Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů vydalo dokument pod názvem „Římský biskup“. Cílem má být nové promyšlení „Petrova primátu“, tj. papežství tak, aby bylo přijatelné i pro křesťany jiných vyznání. Tady ovšem je třeba se vyrovnat s dogmatickými definicemi I. vatikánského koncilu r. 1870, které jsou překážkou tohoto úsilí. Dokument říká:

„Významnou překážkou jsou dogmatické definice I. vatikánského koncilu. Některé ekumenické dialogy učinily ‚slibný pokrok v tom, že přistoupily k novému výkladu či novému přijetí tohoto koncilu a otevřely nové cesty k přesnějšímu pochopení jeho učení‘, a to i ve světle historických souvislostí a nauky II. vatikánského koncilu. Jiného výkladu se proto dočkala dogmatická definice univerzální jurisdikce papeže, přičemž ‚bylo určeno její rozšíření a hranice‘. Stejně tak bylo možné vyjasnit ‚formulaci dogmatu o neomylnosti, a dokonce se shodnout na některých aspektech jeho účelu, přičemž byla za určitých okolností uznána potřeba osobního výkonu učitelského úřadu vzhledem k tomu, že jednota křesťanů je jednotou v pravdě a lásce‘. Navzdory těmto vyjasněním dokument přiznává, že ‚dialogy stále vyjadřují obavy ohledně vztahu neomylnosti k primátu evangelia, neomylnosti celé církve, výkonu biskupské kolegiality a potřeby recepce‘“. (citace podle www.vaticannews.va)

Jinými slovy tedy: Nutno reinterpretovat dogmatické výroky I. vatikánském koncilu o papežském primátu a neomylnosti, jak jsou obsaženy v jeho dogmatické konstituci „Pastor Aeternus“ (PA). Stěžejní je zejména tato pasáž PA:

„… jakožto dogma Bohem zjevené vyhlašujeme: Velekněz římský, když mluví ze stolce, tj. když vykonávaje úřad Pastýře a učitele všech křesťanů ze své nejvyšší autority apoštolské prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož veškera Církev povinna jest se držeti, přispěním Božím, jemu v blaženém Petru slíbeným, požívá té neomylnosti, jíž Božský Vykupitel Církev svou při prohlašování nauky o víře nebo mravech obdařenu míti chtěl; proto takováto prohlášení římského Velekněze jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, neopravitelna.“ (cit. podle vydání AMDG r. 2013)

Slova konstituce jsou natolik jasná, že jakékoliv „vyjasnění“, o němž mluví dokument dikasteria – dodejme: pro nekatolíky – jsou zbytečná. Co chtějí „vyjasňovat“? Papež, mluví-li ex cathedra, tj. slavnostním způsobem, kdy chce zavázat celou církev k přijetí nějaké pravdy, mluví pod vlivem Ducha Svatého a tudíž je v této chvíli neomylný. To však absolutně neznamená, že může libovolně stanovit pod pečetí neomylnosti jako dogma to, co jej napadne, PA k tomu říká jasně: „Nebylť nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení apoštoly postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali.“ Jinými slovy tedy: Papež nesmí hlásat nějaké své myšlenky jako neomylné, jeho posláním je pouze neomylně pod vlivem Ducha Svatého potvrdit, že jisté věroučné nebo mravoučné teze jsou součástí zjevené Pravdy, jak ji hlásali Kristus nebo apoštolé. To samozřejmě musí být i teologicky doložitelné na základě pramenů. Pokud by papež pouze svůj vlastní nápad vyhlásil jako dogma, je to neplatné a Církev to nemůže přijmout.

Pokud toto je pro nekatolické křesťany nepřijatelné, nelze se jim podbízet a snažit se o pro ně přijatelnou „reinterpretaci“, jež neznamená nic jiného než zředění této pro katolíky závazné pravdy o papežské neomylnosti. První vynikající reakcí v tomto směru na dokument dikasteria je vyjádření světícího biskupa švýcarské diecéze Chur mons. Mariana Elegantiho, známého svojí podporou Tradice. Ten v článku na www.katholisches.info 14.6.2024 mj. napsal: „Stanovit jako kritérium pro platnost a legitimitu římskokatolického jurisdikčního primátu papežství jeho novou interpretaci, která by byla přijatelná i pro jiné křesťany, je dle mého názoru falešné. Nelze postupovat tak, že se závaznost Petrova úřadu bude tak dlouho snižovat, až se stane přijatelným pro odloučené křesťany. Zde je nutno se ptát naopak, co je vůlí Kristovou. Kritériem se musí stát to, co odpovídá pravdě Evangelia, ustanovení primátu Petrova samotným Kristem a působení Ducha Svatého v dějinách Církve až k dogmatické definici I. vatikánského koncilu. My jsme stále přesvědčeni, že Duch Svatý udělil Katolické církvi plnost pravdy a v pravdě ji udržuje, proto ona je neomylná. Neomylná je proto i dogmatizace Petrova úřadu, což není žádným výsledkem nějakých jednání, nýbrž působením Ducha Svatého… jakákoliv reinterpretace ve smyslu, aby primát Petrův byl přijat i nekatolíky, může znamenat jen tolik, že papež se stane pouhým čestným předsedou biskupského sboru a moderátorem synod.“

Jde tedy, jak jinými slovy se obává biskup Eleganti, o faktickou likvidaci papežského primátu v Katolické církvi. Toho primátu, jehož neomodernistická hierarchie používá jako klacek proti těm katolickým duchovním a laikům, kteří brání katolickou pravdu, tj. pravou víru Kristovu proti bludům nynějšího pontifika Františka ve věci tradiční liturgie, nauky o oprávněné různosti náboženství, možnosti osob žijících ve smilstvu přijímat Eucharistii, homosexuality a LGBT. Tady se argumentuje bezpodmínečnou poslušností papeži a znevažováním primátu od těch, kdo nechtějí přijmout svévolné a bludné postoje papeže Bergoglia.

Na druhé straně se však jasně ukazuje snaha závaznost papežského primátu a jeho dogma co nejvíce v zájmu „ekumenismu“ zředit. Je to v rozporu s uplatněním papežské diktatury, jak jsme analyzovali v předchozím odstavci? Ani v nejmenším. Papežská diktatura a relativizace Petrova úřadu jsou – ač se to jeví být paradoxem – spojenými nádobami. Definice I. vatikánského sněmu výkon papežské služby a neomylnost přesně vymezují, jak nota bene ve výše uvedeném článku uvádí i biskup Eleganti, posuzují jejich možnosti a hranice nikoli z přirozeného, nýbrž z nadpřirozeného pohledu.

Současné „ekumenické“ snahy učinit Petrův úřad „přijatelným“ i pro pravoslavné a protestanty, však nutně povedou k jeho redukci pouze na přirozenou rovinu. Papež již nebude „náměstkem Kristovým“, čili reprezentantem vyšších, nadpřirozených hodnot, ale pouhým ryze světským šéfem nějaké instituce. A každý takový šéf se může stát i diktátorem, případně jako „první mezi rovnými“ být služebníkem nějaké jiné, kolektivní diktatury. V tom spočívá pro budoucnost hlavní nebezpečí degradace papežského primátu. Papež již nebude strážcem věčné pravdy, zjevené Kristem, čili jeho služba ztratí svoji nadpřirozenou rovinu, nýbrž stane se tvůrcem či interpretem nikoli neomylné nauky, nýbrž té, jež obsahuje hereze, potažmo i čistě světských tezí nemajících s katolickým náboženstvím nic společného.

Pro katolíka je tedy závazné a nezbytné držet se věrně dogmatických vět I. vatikánského koncilu. Jejich harmonie a vyváženost nabízejí jasnou orientaci: Ano, je nutno papeže poslechnout vždy, když hlásá nebo nařizuje to, co je ve shodě s Písmem sv. a posvátnou Tradicí, zvláště potom pokud definuje něco z pozice neomylnosti (k tomu naposledy došlo r. 1950, kdy Pius XII. vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie). Nelze však poslechnout papeže tehdy, kdy vyžaduje jménem své autority něco, co je v rozporu s Písmem a Tradicí, tady již nemluví z nadpřirozených, nýbrž z ryze přirozených pozic nikoli Náměstka Kristova, ale světského představeného, ano, dokonce z pozice uzurpátora, jenž svatokrádežně zneužívá nadpřirozeného zakotvení svého úřadu k prosazení bludných nebo ryze profánních požadavků (např. ekologických).

Modleme se proto, aby se ideje vyjádřené v nejnovějším vatikánském dokumentu „Římský papež“ neprosadily a odešly na smetiště herezí.