Eucharistie neboli Nejsvětější oltářní svátost, je klenot výjimečné ceny, který Bůh daroval lidstvu. V této svátosti je osobně přítomen, byť skrytý, sám Spasitel Ježíš Kristus, darující nám svatost a spásu. Kodex kanonického práva v kán. 897 uvádí: „Nejvznešenější svátostí je Eucharistie; v ní je sám Ježíš Kristus přítomen, obětován a přijímán jako pokrm; jí Církev stále žije a roste.“ (CIC, kán. 897)

K ustanovení Eucharistie došlo při Poslední večeři, ale Spasitel již dříve připravoval lidi na tento zlomový okamžik v dějinách spásy. Ježíš řekl zástupům: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (Jn 6, 35). A pak dodal: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (Jn 6, 53–59)

Ježíš Kristus před svou obětí na kříži velmi toužil dát věřícím k dispozici pokrm a nápoj spásy, tu pravou velikonoční hostinu, při které by věřící mohli přijímat jeho tělo a krev, aby tak dostávali závdavek budoucí slávy nebeské liturgie. Toto byl nejvážnější stimul, který vedl Ježíše Krista k rozhodnutí ustanovit Nejsvětější oltářní svátost.

Nikdo nezná člověka lépe, než Bůh, který ho stvořil. Stvořitel dokonale zná naši nedokonalost. Z ničeho stvořil inteligentní lidskou bytost ke svému obrazu, dokonce Boží Syn vzal na sebe podobu člověka, přišel na tento svět a byl nám podobný ve všem kromě hříchu. V lidském těle strávil na zemi 33 let, zemřel na kříži za naše hříchy, aby nám přinesl věčnou spásu, ale třetí den vstal z mrtvých a po čtyřiceti dnech vystoupil na nebesa, avšak své věřící nikdy neopustil. Stále je v osobním kontaktu s námi, protože ví, že člověk sám, odkázaný pouze na své nedokonalé schopnosti, by nemohl dosáhnout spásy duše. Proto s námi udržuje neustálý kontakt, touží se sjednotit s každým jedním z nás, aby nás mohl přivést ke spáse.

Boží Syn Ježíš Kristus přichází k nám při každé mši svaté a sytí naše duše chlebem věčného života a nápojem věčné spásy, protože bez toho by naším duším hrozila smrt v hříchu. Tak jako matka musí krmit své malé děti, které si samy nedokážou zajistit potravu k záchraně před tělesnou smrtí, tak i Bůh musí zajistit duchovní výživu lidským duším, aby je zachránil před duchovní smrtí.

Ustanovení Eucharistie mělo nám, věřícím katolíkům, pomoci postupně se proměňovat v Tělo a Krev Kristovu, protože svaté přijímání vytlačuje z člověka to pozemské a naplňuje ho nebeskou milostí. Podle velkého světce Katolické církve, sv. Lva Velikého, se naší účastí na Kristově Těle a na jeho Krvi přeměňujeme na toho, koho požíváme. ¹

Ve smyslu těchto slov člověk, který s upřímnou touhou a ve stavu posvěcující milosti často přijímá tělo a krev Páně, je stále méně lidský a stále více božský.V jedné starodávné modlitbě, která byla mnohokrát zhudebněna, Církev s jásotem pozdravuje eucharistickou hostinu: „O sacrum convivium, in quo Christus sumitur: recolitur memoria passionis eius; mens impletur gratia et futurae gloriae nobis pignus datur.“ ² Tato modlitba, jejíž text je přisuzován svatému Tomáši Akvinskému (1225–1274), zní v českém překladu následovně:

„Ó posvátná hostino, v níž se požívá Kristus, uctívá památka jeho umučení, mysl se plní milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ A jak uvedl papež Pius XII. ve své encyklice Mediator Dei, věřící mají přijímáním Těla a Krve Pána v Eucharistii účast na samotné Božské Oběti. ³

Při posvátné hostině svatého přijímání dochází k hlubokému spojení s Ježíšem, vždyť přijímáme jeho samého, který se za nás obětoval. Přijímáme jeho tělo, které nechal ukřižovat, i jeho krev, vylitou „za mnohé na odpuštění hříchů.“ (Mt 26, 28) Katechismus Katolické církve mimo jiné uvádí, že „mše svatá je zároveň a neoddělitelně památka oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na kříži a posvátná hostina společenství Těla a Krve Páně. Avšak slavení eucharistické oběti je zcela zaměřeno na důvěrné spojení věřících s Kristem ve svatém přijímání. Jít k přijímání, to je přijmout samotného Krista, který se za nás obětoval.“ (KKC, 1382) Není to nějaká metaforická, ale pravá hostina, na které se sám Ježíš Kristus podává jako pravý pokrm.

Katolíci nemají nic vzácnější a hodnotnější, než je Eucharistie. Vždyť bez Eucharistie by se společenství katolíků světa ani nemohlo nazvat Katolickou církví v pravém slova smyslu. Bylo by na úrovni protestantských společenství, která sice v Krista věří, ale jsou ochuzena o to nejcennější, Nejsvětější oltářní svátost. Eucharistie má na nás, věřící katolíky, mnohostranné blahodárné účinky. Stírá všední hříchy a vytváří ochranu před možnými budoucími smrtelnými hříchy, posiluje v nás lásku k Bohu a bližnímu a navíc nám umožňuje přímo se Krista dotýkat ústy a jazykem, když přijímáme jeho svaté Tělo a Krev. Nejvyšší dobrodiní Eucharistie však spočívá v tom, že požíváním Těla a Krve Spasitele v nás samých roste Kristus. Když zbožně přijímáme Tělo a Krev Páně v Eucharistii, Kristus v nás roste a potlačuje naše ubohé, nehodné, hříšné lidské já.

To je však jen jedna strana mince. Musíme vidět i její druhou stranu, která je zdrojem starostí věrných pastýřů Katolické církve. V některých oblastech, především ve vyspělých zemích Západu, se z hromadného přistupování věřících k Eucharistii stal povrchní konformismus. Mnozí katolíci stále více ignorují častou zpověď a přicházejí ke svatému přijímání ve stavu těžkého hříchu. Katolická církev musí mnohem intenzivněji než dosud zdůrazňovat při každé možné příležitosti nezbytnost co nejčastějšího přistupování ke svátosti pokání. Uběhlo už téměř půltisíciletí od momentu, kdy Tridentský koncil závazně nařídil těm, kteří mají svědomí zatížené smrtelným hříchem, svátostně se vyzpovídat před svatým přijímáním. Podle tohoto kánonu koncilu je potrestán exkomunikací ten, kdo by tvrdil, že samotná víra je dostatečnou přípravou k přijetí nejsvětější svátosti Eucharistie. ⁴

Je třeba znovu a znovu připomínat slova Písma svatého, že pokud někdo jí a pije Tělo a Krev Páně ve stavu těžkého hříchu, ten „jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 Kor 11, 29)

Eucharistie je absolutní a nezasloužený dar nevyčíslitelné ceny, který nám umožňuje přímo se Krista dotýkat ústy a jazykem, když přijímáme jeho svaté Tělo a Krev. Už zde na zemi se tak můžeme přímo dotýkat živého Boha předtím, než ho budeme moci spatřit ve věčnosti. Proto bychom měli přicházet na toto setkání s Kristem náležitě připraveni vnitřně i navenek. Formálně, tedy navenek, bychom měli vzdát úctu Eucharistii decentním oblečením a přiměřeným chováním na mši svaté, včasným příchodem do kostela, atp.

K vnitřní přípravě na přijetí nejsvětější eucharistie patří zpytování svědomí a lítost i nad všedními hříchy, patřičná modlitba, dodržení eucharistického půstu, jakož i přiměřená pokora a poslušnost. Ať je nám nápomocné podobenství o namyšleném farizeovi a pokorném celníkovi. Nesmíme přistupovat k přijetí Eucharistie tak jako farizeus, který se modlil:

„Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ (Lk 18, 11–12)

Naším vzorem musí být celník, který se ani neodvažuje pozdvihnout oči k nebi, ale bije se do prsou a pokorně prosí: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ (Lk 18, 13)

Neboť, jak píše evangelista, celník odešel domů ospravedlněný, ne farizeus. Nezapomínejme, že „každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18, 14)

Velkým vzorem pokory je pro nás i římský setník, který řekl Ježíšovi: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu…“ (Mt 8, 8)

Ale největším vzorem pokory pro nás je sám Ježíš Kristus. Jeho ochota sestupovat z nebe a vstupovat do obyčejných materiálních pokrmů chleba a vína, aby je přeměnil na své Tělo a Krev, je znakem bezmezné poníženosti. Nemusel by to dělat, ale on to dělá ochotně a s nesmírnou láskou, aby nám, hříšným lidem, umožnil růst ve víře a už na zemi zakoušet závdavek věčné slávy. Přistupujme tedy k Eucharistii co možná nejčastěji s pokorou, poslušností, Boží bázní a s posvěcující milostí v duši, nezatížené smrtelným hříchem, aby v nás rostl Bůh a odumíral člověk. Vždyť smyslem lidského života je skrze sjednocování se s Kristem v pozemském životě dosáhnout věčného sjednocení s Nejsvětější Trojicí v nebeské vlasti.

Svět je nespravedlivý. Materiální klenoty té nejvyšší ceny jsou dostupné jen bohatým. Jenže Bůh je absolutně spravedlivý. Jeho klenot Eucharistie, který je mnohem cennější než všechny lidské klenoty, je dostupný naprosto všem lidem, i těm nejchudším. A i když má klenot Eucharistie nevyčíslitelnou cenu, je ho stále dost pro každého. Vždyť Eucharistie se rodí kněžskou konsekrací během každé mše svaté při Proměňování, kdy Kristus, věčný velekněz nové smlouvy, sám sebe obětuje Bohu pod způsoby chleba a vína prostřednictvím kněze, který jedná in persona Christi (v osobě Krista). Proto je mše svatá (eucharistická liturgie) vrcholem a středem celého liturgického života Katolické církve.

Sám Bůh neustále připomíná „zapomnětlivému“ lidstvu nevyčíslitelnou cenu daru Eucharistie. Často mimořádnými nevysvětlitelnými událostmi, takzvanými eucharistickými zázraky. První zdokumentovaný eucharistický zázrak se odehrál v roku 595 v Římě za pontifikátu sv. Řehoře I. Velikého. Jedna žena, připravující „chléb ke konsekraci, hlasitě za přítomnosti tohoto svatého papeže zapochybovala o zázraku proměnění. Řehoř ji nepustil ke sv. přijímání a prosil Boha, aby ji osvítil. Při mši sv. právě ten kousek, který ona žena chystala, se náhle proměnil v srdeční sval a krev. Tato relikvie se poté složitou cestou dostala do benediktinského opatství v Andechsu v Německu, kde je uctívána dodnes.“ ⁵

Nejznámější eucharistický zázrak se odehrál kolem roku 700. Jeho dějištěm se stalo Lanciano v Itálii. Došlo tehdy „k úplné přeměně velké svaté Hostie na maso a vína na krev.“ ⁶

Dodnes je zaznamenáno více než 120 eucharistických zázraků. Přitom jeden eucharistický zázrak byl zaznamenán i „v obci Šumice na jižní Moravě, kde při sv. přijímání spadla sv. hostie na zem a byla umístěna v nádobce s vodou. I tady se vytvořily tkáň a krev. Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně již dle oficiálního sdělení… církevních míst potvrdila jejich pravost a krevní skupinu AB.“ ⁷

Jenže to nejsou všechny zázraky, spojené s Eucharistií. Jsou všeobecně známé a vědecky prokázané případy lidí, kteří celá desetiletí nepřijímaly žádnou potravu, ale žily jen z každodenního přijímání Eucharistie. Snad nejznámější z nich byla bl. Marta Robinová, která takto přežila neuvěřitelných 57 let. A také o německé vizionářce Anně Katarině Emmerichové je známo, že žila několik let života jen z Nejsvětější oltářní svátosti a nepřijímala žádné jídlo, které musí lidé běžně konzumovat, aby neumřeli hladem. Podobně i známá bavorská mystička Terezie Neumannová z Konnersreuthu 36 let nepřijímala žádnou potravu, ale žila jen z Eucharistie. A takových případů zaznamenala historie mnohem více.

Kromě nich však existují i ​​početné případy nevysvětlitelného duchovního a tělesného uzdravení lidí po přijetí Eucharistie. Například „svatý Bernard často vyháněl zlé duchy tak, že posedlému ukázal konsekrovanou hostii. To samé se vypráví i o svatém Janu od Kříže.

Například Marii Viches nechtěl zlý duch vůbec dovolit, aby vešla do kostela. Když jí ale svatý Jan podal eucharistii, zcela se uzdravila. O svatém Františku Saleském se zase říká, že podáváním Eucharistie uzdravil více než 400 lidí.“ ⁸ Ne všechny případy nevysvětlitelného uzdravení lidí po přijetí Eucharistie jsou známy, ale některé případy byly podrobně zdokumentovány, takže o jejich hodnověrnosti nelze pochybovat.

Jeden takový případ zaznamenal známý francouzský biskup Msgr. Louis Gaston Adrien de Ségur. Šlo o zázračné uzdravení dívky jménem Denise, kterou biskup osobně znal. Bylo to krátce před jejím prvním svatým přijímáním. Dívka při pádu na hodině tělocviku utrpěla životu nebezpečné zranění hlavy a páteře. Lékaři se ji pokoušeli zachránit, ale navzdory vší jejich snaze byl její stav prakticky beznadějný. Proto taktně připravovali rodiče na smrt jejich dítěte. Dívka se velmi těšila na první svaté přijímání a úpěnlivě prosila rodiče: „Prosím, jen mě odneste do kostela a nechte mě přijímat, uvidíte, že se uzdravím.“

Lékaři i rodiče se obávali, že dívka nepřežije převoz do kostela, ale jelikož si mysleli, že jde o poslední přání umírající, rozhodli se, že ji odnesou do kostela na nosítkách. Tam Denise s velkou radostí a zbožností přijala spolu s ostatními děvčaty „svátostného Spasitele. Během poděkování prosila vroucně o uzdravení. A tu náhle, ještě před skončením mše, mohla Denise vstát a opustit nosítka. Matka a všichni přítomní žasli, blahopřáli a objímali uzdravenou holčičku. Šťastná Denise byla opět docela zdravá. Její otec byl nevěřící, nechodil do kostela. Nevěřil proto svým očím, dokud ho Denise neobjala. Už následujícího dne šlo děvče normálně do školy. Otec povzbuzený tímto zázrakem se obrátil a z nevěrce se stal horlivý ctitel Svátosti oltářní.“ ⁹

Jiný případ byl zdokumentován v roce 1923 ve Švýcarsku. Šlo o uzdravení pětileté Amálie Jonin ve vesničce Bürglen (francouzsky Bourguillon), nacházející se v blízkosti švýcarského města Fribourg. Amálie již od druhého roku svého života trpěla nemocí páteře, která měla v odborných kruzích označení Pottsche nemoc. Kvůli těžkému postižení páteře a ochrnutí obou nohou nemohla sama chodit. Proto ji její rodiče vozili na kočárku, který půjčili od sousedů. Smutní a ustaraní rodiče, bydlící ve Fribourgu, se často modlili a prosili o uzdravení dcery Pannu Marii z Bürglenu, kterou si místní lidé uctívali v kapli, nacházející se ve vesničce Bürglen. V září 1923 přinesli své dítě poprvé do kaple v Bürglenu. Zde byla Amálie přijata do škapulířské společnosti Karmel. Už první návštěva tohoto poutního místa přinesla nepatrné zlepšení zdravotního stavu holčičky. Důstojný pan Alois Compte, rektor tohoto zbožného místa Notre-Dame du Bourguillon, se ujal úlohy připravit nemocné dítě na první svaté přijímání, které Amálie přijala 7. října 1923. Tehdy se zdravotní stav dítěte začal nevysvětlitelným způsobem zlepšovat. V odpoledních hodinách se Amálie spolu s ošetřovatelkou zúčastnila procesí a eucharistického požehnání.

Když ji „fribourský biskup žehnal monstrancí, Amália se v kočáře posadila, usmívala se, cítila se uzdravená. Když ji doma z kočáru vybrali, sama chodila, dokonce běhala nahoru-dolů po schodech. Bolesti úplně zmizely… Devítidenní pobožností celá rodina poděkovala eucharistickému Spasiteli a Matce Boží za tento neobyčejný zázrak. Fribourg, 8. listopadu 1923: Jako svědci podepsaní: Alois Jonin, otec dítěte; Maria Andrey, ošetřovatelka; MUDr. Rynski, který Amálii ošetřoval, plný obdivu nad náhlým uzdravením jim dal moudrou radu, aby nechali dítě znovu rentgenovat. Díky tomuto snímku je charakter zázračného uzdravení nesporný, už i proto, že tehdy lékařská věda Pottsche nemoc léčit neuměla.“ ¹⁰

Zajisté ne každé svaté přijímání skončí mimořádným uzdravením. Pán Bůh není automat k plnění našich vřelých přání. Nemoc a utrpení patří k velmi důležitým součástím života katolíka. Kříž v životě hříšníka je často tou poslední možností zachránit duši před věčným zatracením. Pokud by Bůh na každém kroku usnadňoval život lidí svými zázraky, lidé by zpohodlněli a příliš by se upnuli na světské radovánky, přičemž by v mnoha případech přestali usilovat o dosažení věčného života. Proto jsou zázraky, spojené s Eucharistií, tak vzácné. Mají nám dokumentovat nevyčíslitelnou hodnotu Nejsvětější oltářní svátosti, ale nemají nahrazovat pozemské lékaře a vést tak věřící k lhostejnosti při úsilí o spásu duše. Eucharistie je svátostí Boží lásky a proto musí vést k lásce. Neuzdravuje nás bez našeho obrácení. Prvním a nejdůležitějším uzdravením Nejsvětější oltářní svátosti je duchovní uzdravení, uzdravení srdce, jeho schopnosti milovat a odpouštět.

Poznámky: