Volnost, rovnost, bratrství – nebo smrt. Tento známý slogan francouzských revolucionářů může být brzy trvale uzákoněný v Katolické církvi – nejen ve smyslu deklarativního přijetí revolučních ideálů, ale též ve formě konkrétních strukturálních změn.

V Římě proběhne finální zasedání synody o synodalitě (2. – 26.října). Poslední den účastníci přijmou závěrečný dokument a následujícího dne papež František uzavře celou záležitost slavnou mší sv. Tím se skončí první velká etapa „synodální obnovy“ Církve, která započala před třemi lety. Absolutní většina katolíků přitom nemá ponětí, co se vlastně děje; ba co více, z průběhu synody a z jejího cíle nejsou moudří ani kněží a biskupové. Příčina je prostá: Apoštolský stolec používá tak nejasnou řeč, že člověk, pokud přímo nesedí u zápisu synodních dokumentů nebo není bezprostředně přítomen při vyjádření veřejných i zákulisních protagonistů synody, jednoduše nemá žádnou šanci zorientovat se v celé záležitosti.

Postavím hned na počátku agresivní tezi, kterou se pokusím v následujících řádcích dokázat. Na podkladě mých znalostí synodální tématiky soudím, že v celé této operaci jde o zakopání propasti dělící Katolickou církev od současného světa zformovaného Francouzskou revolucí a osvícenstvím; v tomto smyslu je cílem organizátorů synody, aby Církev přijala slogan Francouzské revoluce „volnost, rovnost, bratrství nebo smrt“ za svůj vlastní a provedla v jeho duchu totální rekonstrukci katolicismu, to znamená aby vytvořila katolicismus úplně jiný.

Některý čtenář bude možná těmito mými slovy pobouřen a obviní mne, že šířím absurdní pravicovou konspirační teorii. Prosím ho, aby se neukvapoval; pospíším si s vysvětlením, proč tuto tezi, přiznávám, že je brutální, pokládám za trefnou. Začnu dvěma zajímavými citáty přímo z úst papeže, hlavního iniciátora synody o synodalitě.

Když ji František v říjnu r. 2021 zahajoval, odvolal se na známá slova kardinála Yvese Congara, jednoho z nejdůležitějších teologických expertů II. vatikánského koncilu, kategorického reformisty považujícího události sněmu za nejzávažnější v dějinách katolicismu. „Není třeba vytvářet novou církev. Stačí vytvořit jinou církev“ – tak doslovně zní citát slov papeže.

Jaká by měla být tato „jiná církev“, František řekl již několik let předtím, když citoval věhlasné vyjádření jiného evropského kardinála Carla Marii Martiniho, rovněž reformisty, neformálního vůdce skupiny ze Sankt Gallen, jež sdružovala mnoho progresivně zaměřených církevních hodnostářů starého kontinentu. „Církev je opožděná o 200 let. Proč se neotřeseme? Čeho se bojíme?“ – řekl Martini krátce před svou smrtí r. 2012. František tato jeho slova citoval r. 2019.

„Jiná“ církev má být tedy taková, jež napraví dvousetletou „zaostalost“; řeč je o změnách, které nastoupily ve světě na přelomu 18. a 19. stol. Jedná se o ideály politické, filozofické a náboženské, které přinesly osvícenství a Francouzská revoluce.

Myslím si, že cestou k dosažení cíle „jinakosti“ Církve vedoucí ke gruntovnímu „aggiornamentu” se má stát právě synodální proces. V projevu z r. 2015 papež František oznámil, že „synodalita je konstitutivním rozměrem Církve“, což zopakoval v apoštolské konstituci „Episcopalis communio” r. 2019. Při žádném veřejném vyjádření nebyl pojem synodality vůbec definován. Nezměnilo se to ani nyní; dokonce ani dokument „Instrumentum laboris” z r. 2024, čili text mající být předmětem diskuse na závěrečném zasedání synody, neposkytuje takovou definici. Máme tedy co do činění se situací, v níž údajný „konstitutivní rozměr“ Církve se stane nejen „úkolem“, ale spíše svobodnou tvořivostí, pojmem stále prázdným, který je třeba teprve naplnit obsahem. Když vezmeme vážně tyto papežské deklarace, dle nichž má být Církev „jiná“ a „zaktualizovaná o 200 let“, tak lze předpokládat, že „synodalita“ – mnohokrát pojmenovaná jako cesta bez konce – je postupem k získání této „jinakosti“ a „aktualizace“.

Vracím se ale ke sloganu Francouzské revoluce. V čem se v rámci synodálního procesu projevuje záměr vtělit do Církve „volnost, rovnost, bratrství“ a vyloučit ty, kteří s tím nesouhlasí („nebo smrt“)?

1. Volnost

Ve shodě s duchem naší epochy současný člověk potřebuje „vysvobození“. Papež František mnohokrát signalizoval, že podle jeho hodnocení katolíci bývají „zotročeni“ doktrínou Církve, nebo spíše v jeho pojetí „rigoristickým“ uplatňováním této doktríny. Hned před zahájením finálního zasedání synody proběhne v bazilice sv. Petra zvláštní kající pobožnost pod vedením papeže. Účastníci tady budou odprošovat jménem celé Církve za osobní i strukturální hříchy různého druhu (pozn., překl.: již se stalo – viz také zde). Jedním z nich – jak nás poučuje oficiální stránka synody – je hřích „používání doktríny jako kamení, jímž je možno házet na jiné“. To navazuje na mnoho papežových výpovědí toho samého obsahu, zejména v kontextu tradiční katolické manželské a sexuální etiky. O „rigoristické“ doktríně papež mluvil mj. i v době diskuse o připuštění rozvedených žijících v jiných svazcích ke sv. přijímání.

Proto v apoštolské adhortaci „Amoris laetitia” v r. 2016 zdůraznil novátorský přístup, podle něhož by bylo třeba doktrínu používat pružněji až k uznání, že v jistých situacích se objektivně hříšný způsob života může líbit Bohu. „Svědomí může poznat nejen to, že nějaká situace objektivně neodpovídá obecnému požadavku evangelia. Může také upřímně a poctivě poznat to, co je v dané chvíli tou velkodušnou odpovědí, kterou může člověk Bohu dát, a s určitou morální jistotou objevit, že to je ten dar, který Bůh v konkrétních složitých omezených podmínkách žádá, i když to ještě není plně objektivní ideál. V každém případě pamatujme, že toto rozlišování je dynamické a že musí být vždycky otevřené novým fázím růstu a novým rozhodnutím, která umožní uskutečnit ideál plnějším způsobem.“ – napsal v b. 303 této adhortace. Tato slova jsou běžně vztahována na situaci rozvedených, kteří navzdory životu v druhém svazku a udržování sexuálního styku by mohli za jistých okolností (na základě rozhodnutí vlastního svědomí) přistupovat ke sv. přijímání. To by mohlo platit např. i pro homosexuální osoby.

Tímto směrem kráčí deklarace „Fiducia supplicans” z prosince r. 2023, která dovoluje žehnat homosexuálním párům. Idea možnosti dávat jim požehnání spočívá na přesvědčení, že osoby v tomto svazku sice nenaplňují ideál, ale „v konkrétních složitých omezených podmínkách“, když žijí v tomto svazku, poskytují jedinou pro ně možnou „velkodušnou odpověď“, což je „dar, který Bůh v konkrétních složitých omezených podmínkách žádá“. Právě tak se uskutečňuje revoluční zásada „volnosti“ od doktríny, která měla být v minulosti používána rigoristicky. Nyní by však doktrína byla přivedena do role narativní signalizace objektivního ideálu, k němuž je sice třeba směřovat, ale postupně, to znamená neodmítat ihned objektivně hříšnou formu života. Není těžké zjistit, že toto umožňuje smířit se co nejdříve s jedním z nejdůležitějších cílů „osvobození“, jakým je sexuální uvolnění od omezení monogamií, heterosexualitou atd. Jinými slovy tedy, skrze „Amoris laetitia” a nové chápání doktríny a svědomí by vznikla „jiná“ církev, jež by v otázce sexuální etiky zasypala dvousetletou propast dělící ji od světa. Synodální proces je plný vazeb na tuto problematiku; v mnoha synodálních dokumentech se objevují zmínky o nutnosti vypracování „nových přístupových cest“ k takovým skupinám osob, jakými jsou rozvedení, homosexuálové, nebo – v případě Afriky – lidé žijící v polygamních svazcích.

2. Rovnost

Rovnostářská problematika je na synodě o synodalitě přítomná v ještě větší míře, než problematika volnosti. Ústředním bodem úsilí o rovnost je otázka žen, podněcovaná hlavně německými účastníky, ale přítomná téměř na celém světě. Synodní dokumenty učinily z „otázky žen“ jedno z nejdůležitějších témat a sám papež František se rozhodl věnovat jí řadu porad s elitární Radou kardinálů. Diskuse na toto téma má tři zásadní linie: dostupnost řídících funkcí pro ženy, dostupnost jáhenství a dostupnost kněžství. Není pochyb, že revolučního cíle plné rovnosti pohlaví v Církvi nelze dosáhnout jinak, než dosazením ženy do úřadu papeže; ať už to vypadá jakkoliv přehnaně, byl by to přece přirozený důsledek připuštění žen ke svátosti kněžství. S ohledem na kategorický odpor konzervativní části Církve není v současnosti otázka přístupu žen ke kněžství diskutována. Jinak to ale vypadá s jáhenstvím a s dostupností řídících funkcí. V tom druhém případě – píši to na základě nesčetných výpovědí účastníků synodálního procesu – existuje už plný konsensus; nesetkal jsem se s žádnou výpovědí důležitého hierarchy Církve, který by odmítal ženy i na nejvyšších úřadech Církve, pokud nevyžadují svátostné svěcení. Všechno ukazuje na to, že synoda o synodalitě bude silným bodcem pro lokální církve, aby navýšily ve svých strukturách řízení podíl žen. Problematika jáhenství je zatím neřešena s ohledem na její blízkost svátosti kněžství.

Druhým bodem synodálního boje o rovnostářskou tvář Církve je kněžství. Synodní dokumenty činí z „klerikalismu“ jeden z největších nešvarů soudobého katolicismu. Válka s klerikalismem by měla probíhat tím způsobem, že laikové budou stále více zapojeni do církevních rozhodčích struktur. Realizuje se to již dnes, např. připuštěním laiků k řízení úřadů římské kurie. Synodní dokumenty hovoří také o budoucí „synodální formaci“ ke kněžství, která by měla spočívat na rozvíjení ideje „všeobecného bratrství pokřtěných“. V praxi by to mělo znamenat poskytnout laikům širší kompetence ve třech posláních kněze – docendi, sanctificandi, regendi – učení, posvěcování, řízení, např. připuštěním laiků k možnosti kázat při liturgii v kostele (tento koncept podporují hlavně Němci), udělovat svátosti (to má podporu z Německa a z Latinské Ameriky) a mít podíl na řízení farní, diecézní a dokonce kontinentální církve (tento koncept má globální podporu).

Třetím bodem dosažení „rovnosti“ je úloha a moc biskupa včetně biskupa římského. Synodní dokumenty dávají najevo, že biskupové musí uplatňovat svoji moc více synodálně, tzn. brát v potaz mínění celého katolického společenství, jež spravují. V „Instrumentum laboris” z léta tohoto roku se praví, že biskup sice má mít pravomoc samostatného rozhodování, ale kdyby rozhodl autoritativně bez ohledu na konsensus celého společenství, postupoval by „nesynodálně“ a odťal by se tak od společenství. Je lehké si domyslet, že běda bude tomu biskupovi, který v této konstitutivně synodální církvi by byl nesynodální; jemu by pak platilo revoluční „nebo smrt“. To se týká i římského biskupa. V červnu Papežská rada pro jednotu vydala dokument na téma papežské služby, v němž se v synodálním duchu sugeruje, že papež by mohl v mnoha rezortech omezit uplatnění své moci ve prospěch kompetence biskupů – zvláště pravoslavných.

3. Bratrství

Synodální církev musí být církví inkluzivní – pro všechny. Synodní dokumenty od samého počátku nenechávají nikoho na pochybách, že jedním ze základních cílů synodálního procesu je redefinice tradiční ekleziologie ve prospěch nové, jež bude vycházet z koncepce „Božího lidu“ vyvíjené na II. vatikánském koncilu, ale v rozšířené interpretaci. Do synodálního „Božího lidu“ tak budou náležet nejen praktikující katolíci, nýbrž i ti, kdo nepraktikují nebo dokonce vůbec nevěří (průkopníkem toho byl Carlo Maria Martini, který organizoval v Miláně stálé fórum diskuse s ateisty); v průběhu synodálního procesu v Itálii byl rovněž spuštěn programový dialog Katolické církve se zednářstvím, uskutečnilo se mnoho setkání s nimi s účastí vlivných biskupů, zejména šéfa Papežské teologické akademie biskupa Antonia Stagliana a bývalého prefekta Rady pro právní texty kardinála Franceska Coccopalmieria.

Bratrství znamená též dialog s členy jiných náboženských komunit, přičemž tento dialog není veden v paradigmatu rozhovorů o realizaci eventuálních společných cílů při zachování vlastní identity: jde o přijetí čistě modernistické teze o religiozitě jako efektu prvotní lidské emoce, což v důsledku vede k uznání všech náboženství za sobě rovné odlišné cesty vedoucí k imanentně omezenému kontaktu s tím, co je božské. František mnohokrát vyjevil tuto tendenci – od deklarace z Abú Zabi přes encykliku „Fratelli tutti” aż po deklaraci náboženského indiferentismu ze Singapuru, abychom uvedli alespoň tři nejzávažnější doklady.

Dodatečným a důležitým prvkem naplnění hesla o bratrství je „preference imigrantů“, vyjádřena na synodě o synodalitě zařazením do katalogu nových hříchů „hříchu proti imigrantům“, za který mají odprošovat účastníci výše vzpomenuté ceremonie v bazilice sv. Petra při zahájení finálního zasedání synody (pozn. překl: již s stalo).

4. Nebo smrt

Je zřejmé, že „jiná“ církev, která provede „aktualizaci“ k revoluci a osvícenství, jež bude „konstitutivně synodální“, nemůže ve svých řadách tolerovat lidi, co nejsou synodální. Byl by to vnitřní rozpor a hrozilo by to rozpadem tohoto novostarého církevního společenství. Proto se pochopitelně vyžaduje, aby všichni přijali principy synodality. V současné fázi je ale nemožné rychle toto vynutit, jak ukázal např. odpor vůči „Fiducia supplicans” ze strany afrických biskupů. Papež František a kardinál Victor Manuel Fernández v odpovědi africkým biskupům ale vysvětlili, že sice budou osvobozeni od povinnosti žehnat párům LGBT, ale výlučně z důvodů kulturních; jinými slovy tedy, až africká kultura bude změněna a dosáhne toho morálního stavu, jaký dnes panuje v kultuře západní, toto osvobození bude staženo. Týká se to, jak se lze domnívat na základě analogie, též všech jiných synodálních změn. Tak jako proces globalizace v posledních desetiletích účinně mění další a další komunity a vnucuje jim tentýž revolučně-osvícenský pohled, lze předpokládat, že i synodálně konstitutivní církev ho přijme, ale jako společenství „mnoha rychlostí“ – tj. všichni musí tento revolučně-osvícenský pohled, tzn. inkluzi jako objektivní cíl, jehož mají všichni dosáhnout, akceptovat, ale v různém čase a ve vlastním tempu.

Tak vypadá podle mého hodnocení realita synody o synodalitě; bylo by možno ještě uvádět další detaily na toto téma, např. pojednat o plánu evropské církevní integrace povoláním Evropského církevního shromáždění, o zavádění novátorské metody diskuse ve formě „rozhovorů v Duchu“, která spočívá na naslouchání protikladným názorům bez žádného komentáře, aby později pod vedením synodálního „experta“ byl vypracován „konsensus“, nebo o svolání 10 zvláštních synodálních komisí pro začlenění závěrů synody do života Církve, ale obávám se, že tím bych čtenáře nudil.

Jedno je jisté: Závěrečné zasedání synody zahajuje finální fázi budování „jiné“ církve, takové, jejíž podobu v zásadní formě popsali už osvícenskou filozofií okouzlení modernističtí myslitelé na přelomu 19. a 20. stol. Ti samí, jejichž teologická reflexe utváří dnes teorii a praxi nejdůležitějších činitelů procesu nového církevního „aggiornamenta“ (zdnešnění).

Zdroj: Článek „Kościół Konstytutywnie Synodalny, czyli Rewolucja – albo śmierć“ in www.pch24.pl 30. 9. 2024