duši nikoliv.

Obrovským nešvarem v novocírkvi je též při pohřebních obřadech „kanonizace nebožtíka“. Pohřební řeči včetně kněží se nesou v tom duchu, jakoby se samozřejmě už nacházel v nebi, vůbec se nebere zřetel na to, že žil např. v neregulérních sexuálních vztazích apod. Málokde dnes zazní modlitba, aby Bůh mu byl milostiv, odpustil mu hříchy a přijal jej k sobě do nebe.

To souvisí s další herezí novocírkve – popřením pekla i očistce. Spaseni budou prostě všichni, a basta. Takový postoj je ale hrubou a sprostou urážkou těch osob, které se staly obětmi nenapravené křivdy. Víme, že v tomto životě dokonalá spravedlnost nebude, ale na věčnosti ano (Kozinův „Boží soud“, k němuž se odvolával od pozemského soudu). Jistěže i masoví vrazi a těžcí zločinci mohou být spaseni, když se obrátí a budou činit pokání, a katolický křesťan i jim musí přát věčnou spásu, ale své zločiny si tvrdě odpykají v očistci, protože Bůh je nejen milosrdný, ale také nejvýš spravedlivý. To ale modernističtí heretikové dneška zcela anulují.
Jenže katolickou nauku nelze změnit, ani tu o životě po smrti. Je to zjevená pravda. Fakt, že se při osobním soudu setkáme se samotným Spasitelem tváří v tvář, je pro nás důvodem k radosti. Té radosti, kterou projevili všichni mučedníci pro Krista v dějinách, té radosti, s níž sv. Alois v 16. stol., když umíral na mor, jímž se nakazil při ošetřování nemocných, volal „Půjdeme do nebe!“, té radosti, s níž sv. Terezie z Lisieux na smrtelné posteli sdělovala přítomným „Po smrti budu na zem sesílat růže“. A mohli bychom připojit mnoho dalších výroků světců umírajících s radostným vědomím, že se setkají s Pánem. Tato radost spolu se snahou a prosbou k Bohu o uchování si milosti posvěcující až do smrti kéž nás provází o svátku Všech svatých. A následující den pamatujme modlitbou, odpustky a mší sv. na duše v očistci.