Ještě před 50 lety se v ho­di­nách ná­bo­žen­ství učila jako sa­mo­zřej­most tato věta ka­techis­mu: Pán Bůh dobré odměňuje a zlé tres­tá. Dnes je si­tu­a­ce jiná. V jed­nom ká­zá­ní již před ně­ja­kým časem kněz tuto Bohem zje­ve­nou prav­du „po­o­pra­vil“: Pán Bůh dobré odměňuje a zlé od­pouš­tí… Za­po­mněl jenom dodat jednu pod­stat­nou „ma­lič­kost“: Bůh od­pouš­tí zlé pouze na zá­kla­dě nad­při­ro­ze­né lí­tos­ti a vůle (před­se­vze­tí) hříš­ní­ka dále se zlého ne­do­pouš­tět. Tento po­stoj vy­já­d­ře­ný ve svá­tos­ti po­ká­ní chrá­ní člo­vě­ka před věč­ný­mi tres­ty. Před čas­ný­mi jenom čás­teč­ně, neboť zá­le­ží na Pánu, kolik za­slou­že­ných tres­tů za hří­chy nám pro­mi­ne, pouze pl­no­moc­né od­pust­ky zís­ka­né ve stavu po­svě­cu­jí­cí mi­los­ti od­pouš­tě­jí všech­ny časné tres­ty. Ko­nec­kon­ců časné tres­ty ne­sta­no­vil Bůh k li­kvi­da­ci člo­vě­ka, tou je věčné trá­pe­ní v pekle, ale k jeho ná­pra­vě, aby unikl za­tra­ce­ní na věky.

Dnes sly­ší­me ne­u­stá­le od ne­o­mo­der­nis­tic­kých re­pre­zen­tan­tů Magis­te­ria v Církvi: Bůh ne­mů­že trestat, jinak by nebyl mi­lo­srd­ný. Jenže Boží mi­lo­sr­den­ství je ne­roz­luč­ně spo­je­no s Boží spra­ve­dl­nos­tí, což je druhá zá­klad­ní prav­da ka­to­lic­ké­ho ka­techis­mu. Bůh je nej­výš spra­ved­li­vý, čili odměňuje dobré a tres­tá zlé. Kdyby byl jenom mi­lo­srd­ný, od­pouš­těl bez lí­tos­ti a vůle v hří­chu ne­po­kra­čo­vat, potom by se stal směš­ným pa­ná­kem, pajdu­lá­kem bez au­to­ri­ty. Aby všich­ni byli na tom na věč­nos­ti stej­ně, sv. Fran­ti­šek, sv. Ma­x­mi­li­án Kolbe nebo sv. Otec Pio na téže úrov­ni s Adol­fem Hit­le­rem, Mao Ce-tun­gem nebo V. I. Le­ni­nem, proti tomu se musí ozvat při­ro­ze­ný cit člo­vě­ka pro spra­ve­dl­nost, který je sou­čás­tí při­ro­ze­né­ho mrav­ní­ho zá­ko­na vlo­že­né­ho člo­vě­ku do srdce. Právě proto, že tento smysl pro spra­ve­dl­nost, jenž žádá od­mě­nu za dobré skut­ky a trest za zlé, vtis­kl člo­vě­ku sám Pán, svěd­čí o tom, že hla­sa­te­lé pouze mi­lo­srd­né­ho Boha, jenž ne­chce lí­tost a po­ká­ní, ne­mo­hou mít prav­du. Ano, i Mo­ha­med nebo Go­ebbels mohou být spa­se­ni – a my také jim máme zá­chra­nu pro věč­nost přát, vždyť i za ně Spa­si­tel trpěl na Kal­vá­rii, ale pouze za před­po­kla­du, že ale­spoň těsně před smrtí li­to­va­li svých těž­kých hříchů a poté si od­py­ka­li tvrdý očis­tec.

S touto nau­kou se teď ale má­lo­kde se­tká­me, vý­jim­ku tvoří pouze tra­dič­ní ko­mu­ni­ty nebo i ně­kte­ré far­nos­ti v cír­kev­ních struk­tu­rách, kde kněz má ještě od­va­hu hlá­sat pra­vou nauku. Při­tom ale fakt, že Bůh zlo (hřích) tres­tá, je do­lo­žen sa­mot­ným Pís­mem sv. Už odboj na­šich pra­ro­di­čů v ráji Bůh po­trestal, dále vzpo­meňme poto­pu, So­do­mu a Go­mo­ru, tres­ty udě­le­né iz­ra­el­ské­mu ná­ro­du za ko­ke­to­vá­ní s po­han­stvím atd. I v Novém zá­ko­ně je na mnoha mís­tech řeč o tres­ta­jí­cím spra­ved­li­vém Bohu. Ježíš Kris­tus hrozí Bo­ží­mi tres­ty fa­ri­zeům a zá­ko­ní­kům za je­jich po­kry­tec­tví a za je­jich snahu zabít Ho. U Luk 13,1–5 čteme o Božím tres­tu, jak Pilát smí­sil krev obě­tu­jí­cích Ga­li­leja­nů s je­jich obětí a jak věž v Siloe, která se zří­ti­la, za­bi­la 18 lidí. Kris­tus k tomu do­dá­vá: „Ne­bu­de­te-li činit po­ká­ní, všich­ni po­dob­ně za­hy­ne­te.“ Pán rov­něž před­po­ví­dá zni­če­ní Je­ruza­lé­ma jako trest za to, že ži­dov­ská po­pu­la­ce Ho ve své zdr­cu­jí­cí vět­ši­ně ne­při­ja­la jako Me­si­á­še a od­sou­di­la k smrti.

Dneš­ním mo­der­nis­tům zejmé­na vadí, že by Bůh trestal za rou­há­ní a zne­u­ctě­ní sva­tých ob­ra­zů a soch. Vždyc­ky, kdy­ko­liv se zmí­ním o tom, že ni­či­te­le sa­král­ních pa­má­tek po vzni­ku naší první re­pub­li­ky r. 1918, kteří pá­li­li kříže a há­ze­li po nich ka­me­ním, li­kvi­do­va­li sochy Panny Marie nebo vy­lu­po­va­li sva­tostán­ky, po­sti­hl na­ko­nec Boží trest ve formě ztrá­ty ruky nebo ji­né­ho tě­les­né­ho po­sti­že­ní, ozve se právě z řad vě­ří­cích po­plat­ných ne­o­mo­der­nis­mu la­vi­na pro­tes­tů, že pre­zen­tu­ji Boha jako kru­té­ho a ni­ko­li mi­lo­srd­né­ho. Jenže co říká sv. Pavel v listu Ga­laťa­nům? „Ne­klam­te se, Bůh ne­str­pí po­smě­chu!“ (Gal 6,7).

Je Bůh oprav­du „krutý a je­šit­ný dik­tá­tor“, když za rou­há­ní, po­směch a uráž­ky tres­tá pa­cha­te­le v ně­kte­rých pří­pa­dech tě­les­ně? Již jsme na­psa­li výše, že tyto tres­ty jsou pouze časné, mají hříš­ní­ku při­po­me­nout ve­li­kost jeho viny a za­chrá­nit ho před věč­nou zá­hu­bou v pekle, bude-li o to stát. Sv. Pavel v 5. kap. 1 Kor sám svo­lá­vá tě­les­ný trest na kr­vesmil­ní­ka, aby si uvě­do­mil zá­važ­nost své viny, li­to­val to­ho­to skut­ku a tak byl za­chrá­něn pro věč­nost. Rou­há­ním se Bohu, zne­u­ctě­ním sv. hos­tie a ni­če­ním křížů, soch a ob­ra­zů Panny Marie a sva­tých člo­věk vy­po­ví­dá válku svému Stvo­ři­te­li, Vy­ku­pi­te­li a Po­svě­ti­te­li, čímž své nitro ote­ví­rá do­ko­řán pů­so­be­ní dé­mo­nů. To již není ma­lič­kost.

Nutno o tom mlu­vit zejmé­na dnes, kdy tyto akty rou­hač­ské­ho van­da­lis­mu jsou stále čas­těj­ší. V po­sled­ních dnech otřá­sl ve­řej­nos­tí pří­pad švý­car­ské ob­čan­ky jmé­nem Sa­ni­ja Ameti po­chá­ze­jí­cí z Bosny, která je mus­lim­kou, ak­ti­vist­kou eko­lo­gic­ké or­ga­ni­za­ce Ope­rati­on Li­be­ro a člen­kou Stra­ny ze­le­ných. Jak in­for­mu­je por­tál www.​pch24.​pl ze dne 8.9. v člán­ku „Szwaj­ca­ria: lewi­cowa ak­ty­wist­ka zrobiła ´tarczę str­ze­lecką´ z ma­ryj­ne­go wi­ze­run­ku. Wy­ni­ka­mi chwa­liła się w sieci“, tato žena se „cvi­či­la ve střel­bě“ na obraz Panny Marie s Děťát­kem a chlu­bi­la se tímto sním­kem na in­ter­ne­tu.

Po­stih­ne-li pa­cha­te­le ta­ko­vých skut­ků Boží trest v ně­ja­ké tě­les­né po­do­bě, je to – ne­ostý­chám se to říci – pro­je­vem Jeho lásky a mi­lo­sr­den­ství. Chce tímto způ­so­bem těž­ké­mu hříš­ní­ko­vi dát šanci k ob­rá­ce­ní a k do­sa­že­ní věčné spásy v nebi. Ta­ko­vý trest Boží je kon­krét­ním pro­je­vem mi­lo­sr­den­ství, spo­je­né­ho s oprav­do­vým zá­jmem o člo­vě­ka a s úsi­lím o jeho zá­chra­nu pro věč­nost. Lhos­tej­né ne­čin­né při­hlí­že­ní Boha, jak tento člo­věk po­kra­ču­je ve svém rou­há­ní a řítí se mí­lo­vý­mi kroky do pekla, by na­o­pak bylo pro­je­vem Boží ne­ci­tel­nos­ti. Ta­ko­vé­mu Bohu by bylo v pod­sta­tě jedno, jest­li hříš­ník skon­čí v pekle nebo bude spa­sen. Jenže my víme z Bo­ží­ho zje­ve­ní, že Bohu to jedno není, vždyť Be­rá­nek trpěl na kříži za kaž­dé­ho.