Katolická církev musí odmítnout vést kulturní válku! Toto zaznívá v poslední době stále častěji jak z úst papeže Františka, tak i řady katolických hierarchů, bylo to slyšet i v souvislosti se současnou synodou v Římě. Nikdo sice dosud jasně nedefinoval, co to ta „kulturní válka“ je, nicméně souvislosti hovoří jednoznačně: rezignovat na jakoukoliv slovní obranu katolické nauky a dějin Církve, zvláště pak se to týká současné hříšnosti agendy LGBT a s tím související propagace homosexuality a změny pohlaví. Ne, odsuzovat tyto jevy, nazývat je hříchy a zdůrazňovat jejich nepřípustnost pod zorným úhlem Desatera a Božího zjevení – to by přece znamenalo „kulturní válku“, což je jeden z moderních „hříchů“, těch, které nejsou obsaženy v Božím zjevení, zato však jsou podle těchto zmatených názorů nejspíš „závažnější a hrůznější“!

To se týká dokonce i zločinů vražd nenarozených dětí, newspeakem (novomluvou zakrývající podstatu věci) nazývaných potraty, kdy téměř v celé Evropě některé organizace prolife na základě „doporučení“ příslušných biskupů žel rezignují na požadavek legislativního zákazu této genocidy i na nazývání jí tímto jménem. Omezují se pouze na poskytování pomoci těhotným ženám v tíživé situaci, což je sice chvály a úctyhodné, ale nedostatečné, neboť ve světě jen během cca posledních 50 let bylo povražděno v lůně matek přes miliardu nejbezbrannějších lidských bytostí.

Jenže toto teď říkat bude nejspíš hříšné, jak vyplývá z výčtu „moderních“ hříchů, za něž papež František odprosil hned při zahájení synody 2. října letošního roku (srvn. náš článek „Nové zpovědní zrcadlo hříchů“), konkrétně se jedná o tzv. „hřích házení doktrínou jako kamením na druhé“. Tím se ale dostáváme k příšernému zjištění, že Katolická církev přinejmenším vlastně až do II. vatikánského koncilu „hřešila“, neboť vedla mnoho „kulturních válek“. Musíme proto škrtnout veškerou starověkou apologetickou literaturu počínaje sv. Justinem a Tertullianem ve 2. stol. a všemi jejich následovníky v boji proti bludům, sv. Cyprianem, Athanasiem, Janem Zlatoústým, Augustinem, Jeronymem atd., ve středověku sv. Bernardem z Clairvaux, Dominikem, Tomášem Akvinským, Bonaventurou atd., v novověku sv. Petrem Canisiem, Robertem Bellarminem, Ludvíkem Grignionem z Monfortu, Alfonsem z Liguori atd., a konče velkými papeži bl. Piem IX., sv. Piem X., Piem XI., Piem XII. nebo Janem Pavlem II. (jeho encyklika Evangelium Vitae na obranu počatého života).

A nejen to, budeme muset vlastně znovu přepsat i celý Nový zákon. Sám Ježíš Kristus přece tady polemizuje s věroučně i mravoučně zvrácenými naukami saduceů, farizeů a zákoníků a nazývá je nevybíravými slovy (pokrytci, obílenými hroby atd.). I sv. Pavel a Jan ve svých listech nešetří ostrou polemikou proti bludařům, Pavel vybízí svého žáka Timoteje, aby hlásal slovo „vhod i nevhod“, přesvědčoval, zapřísahal a káral… (2 Tim 4,2).

Církev vždycky využívala v každé době daného kulturního klimatu, aby hájila zjevenou pravdu proti všem jejím nepřátelům, jednoduše řečeno „vedla kulturní války“. Jinak by neobstála. Nepolemizovat a neuvádět pádné věcné argumenty proti pohanství, ariánské herezi, islámu, protestantismu a novověkému deismu, panteismu, ateismu a všem -ismům, které šíří nesmysly a zmatky, by znamenalo jen tolik, že široká veřejnost by konstatovala: nemají protiargumenty, prohráli v kulturní diskusi, jejich nauka není pravdivá. Katolicismus by se tak skutečně dostal na pověstné „smetiště dějin“, kde by ho rádi viděli nepřátelé Ježíše Krista.

Aby Církev rezignovala na tzv. kulturní války by si dnes vroucně přáli právě propagátoři LGBT. Ať si Katolická církev klidně ponechá své názory na homosexualitu, sexuální etiku, možnosti změny pohlaví atd., ale ať je nehlásá veřejně, ať nenazývá to, co my chceme celosvětově prosadit, hříchem! Kdyby se chovala jako američtí amiši, menonité a další z protestantismu vyrostlé sekty, které se ve svých komunitách řídí biblickými zásadami, ale do kritiky současné nemravnosti se nepouštějí, žádnou změnu zákonů nepožadují, tak ji necháme žít, žádný problém!

Jenže Katolická církev na rozdíl od zmíněných sekt je celosvětovou nadnárodní organizací, proto takový postoj zaujmout nemůže. Jestliže její současná reprezentace na základě tlaku globalistických vládců světa rezignuje na kritiku zlořádů a do nebe volajících hříchů dnešní společnosti, pak je to jen vykročení k tomu, aby je nakonec přijala jako správné hodnoty a přestala kvalifikovat jako hříchy.

Ještě jsou tu ale Duch Svatý a komunity tradičních katolíků. Modleme se, aby si právě ony uchovaly pravou a správnou nauku – a tím více měly odvahu „hřešit“ vedením kulturních válek navzdory varovně vztyčenému prstu papeže Františka, kardinála Fernándeze a ostatních vůdců novocírkve.