Ve svém prv­ním okruž­ním listě, který jsme vy­da­li na za­čát­ku na­še­ho pon­ti­fi­ká­tu ke všem bis­ku­pům, zkou­ma­li jsme po­sled­ní pří­či­ny těch po­hrom, kte­rý­mi je tís­ně­no a su­žo­vá­no lid­ské po­ko­le­ní před naším zra­kem. Vzpo­mí­ná­me si, že jsme v něm jasně pro­hlá­si­li, že ta­ko­vá zá­pla­va zla při­šla na celý svět proto, že vět­ši­na lidí vy­pu­di­la Je­ží­še Kris­ta a jeho pře­sva­tý zákon jak ze svého osob­ní­ho ži­vo­ta, tak ze ži­vo­ta ro­din­né­ho i ze ži­vo­ta ob­čan­ské­ho. Jasně jsme tam dále pro­hlá­si­li, že ne­bu­de žádné na­dě­je na tr­va­lý mír mezi ná­ro­dy, dokud jed­not­liv­ci i státy po­pí­ra­jí a od­mí­ta­jí svr­cho­va­nost na­še­ho Spa­si­te­le. Proto, když jsme při­po­me­nu­li, že je třeba hle­dat mír Kris­tův v krá­lov­ství Kris­to­vě, pro­hlá­si­li jsme, že o něj bu­de­me pra­co­vat ze všech svých sil; pra­ví­me „v krá­lov­ství Kris­to­vě“, neboť ke zjed­ná­ní a upev­ně­ní míru ne­vi­dí­me účin­něj­ší­ho pro­střed­ku než ob­no­vu vlády Kris­to­vy.

Při tom jsme jasně tu­ši­li pří­chod lep­ších dob, když jsme po­zo­ro­va­li snahu ná­ro­dů vrá­tit se — u ně­kte­rých po prvé, u ji­ných zvlášť hor­li­vě — ke Kris­tu a jeho Církvi, která je­di­ně může usku­teč­ni­ti spásu. Z toho bylo také pa­tr­né, že se u mno­hých, kteří opo­vrh­li krá­lov­stvím Vy­ku­pi­te­le a stali se takřka vy­hnan­ci ve své rodné zemi, šťast­ně při­pra­vu­je a do­zrá­vá ná­vrat k po­vin­né po­sluš­nos­ti.

1. Mi­los­ti­vé léto je hla­sa­te­lem krá­lov­ství Kris­to­va.

Zdaž ze všeho, co se dálo v mi­los­ti­vém létě, hod­ném oprav­du věčné pa­mát­ky, ne­vze­šlo velmi mnoho cti a slávy Za­kla­da­te­li Církve, nej­vyš­ší­mu Pánu a Králi?

Před­ně, velmi hlu­bo­ký­mi dojmy za­pů­so­bi­la na lid­ské mysli a srdce mi­sij­ní vý­sta­va. Uká­za­la ne­o­cha­bu­jí­cí práce, které Cír­kev denně pod­ni­ká pro roz­ší­ře­ní krá­lov­ství svého Snou­ben­ce ve všech dí­lech světa a na všech os­t­ro­vech, i nej­vzdá­le­něj­ších za širým mořem. Uká­za­la též, kolik zemí zís­ka­li ne­o­hro­že­ní a ne­pře­mo­ži­tel­ní mi­si­o­ná­ři pro ka­to­lic­kou Cír­kev svým potem a svou krví. Uká­za­la ko­neč­ně, kolik vel­kých zemí ještě zbývá, které mají býti te­pr­ve podro­be­ny slad­ké a spas­né vládě na­še­ho Krále.

Dále: Kolik pout­ní­ků při­šlo ode­všad v mi­los­ti­vém roce do Říma za ve­de­ní svých bis­ku­pů a kněží! A jaké jiné po­hnut­ky je všech­ny vedly, než očis­tit ná­le­ži­tě svou duši, a pak u hrobu apoš­to­lů a před Námi pro­hlá­sit, ze jsou a zů­sta­nou pod vlá­dou Kris­to­vou?

A toto krá­lov­ství na­še­ho Spa­si­te­le se za­skvě­lo ja­kým­si novým leskem, když jsme pro­hlá­si­li za svaté šest vy­zna­va­čů a panen po zjiš­tě­ní je­jich vy­ni­ka­jí­cích ctnos­tí. Jaká ra­dost a jaká útě­cha na­pl­ni­la naši duši, když po tomto našem pro­hlá­še­ní ne­smír­né množ­ství lidu ve sva­to­pe­tr­ském chrá­mu pro­vo­lá­va­lo při dě­kov­ném chva­lo­zpě­vu: „Ty jsi Král slávy, Kris­te!“

A sku­teč­ně, v době, kdy lidé a státy, od­ci­ze­né Bohu, se řítí pla­nou­cí ne­ná­vis­tí a vnitř­ní­mi otře­sy do své zkázy a zá­hu­by, Cír­kev Boží, ne­u­stá­va­jíc po­dá­va­ti lid­ské­mu po­ko­le­ní po­tra­vu pro du­chov­ní život, stále rodí a vy­ži­vu­je pro Kris­ta nové po­tom­stvo mužů i žen. Kris­tus pak ne­u­stá­vá vo­la­ti k věčné bla­že­nos­ti ne­bes­ké­ho krá­lov­ství ty, kteří mu bylí věrně pod­dá­ni a po­sluš­ni v jeho po­zem­ském krá­lov­ství.

Mimo to, na tento ju­bi­lej­ní rok při­padlo také šest­nác­ti­sté vý­ro­čí ni­cej­ské­ho sněmu (325). S tím větší ra­dos­tí jsme při­ká­za­li osla­vu to­ho­to vý­ro­čí a sami jsme ji ko­na­li ve va­ti­kán­ské basi­li­ce, pro­to­že tento sněm slav­nost­ně pro­hlá­sil a jako člá­nek víry před­lo­žil sou­pod­stat­nost jed­no­ro­ze­né­ho Syna s jeho Otcem. Tento sněm také vlo­žil do vy­zná­ní víry slova: „A jeho krá­lov­ství ne­bu­de konce.“ Tím pro­hlá­sil krá­lov­skou dů­stoj­nost Kris­to­vu.

Po­ně­vadž tedy tento svatý rok mnoho při­spěl k osla­vě krá­lov­ství Kris­to­va, do­mní­vá­me se, že ko­ná­me dílo, které se zcela sho­du­je s Naším apoš­tolským úřa­dem, jestli­že vy­ho­ví­me čet­ným prosbám kar­di­ná­lů, bis­ku­pů i vě­ří­cích, které Nám byly za­slá­ny jed­not­li­vě i hro­mad­ně, a za­kon­čí­me tento svatý rok tím, že za­ve­de­me do cír­kev­ní li­tur­gie zvlášt­ní svá­tek Pána na­še­ho Je­ží­še Kris­ta Krále.

Toto roz­hod­nu­tí nás naplňuje ta­ko­vou ra­dos­tí, ze si pře­je­me k vám, cti­hod­ní brat­ři, o této věci něco pro­mlu­vi­ti. Vaším úko­lem pak bude všech­no, co Vám po­ví­me o uctí­vá­ní Kris­ta Krále, při­způ­so­bi­ti chá­pá­ní a cí­tě­ní lidu tak, aby za­ve­de­ní to­ho­to svát­ku při­nes­lo hojné plody nyní i v bu­douc­nos­ti.

2. Nauka o krá­lov­ství Kris­to­vě.

Už dávno je obec­ným zvy­kem na­zý­va­ti Kris­ta krá­lem v pře­ne­se­ném slova smys­lu, pro onu nej­vyš­ší do­ko­na­lost, kte­rou vy­ni­ká nad všech­ny tvory. Tímto způ­so­bem je Kris­tus krá­lem nad ro­zu­mem člo­vě­ka, a to ne tak pro svoji ro­zu­mo­vou bys­trost a roz­sah svého vě­dě­ní, jako spíše proto, že On je Prav­da sama, a že tedy všich­ni lidé muse­jí od něho prav­du čer­pat a po­sluš­ně při­jí­mat. Kris­tus je krá­lem nad vůlí člo­vě­ka nejen proto, že je v něm lid­ská vůle do­ko­na­le podro­be­na jeho nej­svě­těj­ší bož­ské vůli, nýbrž také proto, že Kris­tus svým vnitř­ním ve­de­ním a vnuká­ním podro­bu­je naši svo­bod­nou vůli své vůlí, a tím nám do­dá­vá nad­še­ní k nej­ušlech­ti­lej­ším úko­nům. Kris­tus je ko­neč­ně krá­lem srdcí pro svoji „lásku, která pře­vy­šu­je veš­ke­ré po­zná­ní“ (Ef 3, 19), a pro svoji mír­nost a las­ka­vost, kte­rou k sobě při­ta­hu­je srdce. Nikdo totiž z ce­lé­ho lid­stva nebyl dosud a ne­bu­de nikdy tak mi­lo­ván jako Ježíš Kris­tus.

Při­kroč­me však ze­vrub­ně­ji k věci: Je zřej­mé, že krá­lov­ské jméno a krá­lov­ská moc pří­slu­ší Kris­tu jako člo­vě­ku i ve vlast­ním slova smys­lu. Neboť jenom pokud je Kris­tus člo­vě­kem, lze o něm říci, že při­jal „moc, slávu a krá­lov­ství“ od Otce (Dan 7, 13—14); jako Slovo Boží, sou­pod­stat­né s Otcem, má totiž všech­no spo­leč­né s Otcem, a tedy i nej­vyš­ší a na­pros­té pan­ství nad veš­ke­rým tvor­stvem.

3. Krá­lov­ství Kris­to­vo v Písmě sva­tém.

Což nečte­me na mnoha mís­tech v Písmě sv. že Kris­tus je Král? Na­zý­vá se tam pa­nov­ní­kem, který vzejde z Ja­ku­ba (Num. 24, 19), který je od Otce usta­no­ven krá­lem na Sionu, jeho svaté hoře, a při­jme ná­ro­dy jako své dě­dic­tví, a jeho pan­ství bude sahat až do kon­čin země (Ž 2). Ve sva­teb­ní Písni pak, která v po­do­ben­ství o bo­ha­tém a moc­ném králi osla­vu­je bu­dou­cí­ho pra­vé­ho krále v Iz­ra­e­li, se praví: „Trůn tvůj, Bože, je na věky věkův, žezlem práva je žezlo tvé vlády“ (Ž 44, 7). Ne­chej­me stra­nou mnohé po­dob­né texty. Na jiném místě však je jas­ně­ji vy­zna­čen obraz Kris­tův; je tam před­po­vě­dě­no, že jeho krá­lov­ství ne­bu­de míti žád­ných hra­níc a v něm budou vlád­nou­ti spra­ve­dl­nost a mír: „Kvés­ti bude v jeho dnech spra­ve­dl­nost a hoj­nost po­ko­je… Pa­no­vat bude od moře k moři, od řeky až na konec světa“ (Z 71, 7—8).

K tomu při­stu­pu­jí ještě čet­něj­ší vý­ro­ky pro­ro­ků, pře­de­vším dobře známá slova Iza­íášo­va: „Dítě na­ro­dí se nám a syn bude nám dán, vla­dař­ství na ra­me­ní bude míti, a na­zý­ván bude: Zá­zrač­ný, rádce, Bůh silný, otec bu­dou­cí­ho věku, kníže po­ko­je. Vla­dař­ství jeho vzros­te a po­ko­ji ne­bu­de konce; na trůně Da­vi­do­vě a v krá­lov­ství jeho vlád­nou­ti bude, aby je utvr­zo­val a upevňoval prá­vem a spra­ve­dl­nos­tí od to­ho­to času až na věky“ (Iz 9, 6 7).

Po­dob­ně jako Iza­i­áš se vy­ja­dřu­jí také ostat­ní pro­ro­ci. Tak na př. Je­re­mi­áš před­po­ví­dá, že „spra­ved­li­vý po­to­mek“ vzejde z rodu Da­vi­do­va, a že tento syn Da­vi­dův jako král „bude pa­no­va­ti moud­ře, a ko­na­ti bude právo a spra­ve­dl­nost na zemi“ (Jer 23, 5). Tak Da­niel před­po­ví­dá, že Bůh ne­beský zřídí krá­lov­ství, „které nikdy ne­za­nik­ne…, které po­tr­vá na věky“ (Dan 2, 44). A o něco dále k tomu při­po­ju­je: „A viděl jsem ve vi­dě­ní, v noci, a aj — s ob­la­ky ne­beský­mi při­chá­zel jako syn člo­vě­kův, při­šel až k star­ci ve­li­ké­ho věku, a po­sta­vi­li jej před ob­li­čej jeho. I dal jemu moc a čest a vládu; všich­ni ná­ro­do­vé, kmeny a ja­zy­ky slou­ži­ti budou jemu; moc jeho jest moc věčná, jíž ne­po­zbu­de, a vláda jeho ne­bu­de zru­še­na“ (Dan 7, 13—14). A že se spl­ni­lo na Kris­tu i pro­roc­tví Za­cha­ri­ášo­vo o mír­ném králi, který „sedí na osli­ci, na osli­čím mlá­dě­ti“ a vjíž­dí do Je­rusa­le­ma „spra­ved­li­vý a spa­si­tel“ za já­so­tu lidu, zdaž to ne­do­svěd­či­li a ne­po­tvr­di­li svatí evan­ge­lis­té?

Ostat­ně táž nauka o Kris­tu Králi, kte­rou jsme na­zna­či­li podle knih Staré­ho Zá­ko­na, nikterak ne­mi­zí na strán­kách No­vé­ho Zá­ko­na, nýbrž na­o­pak, je vel­ko­le­pě a nád­her­ně po­tvr­ze­na.

Zmiňme se tu jen krát­ce o po­sel­ství ar­chan­dě­la, který ozna­mu­je Panně, že po­ro­dí syna, kte­ré­mu dá Pán Bůh trůn Da­vi­da, jeho otce; ten bude vlád­nou­ti nad po­tom­stvem Ja­ku­bo­vým na věky a jeho krá­lov­ství bude bez konce (Lk l, 32, 33). Kris­tus sám vy­dá­vá svě­dec­tví o svém krá­lov­ství: ať jíž mluví ve své po­sled­ní řečí k lidu o od­mě­nách a tres­tech, jichž se do­sta­ne dob­rým a zlým pro celou věč­nost; ať jíž od­po­ví­dá řím­ské­mu mís­to­dr­ži­te­li, který se ve­řej­ně táže, zda je krá­lem; nebo ať po svém zmrtvýchvstá­ní svě­řu­je apoš­to­lům úřad učiti a křtí­ti všech­ny ná­ro­dy; zkrát­ka, kdy­ko­li se na­skyt­la pří­le­ži­tost, sám sebe na­zý­val krá­lem (Mt 25, 31—40), ve­řej­ně se vy­dá­val za krále (18, 37) a slav­nost­ně pro­hlá­sil, že je mu dána veš­ke­rá moc na nebi i na zemi (Mt 28, 18). Co ji­né­ho je vy­já­d­ře­no tě­mi­to slovy než ve­li­kost jeho moci a ne­ko­neč­nost jeho krá­lov­ství?

Mů­že­me se tedy divit, že Jan ho na­zý­vá „vlád­cem nad po­zem­ský­mi králi“ (Zjev l, 5), a že se zje­vil apoš­to­lu ve vi­dě­ní o konci světa, jak má na svém šatě ve výši beder na­psá­no: „Král králů a Pán pánů" (Zjev 19, 16)? Vždyť Kris­ta Otec „usta­no­vil dě­di­cem všeho“ (Žid l, l); musí pak kra­lo­va­ti, dokud na konci světa ne­po­lo­ží všech­ny ne­přá­te­le pod nohy Boha a Otce (l Kor 15, 25).

4. Krá­lov­ství Kris­to­vo v li­tur­gii.

Z této obec­né nauky Písma sv. vy­plý­vá samo sebou, že ka­to­lic­ká cír­kev, která je krá­lov­stvím Kris­to­vým na zemi, jež se má za­jis­té roz­ší­řit mezi všemi lidmi a ve všech ze­mích, mu­se­la v roč­ním okru­hu po­svát­né li­tur­gie mno­hý­mi pro­je­vy pocty pozdra­vi­ti svého Pů­vod­ce a Za­kla­da­te­le jako Krále a Pána a Krále králů. Tato čest­ná ozna­če­ní vy­ja­dřu­jí v po­di­vu­hod­né roz­ma­ni­tos­tí jednu a touž prav­du. Cír­kev jich uží­va­la kdysi ve sta­rých žal­mo­vých mod­lit­bách a sa­kra­men­tá­řích. Po­u­ží­vá jich ještě i dnes ve ve­řej­ných mod­lit­bách, které koná kaž­do­den­ně k chvá­le bož­ské ve­leb­nos­ti, a pří po­dá­vá­ní ne­po­sk­vr­ně­né obětí. V této usta­vič­né osla­vě Kris­ta Krále lze snad­no po­střeh­nout po­di­vu­hod­nou shodu na­šich ob­řa­dů s ob­řa­dy vý­chod­ní­mi, takže i zde platí zá­sa­da: „Zákon mod­lit­by je zá­ro­veň zákon víry“.

5. Zá­klad krá­lov­ské dů­stoj­nos­ti Kris­to­vy.

Na jakém zá­kla­de pak spo­čí­vá tato dů­stoj­nost a moc na­še­ho Pána, to vhod­ně na­zna­ču­je už Cyril Ale­xan­drij­ský: „Abych to struč­ně vy­já­d­řil, moc, kte­rou má Kris­tus nad veš­ke­rým tvor­stvem, ne­u­chvá­tíl ná­si­lím, ani ji ne­při­jal od­ji­nud, nýbrž má ji ze své pod­sta­ty a při­ro­ze­nos­ti“ (K Luk. 10). To zna­me­ná: jeho krá­lov­ská moc se za­klá­dá na tom po­di­vu­hod­ném spo­je­ní, které na­zý­vá­me hy­po­sta­tic­kým.

Z toho vy­plý­vá, že an­dě­lé i lidé se mají Kris­tu kla­nět nejen jako Bohu, nýbrž mají ho po­slou­chat také jako člo­vě­ka a být pod­dá­ni jeho moci; neboť již z hy­po­sta­tic­ké­ho spo­je­ní má Kris­tus moc nad veš­ke­rým tvor­stvem.

Co však je bla­ži­věj­ší a la­hod­něj­ší než myš­len­ka, že Kris­tus je naším krá­lem nejen prá­vem svého zro­ze­ní, nýbrž také prá­vem, kte­ré­ho nabyl svým vy­ku­pi­tel­ským dílem? Kéž si všich­ni za­po­mnět­li­ví lidé při­po­mí­na­jí, co jsme stáli na­še­ho Vy­ku­pi­te­le: „Byli jste vy­kou­pe­ni ni­ko­li po­mí­je­jí­cím zla­tem nebo stří­brem, nýbrž dra­ho­cen­nou krví Kris­ta, Be­rán­ka bez úhony a bez po­skvr­ny“ (l Petr l, 18–19). Ne­ná­le­ží­me už sobě, po­ně­vadž Kris­tus nás kou­pil za ve­li­kou cenu (l Kor 6, 20); ano i naše těla „jsou údy Kris­to­vý­mi“. (Tam­též, 15.)

6. Po­va­ha krá­lov­ství Kris­to­va.

Chce­me nyní krát­ce vy­lo­žit smysl a pod­sta­tu to­ho­to krá­lov­ství.

Sotva je třeba při­po­mí­nat, že toto krá­lov­ství ob­sa­hu­je trojí moc, bez níž není žádné krá­lov­ství mys­li­tel­no. Uve­de­ná svě­dec­tví z Písma sv. o vše­o­bec­né vládě na­še­ho Vy­ku­pi­te­le to do­ka­zu­jí více než dosti. Je to ostat­ně člá­nek ka­to­lic­ké víry, že Ježíš Kris­tus byl dán lidem jako Vy­ku­pi­tel, kte­ré­mu jsou po­vin­ni věřit, a zá­ro­veň jako zá­ko­no­dár­ce, kte­ré­ho jsou po­vin­ni po­slou­chat (Sněm trid., sed. 6, can. 21). Evan­ge­lia pak ne­vy­pra­vu­jí o tom, že Kris­tus dal zá­ko­ny, nýbrž spíše, jak dává zá­ko­ny. A o těch, kteří za­cho­vá vají jeho při­ká­zá­ní, praví bož­sky Mistr při růz­ných pří­le­ži­tos­tech vždy no­vý­mi slovy, že tím do­ka­zu­jí svou lásku k němu a že zů­stá­va­jí v jeho lásce (Jan 14, 15; 15, 10).

O soud­cov­ské moci pak Ježíš sám pro­hla­šu­je, že ji ob­dr­žel od Otce, v od­po­vě­di židům, kteří ho obviňovali, že po­ru­šu­je so­bot­ní klid zá­zrač­ným uzdra­ve­ním ne­moc­né­ho: „Otec ne­sou­dí ni­ko­ho, nýbrž veš­ke­ren soud ode­vzdal Synu“ (Jan 5, 22). V této moci je také ob­sa­že­no — neboť je od ní ne­od­lu­či­tel­né — také právo odměňovat a trestat lidi i za je­jich po­zem­ské­ho ži­vo­ta.

Mimo to je třeba při­znat Kris­tu i moc vý­kon­nou, neboť všich­ni lidé jsou po­vin­ni po­slou­chat jeho zá­ko­nů, vzpur­ným pak hrozí tres­ty, kte­rým nikdo ne­mů­že unik­nout.

7. Kris­to­vo krá­lov­ství se vzta­hu­je zvláš­tě na du­chov­ní zá­le­ži­tos­ti.

Avšak toto krá­lov­ství je hlav­ně du­chov­ní a týká se du­chov­ní­ho řádu: slova bible, která jsme shora uved­li, to zřej­mě do­ka­zu­jí; to po­tvr­zu­je také Kris­tus Pán svým způ­so­bem jed­ná­ní.

Když se židé, a do­kon­ce i sami apoš­to­lé mylně do­mní­va­li, že Me­si­áš osvo­bo­dí národ a ob­no­ví krá­lov­ství iz­ra­el­ské, tu Kris­tus při ne­jed­né pří­le­ži­tos­ti vy­vrá­til tento mylný názor a po­třel onu mar­nou na­dě­ji. Když nad­še­né množ­ství lidu ho chtě­lo uči­ni­ti krá­lem, vy­hnul se krá­lov­ské­mu jménu i krá­lov­ským po­ctám útě­kem a skry­tos­tí. Před řím­ským mís­to­dr­ži­te­lem pro­hlá­sil, že jeho krá­lov­ství „není z to­ho­to světa“. Toto krá­lov­ství se v evan­ge­liu líčí jako krá­lov­ství, do něhož se lidé při­pra­vu­jí vstou­pit po­ká­ním. Ne­mo­hou však do něho vstou­pit než vírou a křtem, který tře­ba­že je to vněj­ší obřad, přece na­zna­ču­je a pů­so­bí vnitř­ní ob­ro­ze­ní.

Toto krá­lov­ství stojí je­di­ně proti krá­lov­ství sa­ta­no­vu a moci tem­nos­ti. Od svých stou­pen­ců vy­ža­du­je nejen, aby od­lou­či­li své srdce od bo­hat­ství a po­zem­ských věcí, aby usku­tečňovali mír­nost a lač­ně­li a žíz­ni­li po spra­ve­dl­nos­tí, nýbrž také aby se za­pí­ra­li a nesli svůj kříž. Po­ně­vadž však Kris­tus jako Vy­ku­pi­tel Cír­kev vy­kou­pil svou krví a jako Kněz sám se vydal jako oběť za hří­chy a usta­vič­ně se obě­tu­je, kdo by ne­vi­děl, že jeho krá­lov­ství musí míti ráz obo­jí­ho úřadu (vy­ku­pi­tel­ské­ho i kněž­ské­ho) a musí v obo­jím míti účast?

Ostat­ně, ve­li­ce by se mýlil, kdo by Kris­tu člo­vě­ku upí­ral vládu nad ja­ký­mi­ko­li ob­čan­ský­mi zá­le­ži­tost­mi. On totiž ob­dr­žel od Otce na­pros­té právo nad všemi stvo­ře­ný­mi věcmi, takže všech­no je podro­be­no jeho vůlí.

Přece však, pokud žil na zemi, úplně se zdr­žo­val od vy­ko­ná­vá­ní to­ho­to pan­ství, po­hr­dal dr­že­ním i sprá­vou lid­ských věcí, pře­ne­chal je je­jich ma­ji­te­lům a podnes jím je pře­ne­chá­vá. Pře­krás­ně to vy­ja­dřu­jí slova li­tur­gie: „Ne­od­ní­má po­zem­ské věci, který dává ne­bes­ké krá­lov­ství“ (Hym­nus ze svát­ku Zjev. Páně).

Tak tedy krá­lov­ství na­še­ho Vy­ku­pi­te­le za­hr­nu­je v sobě všech­ny lidi. S ra­dos­tí o té věci uvá­dí­me slova na­še­ho před­chůd­ce ne­smr­tel­né pa­mě­tí, Lva XIII: „Jeho říše se totiž ne­vzta­hu­je pouze na ná­ro­dy ka­to­lic­ké, ani ne jenom na ty, kteří při­ja­li křest, práv­ně patří k Církvi, ač­ko­li je blud­né ná­zo­ry sved­ly na sces­tí, nebo je od je­jí­ho spo­le­čen­ství od­lou­či­lo schisma, nýbrž za­hr­nu­je bez vý­jim­ky také všech­ny ty, kteří nejsou účast­ní křes­ťan­ské víry, takže oprav­du celé lid­ské po­ko­le­ní je pod mocí Je­ží­še Kris­ta“ (Enc. „Annum sa­crum" z 25. květ­na 1899).

V tomto směru není roz­dí­lu mezi jed­not­liv­ci, ro­di­na­mi a státy, pro­to­že lidé ži­jí­cí ve spo­leč­nos­ti nejsou o nic méně podro­be­ni moci Kris­to­vě než jed­not­liv­ci. Neboť je pouze je­di­ný pra­men štěs­tí pro jed­not­liv­ce i pro spo­leč­nost: „A není v nikom jiném spásy; neboť není ji­né­ho jména pod nebem da­né­ho lidem, v němž bychom mohli býti spa­se­ní“ (Sk. ap. 4, 12). Je pouze je­di­ný pů­vod­ce bla­hoby­tu a pra­vé­ho štěs­tí pro jed­not­li­vé ob­ča­ny i pro stát: „Neboť není od­ji­nud šťas­ten stát a od­ji­nud jed­not­li­vec, pro­to­že stát není nic ji­né­ho než sjed­no­ce­né množ­ství jed­not­li­vých lidí" (Sv. Au­gustin k Ma­ce­do­ni­o­vi, kap. 3).

Proto ti, kdo řídí ná­ro­dy, sami i se svým lidem ať ne­od­pí­ra­jí ve­řej­ně pro­ka­zo­va­ti pan­ství Kris­to­vu po­vin­nou úctu a po­sluš­nost, chtě­jí-li si za­cho­vat plně svoji au­to­ri­tu a po­vznést blaho a štěs­tí vlas­tí. Neboť co jsme na­psa­li na za­čát­ku na­še­ho pon­ti­fi­ká­tu o vel­kém úpad­ku au­to­ri­ty a úcty k před­sta­ve­ným, to je nemé­ně vhod­né a ča­so­vé i pro ny­něj­ší dobu: „Je-li Bůh a Ježíš Kris­tus — tak jsme si tehdy stě­žo­va­li — vy­hoš­těn ze zá­ko­no­dár­ství a z ve­řej­né­ho ži­vo­ta a ne­od­vo­zu­je-li se už au­to­ri­ta od Boha, nýbrž od lidí, pak se stalo, že byly vy­vrá­ce­ny i zá­kla­dy au­to­ri­ty, neboť byl od­stra­něn hlav­ní důvod, proč mají jedni právo po­rou­čet, a druzí po­vin­nost po­slou­chat. Pak se mu­se­la otřás­ti celá lid­ská spo­leč­nost, pro­to­že již ne­mě­la žádné pevné opory a zášti­ty“ (Enc. „Ubi ar­ca­no" z 23. pros. 1922).

8. Po­žeh­ná­ní ply­nou­cí z krá­lov­ské vlády Kris­to­vy.

Jestli­že tedy lidé sou­kro­mě i ve­řej­ně uzna­jí krá­lov­skou moc Kris­to­vu, pak jistě celým ob­čan­ským ži­vo­tem pro­nik­nou ne­smír­ná dob­ro­di­ní: spra­ved­li­vá svo­bo­da, kázeň a po­řá­dek, svor­nost a mír.

Jako vtis­ku­je krá­lov­ská dů­stoj­nost na­še­ho Pána au­to­ri­tě vlád­ců a pa­nov­ní­ků ja­ký­si po­svát­ný ráz, tak zá­ro­veň po­vzná­ší po­vin­nos­ti a po­sluš­nost ob­ča­nů. Proto ač­ko­liv apoš­tol Pavel při­ka­zo­val man­žel­kám a slu­žeb­ní­kům, aby ve svém muži a ve svém pánu ctili Kris­ta, přece je na­po­me­nul, aby je ne­po­slou­cha­li jako lidi, nýbrž je­di­ně proto, že za­stu­pu­jí Kris­ta; neboť se ne­slu­ší, aby lidé vy­kou­pe­ní Kris­tem ot­ro­či­li lidem: „Za cenu ve­li­kou jste vy­kou­pe­ni; ne­buď­te ot­ro­ky lidí“ (l Kor 7, 23).

Budou-li však pře­svěd­če­ni zá­ko­ni­tě zvo­le­ní vla­da­ři a úřady, že ne­vlád­nou tak ze svého práva, jako spíše z pří­ka­zu a v za­stou­pe­ní bož­ské­ho Krále, pak je zřej­mé, jak svatě a moud­ře budou uží­vat své moci, a jak při vy­dá­vá­ní a pro­vá­dě­ní zá­ko­nů budou mít na zře­te­li obec­né blaho a lid­skou dů­stoj­nost svých pod­da­ných.

Tak roz­kve­te a upev­ní se pokoj a po­řá­dek, pro­to­že bude od­stra­ně­na každá pří­či­na ne­kli­du. A vidí-li občan ve vla­da­ři a v ji­ných ve­dou­cích oso­bách státu jen lidi, kteří jsou mu svou při­ro­ze­nos­tí rovni, nebo shle­dá-li, že jsou z ně­ja­ké pří­či­ny ne­hod­ní nebo že za­slu­hu­jí výtky, přece jim proto ne­vy­po­ví po­sluš­nost, když v nich bude vidět obraz a au­to­ri­tu Kris­ta Bo­ho­člo­vě­ka.

Co se týká darů svor­nos­ti a míru, je zcela zřej­mé, že čím více se roz­ší­ří ně­ja­ké krá­lov­ství a čím větší část lid­stva ob­sáh­ne, tím více si lidé uvě­do­mu­jí své spo­le­čen­ství, kte­rým jsou na vzá­jem spo­je­ni. Toto vě­do­mí pak za­me­zí a za­sta­ví mnoho sporů a je­jích tvr­dost zmír­ní a zmen­ší.

Věru, kdyby říše Kris­to­va sku­teč­ně v sebe po­jí­ma­la všech­ny lidí, jako je ob­sa­hu­je po právu, jak bychom pak mohli zou­fat nad oním mírem, který při­ne­sl na zemi král míru? On přece při­šel „všec­ko smí­řit“. On „ne­při­šel, aby se mu slou­ži­lo, nýbrž aby slou­žil“. A ač­ko­liv Je „Pánem všeho“, dal nám pří­klad po­ko­ry a sta­no­vil ji jako zákon spo­je­ný s při­ká­zá­ním lásky. On také pra­vil: „Mé jho je slad­ké a moje břímě je lehké“.

Ó, jaké štěs­tí by za­vládlo na světě, kdyby se všich­ni jed­not­li­ví lidé, ro­di­ny i státy ne­cha­ly řídit Kris­tem! „Potom ko­neč­ně — abychom užili slov, která pro­ne­sl náš před­chůd­ce Lev XIII., před 25 lety ke všem bis­ku­pům — bude možno vy­ho­ji­ti tolik ran; pak právo na­lez­ne svou dří­věj­ší au­to­ri­tu, ob­no­ví se krás­ny mír, kles­nou meče a zbra­ně vy­pad­nou z rukou, když všich­ni ochot­ně při­jmou vládu Kris­to­vu a budou ho po­slou­chat, a každý jazyk bude vy­zná­vat, že Pán Ježíš Kris­tus je ve slávě Boha Otce“ (Enc. „Annum sanctum" z 25. květ­na 1899).

9. Dů­vo­dy pro za­ve­de­ní svát­ku Kris­ta Krále.

Aby však křes­ťan­ská spo­leč­nost hoj­ně­ji při­jí­ma­la tyto vzác­né před­nos­tí a aby si je tr­va­le ucho­va­la, musí se co nej­ví­ce roz­ší­ři­ti nauk a o krá­lov­ské dů­stoj­nos­tí na­še­ho Spa­si­te­le. K tomu se však nezdá nic uži­teč­něj­ší, než usta­no­ve­ní vlast­ní­ho a zvlášt­ní­ho svát­ku Kris­ta Krále.

Neboť aby lid byl obe­zná­men s prav­da­mi víry a aby jimi byl po­vzne­sen k ra­dos­tem vnitř­ní­ho ži­vo­ta, k tomu jsou da­le­ko účin­něj­ší kaž­do­roč­ní li­tur­gic­ké svát­ky, než i ty nej­zá­vaz­něj­ší vý­no­sy cír­kev­ní­ho uči­tel­ské­ho úřadu. S cír­kev­ní­mi vý­no­sy se totiž obe­zná­mí oby­čej­ně jen ně­ko­lik málo vzdě­la­něj­ších lidí, svát­ky však pů­so­bí na všech­ny vě­ří­cí a všem dá­va­jí na­u­če­ní. Úřed­ní vý­no­sy pro­mlu­ví jen jed­nou, svát­ky však mluví kaž­do­roč­ně a takřka stále. Cír­kev­ní vý­no­sy pů­so­bí po­nej­ví­ce jenom na rozum, svát­ky však pů­so­bí spa­si­tel­ně na rozum i na srdce, na ce­lé­ho člo­vě­ka.

Po­ně­vadž se však člo­věk sklá­dá z těla a duše, musí býti ze­vněj­ší­mi svá­teč­ní­mi slav­nost­mi tak po­hnut a po­vzbu­zen, aby si roz­ma­ni­tos­tí a krá­sou sva­tých ob­řa­du lépe vští­pil bož­ské prav­dy, aby mu pře­šly do těla a do krve a aby mu na­po­má­ha­ly k po­kro­ku v du­chov­ním ži­vo­tě.

Ostat­ně, z cír­kev­ních dějin víme, že ta­ko­vé svát­ky byly během sta­le­tí po­stup­ně za­vá­dě­ny tehdy, když to vy­ža­do­va­la nut­nost nebo uži­teč­nost křes­ťan­ské­ho lidu. A to se stá­va­lo tehdy, když na př. měl býti lid po­sí­len ve spo­leč­ném ne­bez­pe­čí, nebo když měl být chrá­něn před vtí­ra­jí­cí­mi se bludy nebo když měl býti více po­hnut a roz­ní­cen, aby s tím větší hor­li­vos­tí a zbož­nos­tí uctí­val ně­kte­ré ta­jem­ství víry nebo ně­kte­ré dob­ro­di­ní bož­ské lásky.

Tak už v prv­ních sta­le­tích křes­ťan­ství, když křes­ťa­né byli ještě krutě pro­ná­sle­do­vá­ni, za­ča­li při­po­mí­nat mu­čed­ní­ky po­svát­ný­mi ob­řa­dy, aby podle svě­dec­tví sv. Au­gusti­na „osla­vy mu­čed­ní­ků nadchly k mu­čed­nic­tví“ (Sermo 47, De Sanctís).

Li­tur­gic­ké pocty, které byly poz­dě­ji pro­ka­zo­vá­ny sva­tým vy­zna­va­čům, pan­nám a vdo­vám, při­spě­ly po­di­vu­hod­ně k vět­ší­mu po­vzbu­ze­ní křes­ťa­nů ke ctnos­tem, nut­ným i v do­bách míru.

Zvláš­tě však svát­ky za­ve­de­né k poctě nej­bla­ho­sla­ve­něj­ší Panny měly ten úči­nek, že křes­ťan­ský lid nejen zbož­ně­ji uctí­val Matku Boží a nej­moc­něj­ší Ochrán­ky­ni, nýbrž že ji také vrouc­ně­ji mi­lo­val jako Matku, kte­rou mu Vy­ku­pi­tel za­ne­chal takřka ve své zá­vě­ti.

Mezi dob­ro­di­ní, která vze­šla z ve­řej­né­ho a zá­ko­ni­té­ho uctí­vá­ní Bo­ho­ro­dič­ky a sva­tých, se musí ne na po­sled­ním místě po­čí­ta­ti to, že Cír­kev vždyc­ky ví­těz­ně od­ra­zi­la ná­ka­zu bludů a ne­správ­ných nauk. Mu­sí­me tu ob­di­vo­vat úra­dek Boží Pro­zře­tel­nos­ti, která i ze zla do­ve­de vy­vo­di­ti dobro, a proto do­pus­ti­la, aby ochab­la víra a zbož­nost lidu, nebo aby se po­zved­ly klam­né nauky proti ka­to­lic­ké prav­dě, a to proto, aby prav­da za­zá­ři­la novým leskem, víra a zbož­nost vě­ří­cích pak aby pro­cit­la z ospa­los­ti a smě­řo­va­la k větší do­ko­na­los­ti a sva­tos­ti.

Svát­ky no­vě­ji za­ve­de­né do li­tur­gie měly za­jis­té po­dob­ný původ a při­nes­ly po­dob­né plody. Na př. když ochab­la úcta a uctí­vá­ní ve­leb­né Svá­tos­ti, byl usta­no­ven svá­tek Bo­ží­ho Těla, který se měl tak konat, aby vel­ko­le­pou nád­he­rou ob­řa­dů a mod­lit­ba­mi po celou ok­tá­vu při­ve­dl ná­ro­dy k ve­řej­né­mu uctí­vá­ní Pána. Anebo svá­tek nej­svě­těj­ší­ho Srdce Je­ží­šo­va byl za­ve­den tehdy, když lid­ské duše smut­nou a po­nu­rou přís­nos­tí jan­se­nis­tů ochably a zma­lo­my­sl­ně­ly, a téměř úplně ochladly a byly od­stra­še­ny od lásky k Bohu a od dů­vě­ry ve svou spásu.

10. Svá­tek Kris­ta Krále je lékem proti ny­něj­ší­mu lai­cis­mu.

Jestli­že tedy na­ři­zu­je­me, aby Kris­tus byl uctí­ván celým ka­to­lic­kým svě­tem jako Král, tím se chce­me právě po­sta­rat o po­tře­by ny­něj­ší doby a po­skyt­nou­ti nej­ú­čin­něj­ší lék proti moru, který za­chvá­til lid­skou spo­leč­nost. Morem na­zý­vá­me tak zvaný lai­cis­mus naší doby, jeho ne­správ­né nauky a jeho zhoub­né snahy.

Jak víte, cti­hod­ní brat­ři, tento mor lai­cis­mu ne­do­zrál za je­di­ný den, nýbrž už dlou­ho byl skryt v nitru států. Za­ča­lo se totiž po­pí­rá­ním svr­cho­va­nos­ti Kris­to­vy nade všemi ná­ro­dy; upí­ra­lo se Církvi právo, které jí dal Kris­tus, totiž právo učiti všech­ny ná­ro­dy, dá­va­ti zá­ko­ny, ří­di­ti ná­ro­dy, které má Cír­kev při­vés­ti k věčné bla­že­nos­ti. Potom se však po­ne­náh­lu ná­bo­žen­ství Kris­to­vo po­ča­lo při­rov­ná­va­ti k ne­pra­vým ná­bo­žen­stvím a za­ča­lo se klás­ti zcela nejap­ně na touž úroveň. Pak byla Cír­kev pod­ři­zo­vá­na stát­ní moci a vy­dá­vá­na takřka li­bo­vů­li vla­da­řů a stát­ních úřadů. Ně­kte­ří šli tak da­le­ko, že chtě­li na­hra­dit bož­ské ná­bo­žen­ství ja­kým­si ná­bo­žen­stvím při­ro­ze­ným nebo pros­tě ná­bo­žen­ským cí­tě­ním. Ano našly se i státy, které se do­mní­va­ly, že se mohou obe­jí­ti bez Boha, a za své ná­bo­žen­ství pro­hlá­si­ly bezbo­žec­tví a opo­vr­ho­vá­ní Bohem.

Již v en­cyk­li­ce „Ubi ar­ca­no" jsme si stě­žo­va­li na pře­trp­ké věru ovoce, které tento odpad jed­not­liv­ců i států při­ná­šel tak často a již tak dlou­ho. A dnes si na to stě­žu­je­me znova: všude je roz­se­to símě ne­svor­nos­ti a jsou mezi ná­ro­dy roz­d­mý­chá­ny pla­me­ny ne­ná­vis­tí a sporu, které ještě ve­li­ce zdr­žu­jí ob­no­vu míru: je roz­ší­ře­na bez­uzd­ná hra­bi­vost, která se ne­zříd­ka za­krý­vá rouš­kou obec­né­ho blaha a lásky k vlas­ti, a z toho vzni­ka­jí roz­trž­ky mezi ob­ča­ny a ona slepá a bez­měr­ná se­be­lás­ka, která ne­hle­dá nic ji­né­ho než vlast­ní pro­spěch a zisk, a podle toho hod­no­tí všech­no ostat­ní: je zcela pod­vrá­cen ro­din­ný mír opo­mí­je­ním po­vin­nos­tí a ne­dba­los­tí; jed­no­ta a pev­nost ro­di­ny je otře­se­na; a ko­neč­ně lid­ská spo­leč­nost je roz­vrá­ce­na a řítí se do zá­hu­by.

Svá­tek Kris­ta Krále, který se má sla­vi­ti od ny­nějš­ka kaž­do­roč­ně, vzbu­zu­je v nás živou na­dě­ji, že si lid­ská spo­leč­nost po­spí­ší vrá­tit se šťast­ně k nej­mi­lej­ší­mu Spa­si­te­li. Úlo­hou ka­to­lí­ků by ovšem bylo při­pra­vo­vat a urych­li­ti tento ná­vrat svou hor­li­vou čin­nos­tí; avšak mnozí z nich, jak se zdá, ne­za­u­jí­ma­jí ve spo­le­čen­ském ži­vo­tě to místo a ne­ma­jí té au­to­ri­ty, kte­rých ne­smě­jí po­strá­da­ti ti, kteří před jiným i nesou po­cho­deň prav­dy. Tuto ne­vý­ho­du lze snad při­psat na vrub lik­na­vos­ti nebo báz­li­vos­ti dob­rých, kteří se buď úplně zdr­žu­jí od­po­ru anebo od­po­ru­jí jen slabě. Proto ne­přá­te­lé Církve pak nutně na­bý­va­jí větší smě­los­ti a od­va­hy. Jestli­že však vě­ří­cí po­cho­pí, že pod pra­po­rem Kris­ta Krále jsou po­vin­ni bo­jo­va­ti sta­teč­ně a bez ustá­ní, pak, budou-li pro­nik­nu­ti ohněm apoš­to­lá­tu, budou se sna­žit zís­kat pro svého Pána od­pad­lé nebo ne­vě­do­mé a há­ji­ti jeho práva, aby ne­by­la nijak po­ru­še­na.

A mimo to, zdaž není svá­tek Kris­ta Krále, opa­ku­jí­cí se kaž­do­roč­ně po celém světě, velmi vhod­ný k tomu, aby byl ob­ža­lo­bou světa z jeho ve­řej­né­ho od­pa­du, jejž zplo­dil lai­cis­mus k ne­smír­né škodě spo­leč­nos­ti, a zá­ro­veň ja­kousi ná­pra­vou? Vskut­ku, čím více se přeslad­ké jméno na­še­ho Vy­ku­pi­te­le ne­dů­stoj­ně opo­mí­jí na me­zi­ná­rod­ních sjez­dech a ve sně­mov­nách, tím mo­hut­ně­ji musí býti hlá­sá­no, a tím dále muse­jí býti vy­hla­šo­vá­na práva Kris­to­vy krá­lov­ské dů­stoj­nos­ti a moci.

11. Za­ve­de­ní to­ho­to svát­ku bylo jíž dříve při­pra­vo­vá­no.

Zdaž ne­by­la už od konce mi­nu­lé­ho sto­le­tí šťast­ně a krás­ně při­pra­vo­vá­na cesta k za­ve­de­ní to­ho­to svát­ku?

Každý totiž ví, jak moud­ře a skvě­le byl hájen tento kult v čet­ných kni­hách, vy­da­ných po celém světě v růz­ných ja­zy­cích. Kris­to­va vláda a říše byla uzná­na také oním zbož­ným zvy­kem, že se téměř ne­sčet­né ro­di­ny za­svě­co­va­ly a od­da­ly nej­svě­těj­ší­mu Srdci Je­ží­šo­vu. To však uči­ni­ly nejen ro­di­ny, nýbrž i státy a krá­lov­ství. Ano do­kon­ce celé lid­ské po­ko­le­ní se šťast­ně za­svě­ti­lo Bož­ské­mu Srdci na popud a za ve­de­ní Lva XIII. v mi­los­ti­vém roce 1900.

Také zde ne­mů­že­me ml­če­ním pře­jít, že k slav­nost­ní­mu hlá­sá­ní Kris­to­vy krá­lov­ské moci nad celou lid­skou spo­leč­nos­tí při­spě­ly po­di­vu­hod­ným způ­so­bem velmi četné eu­cha­ris­tic­ké sjezdy, které se ko­na­ly v naší době. Je­jích úče­lem jest, aby lidé jed­not­li­vých diecésí, zemí a ná­ro­dů nebo ce­lé­ho světa, sjed­no­ce­ní k uctí­vá­ní a osla­vo­vá­ní Kris­ta Krále skry­té­ho pod zá­vo­jem eu­cha­ris­tic­kým, spo­leč­ně pozdra­vi­li Kris­ta jako Krále, s nebe da­né­ho, řečmi ko­na­ný­mi ve shro­máž­dě­ních a v chrá­mech, spo­leč­ným uctí­vá­ním ve­leb­né Svá­tos­ti ve­řej­ně vy­sta­ve­né, a vel­ko­le­pý­mi prů­vo­dy. Možno prá­vem říci, že křes­ťan­ský lid, veden ja­kým­si božím vnuk­nu­tím, onoho Je­ží­še, kte­ré­ho bezbož­ní lidé ne­chtě­li při­jmout, když při­šel do svého, chtěl vy­nés­ti z ti­ché­ho úkry­tu po­svát­ných chrá­mů a nésti ho uli­ce­mi měst jako ví­tě­ze, a uvés­ti ho do všech jeho krá­lov­ských práv.

12. Ju­bi­lej­ní rok je vhod­nou pří­le­ži­tos­tí k za­ve­de­ní svát­ku Kris­ta Krále.

K usku­teč­ně­ní na­še­ho zá­mě­ru, o kte­rém jsme se zmí­ni­li, skýtá svatý rok, který se chýlí ke konci, vhod­nou pří­le­ži­tost jako jistě žádný jiný. Neboť dob­ro­ti­vý Bůh ob­rá­til mysl i srdce vě­ří­cích k ne­beským stat­kům, které pře­vy­šu­jí všech­no po­myš­le­ní, opět je na­pl­nil darem své mi­los­ti, zvět­šil je­jich hor­li­vost, aby hle­da­li vyšší věcí, a po­sil­nil je na dobré cestě. Ať tedy sle­du­je­me četné pros­by, které nám byly za­slá­ny, nebo ať při­hlí­ží­me k udá­los­tem sva­té­ho roku, máme za­jis­té mnoho dů­vo­dů k pře­svěd­če­ní, že nyní ko­neč­ně při­šel den všemi oče­ká­va­ný, abychom pro­hlá­si­li, že Kris­tus má býti uctí­ván zvlášt­ním a vlast­ním svát­kem jako Král ce­lé­ho lid­ské­ho po­ko­le­ní.

V tomto roce totiž, jak jsme řekli už na za­čát­ku, tento bož­ský Král, oprav­du „po­di­vu­hod­ný ve svých sva­tých“ „byl vel­ko­le­pě osla­ven“ sva­to­ře­če­ním no­vé­ho zá­stu­pu svých bo­jov­ní­ků. V tomto roce také při je­di­neč­né mi­sij­ní vý­sta­vě věcí a jaksi i prací, směli všich­ni ob­di­vo­vat ví­těz­ství, kte­rých do­by­li Kris­tu hla­sa­te­lé jeho evan­ge­lia pro roz­ší­ře­ní jeho krá­lov­ství. Ko­neč­ně v tomto roce při osla­vě ju­bi­lea ni­cej­ské­ho sněmu jsme při­po­me­nu­li sou­pod­stat­nost vtě­le­né­ho Slova s Otcem, která je zá­kla­dem pan­ství Kris­to­va nade všemi ná­ro­dy.

13. Úřed­ní za­ve­de­ní svát­ku Kris­ta Krále.

A proto, naší apoš­tolskou mocí usta­no­vu­je­me svá­tek na­še­ho Pána Je­ží­še Kris­ta Krále, který se má sla­vit kaž­do­roč­ně po celém světě po­sled­ní ne­dě­lí v říjnu, bez­pro­střed­ně před svát­kem Všech sva­tých. Na­ři­zu­je­me též, aby se toho dne kaž­do­roč­ně ob­no­vi­lo za­svě­ce­ní lid­ské­ho po­ko­le­ní nej­svě­těj­ší­mu Srdci Je­ží­šo­vu, což při­ká­zal kaž­do­roč­ně opa­ko­vat náš před­chůd­ce svaté pa­mě­ti Pius X. Chce­me však, aby se jen v tomto roce ko­na­lo toto za­svě­ce­ní dne 31. pro­sin­ce. V ten den my sami bu­de­me slou­žit pon­ti­fi­kál­ní mši sva­tou ke cti Kris­ta Krále a dáme toto za­svě­ce­ní vy­ko­na­ti v naší pří­tom­nos­tí. Do­mní­vá­me se, že ne­mů­že­me lépe a vhod­ně­ji ukon­čit svatý rok a že ne­do­ve­de­me lépe vy­já­d­řit svůj dík Kris­tu, „ne­smr­tel­né­mu Králi věků“ — čímž vy­ja­dřu­je­me také dík ce­lé­ho křes­ťan­ské­ho světa — za dob­ro­di­ní, udě­le­ná v tomto sva­tém roce nám, Církvi a ce­lé­mu ka­to­lic­ké­mu světu.

Ne­mu­sí­me vám, cti­hod­ní brat­ři, dlou­ze vy­svět­lo­vat, proč jsme usta­no­vi­li zvlášt­ní svá­tek Kris­ta Krále, od­liš­ný od ji­ných, v nichž je také ja­ký­si ná­znak a ja­ká­si osla­va jeho krá­lov­ské dů­stoj­nos­ti. Stačí totiž po­u­ká­zat jenom na to, že ač­ko­li ve všech svát­cích na­še­ho Pána je tak zva­ným ma­te­ri­ál­ním před­mě­tem Kris­tus, přece je­jich for­mál­ní před­mět je zcela od­liš­ný od krá­lov­ské moci Kris­to­vy a od jeho krá­lov­ské­ho jména.

Na ne­dě­li pak jsme tento svá­tek po­lo­ži­li proto, aby nejen du­cho­ven­stvo vzdá­va­lo poctu bož­ské­mu Králi slou­že­ním mše svaté a mod­lit­bou cír­kev­ních ho­di­nek, nýbrž aby také vě­ří­cí lid, uvol­ně­ný od svého den­ní­ho za­měst­ná­ní, a na­pl­ně­ný sva­tou ra­dos­tí, vydal Kris­tu skvě­lé svě­dec­tví o své po­sluš­nos­ti a pod­da­nos­ti. Po­sled­ní ne­dě­le mě­sí­ce října se nám však zdála k této slav­nos­ti da­le­ko vhod­něj­ší než jiné dny, neboť touto ne­dě­lí se téměř za­kon­ču­je celý cír­kev­ní rok. Tímto způ­so­bem pak ta­jem­ství ži­vo­ta Kris­to­va, která se sla­vi­la během roku, budou slav­ným svát­kem Kris­ta Krále takřka za­kon­če­na a ko­ru­no­vá­na, a dříve než při­kro­čí­me k osla­vě všech sva­tých, bude hlá­sá­na a vy­zved­nu­ta sláva Toho, který ví­tě­zí ve všech sva­tých a vy­vo­le­ných.

Bude tedy, cti­hod­ní brat­ři, vaším úko­lem a vaší po­vin­nos­tí, po­sta­ra­ti se o to, aby kaž­do­roč­ní osla­vu to­ho­to svát­ku před­chá­ze­la ve všech far­nos­tech o ur­či­tých dnech ká­zá­ní, v nichž by byl lid po­u­čen o po­va­ze, smys­lu a dů­le­ži­tos­ti to­ho­to svát­ku, aby pak za­ří­dil svůj život tak, aby byl hodný těch, kteří jsou věrně a hor­li­vě od­dá­ni vládě bož­ské­ho Krále.

14. Po­žeh­ná­ní ply­nou­cí z usta­no­ve­ní svát­ku Kris­ta Krále.

Ke konci to­ho­to listu chce­me vám, cti­hod­ní brat­ři, krát­ce vy­svět­lit, jaký uži­tek oče­ká­vá­me a si sli­bu­je­me pro Cír­kev, pro stát i pro jed­not­li­vé vě­ří­cí z to­ho­to uctí­vá­ní Kris­ta Krále.

Tyto pocty, které se mají pro­ka­zo­vat na­še­mu svr­cho­va­né­mu Pánu, mají lidem při­po­mí­nat, že Cír­kev, která byla Kris­tem za­lo­že­na jako sa­mo­stat­ná spo­leč­nost, musí z při­ro­ze­né­ho práva, kte­ré­ho se ne­mů­že vzdá­ti, vy­ža­do­vat plnou svo­bo­du a ne­zá­vis­lost na stát­ní mocí. Cír­kev ne­mů­že zá­vi­set na cizí vůli pří vy­ko­ná­vá­ní úkolu, který jí byl Bohem svě­řen, a tím úko­lem je: učiti, ří­di­ti a vésti k věčné bla­že­nos­ti všech­ny ty, kteří patří k říši Kris­to­vě.

Po­dob­nou svo­bo­du musí stát dáti také ře­hol­ním řádům a spo­leč­nos­tem obo­jí­ho po­hla­ví. Ty jsou totiž nej­ú­čin­něj­ší­mi po­moc­ní­ky cír­kev­ních pas­tý­řů a pra­cu­jí s nimi hor­li­vě o roz­ší­ře­ni a upev­ně­ní krá­lov­ství Kris­to­va, neboť za­cho­vá­vá­ním sva­tých slibů po­tí­ra­jí trojí žá­dosti­vost světa, a svou sna­hou o do­ko­na­lej­ší život pů­so­bí, že všem před očima září a svítí tr­va­lým a vždy krás­něj­ším leskem ona sva­tost, kte­rou bož­ský Za­kla­da­tel chtěl míti jako vý­znač­nou znám­ku své Církve.

Stá­tům pak tato osla­va svát­ku, ob­no­vo­va­ná kaž­do­roč­ně po celém světě, bude při­po­mí­nat, že jako sou­kro­mé osoby tak i stát­ní úřady a vlád­nou­cí osoby jsou vá­zá­ny po­vin­nos­tí ve­řej­ně Kris­ta uctí­vat a být ho po­sluš­ny. Bude jim při­po­mí­nat po­sled­ní soud, při kte­rém Kris­tus přís­ně po­mstí bez­prá­ví, které mu bylo způ­so­be­no, když byl nejen vy­hoš­těn ze stát­ní­ho ži­vo­ta, nýbrž také když byl opo­vrž­li­vě sta­věn stra­nou a ne­chán bez po­všim­nu­tí. Neboť jeho krá­lov­ská dů­stoj­nost vy­ža­du­je, aby celý stát­ní život byl za­ří­zen podle bo­žích při­ká­zá­ní a křes­ťan­ských zásad, a to jak v zá­ko­no­dár­ství, tak v soud­nic­tví a tak i ve vý­cho­vě mlá­de­že podle zdra­vé nauky a ne­po­ru­še­né mrav­nos­ti.

Mimo to, je po­di­vu­hod­né, kolik síly a ctnos­tí budou moci vě­ří­cí křes­ťa­né na­čer­pat z vy­svět­le­ní této prav­dy, aby svůj život za­ří­di­li podle pra­vých křes­ťan­ských zásad. Neboť, jestli­že Kris­tu Pánu byla dána veš­ke­rá moc na nebi i na zemi, jestli­že lidé, vy­kou­pe­ní jeho předra­hou krví, jsou pod­dá­ni jeho vládě z ja­ké­ho­si no­vé­ho práv­ní­ho dů­vo­du, jestli­že ko­neč­ně tato moc se vzta­hu­je na celou lid­skou při­ro­ze­nost, pak je nám jasné, že v nás není žádná schop­nost, která by byla vyňata z Kris­to­vy vlády.

15. Sou­hrn do­sa­vad­ních zá­vě­rů a výzva k hor­li­vé osla­vě Kris­ta Krále.

Musí tedy Kris­tus vlád­nout v ro­zu­mu člo­vě­ka, jehož po­vin­nos­tí jest, v úplné po­ko­ře pevně a ne­o­chvěj­ně sou­hla­si­ti se zje­ve­ný­mi prav­da­mi a s nau­kou Kris­to­vou. Kris­tus musí vlád­nout ve vůli, jejíž po­vin­nos­tí je po­slou­chat Bo­žích zá­ko­nů a při­ká­zá­ní, Kris­tus musí vlád­nout v srdci, jehož po­vin­nos­tí je, bez ohle­du na při­ro­ze­né touhy. Boha nade všech­no mi­lo­vat a je­di­ně k němu při­lnout. Kris­tus musí vlád­nout v těle a v jeho údech, které jako ná­stro­je nebo, abychom užili slov apoš­to­la Pavla (Řím 6, 13), jako „ná­stro­je spra­ve­dl­nos­ti Bohu“, muse­jí slou­ži­ti vnitř­ní sva­tos­ti duše.

Před­lo­ží-li se toto všech­no vě­ří­cím, aby si to dů­klad­ně pro­hléd­li a uvá­ži­li, snáze je to po­vzbu­dí k vyšší do­ko­na­los­ti.

Kéž, cti­hod­ní brat­ři, ti, kteří jsou mimo Cír­kev, za­tou­ží po slad­kém jhu Kris­to­vě a kéž je při­jmou ke své spáse! Kéž také my všich­ni, kteří podle mi­lo­srd­né­ho úrad­ku Bo­ží­ho jsme v jeho říši, ne­se­me toto jho Kris­to­vo ni­ko­li ne­o­chot­ně, nýbrž od­da­ně, lás­ky­pl­ně a svě­do­mi­tě! Bude-li náš život uspo­řá­dán podle zá­ko­nů bož­ské­ho krá­lov­ství, ob­dr­ží­me s ra­dos­tí hoj­nost, dob­rých plodů; a když nás Kris­tus hledá jako slu­žeb­ní­ky dobré a věrné, sta­ne­me se v jeho ne­bes­kém krá­lov­ství s ním účast­ný­mi věčné bla­že­nos­tí a slávy.

Toto naše přání budiž vám, cti­hod­ní brat­ři, k na­stá­va­jí­cím vá­noč­ním svát­kům svě­dec­tvím naší ot­cov­ské lásky k vám. Jako zá­ru­ku bož­ských darů při­jmě­te apoš­tolské po­žeh­ná­ní, které vám, cti­hod­ní brat­ři, va­še­mu du­cho­ven­stvu a va­še­mu lidu sr­deč­ně udě­lu­je­me.

Dáno v Římě u sv. Petra, dne 11. pro­sin­ce v mi­los­ti­vém roce 1925, ve čtvr­tém roce na­še­ho pon­ti­fi­ká­tu.

---