Ještě před 50 lety se v hodinách náboženství učila jako samozřejmost tato věta katechismu: Pán Bůh dobré odměňuje a zlé trestá. Dnes je situace jiná. V jednom kázání již před nějakým časem kněz tuto Bohem zjevenou pravdu „poopravil“: Pán Bůh dobré odměňuje a zlé odpouští… Zapomněl jenom dodat jednu podstatnou „maličkost“: Bůh odpouští zlé pouze na základě nadpřirozené lítosti a vůle (předsevzetí) hříšníka dále se zlého nedopouštět. Tento postoj vyjádřený ve svátosti pokání chrání člověka před věčnými tresty. Před časnými jenom částečně, neboť záleží na Pánu, kolik zasloužených trestů za hříchy nám promine, pouze plnomocné odpustky získané ve stavu posvěcující milosti odpouštějí všechny časné tresty. Koneckonců časné tresty nestanovil Bůh k likvidaci člověka, tou je věčné trápení v pekle, ale k jeho nápravě, aby unikl zatracení na věky.

Dnes slyšíme neustále od neomodernistických reprezentantů Magisteria v Církvi: Bůh nemůže trestat, jinak by nebyl milosrdný. Jenže Boží milosrdenství je nerozlučně spojeno s Boží spravedlností, což je druhá základní pravda katolického katechismu. Bůh je nejvýš spravedlivý, čili odměňuje dobré a trestá zlé. Kdyby byl jenom milosrdný, odpouštěl bez lítosti a vůle v hříchu nepokračovat, potom by se stal směšným panákem, pajdulákem bez autority. Aby všichni byli na tom na věčnosti stejně, sv. František, sv. Maxmilián Kolbe nebo sv. Otec Pio na téže úrovni s Adolfem Hitlerem, Mao Ce-tungem nebo V. I. Leninem, proti tomu se musí ozvat přirozený cit člověka pro spravedlnost, který je součástí přirozeného mravního zákona vloženého člověku do srdce. Právě proto, že tento smysl pro spravedlnost, jenž žádá odměnu za dobré skutky a trest za zlé, vtiskl člověku sám Pán, svědčí o tom, že hlasatelé pouze milosrdného Boha, jenž nechce lítost a pokání, nemohou mít pravdu. Ano, i Mohamed nebo Goebbels mohou být spaseni – a my také jim máme záchranu pro věčnost přát, vždyť i za ně Spasitel trpěl na Kalvárii, ale pouze za předpokladu, že alespoň těsně před smrtí litovali svých těžkých hříchů a poté si odpykali tvrdý očistec.

S touto naukou se teď ale málokde setkáme, výjimku tvoří pouze tradiční komunity nebo i některé farnosti v církevních strukturách, kde kněz má ještě odvahu hlásat pravou nauku. Přitom ale fakt, že Bůh zlo (hřích) trestá, je doložen samotným Písmem sv. Už odboj našich prarodičů v ráji Bůh potrestal, dále vzpomeňme potopu, Sodomu a Gomoru, tresty udělené izraelskému národu za koketování s pohanstvím atd. I v Novém zákoně je na mnoha místech řeč o trestajícím spravedlivém Bohu. Ježíš Kristus hrozí Božími tresty farizeům a zákoníkům za jejich pokrytectví a za jejich snahu zabít Ho. U Luk 13,1–5 čteme o Božím trestu, jak Pilát smísil krev obětujících Galilejanů s jejich obětí a jak věž v Siloe, která se zřítila, zabila 18 lidí. Kristus k tomu dodává: „Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ Pán rovněž předpovídá zničení Jeruzaléma jako trest za to, že židovská populace Ho ve své zdrcující většině nepřijala jako Mesiáše a odsoudila k smrti.

Dnešním modernistům zejména vadí, že by Bůh trestal za rouhání a zneuctění svatých obrazů a soch. Vždycky, kdykoliv se zmíním o tom, že ničitele sakrálních památek po vzniku naší první republiky r. 1918, kteří pálili kříže a házeli po nich kamením, likvidovali sochy Panny Marie nebo vylupovali svatostánky, postihl nakonec Boží trest ve formě ztráty ruky nebo jiného tělesného postižení, ozve se právě z řad věřících poplatných neomodernismu lavina protestů, že prezentuji Boha jako krutého a nikoli milosrdného. Jenže co říká sv. Pavel v listu Galaťanům? „Neklamte se, Bůh nestrpí posměchu!“ (Gal 6,7).

Je Bůh opravdu „krutý a ješitný diktátor“, když za rouhání, posměch a urážky trestá pachatele v některých případech tělesně? Již jsme napsali výše, že tyto tresty jsou pouze časné, mají hříšníku připomenout velikost jeho viny a zachránit ho před věčnou záhubou v pekle, bude-li o to stát. Sv. Pavel v 5. kap. 1 Kor sám svolává tělesný trest na krvesmilníka, aby si uvědomil závažnost své viny, litoval tohoto skutku a tak byl zachráněn pro věčnost. Rouháním se Bohu, zneuctěním sv. hostie a ničením křížů, soch a obrazů Panny Marie a svatých člověk vypovídá válku svému Stvořiteli, Vykupiteli a Posvětiteli, čímž své nitro otevírá dokořán působení démonů. To již není maličkost.

Nutno o tom mluvit zejména dnes, kdy tyto akty rouhačského vandalismu jsou stále častější. V posledních dnech otřásl veřejností případ švýcarské občanky jménem Sanija Ameti pocházející z Bosny, která je muslimkou, aktivistkou ekologické organizace Operation Libero a členkou Strany zelených. Jak informuje portál www.pch24.pl ze dne 8.9. v článku „Szwajcaria: lewicowa aktywistka zrobiła ´tarczę strzelecką´ z maryjnego wizerunku. Wynikami chwaliła się w sieci“, tato žena se „cvičila ve střelbě“ na obraz Panny Marie s Děťátkem a chlubila se tímto snímkem na internetu.

Postihne-li pachatele takových skutků Boží trest v nějaké tělesné podobě, je to – neostýchám se to říci – projevem Jeho lásky a milosrdenství. Chce tímto způsobem těžkému hříšníkovi dát šanci k obrácení a k dosažení věčné spásy v nebi. Takový trest Boží je konkrétním projevem milosrdenství, spojeného s opravdovým zájmem o člověka a s úsilím o jeho záchranu pro věčnost. Lhostejné nečinné přihlížení Boha, jak tento člověk pokračuje ve svém rouhání a řítí se mílovými kroky do pekla, by naopak bylo projevem Boží necitelnosti. Takovému Bohu by bylo v podstatě jedno, jestli hříšník skončí v pekle nebo bude spasen. Jenže my víme z Božího zjevení, že Bohu to jedno není, vždyť Beránek trpěl na kříži za každého.