Informace o situaci

Žádné překvapení to není. Očekávalo se to. 5. července vydalo Dikasterium pro nauku víry prohlášení o exkomunikaci arcibiskupa Carla Marii Vigana latae sententiae, tj. že nastupuje automaticky samotným činem, jenž narušuje jednotu Církve, proto ani nemusí být papežem vyhlášena. Je ale tato exkomunikace platná?

O tom chceme pojednat. Arcibiskup Viganó je již léta ikonou odporu uvnitř Církve proti bergogliánské destrukci katolické víry. Původně byl loajálním vatikánským diplomatem, nunciem v USA. K příklonu ke katolické Tradici ho přiměla zkušenost, jak vatikánské úřady jednaly s americkým kardinálem Theodorem McCarrickem, jemuž byla prokázána řada sexuálních deliktů a zneužití. Papež Benedikt XVI. mu proto zakázal jakoukoliv veřejnou činnost, nicméně jeho nástupce František na to nedbal a – ačkoliv mons. Viganó jej osobně upozornil na zákazy papeže Benedikta – McCarricka v již důchodovém věku pověřoval různými diplomatickými misemi, např. v komunistické Číně, kde Vatikán fakticky „hodil přes palubu“ věrné katolíky snášející krutou perzekuci a uznal provládní biskupy vysvěcené bez souhlasu Sv. stolce. Viganó rovněž na sebe upoutal pozornost správným a statečným odmítáním proticovidových opatření, zvláště pak očkování, během nedávné pseudopandemické hysterie. Viganó též podobně jako někteří jiné preláti (kard. Burke, biskup Schneider, arcb. Lenga, biskup Strickland a další) vystupoval proti věroučným a mravoučným bludům papeže Františka a Vatikánu. Naučil se tradiční ritus a slouží od jisté doby výhradně pouze tuto mši sv.

Až potud chvályhodné a vše v pořádku. To už ale nelze říci o Viganově postoji, že František není právoplatným papežem. Jak analyzuje ve své knize „Jaro Církve, které nepřišlo“ biskup Athanasius Schneider, není učením Církve a závazným předmětem víry teze, že papež ztrácí svůj úřad herezí, církevní magisterium toto nikdy nevyhlásilo. Jsou to pouze názory jednotlivých teologů, např. sv. Roberta Bellarmina. Arcb. Viganó ale nadto tvrdí, že kardinál Bergoglio již při konkláve r. 2013 přijímal svůj úřad ve spolupráci se zednářskými lóžemi se skrytým úmyslem destabilizovat Církev a zevnitř ji zničit, neboť byl již předtím vnitřně odpadlým duchovním. Je pravdou, že existuje bula papeže Pavla IV. ze 16. stol., která říká, že když je zvolen papežem někdo, kdo hlásal předtím hereze a neodvolal je, je tato volba neplatná.

Jenže tady se Viganó dostal na tenký led, který se pod ním prolomil. Nikdo totiž není schopen dokázat včetně mons. Vigana, že Bergoglio již při konkláve měl záškodnické úmysly. Důkazem by teprve bylo, kdyby on sám těsně před konkláve se takto někde vyjádřil. Bergoglio patřil jako arcibiskup Buenos Aires v Argentině nepochybně mezi liberální církevní hodnostáře, jenže arcb. Viganó neuvedl žádný citát z jeho promluv nebo publikací před r. 2013, který by byl jednoznačnou herezí, nota bene heretikem označuje Církev pouze toho, kdo zatvrzele na svých bludech lpí a odmítá církevní definice.

Ale dejme tomu, že Viganó má pravdu (a mít ji může). Co to ale na situaci změní? Jednotlivý věřící, ať už biskup, kněz nebo laik, nemůže sám veřejně deklarovat, že aktuální papež z výše uvedených důvodů zastává neplatně svůj úřad, že je dokonce „uzurpátorem“ a „vetřelcem“, jak se Viganó několikrát vyjádřil (biskup Schneider mu psal, aby tyto urážlivé výrazy vůči Františkovi nepoužíval). K tomu je oprávněn pouze sbor kardinálů, jenže ten to za současného statu quo neudělá, neboť v něm mají většinu kardinálové jmenovaní právě Bergogliem.

Katolíkovi tedy nezbývá, než se chovat tak, jak se v podobných případech (i když ne tak drastických jako za nynějšího pontifikátu) Církev chovala vždycky. Příslušné církevní autority odsoudily bludy papežů Liberia I. ve 4. stol. (příklon k arianismu popírajícímu Božství Kristovo), Honoria I. v 7. stol. (hlásal monoteletismus, tj. že Kristus má pouze jednu vůli, tzn. božskou, a nikoli božskou i lidskou, jak zní správná nauka) a Jana XXII. ve 14. stol. (popíral existenci osobního soudu po smrti), nicméně nikdy neprohlásily, že tito papežové jsou neplatní, všechny jejich dekrety a nařízení krom těch, jež obsahují zmíněné bludy, mají pro katolíky nadále svoji závaznost. Totéž se týká i nemravných papežů v 10. stol. Sergia III., Jana XI. a Jana XII., nebo na přelomu 15. a 16. stol. Innocence VIII., Alexandra VI. a Lva X., kteří mj. pořádali pohanské slavnosti k poctě antických bohů a bohyň.

Katolíkovi proto náleží jednat tak, jakoby František byl právoplatným papežem a o jeho legitimitě nespekulovat, to nám nepřísluší ani jako duchovním, ani jako laikům. Prohlašovat jej za neplatného je nebezpečnou cestou k sedisvakantistickému sektářství. Pravověrný katolík přijme tedy od Bergoglia všechno, co je v souladu s pravou katolickou naukou, např. jeho beatifikaci rodiny Ulmových v Polsku, povražděných nacisty za ukrývání Židů, nebo očekávanou kanonizaci 15letého bl. Carla Acutise, stejně tak pozitivně ohodnotí některé nosné myšlenky z jeho promluv při nedělním Anděl Páně nebo při jiných příležitostech, rovněž tak akceptuje, pokud František obdaří odpustky některé církevně schválené modlitby apod. Na druhé straně ale neposlechne tam, kde papežova vyjádření jsou v rozporu s katolickou naukou, např. že žijící v nesouladu se 6. a 9. přikázáním mohou přistupovat ke svátostem, že lze žehnat stejnopohlavním párům, že Bůh chce různost náboženství, že Luther je „velkým reformátorem“ apod. Stejně tak se pravověrný katolík nebude řídit diskriminačními opatřeními vůči tradiční liturgii, případně jejím zákazem, neboť sv. Pius V. v bule Quo Primum r. 1570 prohlásil tuto mši sv. za nezrušitelnou, František tedy překračuje svoji pravomoc. Nota bene tento papež nikdy nevyhlásil žádné dogma, tudíž jeho výroky a dokumenty nejsou pro katolíka závazné pod neomylností. Naopak zde platí slova apoštolů před veleradou „je lépe poslouchat Boha než lidi“ – a tudíž nejen neposlechnout ta Bergogliova opatření, která jsou v rozporu se zjevenou pravdou, ale také jim hlasitě odporovat, jak to činí biskupové Schneider, Strickland, Eleganti, kard. Burke, Sarah aj.

Obhajoba arcb. Vigana

Nicméně vzniká otázka: Zaslouží si arcb. Viganó za tento svůj veřejně deklarovaný postoj exkomunikaci? Mons. Schneider, i když vyjádřil nesouhlas se stanoviskem mons. Vigana k legitimitě současného pontifika, naléhavě žádal Dikasterium pro nauku a papeže Františka, aby od exkomunikace upustili. Marně, b. Schneider byl zklamán a své zklamání také veřejně publikoval.

Kodex církevního práva z r. 1983 stanoví trest exkomunikace přesně podle předchozích kodexů za zatvrzelé setrvávání v bludu navzdory tomu, že dotyčný byl na svůj rozpor s církevní naukou upozorněn, dále pak za jednání, které vede ke schizmatu, u biskupů např. za nedovolené biskupské svěcení bez souhlasu Sv. stolce, jak tomu bylo r. 1988 v případě mons. Lefébvrea (tady však je exkomunikace objektivně neplatná, neboť jednal ve stavu nouze, kdy bylo třeba zajistit přežití Bratrstva sv. Pia X. jím založeného). Nic z toho mons. Viganó nenaplnil. Nikdy neudělil žádné biskupské svěcení bez souhlasu Sv. stolce, nikdy nehlásal věroučné a mravoučné hereze. Jeho pochybení spočívalo pouze v tom, že kategoricky vyloučil platnost Bergogliovy volby papežem, což není otázka striktně dogmatická. Herezí v tomto případě by bylo popírat papežský primát, což Viganó nikdy nedělal a nedělá. On popírá pouze regulérnost Františka jako náměstka Kristova.

Na tento názor má právo, pokud může k tomu předložit věrohodné důkazy a obrátit se s nimi na kardinálský sbor. Ty však arcb. Viganó postrádá (srvn. výše). Jeho problém spočívá tedy v disciplinární a nikoli ve věroučné rovině. Ale i při posuzování disciplinární stránky Viganovy kauzy je třeba se ptát, jestli s ním příslušné církevní autority hovořily, zjistily příčiny jeho postoje a jestli má opravdu schizmatické smýšlení se záměrem „nemít s touto viditelnou církví vůbec nic společného“ . Kdyby Dikasterium pro nauku víry postupovalo objektivně a přesně ve smyslu církevního práva a katolické nauky, tak by muselo nutně dospět k názoru, že Viganovy výtky vůči heretickým prohlášením a činům papeže Františka a nynějšího Vatikánu jsou pravdivé, i když závěry, k nimž Viganó dospívá, nelze přijmout.

To ale oni nikdy neudělali a udělat nemohli, protože mons. Viganó by právě je všechny včetně papeže usvědčil z hlásání bludů. Heretikové v tomto případě soudí pravověrného arcibiskupa za nedostatek disciplíny, ale sami se provinili a proviňují podstatně horšími delikty. Připomíná to trochu situaci za hitlerovské okupace v našich zemích, kdy nacističtí soudci vynášeli rozsudky smrti nad rolníky, kteří při povinných dodávkách obilí státu nějakou část zatajili a ponechali si pro sebe. Z morálního hlediska nelze tento čin schvalovat, neboť tím mj. poškodili i zásobování obyvatelstva potravinami, nicméně soudci III. říše, kteří si bezohledně nakradli majetky odsouzených k smrti nebo deportovaných do koncentráku, postrádali jakékoliv morální právo soudit za tuto „prkotinu“ české sedláky.

Tatáž filozofie platí i v kauze týkající se úplně jiné problematiky, v případu arcb. Vigana. V čele Dikasteria pro nauku víry stojí „pornoprefekt“ (tak ho ironicky označují média) kardinál Victor Fernández, jenž publikoval před lety publikace erotického obsahu v rozporu s katolickou morálkou. Má taková osobnost, jejíž podpis figuruje na prohlášení o Viganově exkomunikaci, morální právo tohoto bezúhonného a pravověrného preláta soudit za nesrovnatelně menší prohřešek, nota bene vyvolaný právě heretickým postojem Fernándeze, Bergoglia a dalších? A signifikantní jsou ještě další skutečnosti: Viganó je exkomunikován za pouhé vyjádření názoru, že Bergoglio je nepravým papežem, ale jezuita P. James Martin, jenž požaduje uzákonit v Církvi homosexuální sňatky, kardinálové Hollerich, předseda německé bisk. konference biskup Baetzing a spousta dalších hierarchů hlásajících otevřeně těžké hereze, se žádného postihu nemusí obávat.

Z hlediska přirozeného i nadpřirozeného mravního zákona nemají tedy současní reprezentanti pokoncilní novocírkve žádné morální právo arcibiskupa Vigana soudit, ledaže by se obrátili a změnili svůj postoj, neboť i u světských soudů platí, že nemůže soudit někoho soudce, jenž sám byl přímým nebo nepřímým původcem jeho trestného činu, tudíž zde existuje nebezpečí předpojatosti. Bergoglio, Fernández a další vyvolali jednání arcb. Vigana svými bludy, které hlásali, čili proviněními proti víře, mají tedy – pokud je Viganó vinen – významný a hmatatelný podíl na jeho údajné vině, nemohou proto být jeho soudci. Mons. Viganó má se svojí tvrdou kritikou současné novocírkve pravdu a my věříme, že exkomunikace nad ním vyřčena bude jednou, až se Řím opět stane katolickým, anulována. Pro nás zůstává arcibiskup Carlo Maria Viganó navzdory svému pochybení ve věci odmítání legitimity papeže Františka velkým svědkem katolické víry.

Pro nás ale platí: I když pokoncilní novocírkev, dnes už můžeme mluvit o její další fázi, o tzv. Františkově novocírkvi, má nad Katolickou církví rozhodující moc a vliv, my se nebudeme řídit ničím z jejího nařízení, co odporuje zjevené pravdě, a budeme naopak tomu hlasitě odporovat. Zároveň se ale modlíme za obrácení papeže Františka a všech hierarchů z jeho okruhu a také za to, aby nám dobrý Pán dal opravdově katolického papeže. A díky Pánu – stále je ještě dostatek biskupů a kněží, byť v citelné menšině – o něž se můžeme opřít a jimi se nechat vést. To je autentický postoj katolíka v epoše současného zmatku.