Ka­to­lic­ká cír­kev musí od­mít­nout vést kul­tur­ní válku! Toto za­zní­vá v po­sled­ní době stále čas­tě­ji jak z úst pa­pe­že Fran­tiš­ka, tak i řady ka­to­lic­kých hi­e­rar­chů, bylo to sly­šet i v sou­vis­los­ti se sou­čas­nou sy­no­dou v Římě. Nikdo sice dosud jasně ne­de­fi­no­val, co to ta „kul­tur­ní válka“ je, nicmé­ně sou­vis­los­ti ho­vo­ří jed­no­znač­ně: re­zig­no­vat na ja­kou­ko­liv slov­ní obra­nu ka­to­lic­ké nauky a dějin Církve, zvláš­tě pak se to týká sou­čas­né hříš­nos­ti agen­dy LGBT a s tím sou­vi­se­jí­cí pro­pa­ga­ce ho­mose­xu­a­li­ty a změny po­hla­ví. Ne, od­su­zo­vat tyto jevy, na­zý­vat je hří­chy a zdů­razňovat je­jich ne­pří­pust­nost pod zor­ným úhlem De­sa­te­ra a Bo­ží­ho zje­ve­ní – to by přece zna­me­na­lo „kul­tur­ní válku“, což je jeden z mo­der­ních „hříchů“, těch, které nejsou ob­sa­že­ny v Božím zje­ve­ní, zato však jsou podle těch­to zma­te­ných ná­zo­rů nej­spíš „zá­važ­něj­ší a hrůz­něj­ší“!

To se týká do­kon­ce i zlo­či­nů vražd ne­na­ro­ze­ných dětí, newspe­a­kem (no­vo­mluvou za­krý­va­jí­cí pod­sta­tu věci) na­zý­va­ných po­tra­ty, kdy téměř v celé Ev­ro­pě ně­kte­ré or­ga­ni­za­ce pro­li­fe na zá­kla­dě „do­po­ru­če­ní“ pří­sluš­ných bis­ku­pů žel re­zig­nu­jí na po­ža­da­vek le­gisla­tiv­ní­ho zá­ka­zu této ge­no­ci­dy i na na­zý­vá­ní jí tímto jmé­nem. Ome­zu­jí se pouze na po­sky­to­vá­ní po­mo­ci tě­hot­ným ženám v tí­ži­vé si­tu­a­ci, což je sice chvá­ly a úcty­hod­né, ale ne­do­sta­teč­né, neboť ve světě jen během cca po­sled­ních 50 let bylo po­vraž­dě­no v lůně matek přes mi­li­ar­du nej­bez­bran­něj­ších lid­ských by­tos­tí.

Jenže toto teď říkat bude nej­spíš hříš­né, jak vy­plý­vá z výčtu „mo­der­ních“ hříchů, za něž papež Fran­ti­šek od­pro­sil hned při za­há­je­ní sy­no­dy 2. října le­toš­ní­ho roku (srvn. náš člá­nek „Nové zpo­věd­ní zr­ca­dlo hříchů“), kon­krét­ně se jedná o tzv. „hřích há­ze­ní dok­trí­nou jako ka­me­ním na druhé“. Tím se ale do­stá­vá­me k pří­šer­né­mu zjiš­tě­ní, že Ka­to­lic­ká cír­kev při­nejmen­ším vlast­ně až do II. va­ti­kán­ské­ho kon­ci­lu „hře­ši­la“, neboť vedla mnoho „kul­tur­ních válek“. Mu­sí­me proto škrt­nout veš­ke­rou sta­ro­vě­kou apo­lo­ge­tic­kou li­te­ra­tu­ru po­čí­na­je sv. Jus­ti­nem a Ter­tu­l­li­a­nem ve 2. stol. a všemi je­jich ná­sle­dov­ní­ky v boji proti bludům, sv. Cypri­a­nem, Atha­na­si­em, Janem Zla­to­ús­tým, Au­gusti­nem, Je­ro­ny­mem atd., ve stře­do­vě­ku sv. Ber­nar­dem z Clai­r­vaux, Do­mi­ni­kem, To­má­šem Akvin­ským, Bo­na­ven­tu­rou atd., v no­vo­vě­ku sv. Pe­trem Ca­ni­si­em, Ro­ber­tem Bellar­mi­nem, Lud­ví­kem Grig­ni­o­nem z Mon­for­tu, Al­fon­sem z Li­gu­o­ri atd., a konče vel­ký­mi pa­pe­ži bl. Piem IX., sv. Piem X., Piem XI., Piem XII. nebo Janem Pavlem II. (jeho en­cykli­ka Evan­ge­li­um Vitae na obra­nu po­ča­té­ho ži­vo­ta).

A nejen to, bu­de­me muset vlast­ně znovu pře­psat i celý Nový zákon. Sám Ježíš Kris­tus přece tady po­le­mi­zu­je s vě­rouč­ně i mra­vou­č­ně zvrá­ce­ný­mi nau­ka­mi sa­du­ceů, fa­ri­zeů a zá­ko­ní­ků a na­zý­vá je ne­vy­bí­ra­vý­mi slovy (po­kryt­ci, obí­le­ný­mi hroby atd.). I sv. Pavel a Jan ve svých lis­tech ne­šet­ří os­trou po­le­mi­kou proti bluda­řům, Pavel vy­bí­zí svého žáka Ti­mo­te­je, aby hlá­sal slovo „vhod i ne­vhod“, pře­svěd­čo­val, za­pří­sa­hal a káral… (2 Tim 4,2).

Cír­kev vždyc­ky vy­u­ží­va­la v každé době da­né­ho kul­tur­ní­ho kli­ma­tu, aby há­ji­la zje­ve­nou prav­du proti všem jejím ne­přá­te­lům, jed­no­du­še ře­če­no „vedla kul­tur­ní války“. Jinak by ne­ob­stá­la. Ne­po­le­mi­zo­vat a ne­u­vá­dět pádné věcné ar­gu­men­ty proti po­han­ství, ari­án­ské he­re­zi, is­lá­mu, pro­tes­tan­tis­mu a no­vo­vě­ké­mu de­is­mu, pan­te­is­mu, ate­is­mu a všem -ismům, které šíří ne­smys­ly a zmat­ky, by zna­me­na­lo jen tolik, že ši­ro­ká ve­řej­nost by kon­sta­to­va­la: ne­ma­jí pro­ti­ar­gu­men­ty, pro­hrá­li v kul­tur­ní dis­ku­si, je­jich nauka není prav­di­vá. Ka­to­li­cis­mus by se tak sku­teč­ně do­stal na po­věst­né „sme­tiš­tě dějin“, kde by ho rádi vi­dě­li ne­přá­te­lé Je­ží­še Kris­ta.

Aby Cír­kev re­zig­no­va­la na tzv. kul­tur­ní války by si dnes vrouc­ně přáli právě pro­pa­gá­to­ři LGBT. Ať si Ka­to­lic­ká cír­kev klid­ně po­ne­chá své ná­zo­ry na ho­mose­xu­a­li­tu, se­xu­ál­ní etiku, mož­nos­ti změny po­hla­ví atd., ale ať je ne­hlá­sá ve­řej­ně, ať ne­na­zý­vá to, co my chce­me ce­lo­svě­to­vě pro­sa­dit, hří­chem! Kdyby se cho­va­la jako ame­rič­tí amiši, me­no­ni­té a další z pro­tes­tan­tis­mu vy­rost­lé sekty, které se ve svých ko­mu­ni­tách řídí bib­lic­ký­mi zá­sa­da­mi, ale do kri­ti­ky sou­čas­né ne­mrav­nos­ti se ne­pouš­tě­jí, žád­nou změnu zá­ko­nů ne­po­ža­du­jí, tak ji ne­chá­me žít, žádný pro­blém!

Jenže Ka­to­lic­ká cír­kev na roz­díl od zmí­ně­ných sekt je ce­lo­svě­to­vou nad­ná­rod­ní or­ga­ni­za­cí, proto ta­ko­vý po­stoj za­ujmout ne­mů­že. Jestli­že její sou­čas­ná re­pre­zen­ta­ce na zá­kla­dě tlaku glo­ba­lis­tic­kých vlád­ců světa re­zig­nu­je na kri­ti­ku zlo­řá­dů a do nebe vo­la­jí­cích hříchů dneš­ní spo­leč­nos­ti, pak je to jen vy­kro­če­ní k tomu, aby je na­ko­nec při­ja­la jako správ­né hod­no­ty a pře­sta­la kva­li­fi­ko­vat jako hří­chy.

Ještě jsou tu ale Duch Svatý a ko­mu­ni­ty tra­dič­ních ka­to­lí­ků. Mod­le­me se, aby si právě ony ucho­va­ly pra­vou a správ­nou nauku – a tím více měly od­va­hu „hře­šit“ ve­de­ním kul­tur­ních válek na­vzdo­ry va­rov­ně vzty­če­né­mu prstu pa­pe­že Fran­tiš­ka, kar­di­ná­la Fer­nán­de­ze a ostat­ních vůdců no­vo­církve.