Pro čtenáře našeho webu není zajisté tajemstvím, že jsme vůči papeži Františkovi kritičtí a kategoricky odmítáme bludy, které hlásá. Někdo může i namítnout, že jsme vůči němu též osobně zaujatí. Nikoli, nejsme. To, co je v dokumentech jeho pontifikátu autenticky katolické, naopak podporujeme, stavíme se kategoricky pouze proti herezím, které šíří.

Nyní tento pontifik vydal encykliku „Dilexit nos“. Její obsah prezentují v českém jazyce weby www.cirkev.cz a www.vaticannews.va. V podstatě lze říci, že po dlouhé době máme opět co do činění s papežským dokumentem, který je pravověrný a v souladu s Písmem sv. a posvátnou Tradicí. Věnuje se úctě Božského Srdce a dá se konstatovat, že opakuje všechno to pozitivní a krásné, co na toto téma řekli jeho předchůdci, především Pius XII. v encyklice „Haurietis Aquas“ z r. 1956.

Sympatické je, že František se odvolává na církevní otce už ze starověku. Připomíná samozřejmě vizionářku sv. Markétu Marii Alacoque ze 17. stol. a zdůrazňuje nekonečnou lásku Kristovu. Jde o první kristocentrickou encykliku Bergogliova pontifikátu, kde je řeč výhradně o našem Spasiteli a Vykupiteli a Jeho nekonečné lásce k lidstvu, která šla až na kříž, nikoli o ekologii, matce zemi apod. Na rozdíl od adhortace „Amoris Laetitia“ z r. 2016 v encyklice neschází poukazy na to, že Kristus je nejen Spasitelem, ale také Soudcem, a možnost věčného zatracení není žádnou iluzí.

To vše je v pořádku. Nicméně přesto i tady nalézáme jedno „čertovo kopýtko“. Jedná se o větu v závěru dokumentu, že Církev potřebuje na novo objevit Kristovu lásku, aby ji „nenahrazovala zastaralými strukturami, obsesemi z jiných časů, velebením vlastní mentality a fanatismy veškerého druhu“. Toto zřejmé „rýpnutí si“ do tradicionalistů naprosto nekonkrétním obviněním ze lpění na zastaralých strukturách a minulých dobách a z fanatismu, aniž doloží, o co konkrétně jde, musíme rozhodně odmítnout jako znehodnocení všeho toho krásného, co je v encyklice napsáno.

Encyklika „Dilexit nos“ není samozřejmě neomylným dokumentem magisteria, nicméně obsahově hlásá autentickou nauku a proto ji lze v případě potřeby citovat a odvolávat se na ni. Komu ale jde o skutečnou apologii úcty Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, udělá lépe, když sáhne po výše zmíněné encyklice „Haurietis Aquas“ Pia XII. nebo encyklice „Annum Sacrum“ Lva XIII. z r. 1899. Bl. Pius IX. r. 1856 zavedl svátek Božského Srdce pro celou církev, Pius XI. v encyklice „Quas Primas“, jíž ustanovil svátek Krista Krále, umístil též zásvětnou modlitbu k Srdci Páně.

Někteří radikální odpůrci papeže Bergoglia nám ovšem namítnou, že jde o nepravého papeže a proto prý musíme ignorovat všechny jeho dokumenty. Nepopíráme, že jsou indicie, které to naznačují, jednoznačné důkazy však nemáme. Nicméně i kdyby to ale bylo pravdou, tak autentické katolické pozici odpovídá, jak se Církev chovala v takových případech v minulosti vždycky. Již víckrát jsme o tom psali. Papežové hlásající bludy nebo ti podle kanonického práva nepraví byli sice později odsouzeni, avšak to, co v jejich dokumentech bylo v souladu s katolickou věroukou a mravoukou, zůstalo natrvalo součástí pokladu magisteria.

Tak je tomu i s Františkem. I kdyby byl nepravým papežem, tak pro nás, katolické laiky, je jistější setrvat ve strukturách Církve než se vyčleňovat a tvořit separátní komunity mimo ně. Tady už vzniká nebezpečí schizmatu. Církvi prospějeme daleko více tím, když akceptujeme u současného papeže to, co je autenticky katolické (byť je toho velmi málo), postavíme se ale radikálně proti herezím, k jejichž hlásání zneužívá svůj svatý úřad, opřeme se o těch několik málo hierarchů, kteří jsou pravověrní, a staneme se členy tradičních komunit, jež se neseparují od viditelné církve, a volí raději perzekuci ze strany modernistické hierarchie. Věříme, že tato cesta je požehnaná a nakonec přinese plody.