Pravděpodobně nejstarší svatováclavská Kristiánova legenda pocházející již z 10. stol. píše, jak svatý kníže často chodil se svým věrným sluhou Podivenem – a to i v třeskutém mrazu zasněženou krajinou. Kdykoliv ale Podiven kladl své nohy do světcových stop ve sněhu, přestalo mu být zima, naopak ucítil příjemné a milé teplo. To je nádherná symbolika. Sv. Václav vyzařoval do svého okolí jak teplo fyzické (není důvod, i když jednoznačný důkaz nemáme, proč Kristiánově zprávě nevěřit), tak hlavně duchovní, které znamenalo pravou víru a pravou morálku.

S tím souvisely i konkrétní kroky. Zastával se chudých proti násilí mocných, vykupoval otroky a propouštěl je na svobodu, zaváděl řádné soudnictví místo svévolných, často nespravedlivých a krutých rozsudků jednotlivých lokálních vládců a náčelníků, odstraňoval krvavé pohanské rituály, nahrazoval všeobecně rozšířenou polygamii ustanovením řádného manželství atd. Prosazoval také vyšší mravní principy při soupeření o moc, jak ukazuje příběh s Radslavem Zlickým, kdy světec odmítá válku s tímto rebelem, při níž mají obětovat život druzí – a nabízí osobní řešení konfliktu ryze mezi nimi oběma. Radslav kapituloval, když uviděl nad světcem anděla. Václav horlivě budoval tzv. christianitas, tj. stát s legislativou podle křesťanské morálky, společnost vyšší, ušlechtilejší civilizace, v níž jednotlivec je podstatně lépe chráněn proti tyranii než v jiném systému.

To ho stálo život. Jeho bratr Boleslav byl sice také katolík a ostentativně se k tomu hlásil, jenže nemínil prosazovat křesťanské principy v politice státu. Dokazuje to již ten diametrální rozdíl, že v soupeření o moc Václav vůči Radslavovi preferuje dohodu místo vražedného boje, zatímco Boleslav dychtivý trůnu neváhá ani před zabitím vlastního bratra. Matka Václava i Boleslava Drahomíra řeší svůj spor s vlastní tchyní sv. Ludmilou vraždou, Václav naopak, když Drahomíra je zapletena do intrik proti němu, jí nezkřiví ani vlas, pouze ji izoluje na hradě Budči. Krásný doklad vyšší morálky christianitas ve srovnání s tzv. nenáboženským státem, jenž se o duchovno a morálku nezajímá!

Konflikt Václava a Boleslava lze chápat jako první střet politické formace postavené na katolických principech s tzv. laickým, čili sekulárním, tj. nenáboženským zřízením, jaké požaduje dnešní liberální a neomarxistická civilizace. Moderní tzv. demokratické státy prakticky – i když v jiné době a ve zcela odlišných technicko-ekonomických podmínkách – následují Boleslava a nikoli Václava, přestože naše země se formálně hlásí ke svatováclavské tradici. Ano, můžete i ve vysokých funkcích být katolíky, netajit se tím, chodit do kostela, ale není vám dovoleno principy zjevené pravdy „tahat do politiky“, žádat např. zákaz potratů nebo ústavní zakotvení řádně uzavřeného manželství muže a ženy jako jediné formy soužití dvou lidí opačného pohlaví, odmítat legitimitu homosexuality, vícera pohlaví atd.

Přesně toto byly Boleslavovy zásady: ano, jsem katolík, ale bojovat proti obchodu s otroky, polygamii a pohanským rituálním orgiím, poněvadž katolická morálka toto zakazuje, to ne, náboženství nemohu vnášet do politiky. Jestliže toto bratr Václav dělá, škodí zemi – a proto je v pořádku, když ho zavraždím, prospěji tím státu a společnosti. Nejspíš takto Boleslav uvažoval, inspirován svojí matkou Drahomírou, jež dala zabít svoji tchyni sv. Ludmilu. Vyčítala jí, že z Václava, následníka trůnu, prý vychovává mnicha a nikoli panovníka. Svatá Václavova babička mu totiž vštěpovala katolickou víru jako nedílnou součást života, kterou nelze opustit ani v politické práci, tzn. nutno i tady se jí řídit a prosazovat ji. Ludmila byla k tomu nepochybně inspirována arcibiskupem sv. Metodějem, který ji na Velké Moravě pokřtil – a Metodějovi kněží, vyhnaní z Moravy, již nalezli azyl v Čechách, jí neustále toto poslání připomínali. I Metoděj ještě se svým bratrem sv. Cyrilem za vlády knížete Rostislavova vedli panovníka k tomu, aby budoval první christianitas na našem území. Nepovedlo se, Rostislav byl synovcem Svatoplukem svržen a oslepen. Arcibiskup Metoděj měl s ním neustálé konflikty kvůli jeho sexuálním nemravnostem, kterým nejen hověl, ale též je toleroval u svých poddaných. Nemínil ani v nejmenším uplatnit katolickou morálku v politice, ve správě země.

Václav je tedy v dějinách možná prvním evropským mučedníkem myšlenky christianitas, tj. křesťanského státu, v konfliktu s nábožensky lhostejným tzv. laickým státem. To je pravý základ naší české civilizace a kultury: katolická země s legislativou odpovídající katolické morálce, kterou přinesl sám Božský Spasitel! Takový je pravý smysl dědictví svatováclavského! Mučednickou smrt knížete Václava lze bez nadsázky srovnat s mučednickou smrtí katolických státníků nové epochy, např. s vraždou ekvadorského prezidenta ct. Gabriela Garcíi Morena, zastřeleného a ubitého r. 1875 svobodnými zednáři také s odůvodněním, že je více „mnichem“ než politikem – podobně jako argumentovala kněžna Drahomíra. García Moreno chtěl rovněž – podobně jako u nás sv. Václav – prosadit legislativu v souladu s katolickou naukou. Oba, byť na úplně jiných stupních kulturního i ekonomického vývoje společnosti, to zaplatili životem. Šlo o věrnost Kristu ve všem, ne pouze v tom, co se mi momentálně hodí a v čem nenarazím.

Svatováclavská myšlenka a svatováclavské dědictví představují tedy pro katolíka jedno: odmítnutí nenáboženského tzv. laického, čili liberálního státu, jenž vede občany zpět k pohanskému barbarství svým prosazováním potratů, eutanazie, pornografie, jednopohlavních svazků, změny pohlaví, likvidace monogamní rodiny a manželství muže a ženy atd. V tomto liberálním zřízení se vyskytují též atentáty jako prostředky boje o moc, připomínající vraždy mezi politiky včetně nejbližších příbuzných v době sv. Václava, nemluvě o zcela legálních mediálních „vraždách“, kdy nepohodlný soupeř v zápase o moc je diskvalifikován veřejně publikovanými pomluvami. Katolík věrný tradiční nauce proto ideu nenáboženského tzv. laického státu odmítne jako herezi, k tomu jej vedou i četná vyjádření církevního Magisteria, např. Syllabus papeže bl. Pia IX. r. 1864, Libertas Lva XIII. r. 1888, Vehementer sv. Pia X. r. 1906 a zejména potom Quas Primas Pia XI. r. 1925, jež zavádí svátek Ježíše Krista Krále. V tom tkví jádro odkazu sv. Václava.

Na druhé straně jsme si ale vědomi, že princip christianitas je za současného stavu, kdy apostaze zasahuje i nejvyšší místa v církevní hierarchii, podle pozemských kritérií neuskutečnitelná. Buďme upřímní a pravdiví, ona nebyla realizovaná ani v tom údajně křesťanském středověku, pouze jednotliví panovníci autentického křesťanského života ji dokázali na nějaký čas prosadit. Většinou ale dějiny středověku jsou historií neustálého konfliktu vladařů neochotných vyhlašovat zákony na principu katolické mravouky se svatými a příkladnými hierarchy, nebo naopak historií přizpůsobování se slabých a morálně špatných církevních hodnostářů vládcům. Do středověku patří i mučedníci ideálu christianitas, mezi nimiž sv. Václav má své čestné místo.

Naší úspěšnou stratégií se však dnes může stát, když realizujeme ideál christianitas v prostředí, kde žijeme, především ve vlastní rodině. Ta je základní buňkou společnosti, „stát“ v malém. Zavládnou-li tady autenticky křesťanské zásady Desatera a lásky k bližnímu a zároveň nonkonformismu s bezbožným světem kolem nás, zcela jistě se to odrazí u těch, kteří nás budou pozorovat. To je to teplo sv. Václava, jež on – jak jsme napsali hned v prvním odstavci – pouští v hojné míře do naší země. Útulné teplo, které vychází od Krista a Jeho nekonečné lásky. Sv. Václave, zprostředkuj nám i naší zemi stále více tohoto tepla, aby Kristus pronikal čím dál více do našich osobních životů, do našich rodin – a odtud do celého národního společenství včetně politiky – a odhalil nakonec opravdovou krásu christianitas, tj. civilizace postavené na základech zjevené pravdy.