Pravděpodobně každý z nás slyšel v kostele nebo četl v oficiálním církevním periodiku o sv. Cyrilu a Metoději jako o „průkopnících ekumenismu“, „předchůdcích II. vatikánského koncilu“ atd. Ani světská mainstreamová média nezůstávají pozadu s pozitivním oceněním soluňských bratří a vysoce hodnotí jejich přínos pro literaturu a kulturu, občas se objevuje i nějaká poznámka o jejich „toleranci“, jíž se prý vymykali ze striktní ortodoxie své doby. Není to nic neobvyklého, i největší nepřátelé křesťanství jsou schopni, když se jim to hodí, „přivlastnit si“ katolické světce, např. ekologisté sv. Františka, němečtí nacionální socialisté českého sv. Václava, ruští bolševici sv. Vladimíra, čeští komunisté svaté soluňské bratry, kteří prý orientovali naši kulturu a civilizaci politicky na východ a nikoli na západ atd.

Památku obou velikánů našeho katolického křesťanství zneužili v českých zemích již v 19. stol. katoličtí liberálové kolem kněze Františka Náhlovského, jenž uspořádal v revolučním roce 1848 v Praze dle německého vzoru samostatnou „synodu“, jež mimo jiné požadovala liturgickou reformu se změnou bohoslužebného jazyka z mrtvé latiny na živou češtinu. Prý je to odkaz sv. Cyrila a Metoděje, ti to na Velké Moravě provedli a prosadili.

Jenže jde o kolosální a účelově vytvořený nesmysl. Liturgickým jazykem, který k nám svatí věrozvěstové přinesli, byla církevní slovanština, nepřesně nazývaná „staroslověnština“. Konstantin Cyril, opravdový polyhistor a jeden z největších géniů své doby, ji vytvořil z už mrtvého dialektu slovanských kmenů na Balkáně, nepříliš odlišného od živého slovanského jazyka, který obohatil o katolickou náboženskou terminologii. Zmíněný dialekt totiž zanikl ještě předtím, než tamní slovanské obyvatelstvo přijalo křest, proto se v něm křesťanská náboženská terminologie nevyskytovala, Konstantin ji proto musel jaksi „doplnit“.

Kdyby svatí bratři prosili papeže o uznání živého jazyka jako liturgického, tak by jim Hadrián II. nejenže žádnou bulu „Gloria in Excelsis“ r. 869, kteroužto jejichž žádosti vyhověl, nevydal, nýbrž naopak by je hnal z Říma jako nejhorší kacíře. Celebrovat v živém jazyce bylo v té době absolutně nemyslitelné, veškerý katolický svět (byzantský Východ byl ještě s Římem v jednotě) tenkrát pokládal za samozřejmé, že Nejsvětější oběť musí být Bohu přinášena v jazyku, jímž se běžně nemluví na tržišti, neproklíná, nenadává a nehovoří sprostě. V jazyku, který jako mrtvý nepodléhá vývoji a změně významu slov, proto jeho terminologie je konstantní, neměnná a povždy platná. Těmito jazyky byly hebrejština, přesněji různé blízkovýchodní již mrtvé aramejské dialekty, stará řečtina a latina. Konstantin k nim chtěl připojit ještě církevní slovanštinu – a měl úspěch, nalezl podporu papeže proti těm, které v zápalu polemiky nazýval „pilátníky“, již uznávali pouze první tři za oprávněné. Konstantin ironicky argumentoval, že Pilát v těchto třech jazycích nechal napsat na kříž Spasitelovu údajnou „vinu“: Ježíš Nazaretský, král židovský.

Neprávem se proto dovolávají současní kategoričtí vyznavači NOM svatých bratří jako „průkopníků“ tohoto obřadu tím, že prý zavedli do liturgie živý národní jazyk. Je to historická nepravda.

U nekatolických denominací a v nevěřícím prostředí panuje názor prezentovaný i v některých učebnicích dějepisu, že svatí bratři prý byli v rozporu s římskou katolickou ortodoxií hlásanou německými (východofranskými) biskupy, kteří je pronásledovali a Metoděje dokonce několik let věznili. Pravý opak je pravdou. V rozporu s římskou ortodoxií představovanou papeži se octli naopak němečtí preláti, kteří krátce před příchodem svatých bratří do Říma podpořili jeho obsazení vojskem krále Lothara a uvěznění papeže Mikuláše I. Velikého. Ten totiž odmítl prohlásit řádné Lotharovo manželství s Theutburgou za neplatné, aby si mohl vzít konkubínu Waldradu. Papež Mikuláš hájil v této věci církevní nauku o nerozlučitelnosti manželství, němečtí biskupové naopak podporovali Lothara. V rozporu s římskou ortodoxií se octli tedy oni a setrvali v ní i tehdy, když na Moravě působili sv. Cyril a Metoděj.

Papežové projevovali soluňským bratřím všestrannou náklonnost. Hadrián II. po smrti sv. Cyrila v Římě r. 869 vysílá sv. Metoděje (Methodia) na Moravu nejen jako moravsko-panonského arcibiskupa, ale též jako papežského legáta, aby upevnil jeho pozici proti německých biskupům a kněžím. Když ti přesto sv. Metoděje uvěznili, byl to právě papež Jan VIII., kdo se jej radikálně zastal, vymohl jeho propuštění a návrat na Moravu, a bez milosti exkomunikoval pasovského biskupa Hermanaricha, který světce mučil. Jan VIII. dává Metoději za pravdu proti jeho podřízenému, nitranskému biskupu Wichingovi, který světce pomlouval. Publikuje rovněž r. 880 bulu „Industriae Tuae“, jíž opět potvrzuje církevní slovanštinu jako řádný liturgický jazyk. Svatí bratři tedy nebyli žádnými neortodoxními katolíky, kteří by mohli sloužit za příklad novověkým vnitrocírkevním liberálům, nýbrž naopak nekompromisními zastánci katolické pravověrnosti a římského papeže.

Častokrát bylo publikováno, že soluňští bratři jsou příkladem dialogu s jinými náboženstvími. Skutečně? Fakta říkají něco jiného. Sv. Konstantin Cyril hlásal evangelium u položidovských Chazarů a u muslimů v Bagdádu. Vedl s nimi dialog? Ano, ale zcela jiný, než si představují dnešní neomodernisté v Církvi. Jak popisuje anonymní spis Život Konstantinův nedlouho po světcově smrti, Cyril vášnivě hájil katolickou pravdu jako jedinou, zejména o Boží Trojici proti mohamedánům. Když mu vyznavači Alláha ukazovali v Bagdádu domy křesťanů pomalované šerednými čerty, Konstantin řekl: „Vida, tady bydlí křesťané, čerti jsou proto venku, neboť se bojí Krista. Ale tam, kde jejich obrazy nevidím, bydlí mohamedáni, čerti proto jsou uvnitř a ne venku, protože Mohamed je falešný prorok.“ Kdyby dnes Konstantin nazval Mohameda falešným prorokem, octl by se určitě na mediálním pranýři jako nábožensky nesnášenlivý. Přinejmenším, možná by jej čekalo ještě něco horšího.

A jak si počínali oba bratři na Velké Moravě? To opět popisují anonymní Život Konstantinův a Život Metodějův. Procházeli zemí, káceli všechny pohanské modly, kázali a poučovali lid o pravdách katolické víry. Obyvatelé Moravy byli sice většinou již pokřtěni, ale jejich zakotvení ve víře za mnoho nestálo. Nadále uctívali pohanská božstva, jimž přinášeli krvavé oběti, možná i lidské, spojené se sakrální prostitucí, věřili ve vampýrismus a v obrovské množství dalších pověr. Svatí bratři pro to neměli žádné pochopení. Nekompromisně učili, že věřit takovým nesmyslům je těžký hřích a jak dokazují jejich spisy Nomokanon a Zakon sjudnym ludom, což jsou příručky pro zpovědníky i soudce, tak za tyto pověry mělo následovat tvrdé pokání několika let o chlebu a vodě, případně poutě na posvátná místa. Jaký postoj by asi zaujali k projektu chrámu společného všem třem monoteistickým náboženstvím, který se teď staví v Berlíně? Jaký ke společnému prohlášení papeže Františka a muslimského duchovního hodnostáře Tayyeba z Abú Dabí? Odpověď je jasná: Byli by konsternováni jako řada současných věrných katolíků.

Takže žádný dialog s pohanskými pověrami. Jak by se asi chovali v současnosti k pachamamě, uctívané r. 2019 i ve Vatikánu? Nedomnívám se, že by pouze následovali příkladu statečného Alexandra Tschuguela, jenž tyto modly hodil do Tibery. Šli by ještě dál – spálili by je na uhel jako pohanskou ohavnost.

Sv. Metoděj ve svém arcibiskupském úřadě vynikl též jako odvážný obránce nerozlučitelnosti manželského svazku. Vzpomínaný Život Metodějův udává, že kníže Svatopluk byl „otrokem ženských rozkoší“ – a proto jej světec ostře káral, nejspíš mu i odpíral rozhřešení a sv. přijímání. To byl mimo jiné jeden z důvodů napětí mezi oběma nejvyššími hodnostáři země a zrady Svatoplukovy na arcibiskupovi. Zcela jinak si počínali němečtí kněží působící na Velké Moravě, kteří tyto těžké hříchy tolerovali. Soluňští bratři naproti tomu neuznávali žádný sex mimo řádně uzavřené manželství, polygamii, homosexualitu a veškeré další pohlavní hříchy stíhali pokáním několika let o chlebu a vodě. Jak „tolerantně“ by se asi chovali k současné promiskuitě, genderové ideologii, homo a transsexualismu, k možnosti změny pohlaví, k eventualitě homosexuálních sňatků a podobným zvrhlostem, o tom není třeba příliš spekulovat.

Pravdivý obraz našich svatých věrozvěstů tedy vypadá tak, že se jednalo o tvrdě ortodoxní a nekompromisní katolíky. Vydávat je za nějaké předchůdce katolického liberalismu a modernismu je historická lež. Sám T. G. Masaryk ve svém spise „Česká otázka“ odmítá pokusy volnomyšlenkářů a protestantů „přivlastnit“ si oba bratry jako někoho, kdo započal proces destrukce katolické víry. Masaryk výslovně připomíná, že Cyril a Metoděj byli „plně katolíky ve smyslu své doby“. Proto jejich kult odmítá a zastává ze své pozice názor, že bojovníci proti „klerikalismu“ by naopak měli oba věrozvěsty odsoudit.

Cyrilometodějskou úctu v 19. stol. rozšířili na Moravě František Sušil a jeho kněžští žáci a spolupracovníci. Myšlenku národního probuzení spojili s ideálem náboženské a mravní obrody. Ukázalo se, že „klepli hřebík na hlavičku“. Morava v cyrilometodějském duchu zažila rozmach nejen národního, ale také náboženského uvědomění. Cyril a Metoděj byli opravdovými světci a velikány ducha, kteří přinesli našemu národu autentickou katolickou víru a spolu s ní i opravdovou kulturu a duchovně-mravní rozvoj. To působí katolická víra všude, kde se šíří a hlásá, nikoli tam, kde dochází k jejímu rozmělňování a stavění na stejnou úroveň s jinými náboženstvími. Svatí Cyrile a Metoději, orodujte za nás!