Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) byl prvním prezidentem samostatné Československé republiky od r. 1918. Před II. světovou válkou byl ctěn jako mravní autorita, zdůrazňovala se zejména jeho čestnost a zásadovost. Všude se stavěly Masarykovy pomníky. Komunisté během své diktatury jeho kult odmítli a potírali ho, šéfideolog KSČ Václav Kopecký zahájil tzv. „boj proti masarykismu“. Jeho sochy musely zmizet z veřejných prostranství. Po rozpadu komunistického panství r. 1989 prezident Havel opět navázal na masarykovskou tradici.

Katolíci nesmějí ale nikdy zapomenout, že Masaryk byl apostatou od Katolické církve a v době před I. světovou válkou jejím úhlavním nepřítelem. Ani s jeho morálkou to nebylo v pořádku, ješitnost, intelektuální nadřazenost, autoritářství, intrikánství a mstivost patřily k charakteristickým stránkám jeho osobnosti. Nimbus jeho mravní autority byl uměle vytvořen v předválečné republice.

Nápadně rychlá kariéra

Jeho narození obklopuje dodnes nevysvětlené tajemství. Přišel na svět 7. března r. 1850 v Hodoníně, kde jeho matka, dívčím jménem Terezie Kropáčková, pracovala na tamním císařském velkostatku jako kuchařka. Provdala se za kočího na tomto statku Jozefa Masárika, Slováka z Kopčan u Holíče, prostého muže a analfabeta. Brali se 15. srpna r. 1849. Tomáš se tedy narodil předčasně, musel být proto počat ještě před svatbou. Nápadné přitom je, že Masárik nastoupil na statek teprve těsně před datem svatby, Tomáš proto těžko mohl být jeho synem.

Nabízí se důvodné podezření, že otcem byl někdo jiný. Spekuluje se o německo-židovském správci statku Redlichovi, známém sukničkáři. Aby se aféra ututlala, bylo třeba mladou Kropáčkovou rychle za někoho provdat. Negramotný Masárik, který si nejspíš nedokázal spočítat, že jeho žena musela mít před sňatkem poměr s jiným mužem, byl ideální partií. Skutečný Tomášův otec tak zůstal utajen a ze zákulisí synovi pomáhal svými konexemi finančně i společensky. Toto je jistě pouhá spekulace, nicméně bez ní lze těžko vysvětlit neuvěřitelně rychlou Masarykovu akademickou i politickou kariéru.

Rodina kočího Masárika se často stěhovala podle potřeb velkostatku. Tomáš dokončil základní školu v Čejkovicích a na doporučení tamního děkana Krotzmanna nastupuje ke studiu na nižší německé reálce v Hustopečích a poté na vyšším německém gymnáziu v Brně. V Čejkovicích, kde krátce působil jako učitelský praktikant, měl na něho negativní vliv místní kaplan František Sátora, vnitřně odpadlý kněz, od něhož čerpal první protikatolické invektivy, jak se svěřuje později v knize rozhovorů s Karlem Čapkem a s Emilem Ludwigem.

Jako student byl Masaryk nadaný, ale neukázněný. Měl konflikty s profesory a časté kázeňské přestupky, poté, co napadl ředitele gymnázia pohrabáčem od kamen, musel odejít. Dával ale kondice synovi brněnského policejního prezidenta Le Monniera a byl jeho chráněncem. Zde se projevuje další záhada Masarykova života. Stát se preceptorem, tj. doučovatelem v tak prestižní rodině nebylo snadné, musel ho někdo vlivný a mocný doporučit. Otázka zní, kdo…

Le Monnier se k Masarykovi choval téměř jako k vlastnímu synovi. Urovnával všechny jeho prohřešky na gymnáziu, a když se tam stalo jeho setrvání neudržitelné, zařídil mu přesun na Akademické gymnázium ve Vídni. Co jej vedlo k tomu, aby mladého Masaryka tak protežoval? Jaký by měl k tomu důvod právě on, policejní velitel proslulý svou přísností, s jakou vymáhal kázeň a pořádek? Proč ostentativně zavíral oči nad nekázní svého preceptora?

Po maturitě nastupuje na filozofickou fakultu ve Vídni. Jeho protektor Le Monnier byl již mrtev, chudí rodiče si nemohli dovolit platit mu vysokoškolské studium. Náhle se však objevil jako „deus ex machina“ vídeňský bankéř židovského původu Rudolf Schlesinger, jenž Masarykovi financoval nejen studia ve Vídni, ale i postgraduální nákladné studium na univerzitě v německém Lipsku. Tam poznal svoji budoucí ženu Charlottu Garriguovou, dceru bohatého amerického továrníka.

Mladý Masaryk velmi brzy pod vlivem Sátory ztratil víru v Boha a stal se agnostikem, i když se v Brně během svého studia pohyboval ve spolku katolických tovaryšů pod vedením ševce Kmenta a katechety Matěje Procházky. I jeho mecenáš Le Monnier byl nábožensky lhostejný, do kostela nechodil. Během studií ve Vídni se Masaryk definitivně rozešel s křesťanstvím.

Pod vlivem své ženy Charlotty začal však v Lipsku opět věřit v Boha a v nesmrtelnost lidské duše. Charlotta Garriguová byla unitářkou. Tato americká denominace usilovala o sjednocení všech světových náboženství na principu čistého deismu s odmítnutím Božství Ježíše Krista.

R. 1879 se Masaryk ve věku pouhých 29 let habilitoval ve Vídni spisem „Sebevražda hromadným jevem lidské společnosti“. Dospívá k závěru, že v katolickém středověku, kdy lidé věřili v Krista, sebevraždy téměř neexistovaly a jejich nárůst v novověku je přímo úměrný ztrátě katolické víry. To bylo snad jediné Masarykovo pozitivní vyjádření na adresu katolicismu. Nicméně i tady je záhadou, že Masarykova práce prošla a on se stal v tak mladém věku docentem, ačkoliv mnozí starší, jejichž knihy byly hodnotnější, se docentury nedočkali. Kdo za Masarykem stál? Odpověď nejspíš nikdy nenajdeme.

Krátce po habilitaci Masaryk v kostele evangelické reformované církve v Heršpicích přestupuje do této denominace. Zde vidíme jasně jeho myšlenkovou nekonzistenci. Smýšlel unitářsky jako jeho žena, tzn. odmítal Kristovo Božství a Nejsvětější Trojici, ale sám se připojil k protestantům kalvínské konfese, kteří toto vyznávali. V rozhovoru s Ludwigem přiznal, že vstoupil ke kalvíncům, ale Kalvín mu je „osobně cizí“. Ani tam ale nebyl praktikujícím věřícím.

R. 1882 se stal profesorem filozofie na české Karlově univerzitě v Praze, kam se stěhuje z Vídně s celou rodinou. Ve vědeckých kruzích upozorňuje na sebe svým vehementním odporem proti pravosti Královédvorského a Zelenohorského rukopisu. Brzy se angažuje i v politice, nejprve jako člen mladočeské strany, z níž ale vystupuje a zakládá tzv. realistickou stranu. R. 1900 se mohutně angažuje v tzv. Hilsnerově aféře, kdy brání Žida Leopolda Hilsnera odsouzeného za údajnou rituální vraždu křesťanské dívky v městečku Polná na Jihlavsku. Téhož roku vstupuje v Lipsku do zednářské lóže pod názvem „Poctiví templáři“.

Útoky proti Katolické církvi se u Masaryka objevují již v 80. letech a neustále se stupňují. Rozviřuje problematiku tzv. „české otázky“, kterou řeší v knihách „Česká otázka“, „Naše nynější krize“, „Jan Hus“, „Ideály humanitní“ a „Karel Havlíček“. Hájí tezi, že tzv. česká reformace, kam řadí Husa, Chelčického a Komenského, hlásala tytéž ideály tolerance a humanity, na něž později navazuje české národní obrození. Vznešené myšlenky české reformace byly podle Masaryka násilně přerušeny Bílou horou a habsburskou rekatolizací, díky osvícenství však mohou národní buditelé Dobrovský, Kollár, Palacký a zejména Havlíček na tuto tradici navázat a pokračovat tam, kde Bílá hora prý přeťala tento vývoj.

Odborná historiografie, reprezentovaná hlavně Josefem Pekařem, který byl nepraktikujícím a ryze formálním katolíkem s liberálním smýšlením, odmítla tento Masarykův konstrukt jako „mýtický a mystický“. V mnoha polemikách mezi oběma protagonisty sporu a jejich epigony, jež se táhly až do 30. let 20. stol., poukazovali Pekař a jeho přívrženci na to, že čeští obrozenci nemohli navazovat na tradice české reformace, protože Hus, Chelčický, Lukáš Pražský a Komenský stáli oběma nohama ve středověku a chápali svět výhradně optikou náboženské víry, zatímco obrozenci byli odchovanci osvícenství a pohrdali tzv. „barbarským středověkem“. Pekař upozorňuje na dva zdroje českého obrození: barokní vlastenecký katolicismus a osvícenství. Česká reformace byla v té době dávno zapomenuta, o čemž svědčí fakt, že po vydání tolerančního patentu císaře Josefa II. r. 1781 se přihlásila k oběma protestantským denominacím (luterské a kalvínské) necelá 2 procenta české populace.

Masarykovi šlo ale při prezentaci své teorie o něco jiného: Ukázat katolicismus jako protinárodní sílu, která udusila všechno pozitivní a hodnotné v českých národních dějinách. Masaryk si necení ani přínosu katolického vlasteneckého duchovenstva pro český patriotismus. Jediným katolickým knězem, jehož vysoce hodnotí, byl Josef Dobrovský – a to proto, poněvadž nestál na ortodoxní půdě, byl svobodným zednářem a ve své korespondenci se vyjadřoval pohrdavě o katolické nauce. Velmi také vyzvedává Němce Bernarda Bolzana, josefínského osvícence a propagátora utopického osvícenského státu. Řím odsoudil jeho názory jako heretické.

Ježíš, ne Caesar! Ale také ne Kristus!

Mnozí čeští katolíci, kteří Masaryka nekriticky akceptují, uvádějí na doklad toho, jaký to prý byl věřící křesťan, jeho výrok ze závěru spisu „Světová revoluce“: „Ježíš, ne Caesar!“ To zní sice hezky, jenže v jeho ústech to má falešný podtón. Křesťan, ať katolík nebo protestant, by určitě neopomenul dodat „Ježíš Kristus“, případně „Ježíš Boží Syn“ apod. Ježíš, hebrejsky Jehošua, bylo tehdy běžné jméno v židovském národě, ale Ježíš Kristus, Mesiáš, Syn Boží, byl pouze jeden: Ježíš z Nazareta, Bohočlověk. Tomu Masaryk nevěřil, což dokazuje mnoho jeho výroků a vět z dochované korespondence. V rozhovoru s Ludwigem např. praví: „Ježíš, neříkám Kristus…“

Byl ctitelem protikřesťanského osvícenství a exponoval se jednoznačně na straně liberálů, socialistů a zednářů proti Katolické církvi, ba co víc, v době před I. světovou válkou patřil k hlavním antikatolickým protagonistům. Masarykova nenávist ke katolicismu vyplývala z jeho pochybné politické filozofie. Viděl dějiny zjednodušeně jako údajný boj „teokracie“ s „demokracií“. Pod „teokracii“ zahrnoval každý stát založený na etických zásadách katolické nauky od starověku až po novověk. Charakteristickým znakem teokracie prý je netolerance a nerespektování svobody svědomí a myšlení. Za prototyp teokracie 19. a 20. stol. považoval Masaryk habsburské Rakousko-Uhersko, aniž bral v úvahu, že toto mocnářství mělo už od r. 1861 demokratickou ústavu a svobodné volby, r. 1868 potom vyhlásilo manželský a školský zákon, které byly v rozporu s katolickou naukou. Protikladem teokracie je prý demokracie, jež se zrodila v americké a ve francouzské revoluci. Ta se vyznačuje na rozdíl od teokracie humanismem, svobodou myšlení, náboženství a vědeckého bádání. Masaryk velebí Francouzskou revoluci a zcela ignoruje statisíce katolíků povražděných pouze pro svoji víru. Tyto názory shrnuje nejvýstižněji v knize „Světová revoluce“.

V létě r. 1904 pronesl Masaryk v Praze 2 přednášky pro veřejnost a doslova prohlásil: „Ježíš žádal po zbožném víru, my již nevěříme a věřit nemůžeme a nechceme, neboť jsme pochopili, že věřit v Boha a Bohu vždy znamená věřit člověku, jinému nebo sobě.“ O Ježíši mnohokrát hovořil jako o „jasné hlavě“, „prorokovi“, „našem nejvyšším učiteli náboženství“ apod., ale zároveň kategoricky popíral jeho Božství.

Tím se cítil pobouřen i evangelický farář Jan Karafiát, autor známého literárního díla pro děti „Broučci“. Napsal do časopisu své denominace „Reformované listy“ ostrou polemiku proti Masarykovi, kde jej oslovuje takto: „Milý moderní člověče, svíjej se tu, jak chceš – buď jest Pán Ježíš podvodník a pak nám nepovídej, jaká On je ´hlava nad míru jasná´… anebo On jest, jak my kážeme, Syn Boha živého… Neplatí-li ti v evangeliích všecko, pak ti neplatí nic. Podle chuti si tu vybírat nelze.“ Masaryk Karafiátovi odpověděl v časopise „Naše doba“: „Každý jen poněkud vzdělaný teolog dnes musí připustit, že evangelia nepodávají slov Ježíšových a historického Ježíše do slova a přesně, ale že jsou to formulace náboženských ideálů konce 1. a počátku 2. stol… Ježíš proto není podvodníkem – nanejvýš by podvodníky byli pisatelé evangelií…“ Připouštět, že by evangelisté byli „podvodníky“, je nejen nesmyslem, ale i vysloveným rouháním. S nadutou domýšlivostí se dále obrací Masaryk ke Karafiátovi jako ke studentovi, jenž přišel k němu na zkoušku s nedostatečnými vědomostmi: „Pane faráři, při troše znalosti věci byste svou alternativu buď ‚všecko nebo nic‘ nebyl položil… ortodoxní nic nebo ryc je dnes heslo docela překonané… Moderní člověk a ortodoxní teologie stojí proti sobě nesmiřitelně… Panu faráři je Ježíš Bohem, mně jen člověkem…“ Tato Masarykova slova jsou jasná. Je proto nepoctivé a proti vší logice pokládat za křesťana někoho, kdo nevěří v Božství Kristovo. Dodejme ještě, že v těchto letech Masaryk usiloval o to, aby německé evangelické denominace „vyšouply“ z Bible zprávy o Kristově Zmrtvýchvstání.

R. 1905 kulminovaly poté Masarykovy útoky proti Katolické církvi v tzv. Judově aféře. Jednalo se o to, že bezbožecký spolek „Volná myšlenka“ zorganizoval v Prostějově výstavu obrazů malíře Kupky, které zesměšňovaly víru v Boha. K ní byl přiložen almanach, do něhož napsal úvodník o tom, že každé náboženství je podvod, profesor tamní reálky Karel Juda, ctitel Voltaira. Prostějovský katecheta, farář a básník Karel Dostál-Lutinov výstavu navštívil a napsal Judovi dopis, v němž jej žádal, aby tyto urážky odvolal, jinak bude nucen reagovat v tisku. Juda Dostálovi neodpověděl, proto se objevil v místním časopise „Hanácký kraj“ Dostálův článek protestující proti tomu, že učitelé pod pláštíkem „svobody svědomí“ si mohou dovolit urážet náboženské cítění žáků i dospělých.

A bylo zle. Umírněná Dostálova replika vyvolala bouři odporu, studenti se sešli v Praze v hostinci „U Helmů“, kam pozvali jako hlavního řečníka Masaryka. Ten odsoudil Dostálův článek a pronesl památnou větu, že „takový katecheta, to je státem placený denunciant“. Byla to přímo goebbelsovská lež a Masaryk to moc dobře věděl. Dostál Judu nikomu neudal, pouze ve veřejném médiu polemizoval s jeho článkem, publikovaným taktéž ve veřejném médiu. Denuncovat učitele ze strany katechetů bylo zcela bezpředmětné, neboť školský zákon z r. 1868 umožňoval pedagogům učit podle svých názorů. Katecheti se pouze v jednotlivých případech bránili proti těm učitelům, kteří náboženství před žáky hrubě uráželi s zesměšňovali. Stěžovali si na příslušných úřadech, většinou ale ničeho nedosáhli, maximálně toho, že dotyčný kantor byl přeložen jinam. To byl i případ profesora Judy, jehož pozice na prostějovské reálce se stala v důsledku mediálních polemik neudržitelnou, školské úřady ho proto přeložily na gymnázium do Příbora.

Proti Masarykovu obvinění z „denunciantství“ se katecheti bránili soudně. Celkem 308 jich podepsalo žalobu, jejich mluvčím se stal pozdější českobudějovický biskup Šimon Bárta. Dalších 400 se připojilo dodatečně. Soud po složitých tahanicích Masaryka osvobodil, protože rakouský zákoník znal postih za urážku na cti pouze vůči jednotlivci, nikoli vůči profesní skupině. Na Moravském zemském sněmu žádali poslanci katolicko-národní strany v čele s Mořicem Hrubanem a pozdějším olomouckým arcibiskupem, známým lidumilem A. C. Stojanem postih urážlivých výroků proti katolickému náboženství, nepochodili však, liberálové zde měli většinu.

Krátce nato následovala tzv. Konečného aféra. Konečný byl řídícím učitelem v obci Komňátka na Šumpersku a spolu s penzionovaným učitelem Talpou tam vedl protikatolickou agitaci. Talpa si ve své závěti nepřál ani církevní pohřeb. Když ale r. 1906 zemřel, jeho manželka byla jiného názoru a prosila místního kněze Číhala, aby alespoň vykropil hrob svěcenou vodou. Pater Číhal jí vyhověl. Jakmile však vstoupil s ministranty na hřbitov, přihnal se Konečný v doprovodu místních Sokolů a násilím odvlekli faráře ven, přičemž mu roztrhli pluviál. To byl podle rakouského zákona trestný čin výtržnictví, rušení náboženského obřadu a fyzického napadení. Něco takového stíhá i dnes každý civilizovaný stát. Konečný z toho vyvázl docela dobře, školské orgány ho pouze přeložily na Novojičínsko. Přesto ho Masaryk neváhal prezentovat jako „mučedníka svobody svědomí“ a oběť „klerikálního a teokratického násilnictví“. Masaryk zde postupoval podobně jako strůjci francouzské a později ruské bolševické revoluce. Také oni se zastávali různých výtržníků, rváčů nebo i přímo kriminálníků jen proto, aby předložili „důkazy“ o perzekuci, jež ve skutečnosti neexistovala.

Výsledkem všech těchto konfliktů byla r. 1906 tzv. královéhradecká disputace mezi katolíky a reprezentanty Volné myšlenky (srvn. výše). Katolickou stranu vedli profesor královéhradeckého semináře František Reyl a jezuita Alois Jemelka, volnomyšlenkářskou Theodor Bartošek a T. G. Masaryk. Tady se projevil Masaryk jednoznačně jako křivák a lhář. Bylo původně dohodnuto, že se nebudou probírat kontroverzní témata, která jitří hlavy a srdce, tj. církevní minulost, názory na Bibli, dogma atd. Diskuse se měla týkat pouze otázky Boží existence. Katolická strana dohodu dodržela, úvodní přednáška prof. Reyla se zabývala jen tímto. Masaryk ale, jenž vystoupil poté, mluvil několik hodin, avšak nikoli k dohodnutému tématu, nýbrž nevybíravě napadl veškerou katolickou nauku a církevní minulost. To byl sprostý podvod, neboť volnomyšlenkáři se spolehli na čestnost katolické strany, jež respektovala dohodu a nepředpokládala debatu na tato témata, proto se na ně nepřipravila. Tak vypadala tolik velebená „čestnost“ prvního československého prezidenta.

Masaryk ve své královéhradecké přednášce prokázal mj. obrovskou neznalost katolické nauky, ačkoliv se vychloubal, jak mnoho ji prý „studoval“. Neposkvrněné Početí Panny Marie si pletl s jejím panenským početím Ježíše Krista z Ducha Svatého, což je pro univerzitního profesora ostuda těžkého kalibru. Tzv. „bratry Páně“ v evangeliích označil za Ježíšovy fyzické sourozence, ačkoliv toto tvrzení Helvidiovo přesvědčivě vyvrátil již ve 4. století sv. Jeroným, jenž prokázal, že hebrejština a aramejština používají termínů „bratr a sestra“ pro označení i jiných příbuzenských vztahů, již ve Starém zákoně je Lot nazýván „bratrem“ Abrahámovým, ačkoliv byl jeho synovcem. Masaryk též prokázal velice chatrné znalosti Písma sv., neboť označil Marii Kleofášovu, o níž evangelisté uvádějí, že stála pod křížem, za „matku Ježíšovu“, aniž bere v úvahu, že v takovém případě by musela být nazvána „Marií Josefovou“, neboť byla jeho manželkou. Dále ve snaze zesměšnit katolickou nauku uvedl, že prý v Římě v Lateránské bazilice se uctívá jako svatý ostatek „předkožka Kristova“. Prof. Reyl ale odpověděl, že v Římě studoval, zná jeho kostely velice podrobně a žádná taková relikvie se tam nikde nenachází.

Masarykovi nelze přičíst ke cti ani aféry v jeho tzv. realistické straně. Její předák a Masarykův blízký spolupracovník Jan Herben byl zapleten do zpronevěry peněz, Masaryk to ale ututlal. Masarykovým osobním přítelem se stal také básník Josef Svatopluk Machar, jenž ve svých sbírkách dával ostentativně najevo nekritický obdiv k antice a fanatickou nenávist ke křesťanství a k Ježíši Kristu. O tom svědčí názvy jeho básnických sbírek: „V záři helénského slunce“ a „Jed z Judei“ (tím je míněno samozřejmě křesťanství). O Macharově „vysoké“ intelektuální, kulturní a estetické úrovni svědčí tyto verše, zveřejněné v periodiku Čas, vydávaném realistickou stranou, na adresu katolických farářů: „Hej, ty poťouchlíku starý, ty prase dobře vyžrané, z ponuré zasr… fary, ty růžolící potkane!“ Takovými lidmi se tedy pozdější „prezident Osvoboditel“ obklopoval.

Bořitel Rakousko-Uherska a prezident

R. 1890 a poté r. 1907 byl Masaryk zvolen poslancem do vídeňské Říšské rady. Po vyhlášení války Rakouska Srbsku odchází koncem r. 1914 do exilu, kde organizuje odboj proti Rakousko-Uhersku. Využívá všech vlivů a konexí, aby se dostal k vedoucím politikům tzv. dohodových mocností (Francie, Anglie a USA) a po porážce Německa s Rakouskem prosadil jejich souhlas s rozbitím habsburského mocnářství a vyhlášením samostatné Československé republiky.

To jsou ale politické dějiny, které nepatří k tématu naší knihy. Nás nyní zajímá Masarykův postoj ke Katolické církvi. Po jeho návratu z exilu v prosinci r. 1918 jej na pražském Wilsonově nádraží vítali mj. i dva katoličtí biskupové: Josef Hůlka z Českých Budějovic a Josef Doubrava z Hradce Králové, a to navzdory tomu, že pár hodin předtím, když prezidentův vlak zastavil v Táboře, Masaryk zvolal k davům: „Tábor je náš program!“

Ve funkci prezidenta republiky byl Masaryk nucen jednat i s představiteli katolicismu, ať už to byli biskupové nebo katoličtí politikové jako Mořic Hruban, Jan Šrámek nebo Slovák Andrej Hlinka. Tyto okolnosti ho nutily vystupovat smířlivěji vůči Katolické církvi, i když na jeho žádost byla do návrhu nové ústavy zahrnuta odluka Církve od státu a jen zásluhou Šrámkovou vypuštěna. Masaryk také veřejně nepodpořil masovou apostazi od katolicismu po r. 1918, ale ani slovem se nezastal katolíků, kteří museli bránit své kostely proti násilí nové sekty nazývající se československou církví, jež je chtěla zabrat. Stejně tak Masaryk neřekl jediné slovo proti barbarskému stržení mariánského sloupu v Praze 3. listopadu r. 1918, naopak tento rouhačský čin ústně schválil, ani se neozval proti ničení křížů a soch a vylupování svatostánků, ani proti fyzickému napadání kněží i aktivních laiků, mlčel i tenkrát, když v červenci r. 1921 v Neslovicích na jižní Moravě byl fanatickým volnomyšlenkářem zastřelen katolický kněz. Nebránil se ani proti tomu, když lůza při ničení křížů, soch Panny Marie a světců a při fyzických útocích proti katolíkům se dovolávala jeho údajných výroků „Po Vídni Řím“, „Řím musí být českým člověkem souzen a odsouzen!“ atd. Nikdy nevydal prohlášení, že tato slova neřekl. Zároveň se v té době opět ukázal jako lhář, neboť r. 1917 písemně slíbil našim krajanům v USA, že v samostatném českém státě nedojde ke konfiskaci církevního majetku, přesto však do pozemkové reformy byly zahrnuty i církevní statky.

K otevřenému konfliktu Masaryka s Katolickou církví došlo u příležitosti Husových oslav 6. července r. 1925, konaných pod záštitou prezidenta republiky, kdy nad Pražským hradem zavlál prapor s husitským kalichem. Nuncius Marmaggi na protest opustil Prahu. Záležitost byla nakonec diplomaticky urovnána a Svatý stolec uzavřel r. 1928 s Československou republikou tzv. Modus vivendi ke spokojenosti obou stran. Masaryk se již od té doby veřejně proti Katolické církvi nevyslovil, naopak u příležitosti svatováclavského jubilea r. 1929 ocenil, že kníže Václav „podporoval Církev“. Přesto se ale svých protikatolických postojů nevzdal, právě v této době vycházejí jeho rozhovory s Čapkem a Ludwigem, které jsou plny invektiv vůči Církvi.

Ani Masarykův osobní život nebyl zrovna příkladný. Není sice znám žádný případ jeho manželské nevěry, nicméně fakt, že při odjezdu do exilu r. 1914 zanechal doma psychicky těžce nemocnou ženu, která potřebovala jeho oporu, a vystavil ji zcela samotnou policejní perzekuci, nesvědčí o správné hierarchii hodnot a vědomí povinnosti vůči manželskému partnerovi. Po manželčině smrti r. 1923 začal psát dopisy s milostnými návrhy novinářce Oldře Sedlmajerové, ačkoliv ona byla vdaná, manželský slib doživotní věrnosti tudíž pro něho mnoho neznamenal. Ostatně jako poslanec parlamentu ještě před válkou prosazoval liberalizaci rozvodové praxe.

14. září r. 1937 Masaryk umírá. Krátce před smrtí se objevily pověsti o jeho možné konverzi ke katolicismu. Navštívil ho františkánský kněz Jan Evangelista Urban, nesdělil však, o čem spolu hovořili. Zcela jistě však Masaryk nekonvertoval a nepřijal poslední pomazání, to by P. Urban nepochybně oficiálně oznámil. Pohřeb se konal podle přání zesnulého v obřadu Jednoty bratrské, který vykonal její kazatel František Urbánek.

Dnes opět Masarykovy pomníky zdobí česká i moravská náměstí a parky. Jako katolíci se samozřejmě nikdy nesnížíme na úroveň komunistického barbarství a nebudeme je hanobit nebo devastovat. Uznáváme, že Masaryk má zásluhy o novodobou českou státnost, byť je to státnost velice diskutabilní. Zároveň ale nebudeme podléhat prvorepublikovému kultu „tatíčka“ a „prezidenta Osvoboditele“ a odmítáme vydávat jej za morální vzor, jímž nikdy nebyl. Měl své závažné nedostatky mravní povahy. Především ale by mělo být jasno: Masaryk nebyl křesťanem, nýbrž svobodným zednářem, zarytým odpůrcem katolicismu a vůbec zjeveného náboženství, patřil k vyznavačům liberálního, osvícenského deismu. Ve svém boji proti Katolické církvi se neštítil žádného úskoku a podvodu. To je třeba hlásat v zájmu objektivity a historické pravdy.

Literatura:

• A.Š.: Ve jménu demokracie, Sborník, Praha 1922
• Herben Jan: Chudý chlapec, který se proslavil, Praha 1937
• Inteligence a náboženství, sborník diskusí, Praha 1906
• Košťálová Michaela: Soukromí TGM, Praha 2013
• Lennhof Eugen: Freimaurerlexikon, Wien 1932, heslo „Masaryk“
• Ludwig Emil: Duch a čin, Praha 1933
• Malý Radomír: Masaryk a Katolická církev, in Te Deum 4/2006
• Marek Pavel: Český reformní katolicismus, Olomouc 2002
• Masaryk T.G.: Světová revoluce, Praha 1930
• Opat Jaroslav: Průvodce životem a dílem T. G. Masaryka, Praha 2003
• Pekař Josef: Masarykova česká filozofie, Praha 1927
• Ráček Blažej: Československé dějiny, Praha 1947
• ročníky časopisů „Hlas“, „Vlast“ a „Den“ z let 1904-8